Kosatky, dravé královny moří

Kosatky, dravé královny moří Zdroj: Václav Šilha

Rafinované kosatky se před útokem přesvědčují o přítomnosti kořisti.
Kosatky vytvářejí vlnu, která smete jejich kořist.
Kosatky jsou rozšířené po celém světě a lze je najít ve všech oceánech.
Kosatky nejsou velryby, ale největší představitelé čeledi delfínovití.
5
Fotogalerie

Kosatky, dravé královny moří

Na obzoru se objeví první tmavá hřbetní ploutev a vzápětí další a další. V tu chvíli ještě netušíme, že první skupina kosatek, kterou v Antarktidě vidíme, je uvítací výbor na nejvyšší úrovni. Ostatně jak často se člověk potkává s hvězdami seriálu televize BBC?

Vše se z úst nejpovolanějších dozvíme, až když z nás opadne fotografická horečka. Kapitán naší lodi Jerome Poncet byl totiž u toho. Už léta spolupracuje s filmovými a fotografickými štáby zvučných jmen a podílel se i na sedmidílném dokumentárním seriálu Frozen Planet, který byl koncem roku 2010 dotočen v koprodukci stanic BBC a Discovery. Jerome si je jistý, že jde o 15člennou skupinu zvířat, která si zahrála v jedné z epizod. Jeden ze samců má totiž neobvykle velkou a charakteristicky zahnutou hřbetní ploutev, kterou lze jen těžko zaměnit.

Filmařům se tehdy povedlo zachytit kosatky při úspěšném lovu na plejtváka malého, o čemž se vzápětí můžeme přesvědčit na vlastní oči. Jerome nám ukazuje snímky, které vznikly během natáčení a nad nimiž se dá jen tiše závidět. Není proto divu, že naše obvyklá večerní porada má tentokrát jediné téma – kosatky v akci. Na první setkání s nimi si sice nemůžeme stěžovat, přálo nám počasí, a navíc jsme měli možnost je fotografovat na překrásném pozadí Antarktického poloostrova, ve srovnání s materiálem BBC ale tento úspěch značně bledne. Výsledkem porady je proto vzájemný slib, že se o bližší seznámení s kosatkami pokusíme v dalším průběhu naší expedice.

Démon z hlubin

Kosatka dravá (Orcinus orca) je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravinového řetězce. Je známá také jako velryba zabiják, což pochází z anglického názvu killer whale, který je ale matoucí. Má se za to, že vznikl špatným překladem jména, které v 18. století dali tomuto zvířeti španělští námořníci a které mělo být správně přeloženo jako zabiják velryb. Kromě toho, že výraz velryba zabiják evokuje nepravdivou představu, že kosatky zabíjejí lidi, svědčí pro špatný překlad i to, že kosatky nejsou velryby, ale největší představitelé čeledi delfínovití. Ve volné přírodě nebyl dosud nikdy zaznamenán cílený útok kosatek na člověka. Došlo pouze k několika málo případům, kdy tito kytovci napadli lidi nebo malou loď, když si je spletli se svou obvyklou kořistí. Po zjištění svého omylu útoku vždy zanechaly. Mediálně propírané případy, kdy kosatky zaútočily na personál mořských akvárií, jsou pak docela jinou kapitolou. Šlo většinou o stresovou reakci na nevhodné podmínky, v nichž tito mořští savci v akváriích přežívají, která nemá s jejich standardním chováním ve volné přírodě nic společného.

Od 60. let minulého století se proto v anglicky mluvících zemích stále cíleněji prosazuje vědecké jméno Orca, které jako první použili už staří Římané. Pochází z řečtiny a bylo přisuzováno velkým rybám nebo mořským příšerám a v římské mytologii byl Orco také bohem podsvětí. Přívlastek orcino pak lze přeložit jako démon pocházející z pekla. Je zřejmé, že ani tato jména k dobré reputaci kosatek příliš nepřispívají. Většina anglicky hovořícího světa se ale naštěstí původem cizích slov nezabývá, a tak nový název pomáhá zlepšit obrázek těchto kytovců v očích široké veřejnosti a přispívá tím k lepší ochraně druhu.

