V naší osvětové rubrice jsme již probírali velmi nejednotný průběh hranice mezi Evropou a Asií. Ani určit přesné rozhraní dalších světadílů není ovšem úplně jednoduché.
Vezměme třeba nepříliš dlouhou hranici mezi Asií a Afrikou. Její všeobecně uznávaný průběh přes Suezskou šíji po nejkratší spojnici Středozemního moře a Suezského zálivu Rudého moře, kudy byl vybudován Suezský průplav, neodpovídá rozhraní africké a arabské litosférické desky. Proto někteří geografové posunují hranici obou světadílů více na východ, tedy na egyptsko-izraelskou hranici a do Akabského zálivu, čímž se Sinajský poloostrov a s ním i celé území Egypta dostávají do Afriky.
Na tomto rozhraní desek také vznikla Velká příkopová propadlina, která na severu začíná v libanonském údolí Bikáa a pokračuje přes Mrtvé i Rudé moře a celou východní Afrikou od Afarské prolákliny až do Mosambiku. Současné mohutné praskliny na povrchu zemské kůry nejvíce patrné na území Etiopie napovídají, že v budoucnu zde dojde k odtržení velké části pevniny, která bude zřejmě následovat osud indické desky. Ta se před desítkami milionů let oddělila od Afriky, přeplula Indický oceán, nárazem do desky eurasijské vytvořila nejvyšší pohoří světa Himálaj a stala se Indickým subkontinentem.
Ani předěl mezi Asií a Austrálií s Oceánií není snadné stanovit. Asijská pevnina se sice australské nedotýká, ale mezi nimi leží velké množství ostrovů, u nichž není vždy evidentně jasné, ke kterému světadílu náležejí. K Oceánii se obvykle řadí až ostrov Nová Guinea, což znamená, že území Indonésie zasahuje do obou světadílů.
Oproti tomu zoogeografové používají Wallaceovu linii, která odděluje ekosystémy považované za čistě asijské od smíšených asijsko-australských. Vede Lombockým průlivem mezi ostrovy Bali a Lombok, Makasarským průlivem mezi Borneem a Celebesem a mezi Filipínami a souostrovím Moluky přes poměrně hluboké části moří, které bránily volnému šíření živočichů z pevninské Asie. Poprvé se o této linii zmínil britský přírodovědec, geograf, antropolog a biolog Alfred Russel Wallace (1823–1913), po němž byla v roce 1868 pojmenována.
Severní Ameriku od její jižní kolegyně odděluje 48 km široká Panamská šíje protnutá stejnojmenným průplavem. Avšak za rozhraní obou světadílů se obvykle považuje až panamsko-kolumbijská hranice. Převážná většina karibských ostrovů patří k Severní Americe. Výjimkou je souostroví a současně stát Trinidad a Tobago a ostrovy spravované jihoamerickými státy Kolumbií, Venezuelou a Francouzskou Guyanou. K posledně jmenovanému zámořskému regionu Francie patří Ďábelské ostrovy, smutně proslulé z románu Motýlek.
Vymezení Asie od Severní Ameriky nepřináší žádné problémy. Sleduje mezinárodní datovou hranici probíhající Beringovým průlivem a rozdělující pás ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou na ruské Komandorské ostrovy a na Aleuty, které patří USA.
Rovněž hranice Antarktidy je jasně daná jižními částmi Tichého, Atlantského a Indického oceánu, pro něž se stále více používá název Jižní oceán. Jen je potřeba si ujasnit, které ostrovy a souostroví jsou pokládány za součást světadílu obepínajícího jižní pól.
Obecně se za hranici pokládá 60. rovnoběžka jižní šířky, ale velká část tzv. subantarktických ostrovů počítaných k Antarktidě leží severně od ní. V Pacifiku k nim náleží novozélandská souostroví Aucklandské, Bounty, Protinožců a Campbellův ostrov i Macquarieovy ostrovy, spravované Austrálií, v Atlantiku britské Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje a Jižní Georgie s Jižními Sandwichovými ostrovy spolu s Bouvetovým ostrovem pod správou Norska. V jižní části Indického oceánu to jsou jihoafrické ostrovy prince Edvarda, australský Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy a dále francouzská souostroví Kergueleny a Crozetovy ostrovy. Posledně jmenovaný archipelag je pokládán za nejsevernější výspu Antarktidy.
