Na tohle úsloví je asi většina českých dětí obzvlášť alergická. Jenže ono je bohužel v souvislosti se školní docházkou velmi trefné. Miliony dětí po celém světě by daly všechno za to, aby mohly sedět v lavicích jako jsou ty české. Třeba jedenáctiletý Ahmed ze syrského Aleppa nebo stejně stará Zeman z Mosulu.
Přes čistě umetený dvůr jedné z mála budov, které se nezdají být tak zničené, se belhá malý Ahmed. Opírá se o dvě berle, země se však dotýká pouze jedna jeho noha. Ahmedovi je jedenáct a do školy teprve začíná chodit. Narodil se totiž v syrském Aleppu a za svůj krátký život stihl poznat téměř výhradně jen válku. Na vlastní kůži, doslova.
“Hrál jsem si na ulici před domem, když přiletěla raketa, můj kamarád zemřel,” vypráví jedenáctiletý Ahmed, jehož levá noha končí kousek pod kolenem. Po útoku jeho rodina utekla do provinci Hamá, která je pod kontrolou syrské vlády. Letos v únoru se vrátili zpět do svého domu kousek od citadely ve staré části Aleppa. Boje o východní a centrální Aleppo skončily v prosinci 2016 poté, co se rebelové a syrská armáda dohodli na stažení zbytku rebelů směrem na sever do provincie Idlib. Na tom se shodli už na podzim loňského roku Turecko a Rusko, které podporují znepřátelené strany.
Části východního a centrálního Aleppa byly původně pod kontrolou Svobodné syrské armády, postupně je ale ovládly sunnitské islamistické skupiny. Po intenzivním bombardování dobyla východní Aleppo opět syrská armáda v čele s Asadem. Město je v troskách, ustaly ale alespoň boje. Hned v lednu začala fungovat první škola, kam začaly chodit děti, z nichž některé nebyly ve škole po celou dobu trvání války.
Ve škole v Aleppu
Třídy ve škole v historické části Aleppa jsou nevelké a vybavení je skrovné - jen lavice, židle a bílá tabule vpředu. Malému stolku učitelky vévodí podobizna Bašára Asada ozdobená umělými květinami. Jinak nic. Děti, které se tu učí, sem dojíždí i z okolních částí města. Některé dojíždějí autobusy, jiné sem vozí rodiče. V lavicích sedí děti od těch nejmenších, kterým je sedm, až po náctileté. Některé z nich jsou evidentně podvyživené a nevypadají na svůj věk. Jiné mají berle, některým chybí jedna z končetin. Stovky dětí o ně přišly během bojů.
Děti mají právě hodinu matematiky a energická učitelka v červeném šátku je učí sčítání. Většina dětí zde nechodila do školy několik let, a tak sedí ve stejné třídě šestiletí špunti, i děti o šest let starší. Jakmile vejdeme do třídy, spustí jako na povel píseň oslavující Sýrii a Bašára Asada. „Jsem šťastná, že bylo Aleppo osvobozeno. Podívejte se, kam to došlo – jen destrukce a zkáza. My chceme žít v klidu jako dřív, mám staré rodiče, chci se vdát a mít děti a mít klid,” říká učitelka Rihem. Lidé jsou z války unavení, strašně unavení.
Škola v kontejnerech
Stejné nebo podobné zkušenosti mají děti po celé Sýrii. V severosyrském Kobaní fungují školy, které vyučují ve dvou fázích. Jeden „turnus“ chodí na ranní vyučování, odpoledne se vymění a přijdou další děti. Je nedostatek učitelů – ti dobří buď utekli před válkou, nebo byli zabiti. Ve třídách vyučují převážně velmi mladé ženy, které mají často problém s autoritou. Mají samy většinou jen střední vzdělání nebo nestihly dostudovat před válkou univerzitu v Damašku či Aleppu. Ve vesnici Dagerman přímo na řece Eufrat ještě před dvěma lety stála velká škola. Spádová škola pro děti z okolních vesnic. Vlivem válečných změn se ale škola postupně ocitla na frontové linii. Islámský stát ji ostřeloval tak, že dnes z ní je jen hromada sutin. Když jsme tam na začátku roku 2016 přijely s kolegyní Markétou Kutilovou poprvé, stály před troskami jen dvě funkční provizorní boudičky, kde se učilo pár dětí.
Z veřejné sbírky SOS Kobaní jsme nechaly na místo před školu navézt další čtyři provizorní kontejnery, které jsme vybavily. Děti dostaly psací potřeby a další nezbytnosti. Počet dětí ve škole téměř ihned vzrostl na dvě stovky. I když kontejnery jsou jen provizorní řešení, důležité je, aby děti neztratily kontinuitu vzdělávání. Aby neztratily pro nás samozřejmé návyky, aby si i jejich rodiče uvědomovali, že je normální chodit do školy, a ne v deseti letech prodělávat vojenský výcvik nebo být ve třinácti na frontě mezi vojáky, byť těmi na té lepší straně, která bojuje proti Islámskému státu. Na frontových liniích v Sýrii se pořád vyskytuje velké množství dětských vojáků – a to napříč všemi vojenskými skupinami zapojenými do konfliktu. Velmi podobné je to také na africkém kontinentu, v Somálsku, které bojuje s islamisty z uskupení aš-Šabáb. To je přímo napojené na al-Káidu. Sedmdesát procent vojáků somálské organizace aš-Šabáb tvoří mladí lidé mezi 12 až 25 lety. Školství je v Somálsku stejně rozvrácené jako celá země.