Není kosatka jako kosatka

Kosatky jsou rozšířené po celém světě a lze je najít ve všech oceánech a ve většině moří kromě Středozemního a Arabského, kde se zpravidla nevyskytují. V Antarktidě se lze setkat s pěti typy kosatek, z nichž jsou zřejmě nejznámější kosatky typu A. Známe ale i malé a velké kosatky typu B a také kosatky typu C a D. Rozdíl mezi jednotlivými typy spočívá nejen v jejich velikosti, ale zejména ve způsobu lovu a druhu kořisti, kterou si vybírají. Například kosatky typu A loví jiné kytovce a jejich lov, který podnikají obvykle ve skupinách, vykazuje vysoký stupeň nápaditosti a organizace. Často svou kořist utopí tím, že pronásledované velrybě znemožní dostat se na hladinu, aby se nadechla. K tomuto typu patřila i první skupina, se kterou jsme se v Antarktidě setkali. Stejně vynalézavé jsou i velké kosatky typu B, které se ale soustředí zejména na lov tuleňů. Naproti tomu malé kosatky typu B loví obvykle menší kořist, například tučňáky nebo ryby.

Poplach na palubě

Laubeufův fjord, do jehož blízkosti se dostáváme zhruba dva týdny po našem prvním setkání s kosatkami, je známý výskytem ker, na nichž často odpočívají tuleni krabožraví, kteří jsou oblíbenou potravou velkých kosatek typu B. Rýsující se šanci nám ale kazí špatné počasí a také zprávy z lodi Australis, kterou potkáváme poblíž britské vědecké základny Rothera. Podle posádky plavidla je teď ve fjordu pouze málo ker a kosatky zde námořníci zahlédli naposledy před týdnem. Náš plán proto zatím vzdáváme a pokračujeme podél Antarktického poloostrova dále na jih. Laubeufův fjord nám ale nedává spát.

Na zpáteční cestě se jeho návštěvu rozhodneme risknout i přes další nepříznivé zprávy z lodi Australis. V oblasti fjordu je ale mizerné počasí, padá sníh s deštěm, a tak se raději uchýlíme do nitra lodi. Jediný, kdo to nevzdává, je kapitán Jerome, který i přes špatnou viditelnost bedlivě sleduje dalekohledem okolí. Najednou spustí poplach. Vybíháme tak, jak jsme, někteří pouze v teplácích, mikinách a naboso. Na ledových krách sedí porůznu tučňáci kroužkoví, ti ale sami o sobě důvodem Jeromova nadšení být nemohou. Co se děje, mi dojde až ve chvíli, kdy zahlédnu první ploutev.

Zubatí stratégové

Už když jsem se s Jeromem v roce 2010 poprvé plavil do Jižní Georgie, ukazoval mi snímky zachycující lov velkých kosatek typu B na tuleně. Probíhá zpravidla tak, že si kosatky nejprve svou kořist pořádně obhlédnou. Často i několik minut krouží kolem kry, vztyčují se z vody a ujišťují se, že je jejich budoucí oběť skutečně na místě. Potom obvykle několik jedinců odpluje o kus dál a seřadí se do jedné linie. Společně pak podniknou prudký nájezd ke kře, před kterou se potopí a vytvoří tak velkou vlnu, která buď tuleně spláchne do vody, nebo kru rozlomí, aby se nájezdníci mohli ke své oběti dostat. Někdy, když je kra menší, do ní dokonce kosatky narážejí zdola, čímž svou oběť katapultují do moře. Už tehdy jsem toužil něco podobného vidět. To, co jsme ale nakonec mohli pozorovat ve fjordu Laubeuf, zaskočilo dokonce i Jeroma, který se v Antarktidě plaví už třicet let.

