„Ponorkou“ australskými tropy

„Ponorkou“ australskými tropy Zdroj: Petr Fero

Trať není položena na klasickém náspu, ale z části na vysokých pilířích. Počítá se s tím, že stoupne voda.
„Ponorkou“ australskými tropy
„Ponorkou“ australskými tropy
„Ponorkou“ australskými tropy
„Ponorkou“ australskými tropy
6
Fotogalerie

Vlaky a vláčky po Austrálii: „Ponorkou“ australskými tropy

Je to jedna z nejzajímavějších železnic světa, třebaže nenabízí úchvatné výhledy. Prostě jen projíždí bažinatou rovinou na tropickém severu Austrálie. Její specialita spočívá v tom, že trať zkonstruovali jako „ponorku“.

Motoráček zvaný Gulflander vyjíždí z domovské stanice Normanton v Carpentarském zálivu v severním cípu státu Queensland do 150 kilometrů vzdáleného Croydonu a zpátky podle jízdního řádu jen jednou týdně: ve středu ráno tam, ve čtvrtek ráno zpátky. Navíc po zcela unikátní trati: aby odolala sezonním přívalovým dešťům (a nájezdům termitů), je kolejový svršek železnice usazený bez štěrkového náspu převážně na kovových pražcích rovnou v zemi. Voda ho během „mokré“ sezony zaplaví místy až do neuvěřitelné výšky devíti metrů. A když povodeň opadne, jezdí se dál.

Takhle to funguje už přes sto let. Provoz celé dráhy obstarává po většinu roku pouze jeden stálý zaměstnanec (v dávno zapomenutých dobách rozkvětu jich přitom bývalo i pětapadesát!), který jen občas najímá posily na údržbu. Navíc trať vede „odnikud nikam“ – není nijak napojena na australskou železniční síť a dá se k ní dojet leda po silnici. „Stává se občas, že vezu tam i zpátky úplně prázdný vlak, jako třeba tenhle týden,“ vyprávěl mi loni v únoru, tedy v sezoně dešťů, ve své kanceláři na peronu v Normantonu Dan Van Scherpenseel, přednosta stanice, průvodčí, vlakvedoucí, strojvůdce i výhybkář v jednom. „Ročně sem přijede kolem deseti tisíc turistů, aby se s námi svezli. Ovšem fungovat můžeme hlavně díky podpoře vlády. Jsme v tomhle kraji něco jako veřejná služba.“

Opuštěné muzeum

Tato železnice spíš než cokoli jiného připomíná funkční technické muzeum. A bodrý nádražák s holandskými předky zase vypadá jako správce sbírek. Ve stařičké dřevěné budově, obložené kolem dokola nápravami z vyřazených vagonů, obývá klimatizovanou „dopravní kancelář“, v jejímž středu bije do očí moderní výpočetní technika: plochý monitor, multimediální klávesnice a bezdrátová myš. Jako by to sem vůbec nepatřilo, zvlášť když hned za dveřmi, ve vedlejší místnosti, najdete malé muzeum se zaprášenými drážními relikviemi. Pradávný telegraf, jakési skládací gramorádio, nářadí traťových dělníků... A na kolejích stojí stařičký, nablýskaný motoráček se zaobleným čumákem a typovým označením RM 93. Rok výroby 1950.

Možná zahlédnete i předchůdce s číslem RM 60, který je stále provozuschopný, ale zřídka využívaný. Vyjet s ním totiž není jen tak – startuje se ručně na kliku. Mimochodem, motoráčky mají pouze jednu kabinu řidiče, a tak se musejí na konečných stanicích otáčet. Slouží k tomu jednoduchý trojúhelník: z hlavní koleje odbočují další dvě s výhybkou ve špici. Ale nejmenuje se to překvapivě trojúhelník. „My Australané velmi rádi vymýšlíme zkratky, takže z triangle tu máme angle,“ směje se Van Scherpenseel.

Vlaky měly kdysi jezdit z Normantonu až do Cloncurry, odkud už vedou koleje do Brisbane či do Cairns, jenže objev zlata v Croydonu odklonil koleje tam. Na další výstavbu se pak už nenašly peníze. Ovšem zlatá horečka je dávno pryč a dnes působí celý kraj zasmušile a opuštěně. Kdysi tu lidé snili třeba i o tom, že se Carpentarský záliv stane námořní branou k bohatým asijským trhům.

Jenže ani na to nikdy nedošlo. A tak když dnes přijedete autem do Normantonu, jehož centrum protíná široký, avšak úplně prázdný hlavní bulvár, jedinou známkou lidského osídlení je tu namol opilý Aboriginec, který se motá po středovém pásu magistrály.

Žádné zaparkované auto, žádní další lidé. Když se podíváte důkladně, zjistíte, že pár obchodů u chodníku má sice otevřeno, ale nabízí se otázka pro koho. Ta vás napadne i v opuštěném kempu, kde bezvadně udržují velký plavecký bazén pod širým nebem. Jedinou společnost vám tu obstarají roztomilé žáby a možná ještě podivní polovzpřímení ještěři, připomínající kreatury ze Spielbergova Jurského parku, naštěstí výrazně zmenšené.

