Přes novozélandské alpy

Přes novozélandské alpy Zdroj: Petr Fero

Přes novozélandské alpy
Přes novozélandské alpy
Přes novozélandské alpy
Přes novozélandské alpy
Přes novozélandské alpy
5
Fotogalerie

Vlaky a vláčky po Novém Zélandu: Projeďte se krásnými průsmyky Jižních Alp

Tahle trať se řadí k pěti nejúžasnějším železnicím světa. Úzkokolejka o rozchodu 1067 milimetrů mezi městy Christchurch a Greymouth na novozélandském Jižním ostrově vede od jednoho pobřeží oceánu ke druhému přes tamní Alpy s vrcholem v Arthurově průsmyku 737 metrů nad mořem. Cesta dlouhá dvě stě dvacet kilometrů zabere něco přes čtyři hodiny, ale nudit se nebudete ani minutu.

Dobrá rada na začátek: jakmile se rozhodnete vydat se na cestu novozélandským vlakem TranzAlpine, jeďte z Greymouth do Christchurch, nikoli obráceně. Platí to dokonce i v případě, že nehodláte cestovat jednosměrně, ale myslíte na okružní výlet z Christchurch. Odtud totiž startují všichni, a tak bývá vlak plný a sazby autopůjčoven za jednosměrný pronájem zpátky přes hory takřka brutální. Vezmete-li to obráceně, dva zcela jiné pohledy na Alpy – ze silnice a z trati – si užijete také, ale v mnohem větším pohodlí poloprázdného vlaku a navíc ušetříte za auto (řada půjčoven vám pronajme na den vůz ve směru Christchurch–Greymouth jen za pojišťovací taxu).

Je velmi pravděpodobné, že v Greymouth na západním pobřeží Jižního ostrova bude pršet. Prší tu skoro pořád. Ale to ještě neznamená, že nutně budete mít zkažený výlet. Nahoře v Alpách se mraky nejspíš začnou trhat a na opačné straně velehor vám na cestu možná vysvitne slunce. I v tom tkví koneckonců jedno z kouzel téhle trasy.

Stanice Bez slunce

Naše cesta dokonale zapadla do popsaného scénáře. Při odjezdu z Greymouth nás napadlo, že „lepší“ počasí pro jízdu vyhlídkovým vlakem jsme si vážně objednat nemohli. Mezi provazy deště (pokud na Novém Zélandu prší, tak rovnou leje jako z konve) jsme prokličkovali do stanice na okraji města, odbavili se u přepážky (ano, skutečně tu průvodčí funguje jako na letišti) a nasedli do modrého vagonu s obrovskými okny. Jak je mým zvykem na všech světových železnicích, před nástupem jsem se zeptal, existuje-li nějaká šance na svezení v kabině strojvůdce. „Uvidíme, co se dá dělat,“ odpověděla mi neutrálně stevardka na peronu. Tím jsem považoval záležitost za vyřízenou.

Moderní klimatizovaný vlak se dal neslyšně do pohybu. Západní pobřeží, to je rozlehlá divočina, takže jsme projížděli typickou novozélandskou džunglí, hustou a neproniknutelnou. Jen chvílemi se hradba stromů rozestoupila a objevilo se pár domečků nebo potok. Pak problesklo po pravé straně, u stanice Moana, velké jezero Brunner, podle knižního průvodce hojně vyhledávané rybáři. Ovšem v tom lijáku nikde nebylo ani živáčka. Jak vlak šplhal k Arthurovu průsmyku, příval srážek sílil. Blížili jsme se do stanice Otira, nejdeštivějšího místa na trase. Maoři tuhle osadu nemohli kdysi dávno pojmenovat trefněji – Otira v překladu znamená „Bez slunce“. Ročně tu napadne asi pět metrů vody. Kdybyste chtěli riskovat promoknutí na kost, možná byste v okolních pralesích mohli spatřit i národního ptáka kiviho. Ovšem daleko spíš tu potkáte drzé horské papoušky kea.

Stačilo devět kilometrů, které TranzAlpine strávil v otirském tunelu pod Arthurovým průsmykem, a mraky se začaly trhat. Vlak během těch pár minut v podzemí nejenže vyšplhal zhruba o 350 výškových metrů, ale také se přehoupl na východní stranu Alp, kde už převažuje přívětivější počasí. Je po dešti, a tak se konečně nabízí možnost využít zdejšího unikátu: otevřeného vyhlídkového vozu. Zpoza kouřových oken ostatních vagonů vlaku se toho nedá moc vyfotit. Vagon bez oken vznikl přestavbou někdejšího služebního vozu a stal se velkým hitem. Jen co přestalo pršet, na plošinkách nebylo takřka k hnutí.