Tučňáci v ohrožení

Poblíž kry se z vody vztyčí černobílé tělo, které po chvíli zmizí pod hladinou, aby se vynořilo jen o kus dál a znovu zkontrolovalo situaci. Osamělý tučňák kroužkový nemá kam uniknout. Poblíž kry hlídkují i další útočníci, kterých napočítáme zhruba dvanáct. Po chvíli odplují čtyři z nich asi o sto metrů dál, kde vytvoří rojnici a vyrazí. Mohutnou vlnu, která vznikne ve chvíli, když se těsně před krou všichni naráz potopí, nemá tučňák šanci ustát. Na chvíli jej ztratíme z dohledu, ale pak se objeví v tlamě jedné z kosatek, která s ním obkrouží něco jako čestné kolečko. Zdá se, že nešťastný opeřenec to má definitivně spočítané, ale kosatky i tentokrát překvapí. Ozubená tlama jej takřka něžně postaví na jinou kru a celé divadlo se opakuje.

Poněkud drsněji dopadne jiný tučňák, kterého kosatka během vítězného kroužení prudce vymrští proti boku naší lodi. Pták otřesený nárazem se sice ve vodě vzpamatuje, ale to už jej v tlamě tiskne jiná kosatka a zábava může pokračovat. Mačkám spoušť jako o život a jen se tiše modlím, aby nějaké fotky vyšly. Podmínky jsou skutečně špatné. Je zataženo, padá mrznoucí déšť a k tomu všemu se připojuje i prudký vítr, který vrhá kapky přímo na čočku mého objektivu. To, jak jsem zmrzlý, si uvědomím, teprve když představení skončí.

Záhada

Večer to v kajutě šumí vzrušenou debatou o tom, co jsme to vlastně viděli. Velké kosatky typu B tučňáky totiž podle všech dostupných informací vůbec neloví. Záměnu s malými kosatkami typu B vyloučíme. Pro ně jsou sice tučňáci běžnou potravou, ale tyto kosatky jsou mnohem menší. Jsme si proto naprosto jistí, že se jednalo právě o velký typ B, který by se podle všeho takto chovat neměl. Neshodneme se ani na tom, kolik přesně tučňáků se nakonec stalo terčem této nezvyklé pozornosti. Když Jerome kosatky objevil, bylo celé divadlo už v plném proudu.

My sami jsme zaznamenali nejméně osm tučňáků, se kterými si kosatky takto pohrávaly. Kosatkám rozhodně nemohlo jít o potravu. Vzhledem k poměru velikosti obou zvířat totiž nemůže tučňák pro velkou kosatku typu B představovat nic jiného než jakousi jednohubku. Mohlo jít třeba o nácvik lovu, jak jej známe například v případě gepardů, kterým matka chytí malou gazelu, na které pak mláďata trénují jako na živém trenažéru. Proti této teorii ale mluví skutečnost, že se takto chovali i dospělí jedinci. Daleko nejpravděpodobnější vysvětlení asi je, že se jednalo o hru spojenou s procvičením lovecké techniky. Zda kosatky tučňáky nakonec sežraly, nebo zda ptáci zahynuli drsným zacházením, také s jistotou nevíme. Nešťastní opeřenci nám postupně mizeli před očima a už se zkrátka neobjevili.

Po návratu domů jsme snímky této zvláštní situace zaslali expertovi na výzkum kosatek, americkému vědci Robertu Pitmanovi, se kterým jsme se v Antarktidě setkali ještě před touto událostí. Robert zde právě pracoval na palubě lodi Explorer plavící se pod hlavičkou společnosti National Geographic a už tehdy nás požádal, zda mu pak můžeme poslat materiál, který během naší expedice pořídíme. Měl sloužit k bližší identifikaci jednotlivých skupin kosatek a doplnění bohatých Robertových záznamů o jejich pohybu. Robert se ozval obratem a s překvapením potvrdil, že podobné chování velkých kosatek typu B nebylo až dosud nikým pozorováno. Bylo by zřejmě bláhové si myslet, že se kosatky typu B takto nemohou chovat častěji. Vzhledem k odlehlosti mnoha míst, kam lodě zajíždějí jen zřídka, si však Antarktida stále uchovává řadu tajemství, která teprve čekají na své odhalení.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2012.