Od sedmnácti let jezdil do Ruska, do nejodlehlejších míst, aby zachytil tajemnou, až mystickou krásu drsné krajiny a život lidí, kteří ji obývají. Evropa pro něj byla moc uhlazená. Dnes se snaží v české krajině zachytit její pouto s historií.
Co vás přivedlo k fotografování?
Odjakživa jsem měl potřebu lidem sdělovat svoje zážitky a dojmy. Když mi bylo dvanáct, chodil jsem do skautu a tam se děla spousta zajímavých věcí, která stálo za to zachytit a předat dál. Takže jsem vzal do ruky fotoaparát. Obraz je pro mě ideální vyjadřovací prostředek i proto, že jsem dyslektik. Psaní pro mě moc není.
Podnikl jste třicet tři cest do Ruska, proč a čím vás jako fotografa zaujala právě tato země?
Když mi bylo asi deset, tak v roce 1990, projel jsem s rodiči Německo a Rakousko. To jsou hezký země, úhledný, upravený, ale pro moji fotku, se kterou jsem tehdy vážněji začínal, mě to nezaujalo. Ve čtrnácti jsem byl poprvé na Podkarpatské Rusi a ta mě nadchla. Byla jiná, nesmírně zajímavá…
Taky jsem měl možná naivní představu, že čím víc se vydám na východ, tím větší exotiku najdu, tím se dostanu jakoby proti proudu času, do doby, kdy se zachovávají poměry a způsob života z minula. Tahle moje myšlenka se ale vůbec nepotvrdila. Podkarpatská Rus je poetická, taková ladovská, aspoň pro nás. Ale Sibiř je jiná. Městečka a vesnice jsou mladé, vznikaly často ve 20. století, a lidi v nich nemají tak silné tradice a vztah ke svým kořenům.
Jak složité je vyjet do dalekých, málo obydlených míst v Rusku, které nejsou přístupné turistům?
Spíš bych řekl, že je vždycky nejsložitější vyjet, udělat si čas a zařídit si podle toho život. Když je vám osmnáct, není to problém. Dnes je mi sedmatřicet, mám rodinu, práci, a to odjíždění je složitější.
Když už jste na místě, byť sebeodlehlejším, začnete se přirozeně orientovat. A lidi jsou tam vstřícní, čím dál od Moskvy, tím víc.
Jak je to při vaší práci na takových místech s bezpečností?
S tímhle jsem nikdy neměl velký problém. Hlavně ne na venkově, hrůzu jsem měl spíš ve městě. Z hlediska bezpečnosti je nejdůležitější zanechávat za sebou jisté stopy: když spím u místních a jedu stopem na další trasu, tak posledním hostitelům řeknu, kam jedu a jak. Taky je dobrý mít určitý cit na lidi, se kterými přicházíte do kontaktu a poznáváte se s nimi. Když jsem dřív cestoval a měl jsem na dva měsíce patnáct tisíc, jezdil jsem stopem a byl v kontaktu s místními, musel jsem si být jistý, že mě neokradou. A nikdy se mi to nestalo. Vždycky jsem doufal v určitý barter, že ty lidi mi dají možnost u nich zůstat a pustí mě do svého soukromí a já to přijmu, zajímám se o ně a zase jim řeknu něco o sobě a o svojí zemi. Lidi, kteří mě přijmou, jsou většinou inteligentní zvědaví na jinou kulturu, často umělci, muzikanti, geologové... Takoví lidé jsou otevření. V seznamování s nimi hraje velkou roli náhoda, ale také vaše intuice a vzájemné sympatie. Dneska je to jednodušší i díky internetu, existuje couchsurfing a podobné věci.
Zaměřujete se na svých fotografiích na řekněme nelíbezná místa, nebo spíše nelíbivá, čím vás zaujala?
Svou atmosférou, geniem loci. Dneska se někteří mladí lidé oblékají ve stylu gothik a mají rádi horory a tajemný věci… Tohle asi tehdy bylo ve mně, chtěl jsem hledat něco tajemnýho. A v Rusku se to hledá snáz.
Fotil jste v místě bývalých sovětských gulagů, máte k těmto místům nějaký speciální vztah?
Gulagy jsem přímo nevyhledával. Vzešlo to spíš z náhody. Když jsem jel do Vorkuty, zajímal jsem se o to místo a přišel jsem na to, co se tam skrývá. Ale ten přímý kontakt s tábory byl spíš náhodný, prostě jsem jel kolem a viděl spadlé baráky a ploty s ostnatými dráty, tak jsem se tam zastavil. Vlastně takový byl vůbec můj způsob cestování – závisel na náhodě. Vybral jsem si místo na mapě, dost odlehlé a zajímavé, a jel jsem tam. Neplánoval jsem konkrétní zážitky, ty jsem nechal přijít.
Dá se říct, že tohle byl pro vás váš způsob cestování?
