nahoru

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Pavel Šebesta - český otec Pygmejů

Milan Daněk 21. srpna 2017 • 10:40
Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Pavel Šebesta - český otec Pygmejů
foto: Milan Daněk

Silný a odolný, uvyklý nejtěžší námaze, úspěšně pronikal do míst, kam před ním nevstoupil žádný bílý cestovatel. Dovedl se sžít s domorodci, získat si jejich důvěru a náklonnost. Jeho příchodu do táborů pygmejských kočovníků předcházela zpráva, která se rychle nesla pralesem: „Přichází baba wa Bambuti - otec Pygmejů.“

„Komu po léta přívětivě svítilo tropické slunce, komu se zjevilo kouzlo oněch dálav s jejich obyvateli, toho po celý život stravuje touha po pralese, který jej volá. Časem se mu zdá, jako by slyšel víření bubnů a taneční popěvky divochů, údery paliček, jimiž ženy stloukají banány, zurčení potůčku, u něhož si chladil zpocené čelo, nebo velkolepé bouření vodopádů. Tak se také vždycky vedlo mně po každém návratu z tropů, nechť jsem zažil sebevětší svízele a trpěl nedostatkem a opuštěností. Touha byla silnější než rozum.“ Tohle vyznání antropologa, lingvisty a etnologa Pavla Šebesty zaznamenala spisovatelka Sína Lvová v knize Mezi nejmenšími lidmi světa. Popisuje v ní jeho cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a Pygmeje Bambuti v Kongu.

Badatelova touha po poznání neznala překážek. Prošel stovky kilometrů rozmáčenou půdou sotva znatelných stezek, odvážně se plavil divokými peřejemi řek. Nejčastěji putoval sám s vakem na zádech doprovázen jen několika domorodci. V jeho rodné zemi dnes však jen málokdo zná jméno a osudy tohoto muže, který zasvětil celý svůj život studiu přírodních národů.

Z Petrovic do světa

Šebesta se narodil 20. března 1887 a prožil své dětství ve Slezsku ve Velkých Petrovicích. Později chodíval po vesnicích a sbíral zpívaná pořekadla, která zveřejňoval v hlučínských Katolických novinách. Jako absolvent gymnázia vstoupil do Společnosti slova Božího v koleji St. Gabriel v Mädlingu nedaleko Vídně a studoval teologii a filozofii.

Ani tady se nepřestal zabývat českou literaturou a zřídil pro místní české pracující nedělní školu. Roku 1911 byl vysvěcen na kněze a poté jako misionář vyslán do Mosambiku.

Do studia jazyků a kultury afrických národů ho zasvětil Wilhelm Schmidt, hlavní představitel tzv. vídeňské etnografické školy kulturních okruhů. Za první světové války byl Šebesta na osmnáct měsíců internován do Portugalska. Tento pobyt využil k probádání archivních materiálů o misiích v jihovýchodní Africe.

Po propuštění zůstal ještě rok a věnoval se etnologickému studiu v lisabonských knihovnách. Poté byl povolán zpět do St. Gabrielu, kde pracoval jako redaktor mezinárodního časopisu Antropos. První asijskou výzkumnou expedici podnikl v letech 1924-1925. V Malajsii při ní studoval negritské skupiny Semangů, nomádských lovců a sběračů malého vzrůstu. Seznámil se i se sousedními národy Senojů a Jakúďnů. Malajský poloostrov prošel křížem krážem.

Zájem o trpaslíky

Zájem o nejmenší lidské obyvatele naší planety a zároveň poslední živé svědky pravěku ho již nikdy neopustil. Další cesta v letech 1929-1930 vedla mezi středoafrické Pygmeje. V pralesích při řece Ituri v tehdejším Belgickém Kongu žil mezi trpasličími kmeny a ke skutečně ucelenému pohledu na tyto přírodní národy výrazně přispěla následující velká expedice v letech 1934-1935.

Stal se ve své době nejlepším světovým odborníkem v antropologii i národopisu nejmenších lidí světa.

