Proč jména států převážně ve Střední Asii mají koncovku –stán? Pákistán, Uzbekistán, Afghánistán, Kazachstán... Některé názvy navíc slyšíme velmi málokdy, i přesto, že přetrvávají v některých asijských jazycích: Mongolistán (Mongolsko), Armanistán (Arménie), Gurjistán (Gruzie), Junanistán (Řecko), Bulgaristán (Bulharsko), Serbestán (Srbsko), Hirvatistán (Chorvatsko), Mažaristán (Maďarsko), Lahestán (Polsko) či Inglistán (Anglie).
Perskou koncovku -stán lze přeložit několika způsoby. Kurdistán značí „domov Kurdů“, Tádžikistán „místo, kde žijí Tádžikové“, Hindustán znamená „zemi Indů“. A vedle toho existuje i Turkestán. Rozhodně se nejedná o zemi, kterou obývají Turci, jak by napovídal doslovný překlad.
Turkestán kromě toho, že se též jedná o administrativní oblast na jihu Kazachstánu, označuje území, které se rozprostírá od Kaspického moře k mongolským pouštím a zahrnuje celý Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán, jižní část Kazachstánu, severovýchodní pruh Íránu podél hranice s Turkmenistánem, severní část Afghánistánu, západní kousek Mongolska a celou severozápadní Čínu, tradičně nazývanou Východní Turkestán. Ta dnes tvoří Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang (Xinjiang) a je obývána národnostní menšinou Ujgurů.
Téměř devět milionů tamních Ujgurů trpí podobným útlakem komunistické Číny jako Tibeťané. Na celém čínském území platí pekingský čas, takže když jdou ujgurské děti ze školy, teprve vychází slunce. Ujgurové vyznávají islám a čínská vláda je nutí obhospodařovat velkochovy prasat, i když dobře ví, že vepřové je pro ně nečisté. A o velkém množství převýchovných táborů se raději nebudeme rozepisovat...
Turkestán nikdy neznamenal určitý státní útvar. Tento termín poprvé použili perští zeměpisci pro území, na němž žijí turkické národy, dříve označované jako turkotatarské. Kromě národů obývajících území Turkestánu v dnešním pojetí je nutné mezi ně zařadit ještě Turky, kteří tvoří zhruba třetinu z více než 200 milionů Turkitů, moldavské Gagauze, Krymské Tatary, Ázerbájdžánce, dagestánské Kumyky a Nogaje, povolžské Tatary, Baškirce a Čuvaše, Tuvince z rusko-mongolského pomezí a sibiřské Jakuty. Většina z nich jsou muslimové, přestože některé národy vyznávají i jiná náboženství: Gagauzové, Čuvaši a Jakuti křesťanství a Tuvinci buddhismus.
Pravlastí Turkitů, kteří tvoří jednu z největších etnických skupin v Asii, je oblast Zabajkalí. Odtud se šířili především na západ a podnikali vpády až do Evropy. Hunové, Tataři i Turci byli po staletí postrachem východní a střední Evropy, jejichž části si na dlouhý čas podmaňovali.
Nejstarším turkickým písmem je orchonské, nazvané podle řeky Orchon v severním Mongolsku, v jejímž údolí byly v roce 1889 objeveny rané turkické písemnosti pocházející z počátku 8. století. Písmo se podobalo klínovému a má původ v sanskrtu, aramejském a perském písmu. Postupně Turkité začali používat písmo převzaté od okolních národů, vedle latinky se zejména ve Střední Asii ujala azbuka.
Na jednotný původ poukazují i zeměpisné objekty, které mají srovnatelné názvy v celém Turkestánu. Například ak znamená bílý, kara černý a kyzyl červený, pro jezero se užívá slovo kol nebo kul, pro poušť kum a tau znamená hory.
Turkestán by tedy mohl být definován jako země obývaná turkickými kmeny. Jenže ty nežijí na celistvém území, a proto je Turkestánem nazývána pouze ta oblast, v níž turkické osídlení je spojité.
