Vystudovala produkci na FAMU, ale záhy začala fotit. Nejprve tři roky pro Lidové noviny, pak dva roky pro agenturu. Dnes už je na volné noze a nápadů, co dělat, má prý spoustu. Její srdeční záležitostí je projekt propojující umělce z různých koutů světa.
Od začátku její práce fotografky zajímala Jarmilu Štukovou hlavně sociální témata. Díky nim procestovala skoro celý svět. Jejím prvním úspěchem byly fotky z těžby soli ze zatopeného kráteru El Sod v Etiopii. Černobílé snímky mužů pokrytých blátem a krystaly, kteří v náročných podmínkách dobývají sůl ze dna kráteru, získaly ocenění na Czech Press Photo (kategorie Každodenní život, 2009) a viděli je i čtenáři na stránkách Lidé a Země. Hned následující rok vyjela s šéfredaktorkou LaZ na Haiti dokumentovat následky ničivého zemětřesení. „Odjely jsme tam, aniž jsme měly cokoli domluvené, prostě na blint, nevěděly jsme, kde složíme hlavu druhý den.“ Risk se vydařil a fotografie z poničeného ostrova jí vynesly další cenu Czech Press Photo, nyní v kategorii Reportáž. Jako první žena získala také Cenu diváků. Od té doby s časopisem LaZ pravidelně spolupracuje. Dokumentovala i život lidí s diagnózou AIDS v jižní Indii, fotila malé sirotky, kteří přebývají v kanálech ruské Oděsy, dětskou prostituci v Etiopii nebo kyselinové útoky na ženy a dívky v Indii.
Spolupráce s LaZ a Lenkou Klicperovou ji v minulých letech zavedla hlavně do Iráku, Sýrie a Afghánistánu, naposledy byly v prosinci loňského roku v Mosulu. Fotily nejen muže na frontě a život v poničené zemi, ale také ekologickou katastrofu, kterou válka přinesla: jednotky IS při ústupu zapálily ropné vrty. Obě reportérky získaly společně několik cen, třeba za dokument Nezlomené (tři ženské osudy u celého světa) obdržely první cenu za Feature ve videosekci Czech Press Photo. Podařil se jim i husarský kousek, když kontaktovaly poslední albánské „virdžiny“, ženy, které žijí mužské životy a ženskou roli zcela odmítají. Za video s virdžinami získaly další cenu CPP.
Na svých cestách po zemích sužovaných válkou, chudobou nebo nedemokratickými režimy potkala mnoho mladých talentovaných lidí, kteří i v těžkých podmínkách se snažili dělat to, co je naplňuje. Fotila mladé parkouristy v Afghánistánu, skateboardisty v Bangladéši, rapery v Ugandě nebo tanečníky breakdance v Gaze. Právě pro ně založila se svým mužem projekt One Blood, který má propojit českou a světovou street kulturu. „Chci země, kde se válčí, ukázat jinak než jako místa plná hrůzy. Točíme a fotíme tam mladé lidi, kteří se nevzdali a kteří vyprávějí příběh své země jinak, než jak jsme zvyklí.“
