Při plánování expedice do ruského Altaje jsme chtěli projít celý Severočujský hřbet. Vybrali jsme si období těsně po sezoně, abychom se vyhnuli turistům a mohli si náležitě odpočinout od běžného života v davu lidí. Altaj nám však uchystal pár překvapení.
Strávili jsme pár dní v horolezeckém ráji doliny Aktru kousek pod Modrým jezerem, pod vrcholem zdejšího nejvyššího vrcholu Aktru (4044 m). Právě tu poprvé potkáváme človíčka jménem Voloďa. Pán něco k padesátce a pelášil do kopce, jako by mu za patami hořelo. Úsměv od ucha k uchu, ihned mi podává ruku a k mému údivu mě zdraví plynnou angličtinou: „Hned jsem poznal, že nejste Rusové, a jsem strašně rád, že vás potkávám v tomto pro vás tak vzdáleném pohoří.“ Neuvěřitelně srdečný člověk. Popovídali jsme si o našich plánech, popřáli si mnoho štěstí, znovu srdečný stisk rukou a byl pryč.
O dva dny později po vydařeném ledovcovém výstupu ledopádem Malý Aktru se s těžkým nákladem ploužíme do sedla Kyzyltaš a daleko nad sebou v suťovišti vidím rychle se přibližující obláček prachu. A kdo to není? Ta rychlost a úsměv zářící na dálku. Jasně. Voloďa za námi běží s nataženou pravicí. Nadšeně si s námi vyměňuje dojmy z lezení po tomto jedinečném koutu Altaje a zve nás na návštěvu k sobě domů. „Bydlím tady kousek, poblíž Novosibirsku (asi 900 km daleko) a učím tam na střední škole angličtinu.“ Síla, vytrvalost, láska, ale i pokora k horám z něj doslova čiší.
Během našeho asi 15minutového rozhovoru si s každým z nás čtyřikrát potřásl rukou a popřál nám hodně úspěchů. „Miluju pohyb v přírodě a hlavně po horách, ale chybí mi parťák, tak běhám po horách sám.“ Není divu, jeho tempu by asi těžko kdo stačil. Páté loučení ve třech jazycích, šesté podání ruky a je fuč.
V bani
O pět dnů později, za bohem zapomenutou dolinou Dželo, kde se pod stejnojmenným ledovcem volně prohánějí stáda koní, překonáváme sedlo Karagem. Nad vzdáleným srázem u cesty vidíme stát osedlaného koně. Ve chvíli už vidíme nasedat člověka a vyráží nám v ústrety. My v kraťasech, on ve vysokých botách, bundě s kapucí, pod kterou je vidět umaštěná kšiltovka, na zádech flintu. Co od takového člověka očekávat? Nevypadal moc přátelsky. Trochu obezřetně jsme se zbavili batohů a pro jistotu lehce rozptýlili. Muž ošlehaný tvrdým životem v horách, ale v očích byla vidět jistá obezřetnost a nedůvěra. Míra, který jako jediný ještě zažil ruštinu ve škole, se s ním pouští do rozhovoru.
Nejdříve s námi mluví ze sedla, ale když vidí, že se jedná o cizince z dalekého Česka a že umíme rusky, sesedá, vytahuje cigaretu a vyptává se nás na naše plány. Chceme dnes dojít na palouk, kde se stýká dolina Karagem a Abyl Ojuk a tam přespat. Prý tam je i nějaká opuštěná chata, jak nám popsal kamarád, který tudy šel před deseti lety. Jó, ta chata tam je a už osm let v ní bydlím! Dali byste si baňu? Jsem akorát na cestě do vesnice, protože už čtrnáct dní má zpoždění kamarád se zásobami potravin, ale takovou návštěvu si nenechám ujít. Za celou dobu, co jsem tu, tak jsem potkal jen jednou Evropany ze Západu, ale ti neuměli rusky ani slovo. Na to si připíjíme trochou naší slivovičky, přičemž on pokleká na jedno koleno. To je z úcty k mým bohům, kteří sídlí tady okolo na vršcích hor. Jděte dál po pravém břehu, ušetříte si dvoje brodění a já zatím zatopím pod kotlem. Jsou to asi dvě hodiny cesty. Sedá na svého malého šikovného koníka, který po kamenech běhá jako po travnaté louce a mizí, odkud přišel.
Na místo přicházíme za čtyři hodiny. Vítá nás kouř z komínku, baňa se krásně roztápí. Stojíme na okouzlujícím palouku mezi Severočujským a Jihočujským hřebenem, daleko od všedních problémů, mobilního signálu a dalších výdobytků civilizace. Malý ráj na zemi. Pomáháme Čečenovi, jak se nám představil, s dřívím a pak už hurá za očistou těla. Čečen nás trochu zklamal prohlášením, že do baně nejde. Kdepak, já už se tento měsíc koupal a to se nesmí přehánět, jen běžte beze mě. My Altajci máme takovou pověru, že nadbytečnou hygienou ze sebe smýváme štěstí. Tahle hláška by se určitě líbila našim dětem! Ten večer už Čečena nevidíme a usínáme dokonale vymydlení jako nemluvňata.
