Malý mikrobus nás veze na místo, kde to celé začne – k soutěsce nedaleko švýcarské vesnice Château-ďOex. Jedeme mlčky a potíme se. Snad ne ani tak strachy, jako vedrem – jsme navlečeni do těsných neoprenů, což není v dnešním počasí nic záviděníhodného. Ale nebude to trvat dlouho a alespoň zdánlivě neprodyšné oblečky nám přijdou velmi vhod. Vždyť voda v divoké řece La Sarine má teplotu jen pár stupňů nad nulou.
Jean, místní canyoningový specialista, nás vede úzkou stezičkou prudce dolů. V neoprenových botkách to není žádná legrace a jelikož s sebou táhnu fotovýbavu, mám trošku strach. Člověk si trochu připadá jako medvěd, jako žena pár dní před porodem, tak neohrabaní jsme na souši. Na upnutém neoprenu máme oblečeny červené záchranné vesty, takže ohnout se není moc pohodlné. Výstroj korunuje opravdu slušivá plastová přílba. No, musím konstatovat, že nevypadáme zrovna vábně, canyoning zkrátka není sport, kde se dá předvádět krása. Je to sport pro ty, co chtějí zkusit něco nového, nové vzrušení, dobrodružství. Může to být nebezpečná legrace – řeka se umí rychle rozvodnit a z uzoučké soutěsky se pak už nemusíte dostat.
A o co vlastně v canyoningu jde? Je to něco mezi lezením, raftingem a jeskyňařením, od každého trochu. Vyhlédnutou soutěsku splouváte po vlastních zádech, prolézáte úzké skalnaté průrvy, skáčete do tůní, v nichž se doslova vaří voda. Nic pro ty, kteří nesnáší výšky a studenou vodu.
To druhé tedy rozhodně ráda nemám. A když se to vlastně vezme kolem a kolem, tak ani to první. Takže proč tu vlastně jsem? Asi proto, pro co i všichni ostatní. Jde o to překonat se, zažít a přežít to mrazení kolem žaludku, když se díváte do zpěněného kotle. Dokázat si, že jsem toho schopná. Že když budu chtít, sedmimetrový skok pro mě není neřešitelnou překážkou...
Jean dává celé naší malé skupině instruktáž, o kterou ale z velké části přicházím, protože musím stihnout focení, než se zanoříme do ledových peřejí. Pro mne je pak určena velmi zkrácená verze. „Má se to sjíždět po zádech, s rukama zkříženýma na prsou!“ huláká na mě přes rachot vody kolega. Víc toho nestihne. Jean už mizí pod první překážkou – musíme podplavat podvodním tunelem do další jeskyňky, odkud projdeme kolem vodopádu na druhou stranu řeky. No, nezbývá mi, než se držet vzadu a sledovat, co dělají ostatní.
Naproti už na nás čeká první jump – na skalisku vysokém tak šest metrů je připevněno lano. Po něm se máme sklouznout do vody a přeplavat na písečnou výspu. Napoprvé je to nezvyklý pocit, ale napodruhé už mě to strašně baví. Tak, že ani nevnímám ledově studenou vodu pod neoprenem, která se ne a ne oteplit. Na písku musíme vypadat jak stádečko nedomrlých mrožů.
Následuje oddychovka – splutí po hladině. Hup, a už se mne chopí proud, nejprve pomalý a líný. Zanedlouho ale dostává pořádné grády a mám co dělat, abych udržela hlavu nad vodou. Naštěstí nás Jean jednoho po druhém z proudu loví, abychom mohli všichni pohromadě pokračovat dál. Docela by se mu hodilo bidlo s háčkem, smějeme se.
Ale ne dlouho. Nad řekou ční vysoká kluzká a černá skála. Toho jsem se obávala – ty jumpy mne stojí docela úsilí. Tenhle musíme zdolat ještě k tomu s rozběhem. Jean řve přes hukot proudu, že nám ukáže, jak na to. Raz, dva, tři – víc kroků je zbytečných – a plác ho přímo do studené hluboké tůně. No co se dá dělat. Tak tedy raz, dva, tři – a nový proud ledové vody obemkne tělo pod neoprenem. Po půlhodině v ledovce už cítím, že začínám tuhnout – a to jsme pořád v první polovině. Snad poprvé a naposledy v životě je mi líto, že nemám víc podkožního tuku, který by mě zahříval.