Zeman se stýská po škole
Do školních lavic mohou konečně také usednout dívky z osvobozeného iráckého Mosulu. Zeman Odei je jedenáct let a od pohledu je to holka, která má pro strach uděláno. Irácké holčičky se většinou při konverzaci s někým cizím stydí, klopí cudně pohled do země. Zeman je jiná, má prostě „koule“. Žije v uprchlickém táboře nedaleko Mosulu. Miluje cokoli, co se dá hrát s míčem, fotbal zvlášť. V Mosulu pod nadvládou islamistů Zeman trpěla. Fotbal, stejně jako cokoli, s čím se dá hrát, islamisté zrušili. Děti si neměly s čím hrát.
„Nedala se koupit žádná hračka. Když se chtěli nějak zabavit, poslali je džihádisté do školy, kde je učili počítat. Jeden samopal plus druhý samopal rovnají se dva samopaly,“ říká otec malé fotbalistky. Stejně jako většina dětí z Mosulu, nechodila ani Zeman poslední dva roky do školy. „Stýská se mi po škole. Tady ji zatím nemáme. Baví mě malování, ale chtěla bych být možná spíš sportovkyní. Přála bych si být jako Ronaldo. Barcelona jsou saláti,” směje se dívka.
Povinná uniforma
Ale nemusí to být jen válka, co znemožňuje dětem po celém světě kvalitní vzdělávání. Často je to chudoba způsobená ani ne tak přírodními podmínkami, jako různými vnějšími okolnostmi – většinou HDP jde na zbrojní výdaje nebo se na tragickém stavu hospodářství podílí vysoká míra korupce vládních představitelů. Třeba v Keni je školní docházka, tak jako v mnoha dalších zemích Afriky sice zdarma, ale další výdaje spojené se vzděláváním si může dovolit jen někdo. Povinná je školní uniforma, což je pro nejchudší sociální vrstvy nedostupný luxus. Nesmyslné nařízení tak znemožňuje vzdělávání statisíců.
Ředitel základní školy Lorubae v Keni na dotaz, proč je tak důležité, aby děti nosily uniformu, například odpověděl takto: „Uniformy jsou nutné, slouží to k identifikaci dětí. Aby se vědělo, které do školy chodí a které ne. Je to důležité, může se stát, že někdo dívku cestou ze školy bude chtít znásilnit. Lidé spíš pomohou školačce, než dívce, která do školy nechodí.“ I na tak bizarní výroky lze v Africe narazit. Smutné je, že za tímto zpátečnictvím stojí ředitel vesnické školy, tedy člověk, který má na ostatní vliv. Bohužel v Africe je opět obrovským problémem právě velmi slabá kvalifikace učitelů. Nevzdělaný učitel může jen těžko vychovat vzdělaného žáka.
Místo žaček nevěsty
Jsou ale i místa, kde učitelé přemýšlejí, jak chudým lidem přístup ke vzdělání usnadnit a motivovat je, aby místo levné pracovní síly děti posílali do škol. Ve školách například rozdávají obědy zdarma, aby rodinám aspoň trochu pomohli. K obědu mají většinou jen základní fufu nebo ugali, což je kaše z mouky a vody, ale i to je pro některé rodiny hodně. Častým důvodem, proč rodiče děti neposílají do škol, je práce. Rodiny potřebují každou volnou ruku, aby se uživily.
V Asii pracuje více než sto milionů dětí mladších 15 let. Nejhorší situace je v subsaharské Africe, kde pracuje každé čtvrté dítě, v Asii každé sedmé a v Latinské Americe zhruba každé desáté. Placenou práci při tom má jen každé páté pracující dítě. Více než polovina dětských dělníků pracuje v zemědělství. Nejsmutnější je situace dívek, které často rodiče nepovažují za „hodné“ vzdělávání, protože jsou určeny pro brzký sňatek a rození dětí. Za všechny takto postižené dívky to řekla na březích jezera Turkana na severu Keni čtrnáctiletá Danielle z kmene El Molo:
„Do školy jsem nikdy nechodila. Rodiče mě teď plánují provdat. Bojím se toho. Ale vím, že musím splnit jejich vůli. Nechci se vdávat. Matka mi řekla, že před svatbou mě musí obřezat. Řekli mi, že potom si už nebudu moci hrát se svými kamarádkami jako předtím. To je mi líto. Budu muset poslouchat manžela.“
