Specialitou jsou obytné lodě na indonéské části. Většinou nemají motor.

Specialitou jsou obytné lodě na indonéské části. Většinou nemají motor. Zdroj: Jiří a Irena Páleníčkovi

Na čem ujíždějí Kalimanťané
Na čem ujíždějí Kalimanťané
Stavba lodi pro německého přistěhovalce bude trvat dva roky.
Zadaná je jen délka lodi, vše ostatní se při stavbě řídí tradicí.
Autem tu není po čem jezdit, a tak je loď stále nezbytná.
5
Fotogalerie

Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Na čem ujíždějí místní lidé

Na své první setkání s indonéskými loděmi nikdy nezapomenu. Probojovali jsme se na úplně přecpaný parník společnosti Pelni, plující z jávské Surabaji do kalimantanského Banjarmasinu. Kajuta čtvrté třídy s řadami paland narvaná k prasknutí. Dveře na palubu nešly otevřít. Seděla jsem v rohu, brečela a pozorovala řadu štěnic putujících po mnoha vrstvách béžového laku kamsi vzhůru.

Brzy jsme se naučili jak na věc a po nástupu na Pelni jsme díky naší bílé turistické kůži vyšplhali vzhůru ke kapitánskému můstku a tam měli klid, čerstvý vzduch a žádná zvířátka okolo.

Tyto zaoceánské parníky, postavené v Německu, obstarávají základní spojení mezi indonéskými ostrovy a jsou nejspolehlivější místní dopravou (mnohahodinová zpoždění se za porušení spolehlivosti nedají v této části světa považovat).

Zajíždějí až do ústí řek, která jsou na Kalimantanu pěkně široká a hluboká, a většina zdejších velkých měst vznikla tam, kde končí na řekách vliv přílivu. Zde se překládal náklad, odsud se vozilo a vozí vzácné dřevo a odtud se i dnes vyplouvá do vnitrozemí. Tady také čeká na zájemce ta pravá pirátská romantika.

Moře jako město

V ústí řek kotví škunery Buggiů, což jsou celodřevěné plachetnice prahu (perahu) stavěné na plážích pod palmami nebo v ústí řek. Bez plánů, bez nákresů, objednavatel jen zadá délku lodi, která může být až čtyřicet metrů. Obvykle mají černé plachty, což ovšem nesouvisí s pirátstvím, ale prý je to nejpevnější materiál, který je v Indonésii k dostání. Na vodu se mohou spustit jen jedinkrát za rok při enormně vysokém, takzvaném skočném přílivu. Jejich tvar se prý inspiroval starými plachetnicemi kolonizátorů. Podle tradice se staví bez jediného hřebíku, místo nichž se používají nýty z takzvaného železného dřeva, které je vysoce trvanlivé. Bohužel těchto stromů je čím dál tím méně. Dnes tyto lodě tvoří největší plachetnicové nákladní loďstvo na světě.

Nejvíc jich kotví ve starém jakartském přístavu Sunda Kelapa na Jávě. Nejzkušenější stavitelé žijí na jihu ostrova Celebes, ale staví se i na březích jihokalimantanských řek.

Kolem Buggiů se vznášejí oblaka legend, které k lodníkům a námořníkům patří, a těmi Buggiové vpravdě jsou. Rodí se na lodích, vyrůstají na nich i umírají. K navigaci jim prý stačí hvězdy. Byli jsme mnohokrát na jejich lodích a na kapitánském můstku kromě kormidla opravdu nebylo nic. Divili jsme se. Vysvětlili nám to zcela logicky: „Taxikář v Jakartě taky nepotřebuje mapu, své město zná. A pro nás je moře jako pro něho město.“ Pozorovala jsem je několikrát při překládání zboží. Něco jako schůdný lodní můstek neexistuje.

Někteří běhali i se čtyřmi pytli s rýží na zádech po rozhoupané úzké kládě nahoru a dolů. Já po ní nedokázala vylézt ani po čtyřech. Naštěstí na osobní dřevěné parníky, které pokračovaly nahoru po řece, se dalo nastoupit přímo z mola. Jednou jsme využili úseku klidné plavby a pokusili jsme se od kapitána zjistit přesná parníková čísla.