Náhle stojíme nad třímetrovou propastí, kam se voda řítí obrovskou rychlostí uzoučkým kanálkem. Proudy vody dopadají do tůně, kde se doslova „vaří“.
„Až skočíte dolů, musíte pod vodou najít tunel a proplout jím na druhou stranu,“ slyším křičet Jeana. No tohle teda chybělo. A co když ho nenajdu, chci se zeptat? Ale není koho, Jean už letí do tůně jako první. A nám zase nezbývá, než ho následovat.
Přežili jsme všichni, nakonec to nebylo tak těžké, jak to na první pohled vypadalo. Jen se překonat, a o to tu jde vlastně celou dobu. Úsek, který máme zdolat, měří asi tři kilometry. V ledové vodě se ale i poslední metry docela vlečou. Je mi zima a už se mi nechce do dalších jumpů. Ten poslední vynechávám zcela rozhodně – měří 14 metrů.
Skáče se z dřevěného můstku přes koryto řeky. Dolů vlastně není vidět, protože větve stromů zakrývají místo, kam tělo dopadne. Ne, tak tohle si vážně nechám ujít. Ale najdou se i tací, kteří to skočí. Myslím si něco o bláznech a sebevrazích. Ještě že mám alespoň nějaký pud sebezáchovy!
Promrzlí se vracíme stezkou k autu, které nás odváží zpátky na základnu. Je tu připraveno víno a něco k zakousnutí. Soukám se z neoprenu a těším se jako nikdy na hřejivé sluneční paprsky. Po půlhodině už se dostávám znovu na svou provozní teplotu. Kolem se hemží další z těch, kteří se rozhodli překonávat v ledové vodě sami sebe. Hodně štěstí, přeju jim a zároveň si říkám – že bych si to dala ještě jednou?
CANYONING
Patří do skupiny mladých adrenalinových sportů, které k nám do České republiky začaly pronikat až po roce 1989. V západní Evropě má však tradici o poznání delší. Otcem canyoningu by mohl být například Eduard Alfred Martel, francouzský speleolog, který se tamními kaňony začal prodírat už na začátku 20. století. Prozkoumal soutěsky v oblasti Přímořských Alp i kaňon řeky Verdon v Provence. Od té doby už ale uběhlo v kaňonech hodně vody. Dnes díky modernímu vybavení přestal být canyoning tak extrémně nebezpečný. V 80. letech minulého století už byl v západní Evropě rozšířen stejně jako třeba rafting a začaly vznikat první kluby a asociace canyoningu. Ve švýcarském Château-d`Oex se canyoning provozuje od června do září a vyjde na 80 švýcarských franků. Všechny potřeby vám agentura, která canyoning provozuje, zapůjčí. Více na www.riviere-aventure.ch
JAK SE TAM DOSTAT A KDE BYDLET?
Ideální základnou pro sportovní aktivity je třeba od Château-ďOex 16 km vzdálené městečko Les Mosses (např. hotel Relais Alpin). Pokud dáte přednost leteckému spojení, doletíte z Prahy do Ženevy a pak můžete pokračovat vlakem do Aigle a dál místním poštovním autobusem nebo taxi. Ze Ženevy je to do Les Mosses 120 km.
CO JEŠTĚ LZE VYZKOUŠET?
Pokud máte rádi jízdu na koni, můžete si zapůjčit koně kousek nad vesnicí, u pana Norberta Chabloze www.cheval-pour-tous.ch. Chcete-li vyzkoušet lezení po via ferrata, máte i zde ideální možnost. Dají se zapůjčit i horská kola – downhill po sjezdovce je pro milovníka kol ten správný adrenalin. Zajímavou atrakcí je i tyroleans – lano natažené přes údolí, na kterém se sklouznete v sedáku. Let nad korunami stromů je úžasným zážitkem. Pokud toho nebudete mít dost, můžete si vyzkoušet další adrenalinový sjezd – tentokrát na terénních koloběžkách!