Host v mašině

Vracím se do křesla se stolečkem v našem vagonu, ale nádražák v modré uniformě mě ani nenechá dosednout: „Vy jste ten Evropan, který se ptal v Greymouth na návštěvu strojvůdce? Tak se připravte, na příští zastávce si přestoupíte do kabiny.“ Vida, já už ten drzý nápad pustil z hlavy, ale milí Novozélanďané nezapomněli. Opět se potvrdilo, že pokud mohou, pro turisty udělají cokoli. Pro strojvůdce Billa je to, zdá se, svátek mít v „mašině“ hosta. „Na osobní vlak se dostanu jen výjimečně, většinou tady přes Alpy taháme náklaďáky s uhlím,“ říká mi od řídícího pultu. Jeden takový uhlák nám křižuje trať kdesi pod průsmykem. Na výhybce probíhá pozoruhodná operace. Vagonů s uhlím je totiž tak mnoho, že se nevejdou na druhou kolej. Náš osobní vlak tedy najel na křížení, ale přestože máme zelenou, musíme zastavit. Podle návěstidla „volnou“ kolej stále zabíral zadek nákladního vlaku, a tak jsme museli ještě dlouho čekat.

Z překvapivě širokých plání nahoře v Alpách se vlak náhle zanořil do úzké soutěsky ledovcové řeky Waimakariri, nad jejímž hlubokým údolím projel většinu z devatenácti tunelů a pěti viaduktů na trati.

Tohle místo je vrchol celého výletu. Mraků stále ubývalo, jen tu a tam se nějaký obláček líně povaloval nad kolejemi. Po dešti už ani památky. Po dramatickém úseku se TranzAlpine pustil do širokých canterburských plání v podhůří Alp, farmářské krajiny plné polí a pastvin pro statisícová stáda ovcí, kterých na Novém Zélandu chovají celkem čtyřicet milionů (pro srovnání – obyvatel tu mají jen čtyři miliony).

Pokud vám z té záplavy vjemů vyhládne, před cílem v Christchurch nadešel nejvyšší čas ochutnat něco z palubní kuchyně. Ceny ve vlaku jsou jedny z nejnižších v novozélandském pohostinství: lehké předkrmy do pěti dolarů, hlavní jídla a sladké dezerty nejvýše za sedm (v přepočtu do stokoruny). Jen láhev lahodného místního vína s nezaměnitelným ovocným aromatem tu prodávají za běžnou „hospodskou“ cenu okolo pětadvaceti dolarů, zatímco v samoobsluze ji koupíte zpravidla za polovinu.

Radou jsme začali, a tak jí i skončíme: V cílovém městě Christchurch, zahradní metropoli Jižního ostrova, vám nejspíš bude každý tvrdit, že z nádraží se nedostanete jinak než taxíkem. Není to pravda. Železniční stanice sice leží mimo centrum a venku číhají na turisty snad úplně všichni zdejší drožkaři, ale pokud se jim ubráníte, zastávka zelené okružní linky městského autobusu je vzdálena sotva pět minut chůze a s přestupem na některou linku vedoucí do centra ochotně poradí řidič.


ZA VELRYBAMI I SOPKAMI

Ačkoli oba hlavní ostrovy Nového Zélandu jsou celkem hustě protkány kolejemi, vozí se po nich většinou už pouze náklad. Osobní vlaky začátkem 21. století téměř vymizely. Zbylé však nemají o zákazníky nouzi. Tak třeba TranzCoastal, pobřežní expres z Christchurch do přístavu Picton v severním cípu Jižního ostrova, vozí pasažéry za velrybami, které si oblíbily hluboké mořské příkopy u města Kaikoura. Se štěstím lze prý zahlédnout ocas velryby (pravděpodobněji se silným dalekohledem) i z jedoucího vlaku. Téměř jistě tu uvidíte stáda lachtanů, kteří se povalují na pobřeží pod tratí. Pokud z Pictonu přeplujete trajektem do Wellingtonu, můžete se vydat na celodenní přejezd Severního ostrova vlakem Overlander až do Aucklandu. K hitům téhle trasy patří zastávka (nejlépe vícedenní) v obci National Park, jež leží na kraji sopečného národního parku Tongariro.