Slunce visící nízko nad obzorem jako by se vší silou snažilo popřít špatnou pověst o počasí, která Jižní Shetlandy provází. Z kopce, na který jsem se vyškrábal, byly vidět vlny omývající hornaté ostrůvky Aitcho. Zelenkavou jednotu vodní plochy pak v dálce rozbil tmavý stín. Po chvíli jsem měl jistotu. První tuleň leopardí nás přišel přivítat ještě před branami Antarktického poloostrova…
Když jsem si v duchu představoval své setkání s těmito tvory, viděl jsem je, jak leží na krách nebo brázdí chladné vody pokryté ledovou tříští. Jižní Shetlandy, kde jsem tuleně leopardí spatřil poprvé, tomuto obrázku příliš neodpovídaly. V antarktickém létě zářily barevnými lišejníky a navíc zde panovalo nebývale pěkné počasí. Samotný výskyt tuleňů leopardích v těchto vodách už tak velkým překvapením nebyl. Rádi se totiž zdržují poblíž kolonií tučňáků, na které jsou Jižní Shetlandy bohaté. Jejich lovecká sezona vrcholí zejména v době, kdy se mladí tučňáci poprvé seznamují s mořem. Ta sice ještě koncem ledna na Jižních Shetlandech nenastala, ale i tak jsem v dálce zahlédl několik tuleňů číhajících ve vlnách. Na fotku to sice nebylo, ale byl to příslib dalších setkání s těmito podivuhodnými obyvateli Antarktidy, ke které jsme měli namířeno.
Z kůže ven
Byl krásný slunný den, když jsme poblíž Antverpského ostrova (Anvers Island) zaznamenali nezvyklý rozruch. Tučňáci uzdičkoví a oslí, kteří v místech nazývaných Gerlache Point až dosud v poklidu brázdili vodní hladinu, začali náhle prudce vyskakovat z vln. Příčinu neklidu jsme objevili vzápětí. Mezi tučňáky se vydali hned tři tuleni leopardí, a to byla příležitost pokusit se zachytit tyto šelmy při lovu. Upřímně řečeno, šance na slušné snímky nebývá v těchto případech nijak valná. Drtivá většina lovu se totiž odehrává pod vodou a nad hladinou už lze zachytit pouze střípky celé akce. Navíc se dá předem jen těžko odhadnout, kde se tuleň se svou kořistí vynoří a nabídne fotografovi pár vzácných vteřin.
Napravo od našeho zodiaku vykoukla z vody tulení morda. V čelistech svírala tučňáka, který to už měl podle všeho za sebou. Drobné tělíčko se zmítalo prudkými trhavými pohyby tulení hlavy a připomínalo ze všeho nejvíce hadrovou panenku. Vzápětí odlétlo o pár metrů dál a přistálo na hladině, kam si pro něj tuleň znovu „došel“. To se opakovalo až do té doby, než se lovci tímto způsobem podařilo zbavit svou kořist opeřené kůže a připravit si tak konečně sousto podle svého gusta. Během zhruba pěti hodin, kdy jsme měli možnost lov tuleňů leopardích pozorovat, se tato scéna opakovala několikrát. Živého tučňáka v tuleních čelistech jsme ale spatřili pouze jednou, když s ním „leopard“ krátce vyjel nad hladinu. Kdo nebyl pohotový a včas nezmáčkl spoušť, měl smůlu. Trvalo to jen chvilku a hladina se nad lovcem i jeho kořistí znovu zavřela.
„Leopard“ versus člověk
„Jméno leopardí dostal podle skvrnitého zbarvení hrdla a hrudi, ale stejně dobře ho mohl dostat podle své dravosti. Strašlivější šelma v mořích kolem Antarktidy nežije…“ dočetl jsem se v jakési stati na internetu. Přiznám se, že podobné senzační výkřiky nemám rád. Stačí totiž málo a takto označené zvíře se v očích veřejnosti může stát monstrem, jehož jediným cílem je žrát lidi. Takováto pověst vzniká pozoruhodně rychle, o to těžší pak je ji vyvrátit. Stačí si jen vzpomenout, jak neblahé následky měl Spielbergův film Čelisti pro žraločí populaci.
Tím nechci říci, že tuleň leopardí nemůže být pro člověka nebezpečný. V minulosti skutečně došlo k několika útokům, které je třeba brát vážně. Tak jako u jiných potenciálně nebezpečných zvířat ale i zde platí, že k hodnocení takovýchto incidentů je třeba přistupovat s chladnou hlavou.
První známé napadení člověka tuleněm leopardím se odehrálo ještě v pionýrských dobách dobývání Antarktidy. Jeho cílem se stal člen Shackeltonovy transantarktické expedice (1914–1917) Thomas Orde-Lees. Výprava právě tábořila na ledové kře, když Orde-Leese napadl velký tuleň, který měl podle přítomných polárníků kolem 3,7 metru délky. Útok tuleně spočíval v tom, že vyhlédnutou oběť proháněl po kře a zastavila jej až puška jiného člena expedice, který zvíře zastřelil.
