Krakatau

Krakatau Zdroj: Profimedia.cz

Kilauea
Stromboli
3
Fotogalerie

Akademie Lidé a Země: Sopka neboli vulkán

Sopečná činnost navzdory svému nebezpečí fascinuje lidi odjakživa. Milovníci aktivních vulkánů si na své přijdou hlavně v tzv. ohnivém pásu, obepínajícím skoro celý Tichý oceán, nebo také na Islandu. Víte, co je to sopouch, kaldera či lapilli?

Hluboko pod povrchem Země působením vysokých tlaků a teplot dochází k roztavení hornin na magma, které se tlačí do míst s tlakem nižším, tedy směrem k povrchu. Na něj se vylévá v podobě žhavé ohnivé lávy o teplotě až 1000 °C, jejíž proud dosahuje rychlosti i 600 m/h. Kusy lávy vyvrhované vulkánem do velké výše na vzduchu tuhnou a vytvářejí pyroklastika. Podle velikosti se rozlišují na vulkanické bomby (pumy) v podobě velkých balvanů, drobné kamínky zvané lapilli nebo sopečný popel, velmi jemný a žhavý: spálí vše, co mu přijde do cesty. Nad sopkou tvoří mrak a při velkých erupcích pokryje značné území, dlouho přetrvává v atmosféře, a tím způsobí pokles teploty, jelikož omezuje průchod slunečního záření. Popel z výbuchu islandské sopky Eyja allajökull roku 2010 způsobil několikadenní výpadky letecké dopravy v severozápadní Evropě.

Sopka neboli vulkán je místem výstupu magmatu na zemský povrch. Magma stoupá k povrchu a hromadí se pod sopkou v magmatickém krbu, jakési zásobárně pro činnost sopky. Odtud vede na povrch sopečný komín neboli sopouch, ústící do kráteru. Sopouch se někdy větví a vytváří boční krátery zvané též parazitické. Pokud se kráter zaplní vodou, vzniká kráterové jezero. Ve vzácných případech je kráter plný rozžhavené lávy, která ale nevytéká; příkladem je etiopská sopka Erta Ale.

Když se láva klidně vylévá z kráteru a stéká po svazích ve formě lávových proudů, hovoříme o štítové sopce. Vulkány, které vyvrhují útržky lávy, modelují sypaný kužel. Kombinace obou způsobů se nazývá stratovulkán a takových sopek je většina. Sopky dělíme na činné (aktivní) a vyhaslé. U činných sopek se střídá období klidu a období erupcí a považují se za ně takové, které vybuchly během posledních 10 000 let. Na světě je jich přibližně 1500, z toho asi 800 podmořských, a každoročně dojde k erupcím přibližně 50 z nich.

Sopky havajského typu mají nejklidnější erupci, při níž se řídká láva valí z kráteru a utuhlá vytvoří velkou masu. Pojmenovány jsou podle vulkánů na Havajských ostrovech. Kilauea je nejaktivnější sopka světa: nepřetržitě chrlí lávu od roku 1983. Mauna Loa je největší sopkou světa.

Při výbuchu sopek strombolského typu jsou kusy lávy vypuzovány na povrch sérií mírných výbuchů, často v téměř pravidelných intervalech. Kromě Stromboli lze na italských Liparských ostrovech nalézt také sopku Vulcano, která dala jméno nejen vulkanologii, vědě o sopkách, ale i vulkanickému typu silnějších erupcí, kdy klidné období skončí velkým výbuchem. O neustávající aktivitě Vulcana svědčí četné fumaroly na stěnách jeho kráteru, které vypouštějí jedovaté sopečné plyny s vysokým obsahem síry. Ta vytváří na povrchu žlutavé povlaky.

Nejničivější sopečné výbuchy způsobují erupce peléjského typu, pojmenované podle vulkánu Mont Pelée na karibském ostrově Martinik. Celý sopečný kužel může být rozmetán a silná vrstva jeho materiálu pohřbí celé okolí. Z masivu sopky zbývá jen jeho torzo zvané kaldera. Kvůli mnohdy katastrofickým následkům takovýchto sopečných výbuchů patří mezi nejznámější. Kdo by neznal zničení Pompejí erupcí Vesuvu roku 79 nebo rozmetání indonéské sopky Krakatau, včetně stejnojmenného ostrova, v roce 1883, při němž vznikly až 30 m vysoké ničivé vlny tsunami.

Tsunami způsobují především podmořské sopky; o tom jsme se mohli přesvědčit při nedávném výbuchu Ha’apai nedaleko Tongy. Sopky mohou vyrůstat nad hladinu moře a vytvářet nové ostrovy. Příkladem takto vzniklého sopečného ostrova je Surtsey při jižním pobřeží Islandu. Při erupcích vulkánů pokrytých sněhem a ledem se tvoří nebezpečné bahenní proudy, které se řítí ze sopky velkými rychlostmi.

V České republice je nejznámější sopkou Milešovka a další kopce Českého středohoří. Na Karlovarsku a Chebsku můžeme pozorovat i postvulkanickou činnost v podobě teplých minerálních zřídel či bahenních sopek v rezervaci Soos.

Sopky mohou být i užitečné. Na Islandu vytápějí skleníky, v blízkosti sopek se těží nerosty, především síra. Sopečná půda je díky vysokému obsahu minerálních látek velmi úrodná. Proto se lidé nebojí žít na úpatích sopek, i když při mohutnějších erupcích jim hrozí smrt. Ale žádná sopka nikdy nevybuchne bez varování. Předzvěstí výbuchu může být slabé zemětřesení, unikající kouř ze sopky, neobvyklé chování zvířat, která jsou nervózní a prchají či ulétají, podivné zvuky (např. dunění a hřmot pod zemí), a pokud leží v blízkosti moře, zvyšuje se teplota a slanost vody.

Obyvatelé vesničky Stromboli na úpatí aktivní sopky na otázku, zda jim nevadí výbuchy Stromboli mnohokrát za den, odpovídají: „Na časté erupce jsme zvyklí. Ale až přestanou, hned balíme kufry, protože to znamená, že se kráter ucpal a celý ostrov může vyletět do vzduchu.“