Tremitské ostrovy - Peschici.

Tremitské ostrovy - Peschici. Zdroj: Michael Fokt

Pevnost na ostrově San Nicola vypadá, jako by byla přímo vrostlá do jeho útesů.
Na ptačí území na náhorní plošině ostrova San Nicola vede cesta před zrušené opatství.
Pevnost bránila ostrovy před nájezdy pirátů včetně těch chorvatských, kteří to sem měli přes moře sotva dvě stě kilometrů.
Uvnitř pevnosti byly vybudovány studně na sladkou vodu pro případ obléhání.
Stopy pobožnosti jsou tu patrné i dnes, ačkoli jsou mniši z opatství dávno pryč.
19
Fotogalerie

Tremitské ostrovy: Kousek od Česka se skrývá malý italský Karibik

Je jich pět a jsou jedinými italskými ostrovy, které omývají vody Jaderského moře. Ačkoli je jejich jméno odvozené od italského slova „třást se“, otřesné zážitky na místě přezdívaném „Malý Karibik“ tady, kousek od poloostrova Gargano, rozhodně nečekejte. Vítejte na souostroví Trémiti!

Na skále, jež se honosí jménem San Nicola a je třetím největším z Trémitských ostrovů, žije ve stínu malebně se rozpadajícího opevněného opatství z jedenáctého století asi tři sta místních obyvatel. Víc by se jich do středověké vísky, kterou tvoří šest ulic ve výšce zhruba sedmdesáti metrů nad mořem a přístavní zátoka u hladiny, sotva vešlo. Očekávat, že tady, na vlnami bičované vápencové výspě národního parku Gargano, velké sotva jako padesát fotbalových hřišť, potkám někoho, s kým se domluvím svou mateřštinou, je ryzí pošetilost. Když tedy vcházím do rázovitého keramického studia v jednom z domů, volím italský pozdrav buon-giorno a plavně pokračuji v angličtině.

Video placeholde
VIDEO: Tremitské ostrovy na záběrech z dronu. • Youtube.com

„Dali byste si kávu, alebo radšej vínko?“ ptá se mě žena, jež vládne království barevných hrnků a talířů uvnitř středověkého domku.  Asi si přečetla nápis na mém tričku hlásající, že se v pražské zoo narodilo slůně. Jsem jako u vytržení – dobře, po rozdělení Československa sice pocházíme z různých států, z Bratislavy je to však do České republiky co by kamenem dohodil, a potkat tamější rodačku daleko od domova je příjemné překvapení. „Původně jsem sem přijela na sezonu pomáhat v restauraci. Poznala jsem tu však Gennara, který je rodilý Trémiťan, a vzali jsme se. Teď bydlím tady a tvoříme spolu,“ vypráví Monika.

Unikátní keramika

„Naše keramika je unikátní způsobem barvení, který jsem vymyslel,“ popisuje Gennaro Cafiero. „Taky jsme přemýšleli, jak svým výrobkům vdechnout skutečně místní, trémitský charakter. Nakonec nás napadla jednoduchá, ale hezká věc. Monika hledá u moře vhodné oblázky, které pak používám k výzdobě keramiky. Takže si vlastně odvážíte kousek Trémitských ostrovů s sebou domů,“ zubí se keramik hrdý na to, že nosí jméno jednoho z předních italských anarchistů z devatenáctého století. Vzhledem k tomu, že tehdy Trémitské ostrovy sloužily jako trestanecká kolonie, má to svým způsobem logiku.

Diomédovi vojáci

„Až se půjdete podívat nahoru, určitě nezůstávejte jen v opatství. Vyjděte ven na náhorní plošinu, kam chodí jen málokdo – pak teprve uvidíte, co je na našich ostrovech nejkrásnější,“ radí nám Monika s úsměvem při loučení. Vystoupit z lodi na ostrůvku San Nicola a opatství minout, to snad ani nejde. Klášterní pevnost Santa Maria a Mare, kterou téměř před tisíciletím vystavěli benediktini a po nich zdokonalili cisterciáci tak, že se v ní ubránili dokonce i nájezdům Turků, sedí na vrcholu ostrova jako královská koruna. A protože je vybudovaná ze stejného materiálu jako podloží, vypadá, že je do základů ostrova doslova vrostlá. Zdejší kostel má krásnou mozaikovou podlahu.