„Jak je loď dlouhá?“ - „Hodně.“ - „Čtyřicet metrů?“ - „Asi.“ -„Třicet?“ - „To víc.“ - „Kolik metrů vody je teď v řece?“ - „Málo.“ -„A o kolik víc je v období dešťů?“ -„O hodně!“ - „No a o kolik metrů?“ - „No, o hodně metrů.“ A tak to šlo dál a dál… Až na otázku: „Je loď tvoje?“ jsme dostali první konkrétní odpověď: „Patří bossovi v Samarině.“ - „A kolik lidí na lodi pracuje?“ Naprosto neurčitá odpověď. „Osm?“ zkusili jsme hádat. „No, snad.“ - „Deset?“ -„No, možná.“ - „Ještě víc?“ - „Taky někdy.“ Kdo chce přesná čísla, musí se ptát čínských obchodníků v malajské části Kalimantanu.

Člověk Němec

I když Malajci nejsou právě vodomilové, kdo hledá, najde svou exotiku i v této části Kalimantanu. Dá to ale trochu práci. Vyšší hospodářská úroveň má za následek použití kovu a plastů a romantika dřevěných, stokrát natíraných parníků ustoupila bezpečnosti a spolehlivosti.

Na vodu se dá jít i jinak. Jeden z turistů měl kdysi štěstí a našel partnerku, která byla ochotná plavit se s ním na tradiční malajsko-čínské lodi a na její palubě dokonce vychovávat jejich dvě děti. Teď německému dobrodruhovi lodní tesaři stavějí už druhou loď, první z roku 1980 se už poněkud opotřebovala. A protože Orang German, tedy člověk-Němec, jak mu místní tesaři říkají, zná pracovní tempo jihovýchodní Asie, raději si stavbu své 23 metrů dlouhé lodi sám osobně hlídá. Na staveništi i spí. I jeho loď bude celodřevěná, spojovaná nýty železného dřeva.

Stavba potrvá dva roky a v přepočtu bude stát asi sedm milionů korun. Lodní tesaři právě končili ohýbání posledních trámů. Ve vzdálenosti půl metru je obložili dřevem, které zapálili a nahřátý trám ohnuli a zajistili do země zatlučenými kůly. Na Kalimantanu nám to připadalo běžné, stejně jako to, že vedle opravovali omalované slavnostní lodě dajáckých náčelníků a hned vedle nich vylezl z křoví dvoumetrový ještěr.

Od pestré palety starých dřevěných lodí plujících po indonéské části Kalimantanu i klimatizovaných říčních člunů malajské části ostrova se liší říční čluny Dajáků. I dnes má velká část Dajáků po obou stranách hranice loď, a ne auto nebo motorku. Lodě jsou samozřejmě celodřevěné, jejich dno často tvoří kmen jednoho stromu. Ty tradiční, které Dajákové používají na horních tocích řek, jsou značně úzké, občas jsme se do nich na šířku vešli jen tak tak. Mají nízké boky, voda je s bídou deset centimetrů pod nimi. Díky nulovému kýlu a oblému dnu je jejich stabilita téměř nulová. Dajákům to nevadí, jsou zvyklí balancovat, ať už jdou na břeh nebo loď. U moře tento nedostatek vyrovnávají vahadla po stranách lodi, na řekách rychlost a děděné zkušenosti celých generací Dajáků, pro které jsou lodě jediným dopravním prostředkem.

Speciální kapitolu přestavují lodě obytné, které jsme kupodivu viděli jen na indonéské části Kalimantanu. Většinou nemají motor, jen na řece Kapuas některé z nich v době zdvižené vody odplouvají do přilehlé jezerní oblasti. Na rozdíl od ostatních říčních plavidel budou do budoucna spíš ubývat, kdo získá peníze, postaví si raději vysoko na břehu kamenný dům. Dajákové stejně bydleli odnepaměti vysoko na březích, protože se tak chránili před útoky z vody.