Na rybách
Probouzíme se do krásného rána. Máme dost času, tak kam spěchat? Necháváme postavené stany a prozkoumáváme okolí pouze nalehko. Opravdu kouzelný koutek plný bystřin vodopádů, místy neprostupné tajgy a velikánů s bílou čepicí čnících nad tím vším. U jedné tůňky se opět potkáváme s Čečenem. Nese si úlovek v podobě dvou pěkných ryb. Kluky okamžitě popadá lovecká vášeň, kterou podpořil tím, že jim nabízí svůj prut.
My s Mírou raději zůstáváme s ním a povídáme si o všem možném, zatímco připravujeme jednu rybu na český způsob a druhou na jeho. Dáváme si čerstvý kaviár s jeho domácím chlebem a zaléváme to silným čajem také jeho vlastní výroby. Čečen mi doslova bere myšlenky, když říká: Co mi tu chybí? Nemusím jezdit do obchodu, když chci čaj, natrhám si lístky za chatou, ryby nachytám v potoce, něco ulovím v lese, chleba si upeču a nikdo mi neříká, co mám dělat. Mám tu svůj klid. Dohlížím tady na volně pasoucí se stáda jaků, polodivokých koní a k tomu dělám něco jako správce Karagemu. Jsem tu takovým zástupcem naší vesnice, které patří všechen ten dobytek.
Zatímco se kluci marně pokoušejí chytit alespoň nějakou mřenku, pochutnáváme si na vynikající rybě a Čečen nás zpravuje o historii a zvycích jeho národa. Vypráví například o princezně Ukok, jejíž hrob našli archeologové na stejnojmenné náhorní plošině. Od té doby, co nám ji přestěhovali do muzea, tak tu máme jednu pohromu za druhou. A dokud ji nevrátí do jejího hrobu, tak se budou bohové hněvat dál. Viděli jste nahoře v sedle takový poutní kámen? To je po tragédii v Karagemském sedle, kdy zastihlo čínskou karavanu takové krupobití, že to přežil pouze muž, který se schoval do útrob mrtvého koně, a nemluvně, co přežilo pod tělem své matky. Od těch dob zde karavany nechávaly oběti.
Také se prý traduje, že kdysi dávno k nim dorazili Varjagové (Vikingové, kteří se vydali Ruskem daleko na východ) a ti zkřížili geny s původními Altajci. Díky tomu jsou tak silní a stateční a zároveň mrštní s vynikající muškou. Jejich především odstřelovačských schopností již mnohokrát využila armáda. Ač u nich nebyla válka v pravém slova smyslu od Čingischána, tak altajští muži bojovali ve všech válkách, kterých se Rusko nebo Sovětský svaz účastnily. Máme jisté podezření, že i tento plachý a obezřetný muž má za sebou nějakou válečnickou historii. A dost možná se kvůli tomu trochu skrývá před světem. Ač jsme se během dvou dnů poměrně dost sblížili a vyměnili si kontakty, tak nechtěl, aby na nějaké fotografii byl vidět jeho obličej. Jeho přání jsme se snažili respektovat. Bylo také s podivem, jaký měl ten člověk přehled o historii, zeměpise, celosvětovém dění a přitom nám tvrdil, že ve volných chvílích ani nečte…
Kozí hody
Společně nám odpoledne příjemně, ale rychle uteklo a my pro změnu pozvali jeho k večeři na sušené hovězí maso s bramborovou kaší a cibulkou. Je to pro něj příjemná změna po rybách. Jsme vůbec první turisté, kteří po něm nic nechtěli a ještě se s ním rozdělili o své skromné zásoby. Podle jeho slov umíme splynout s přírodou jako rodilí Altajci. Jen to lezení na vrcholky hor nám rozmlouval, jelikož tam přebývají jejich bohové a nedokáže pochopit naši touhu lézt na ně. Jeho přání jsme pak již ctili a zůstali alespoň několik metrů pod vrcholem. Jsme v jejich zemi a měli bychom ctít jejich pravidla a zvyky.
Večer jsme debatovali o přírodě, zvířatech a jejich lovu. Narazili jsme také na sněžného levharta. Ač prý v horách žije prakticky celý život, tak zatím viděl pouze stopy ve sněhu a jeden uhynulý kus. Živého nikdy. Víte mimochodem, co to je chlapské léto? Chlapské léto začíná na rozdíl od babího v listopadu, a to tím, že se všichni chlapi zabalí a vyrazí na měsíc do tajgy a hor na lov. Někdy mu říkají taky bezbabí.
Povídali bychom si rádi donekonečna, ale ráno nás čeká náročný výstup do sedla Abyl Ojuk, tak se musíme definitivně rozloučit, poděkovat Čečenovi za pohostinnost a zalézt do spacáků. On ráno znovu jede do vesnice pro zásoby. Než usnu, ještě lovím mezi zuby zbytky modřínové smůly, kterou místní děti používají jako náhražku místo žvýkačky.