Hned při přistání nás na molu přivítal pamlsky vypasený racek středomořský. Byl to jednočlenný uvítací výbor tvorů, jež Trémitským ostrovům doopravdy vládnou a jež počtem bohatě převyšují zdejší tři stovky vesničanů. Do skutečné země racků se dostane každý, kdo projde přes obě klášterní nádvoří jedinou cestou až na macchií porostlou skalní plošinu. Na hraně sedmdesátimetrového útesu postávají hnědavá mláďata, která ještě nenašla odvahu vrhnout se dolů do hlubin. Všude kolem se rozléhá křik jejich rodičů, a kdo má štěstí, může zaslechnout i plačtivé volání vzácných buřňáků. Podle antické legendy proměnili bohové v mořské ptáky vojáky řeckého hrdiny Dioméda, který prý na ostrově zahynul. Protože se tu dva druhy ohrožených buřňáků rozmnožují, je velká naděje, že tu budou žalozpěvy za bojovníka z trojské války znít i nadále.

Sladké místo vyhnanství

Když přistanete u největšího z Trémitských ostrovů jménem San Dómino a odejdete pár set metrů z trajektového terminálu, obklopí vás klid piniových lesů přerušovaný občas letním sídlem, penzionem či něčím uprostřed ostrova, čemu by se při troše dobré vůle dalo říkat náves. Nesmíte však své trekingové nadšení moc přehánět. Při celkové délce ostrova pouhých 2,5 kilometru byste mohli snadno skončit opět na přímořských útesech.

Nejzelenější z Trémitských ostrovů kdysi mniši využívali hlavně k pěstování nejrůznějších plodin, celé souostroví však v minulosti několikrát sloužilo mnohem rozporuplnějšímu účelu. Díky italské oblibě dělat ze svých ostrovů vodou obklopená vězení pro nepohodlné osoby tu v exilu na počátku letopočtu strávila dvacet let života vnučka římského císaře Augusta Julie Mladší, která tu i zemřela. Své životy tu počátkem dvacátého století položila také polovina z třinácti stovek Libyjců, kteří zde pykali za odpor k tehdejší italské nadvládě nad svou zemí.

Před druhou světovou válkou na Trémitech založil fašistický režim vyhnaneckou kolonii pro homosexuály a postaral se tak o jeden z největších paradoxů své doby. Navzdory své pověstné averzi k lásce lidí stejného pohlaví vytvořil jediné místo v Itálii, kde se gayové mohli otevřeně chovat podle své přirozenosti. Dnes je naštěstí po takových přístupech dávno veta. Položit tu můžete tak akorát tělo do písku, založit ruce za hlavu a vychutnávat si pohledy, pro které stojí za to zemřít.


Očima autora

Každé ráno chodila kolem našeho okna na pastvu mohutná kráva a cinkot jejího zvonce byl tím nejpříjemnějším budíkem, jaký jsme si mohli přát. Její opatrovník ji následoval už méně stylově v sedle dýchavičného mopedu – s tou nejitalštější stylovostí jižana, pro kterého je každý krok navíc křivdou a jehož nejposvátnějším slovem je výraz siesta. Kdo chce zažít venkovskou Itálii, do které příliv turistů a plážových slunečníků proniká jen pozvolna, měl by zamířit právě na Gargano. Ale neměl by moc otálet. Ten příliv zatím ještě nemá podobu lidské „tsunami“ známé z jadranské Riviéry o pár set kilometrů výše. Voda však stoupá i tady…