Cestování pro mě bylo objevování. Hlavně prostřednictvím lidí. Jezdil jsem do Ruska od sedmnácti let, a to v době, kdy jsem nejvíc poznávat život a svět, mezilidské vztahy. Rusko mě dost proškolilo v životě. Dalo mi zkušenost, jak to chodí. Byl jsem v cizím prostředí bez peněz, taková škola života. Dnes už to takové pro mě není. Dřív to bylo hodně intenzivní: měsíc na Kavkaze, měsíc v Praze, pak cesta po Transsibiřské magistrále a zase chvilku doma… Dnes už to tak nemám, ale dřív pro mě tohle byla droga.
Fotil jste ruské starověrce, izolovanou náboženskou skupinu lidí. Bylo snadné s nimi navázat kontakt?
To byla taky náhodná volba a je to dnes pro mě velmi srdeční téma. V Praze studovala na ČVUT dívka ze Sibiře a můj kamarád, fotograf Filip Singer, mě s ní seznámil. Jel jsem další rok na Sibiř, mimo jiné k jejím rodičům, a ona mi řekla, že blízko žijí starověrci. V sedmnáctém století se odklonili od pravoslavné víry a snaží se udržovat původní způsob života bez kontaktu s okolím. To mě fascinovalo. První návštěva ovšem dopadla moc špatně. Přijali mě jen ze slušnosti a nesměl jsem fotit. Nevydržel jsem to, udělal pár fotek a oni se naštvali. To byl rok 2006. O tři roky později jsem na Sibiři navštívil jinou vesnici starověrců a už jsem nefotil, jen jsem si s nimi jako návštěva povídal. Jedna rodina mě velmi hezky přijala a dovolili mi fotit. Když jsem se tam vrátil v roce 2016, přivezl jsem jim ty fotky. Tehdy už bylo přijetí skvělé, mohl jsem v celé vesnici chodit do domů, mluvit s obyvateli, byli otevření.
Chtěl byste žít tak jako oni?
Moc se těším, až se tam znovu vrátím. Ale nedovedu si představit, že bych tam žil. Jsem městský člověk, i když mám rád přírodu. Jejich život je nesmírně těžký, musí neustále tvrdě pracovat a připravovat se na zimu, aby ji vůbec přežili. Shánějí dřevo, sází, loví, dodržují striktně náboženské tradice.
Čím vás zaujali pastevci sobů na Sibiři?
Měl jsem velmi pozitivní zkušenost ze Sachalinu, kde jsem fotil pro místní ekology velryby v zálivu s těžbou ropy. Několik dní jsme nemohli na moře a oni mi řekli, že když půjdu celý den na sever, potkám pastevce sobů. Našel jsem je, byli to lidé z etnika Oroki, které tvoří jen pár set lidí. Jeden z nich byl nesmírně inteligentní, sečtělý, věděl o Česku a moc ocenil, že jsem přišel. Pastevci totiž celé dny hrají karty, čtou knížky a tak, ale nemají (byl to rok 2001) televizi ani rádio, a tak byli zvědaví na novinky ze světa. Byli zvědaví i na mě a já na ně – a znovu se potvrdilo to, co pro mě znamená cesta, že je to o výměně, o sdílení mezi lidmi.
Pak jsem potkal pastevce v západní části Sibiře a tam už to bylo jiné. Za peníze mi chtěli zatancovat, ukázat soby, původní obleky… Ti opravdoví se prostě hledají těžko, žijí na odlehlých místech. V roce 2009 jsem ale poznal i člověka, vysokoškolského pedagoga v Chantimansku, který se s rodinou snažil obnovit tradici pastevectví, ale byl stále v konfliktu s místními těžařskými společnostmi.
Fotíte i českou krajinu – co vás vedlo k takovému obratu (velké Rusko a malá Česká republika)?
To není ani tak odklon, já vždycky hledal v Česku témata. Na Sibiři je krásná divoká příroda, ale nejsou tam takové památky, stopy historie, na jaké jsme zvyklí u nás. Loni jsem se autem toulal na jihu Sibiře, v Chakasii, trochu mi tam ta krajina připomínala České středohoří, a tam ve stepích je neuvěřitelné množství mohyl z doby tak 500 let před naším letopočtem. Některé polorozpadlé tvoří kruh připomínající Stonehenge. Asi nejsilněji na mě zapůsobily petroglyfy na skalních stěnách, které lidé vytvářeli jako kroniku jejich života. Bohužel dnes jsou často poničené novodobými nápisy typu „ Byl jsem tu, Ivan.“.
U nás je krajina jiná, jsou tu na každém kroku staré stavby a archeologické nálezy, to všechno propojuje krajinu s historií. Fascinuje mě to, ale zatím jsem to nedokázal vyfotit tak, jak bych chtěl.
Další snímky Martina Wágnera najdete na:
https://www.facebook.com/photoswagner/