Nenajdete tu ani náměstí. Centrem se zdá bíle natřená zdobná budova radnice na jedné z křižovatek, jejíž dominantou je socha osmiapůlmetrového krokodýla v životní velikosti, kterého nedaleko odsud ulovila před půlstoletím jakási statečná dáma.

Zastávka podle přání

Pokud se na palubě Gulflanderu vypravíte za město, možná krokodýlů uvidíte víc. Ale možná také ne. „Dvacet kilometrů za městem, při přejíždění řeky Norman, krokodýly občas vídáme z mostu. Ale nejsou to takoví obři,“ říká Van Scherpenseel.

Kousek za krokodýlím mostem leží Critter‘s Camp alias Kemp příšerek. Dostal jméno podle neobvykle hojného výskytu nejrůznější havěti – od škorpionů přes stonožky a pavouky až po hady. Jestliže si vlak najmete na půldenní výlet (má-li přednosta čas, není to problém), zaveze vás na piknik právě sem. Pokud jedete pravidelným týdenním spojem, můžete tu požádat o zastávku. Gulflander beztak cestou zastaví komukoli kdekoli, stačí říct nebo mávnout na strojvůdce. Není divu, že k ujetí 150 kilometrů potřebuje čtyři až pět hodin.

Zbytek trati až do Croydonu slouží jen poštovnímu servisu pro farmy v okolí trati. Cíl se opuštěností neliší od startu. Mají tu sice oproti Normantonu navíc cosi jako turistickou centrálu, ale když vezmete za kliku, hned pochopíte, proč jsou všechny stojany s letáky a mapami přede dveřmi. Je zamčeno a nikdo v dohledu. Croydon býval před sto lety centrem zlaté horečky a žilo tu přes deset tisíc lidí. V roce 1925 ale byly všechny doly uzavřeny a dneska tu žije sotva tři sta obyvatel.

A podobné je to se vším. Mívali tu desítky hotelů, dnes tu stojí jediný. A to ještě musíte mít štěstí, abyste sehnali někoho s klíči.


PODIVNÉ QUEENSLANDSKÉ VLAKY

Savannahlander

Stříbrná střela, to je unikátní motoráček z roku 1960, který se jednou za týden vydává z Cairns na 420 kilometrů dlouhou dvoudenní pouť do Forsayth. Od pobřeží nejprve vyšplhá vyhlídkovou turistickou železnicí podél burácejících vodopádů na řece Barron do horské vesnice Kuranda, proslulé aboriginskými trhy. Odtud pokračuje deštnými pralesy a savanami až do rudého Outbacku. Po cestě vám strojvůdce takřka jistě zastaví na svačinu uprostřed ničeho, projedete poli termitišť a budete moci krmit i „divoké“ skalní klokany, kteří s neomylnou přesností vyhlížejí ve čtvrtek odpoledne a v pátek ráno projíždějící vláček. Od trati je to (na australské poměry) blízko do unikátních lávových jeskyní, stvořených žhavým tekoucím magmatem. U nich se nocuje v kempu s chatkami z vyřazených vagonů...

Nejrychlejší úzkokolejka světa

Tímhle přízviskem se pyšní australské dieselové Pendolino, jezdící po kolejích o rozchodu 1067 milimetrů (běžný rozchod je 1435 milimetrů) mezi Brisbane a Cairns třikrát týdně v každém směru. Je to však pořád spíš moderní lokálka, vždyť na 1700 kilometrů potřebuje 25 hodin. A má jen málo úseků, kde se smí rozjet na 160 kilometrů v hodině, většinou se loudá necelou stovkou, někde i šedesátkou. Když v listopadu 2004 vletěl strojvůdce do zatáčky na konci rychlé rovinky plnou parou, vlak vykolejil a směl až do letoška všude jezdit nanejvýš stovkou. Pohodlí na palubě je ovšem výjimečné. Přestože chybějí lůžka, obrovská křesla lze sklápět a každý cestující má osobní televizi s 12 kanály, z nichž jeden nabízí nepřetržitý přímý přenos z kamery v kabině strojvůdce – hit pro vlakology a vlakomaniaky. Ve vagonech samozřejmě nechybí klimatizace, ale třeba ani obrovské čisté koupelny.


DUCH(OVÉ) OUTBACKU

Nesou různá jména: Spirit of the Outback, Inlander či Westlander, ale mohly by se jmenovat klidně stejně. Prakticky rovnoběžné tratě vybíhají z pobřežní trasy queenslandského Pendolina mezi Brisbane a Cairns do nitra australského venkova zvaného Outback v mnohasetkilometrových rozestupech. Všechny vedou nehostinnou krajinou s rozlehlými farmami a narudlou půdou, plnou větrných vodních pump, jejichž pomocí lidé vytahují na povrch vodu z Velkého artéského bazénu v podzemí Queenslandu. Cílovými městy jsou na jihu zapomenuté Charleville, severněji Longreach s velkým muzeem letectví a zakladatelů aerolinek Qantas včetně „prolézačky“ obřího Boeingu Jumbo 747, ještě víc na severu pak Mount Isa, město plné uhelných i jiných dolů. Lůžkové klimatizované vlaky tu jezdí dvakrát týdně v každém směru, cesta do nejbližších velkoměst typu Brisbane či Townsville trvá 16 až 24 hodin.