Ráno nás budí překvapivě vysmátý Míra. Vstávat, bando, a naklusat k snídani! Čečenovi dorazil v pravý čas kamarád se zásobami a jsme zváni na ovar! Kdo by to po čtrnácti dnech sušeného jídla odmítl? Ale ouvej. Ovar je z koziny a pěkně to zapáchá. Míra vyplivuje první sousto za rohem a už nás jen zpovzdálí fotí. My zbylí se soustředíme pouze na chuť a hlavně na to, že maso do konce naší výpravy neuvidíme. Ještě že nám nenabídli národní pochoutku, ovčí žaludky.
Než jsme se stihli zvednout a poděkovat, podávají nám šašliky, prý z malého kůzlete. To je teprve delikatesa, ani to není cítit kozinou! Jak se později podle tajně pořízené fotky stažené kůže utvrzujeme, nejednalo se o úplně běžné kůzle, ale o mládě chráněného kozoroha. Ale co, vždyť kdo jiný než člověk, který s přírodou žije celý život, ví lépe, kolik si může z přírody vzít, aniž by jí ublížil. A jak večer řekl Čečen: Tam daleko ve městě je direktorem Putin, ale tady v tajze je jediným direktorem medvěd.
Lovec Jure
Za sedlem Abyl Ojuk, v Šavlinské dolině pod azurově modrými jezery v ohbí meandrující řeky, potkáváme hodně rozdílné postavičky. Nejdříve asi nějakého uprchlého Mongola, který zahodil batoh a utekl před námi do lesa jako plaché zvíře. A potom starého lovce na koni. Starého věkem a zkušenostmi, ale rozhodně ne duchem. Přijíždí k nám na svém koni. Nepotkali jste náhodou skupinu čtyř ruských turistů? Ne, nikoho takového jsme za celý týden v Šavlinské dolině neviděli. To je divné! Už před dvěma dny jsme zde měli sraz a já jim přivezl zásoby. Ale co, Rusů je dost a třeba si poradili nějak jinak, zakončí tuhle záležitost Jure s upřímným úsměvem na rtech. A kam vy? My bychom chtěli za tři dny dojít do Čibitu a odtud pak už musíme domů. Tak to vám dám telefon, a až dorazíte, tak zavolejte a syn vás odveze. Budete to mít levnější a pohodlnější. Popřál nám hodně štěstí a vyrazil k domovu.
Díky tomu, že poslední dny jsme žili už pouze ze zbytečků zásob a z toho, co rostlo u cesty, tak nás přitažlivost hladová dovedla do Čibitu o den dříve. Juremu jsme se snažili dovolat, ale marně. Neexistující číslo. Volíme variantu pořádně naplnit naše žaludky, přespat v prázdném kempu, dát si s majitelem saunu a ráno na stop. Když se stěhujeme do stylové jurty, najednou k nám přijíždí Jure se synem. Ahoj, promiňte, já vám dal špatné číslo. To víte, já a technika, to nejde dohromady. Tohle je můj adoptivní syn a on vás zítra vezme do města, stejně tam potřebuje zajet a jeho kamarád ze školy vás další den vezme na letiště. Ale Jure, jak jste nás našel a jak jste věděl, že jsme přišli už dnes? Kluci, to moje srdce mi povědělo, že už jste tu. Prý z nás měl dobrý pocit už od prvního setkání a takové lidi on ve svém srdci najde vždy. Zve nás, abychom přijeli na podzim na lov a že jsme u něj doma vždy vítáni. Vřelý stisk, dobrácký úsměv a ahoj. Však se ještě uvidíme, vidím vám to na očích. Asi měl pravdu, už plánujeme další cestu do této krásné země plné vřelých setkání.
Tip autora
Během tří týdnů jsme prošli a prolezli křížem krážem téměř celý Severočujský hřbet od Kurajské stepi přes sedla Kyzyltaš, Karagem, Abyl Ojuk a další včetně několika ledovcových lezeckých výstupů. Kromě první noci v hlavním městě Altajské republiky Gorno-Altajsku, kde jsme doplnili zásoby potravin, jsme všechny noci strávili pod stanem v nádherné a nedotčené přírodě nejvyššího pohoří Sibiře. Prakticky nikde není mobilní signál a v případě nesnází se musíte spolehnout pouze sami na sebe. Problémy mohou nastat například po větším dešti, protože řeky jsou bez mostů. Proto je lepší vyrazit v druhé půli srpna, kdy bývá méně srážek a netaje sníh. Nejmilejším překvapením pro nás byli právě lidé a na ruské poměry pořádek. Za celou dobu jsme viděli jedinéhoopilého člověka a vždy jsme se setkali se vstřícným a milým jednáním. O přírodě nejde ani psát, to je nutné vidět naživo. Určitě se jedná o jedno z nejhezčích pohoří na světě.