Další útok, ke kterému došlo v roce 1985, skončil pokousáním skotského vědce Garetha Wooda. „Náhle se přede mnou objevila obrovská hlava dospělého tuleně leopardího, který přede mnou nečekaně prorazil tenký led. Rozevřené čelisti se mi zakously do pravé nohy. Upadl jsem nazad, šokovaný a naprosto bezmocný…“ uvedl Wood ve své zprávě o incidentu. Tuleň se Wooda snažil stáhnout do moře a podle všeho jej zachránila pouze pohotovost jeho kolegy, který začal útočící zvíře kopat do hlavy botami opatřenými mačkami. To tuleně přimělo k tomu, že Wooda pustil a zmizel v moři.
Případ, který se odehrál v roce 2003, už bohužel tak šťastný konec neměl. Kristy Brownová (28 let) byla mladá britská mořská bioložka a zkušená potápěčka, která v době incidentu šnorchlovala poblíž výzkumné stanice Rothera. Byla napadena tuleněm leopardím, který ji stáhl až do hloubky 61 metrů, kde se utopila. Tělo, které se podařilo jejím kolegům najít již krátce po tragédii, nejevilo znaky toho, že by se ji tuleň pokusil sežrat. Velmi pravděpodobně si ji spletl s tuleněm, a když svůj omyl zjistil, domnělou kořist opět pustil. Pro Kristy, která se prokazatelně stala první lidskou obětí tuleně leopardího, už ale bylo příliš pozdě.
Zodiaky v ohrožení
Pokud jde o údajnou agresivitu těchto zvířat, mohu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. Tuleň leopardí si samozřejmě zasluhuje nejvyšší respekt a s tím jsme k němu také přistupovali. Tedy alespoň zpočátku, kdy jsme fotografovali z lodi nebo na větší vzdálenost. Postupem času jsme se ale pomalu osmělovali a v několika případech jsme dokonce vystoupili přímo na kry, na kterých tuleni odpočívali. Musím říci, že jsme ani v jednom případě nezaznamenali agresivní reakci. Většinou nás ignorovali, a teprve když jsme se k nim přiblížili na 4–5 metrů, pomalu se sesunuli do moře a odplavali si najít klidnější místo.
Daleko nepříjemnější byly situace, kdy jsme se po moři přesouvali na gumovém zodiaku. Tuleni leopardí jsou známí tím, že na gumové čluny čas od času útočí. Pravděpodobně jsou pouze zvědaví a jediný způsob, jak mohou zjistit, o jakého neznámého tvora jde, je zkrátka ho „ochutnat“. Britští vědci už na tyto množící se případy reagovali tím, že své zodiaky opatřili zvláštními ochrannými zařízeními. Představa, že nám člun prokousnou ostré čelisti a my se ocitneme v ledové vodě, kde se šance na přežití počítá na vteřiny, nebyla rozhodně nijak vábná. Mohu potvrdit, že tuleně leopardí náš člun skutečně lákal k bližšímu průzkumu, a v některých případech jsme k jejich odehnání museli dokonce použít pádla. Snad největší adrenalin připravil „leopard“ jednomu členovi naší výpravy, který stejně jako ostatní seděl během jednoho z přejezdů na gumovém okraji člunu. Za jeho zády se náhle vynořila tulení hlava s rozevřenými čelistmi, které sklaply asi metr od jeho pozadí…
Tahat čerta za ocas
Zastánci teorie o nebezpečnosti tuleňů leopardích pro člověka tvrdí, že dosavadní nízké číslo útoků pouze odráží odlehlost míst, ve kterých tuleni žijí, a že je jen otázkou času, kdy se vzrůstajícím počtem lidí v Antarktidě vzroste i počet incidentů. S touto myšlenkou se dá jen těžko polemizovat. Vše ukáže až čas. Stejně jako u jiných případně nebezpečných zvířat ale i zde zřejmě platí přísloví o tahání čerta za ocas. Čím častěji člověk přichází do styku s potenciálním nebezpečím, tím větší je pravděpodobnost, že to jednou nemusí skončit dobře. Nešťastné případy, které se až dosud odehrály, nelze podceňovat, ale ani přeceňovat. Stejně jako v případech útoků jiných zvířat na člověka mohlo jít o obrannou reakci, zvědavost nebo o záměnu s přirozenou kořistí. Jsme to ostatně my, kteří bez pozvání vstupujeme do svrchovaného království těchto zvířat a je třeba počítat s tím, že náš nečekaný vpád nemusí být vždy bez rizika.
Tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) stojí spolu s kosatkou dravou na samém vrcholu potravního řetězce nejjižnějšího kontinentu. Bývá nazýván také mořský levhart nebo žralok Antarktidy. Pro roli predátora jej kromě rychlosti a mrštnosti předurčují i pohyblivé čelisti, které mu umožňují doširoka roztáhnout tlamu a polykat i velkou kořist. Je jediným z rodu tuleňovitých, kde samice bývá větší než samec. Může dorůstat délky až 4 m a vážit kolem 450 kg. Nejčastěji se živí tučňáky, ale nepohrdne ani rybami, ptáky, krunýřovkami nebo mladými tuleni jiných druhů. Pohybuje se pomocí předních ploutví, což je u tuleňů neobvyklé. Od jiných druhů tuleňů se liší i solitérním způsobem života, což do značné míry ztěžuje jeho bližší pozorování a zkoumání.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2012.
