Roky už jezdím po světě a kromě témat, která mě v nejrůznějších zemích zajímají, si fotím takový vedlejší projekt – kadeřnictví. V každé zemi, kde to aspoň trochu jde, se snažím poslední den vyfotit aspoň jednu fotky, která by zachycovala touhu žen po dokonalých vlasech a po dokonalé kráse.
Od jihoetiopských Surmů až po Afghánistán, všude je to stejné – ženy touží být krásné, i když si potom na ty dokonalé vlasy musí nasadit burku nebo se vydat na pochod do džungle plné rebelů. Nebo mají obličej zohavený kyselinou. Touha po kráse je prostě v nás.
Krása holé hlavy
Poprvé jsem zkrášlovací procesy týkající se nejen vlasů fotila u jihoetiopského kmene Surmů. Pracovala jsem tam v roce 2006 a kromě toho, že jsem zachycovala život tohoto neobyčejně zajímavého kmene, jsem se musela dostat i ke kráse a zdobení, které je pro Surmy obzvláště důležité. Prosluli tím, že si jejich ženy do dolního rtu nechávají vložit destičku – dřevěnou nebo hliněnou. Zdobí se také skarifikací, vytvářením ozdobných jizev. A v účesové tvorbě jsou také vesměs originální – na hlavě si vyholují různé ornamenty. Nebo vlasy shodí úplně, aby na holé hlavě vyniklo masivní zdobení uší a rtů. Proto jsou na území Surmů nejpotřebnějším nástrojem žiletky.
Je libo našít paruku?
Několik dní jsem věnovala focení kadeřnických salonů v Demokratické republice Kongo. Pracovala jsem na východě, ve válečné zóně, kde dochází k masovému znásilňování žen rebelskými skupinami operujícími v džungli. A i v této bohem zapomenuté zemi, kde se k ženám chovají muži buď přímo bestiálně nebo je chápou jen jakko levnou pracovní sílu, ženy chtějí být také krásné. Bukavu je hlavní město provincie Jižní Kivu a tady kadeřnické salony doslova kvetou, válka neválka. Ženy tu mají vesměs krátké kudrnaté vlasy, s nimiž se toho moc vyrobit nedá. Většina z nich se zdobí pomocí pestrobarevných šátků. Ideálem je to, co vám na hlavě přirozeně nenarostlo – dlouhé rovné vlasy, nejlépe světlé. Pokud tedy máte nějaké peníze, které můžete obětovat na oltář marnivosti, jdete do salonu, kde vám vlasy narovnávají a peroxidem zesvětlují. Oblíbené je také našívání paruky na zvláštní mřížku spletenou z vlastních vlasů. Co to v tom vedru dělá s pokožkou hlavy, si snad raději nechci představovat. Mně tehdy to focení přišlo málem draho – v Kongu je jako v mnoha afrických zemích zakázáno fotografovat bez vládního povolení. Získat povolení je prakticky nemožné, takže zkrátka jedete na černo. Já bohužel v Kongu vzhledem k mé fyziognomii (modré oči, blond vlasy, světlá pleť) těžko splynu s davem. Jsem všude centrem pozornosti, a musím s tím počítat. Jenže tady jsem se při focení zdržela trochu déle, než bylo zdrávo, a tak se na místě záhy objevil tajný policista (bezpochyby upozorněn nějakým horlivým občanem). Společně s ukrajinským pracovníkem OSN Igorem, který tehdy jel se mnou, jsme prchali jako v nějaké bondovce. Skočili jsme do auta a ujížděli a kličkovali, tajný měl smůlu, protože neměl tak dobré auto a záhy jsme ho setřásli. Jinak bych asi skončila v policejní cele, což v Kongu pro bílého novináře není žádaná lokalita.
Bolestivé copánky
Nádherný byl den strávený s kadeřnicí Kadi v nigerském Zinderu. Pořád se smála, aby se jí v ústech blýskal krásný zlatý zub. Byla to ženská, na které od první minuty vidíte, že je ztělesněním dobrosrdečnosti. Když mě má kamarádka Esther, která v Nigeru žila, představila Kadi, přivinula si mě na své mohutné poprsí. Celý den jsem pozorovala a fotografovala, jak Kadi umě a trpělivě splétá copánky své zákaznici. Grimasy v její tváři dávaly tušit, že žádná příjemná procedura to nebude. Což jsem pak okusila na vlastní kůži, když Kadi nedala jinak, než že mi aspoň pár copánků zaplete taky. Vypadala jsem opravdu hrozně. Copánky jsou nádherné na černoškách, ale bělošku tím podle mého tedy moc nezkrášlíte. Aspoň mě tedy ne.
S nadšením jsem fotila kadeřnictví ve válkou zničeném severosyrském Kobaní při své předposlední cestě. Zlatnictví a kadeřnictví tu začala růst jako houby po dešti. Byl to signál, že do města se vrátil život se vším všudy.