Kongo nezůstalo jediným cílem jeho bádání a cest. Během své druhé návštěvy Semangů (1938-1939) podnikl pionýrskou výpravu za negrity na Andamanské ostrovy v Indickém oceánu a na Filipíny za kmeny Aëtů.

Do Konga se vrátil v letech 1949-1950 a 1954-1955. Cesty byly zaměřeny na výzkum v oblasti jazykové, kulturní a sociální problematiky Pygmejů. Poznatky výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a v Asii a do monografické studie o životě a materiální i duchovní kultuře Pygmejů. Hovořil německy, anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, několika africkými jazyky i jazyky malackých a malajských kmenů.

Nejkrásnější odměna

„Odvážil jsem se pokusu rozluštit záhadu Pygmejů. Byl jsem jim všude v patách a snažil se odkoukat a odposlouchat z jejich života vše, co se dalo. Na své první cestě jsem putoval všemi směry pralesními stezkami a slídil po trpaslících s tak dobrým výsledkem, že mne černoši i trpaslíci pojmenovali baba wa Bambuti čili otec Pygmejů. Jsem na tuto přezdívku hrdý a je to pro mne nejkrásnější odměna za četné a velké obtíže, jimž jsem byl při svých výzkumech vystaven.“

Rozdával dary, soudil pře a na oplátku fotografoval, měřil jejich tělesnou stavbu, sepisoval gramatiku nářečí. Pomáhal jim radou i skutkem, často je chránil před bezprávím. Získal jejich přátelství a důvěru natolik, že trpělivě snášeli jeho výzkumy a seznámili ho se svými zvyky, obřady, starými bájemi a písněmi. Jeho výzkumy přinesly překvapující poznatky ze života Pygmejů Bambuti. Prozkoumal a popsal pozoruhodné sociální vztahy mezi těmito pradávnými obyvateli pralesa a černošskými kmeny pronikajícími do jeho nitra až v posledních staletích.

Pro Pygmeje, tehdy ještě výlučně nomádské lovce a sběrače, nebylo maso hlavní potravou. Banány, cukrovou třtinu a olej získávali směnou s černochy za zvěřinu, lesní plodiny nebo pracovní úkony. Každý rod měl svého černošského patrona, který dědil toto právo z otce na syna.

Společná pro pygmejské a černošské chlapce byla i obřízková škola pod vedením černochů. Šebesta a jeho spolupracovníci vyvrátili rasistické výmysly o méněcennosti trpasličích plemen vycházející ze staré teorie o vlivu degenerace. Prokázal, že jejich drobná postava je výsledkem vlivu prostředí, v němž žijí a které ovlivnilo dědičné vlastnosti.

Sbírka v Praze

Profesor páter Pavel Šebesta zemřel roku 1967 ve St. Gabrielu v Mädlingu u Vídně. Poslední dílo nazvané podle starého afrického království Monomotapa zůstalo nedokončeno. V Rakousku prožil většinu svého života, ale přesto udržoval kontakt s přáteli a kolegy v rodné zemi. V roce 1933 vydala Česká akademie věd rozsáhlou a reprezentativní publikaci Antropologie středoafrických Pygmejů v Kongu. S anglickým překladem je známá po celém vědeckém světě. Do Prahy si také Šebesta přijel osvojit u nás běžně používanou Hrdličkovu metodu odlévání lidských tváří s otevřenýma očima. Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech.

V jeho rodné zemi zůstalo pro širší veřejnost jeho jméno a dílo málo známé, stejně jako unikátní sbírka umístěná v Hrdličkově muzeu člověka Univerzity Karlovy v Praze. Nevelká expozice na poměrně stísněném prostoru shromažďuje kosterní materiál, fotografie, odlitky zachycující jizvové tetování, otisky chrupu a unikátní sádrové odlitky.

Při troše představivosti si zde můžeme na vystavených fotografiích a odlitcích hlav, rukou a nohou srovnat velikostní poměry těla Pygmejů a Evropanů.

Vedle Aleše Hrdličky, řešitele otázky osídlení Ameriky, patří Pavel Šebesta nesmazatelně mezi významné světové postavy antropologie.

Milan Daněk




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země