V další části naší osvětové geografické rubriky se podíváme na jednotlivé formy vlády. Která je vaším favoritem?
Se vznikem prvních státních útvarů se začaly utvářet i formy vlády. Historicky starší je monarchie (z řeckého monarchía, samovláda), jejímž nejvyšším představitelem a symbolem jeho svrchovanosti je doživotně panovník. O něco méně letitá je republika (latinsky res publica, tj. věc veřejná). První vznikla roku 509 př. Kr. ve starém Římě. Je opakem monarchie, neboť její hlavou není panovník, ale obvykle demokraticky volený prezident s různými pravomocemi. Republika je považována za veřejnou záležitost a není vlastnictvím vládce, zdrojem moci je lid, nikoli dědičnost či božské právo.
Panovníci vládnoucí monarchiím z velké většiny svůj titul dědí podle různých pravidel následnictví. Opakem takovéto dědičné monarchie je monarchie volená, v níž je panovník do svého úřadu dosazován volbou – například Řecké království v roce 1832 a 1863, Norsko roku 1905. Ovšem v případě, kdy vymře vládnoucí rod a je nutné zvolit novou dědičnou dynastii, se o volenou monarchii nejedná.
Panovník může vládnout bez omezení (absolutní, též absolutistická monarchie) nebo jeho moc limituje ústava či parlament (konstituční monarchie), kdy slovy britského koloniálního politika T. Macaulayho „panovník panuje, ale nevládne“. Popularita absolutní monarchie značně klesla po Velké francouzské revoluci a nepomohla ani snaha některých panovníků o prosazování politických a společenských reforem (tzv. revoluce shora). Osvícenství se nejvíce projevilo v Rakousku za vlády Marie Terezie a Josefa II.
Autoritu panovníků symbolicky vyjadřují klenoty, nejrůznější insignie a tituly. Nejběžnějšími tituly jsou král, císař, kníže, chán, chalífa, sultán nebo car (slovanská podoba císaře), podle nichž se také státní útvar nazývá. Výše než království stojí císařství, a proto mohou být království jeho součástí jako za Svaté říše římské či v Německém císařství. Lze je definovat jako říše, jejichž panovník si dělá nárok na hegemonii mezi ostatními vládci s nižším hierarchickým panovnickým titulem. Jediným existujícím císařstvím je Japonsko.
Monarchie byly nejběžnější formou vlády až do 20. století. Dnes má monarchu ve svém čele 44 suverénních států, včetně 16 států Commonwealthu, jejichž společnou hlavou je britská královna, čímž vytvářejí personální unii. V Evropě napočítáme dalších šest království: Dánsko, Norsko, Švédsko, Španělsko, Nizozemsko a Belgie. Andorra, Lichtenštejnsko a Monako jsou knížectví a Lucembursko velkovévodství. Vatikán je teokratická volená monarchie ovládaná papežem zvoleným na konkláve. Volená je rovněž diarchie neboli dvojvládí v Andoře, kde hlavami státu jsou zvolený prezident Francie a biskup z Urgellu jmenovaný papežem. Vládci mohou být i tři, jak dokazují triumviráty zejména z antického Římského císařství.
Nyní je slovo „republika“ součástí oficiálního názvu 159 z 206 suverénních států světa.
Pokud hlava republiky vede výkonnou moc oddělenou od moci zákonodárné, mluvíme o prezidentské republice. Prezident je volen přímo a není odpovědný parlamentu. Tato forma republiky převažuje v Jižní Americe. Systém parlamentní republiky funguje v rámci parlamentního systému vlády, kdy ve vzájemném korigování a ovlivňování zákonodárné, výkonné a soudní moci hraje hlavní roli parlament. Typické pro parlamentní republiku je odlišení hlavy státu a hlavy vlády. V poloprezidentské republice (též zvané parlamentně prezidentská republika), která představuje kompromis mezi parlamentním a prezidentským systémem tím, že vyvažuje postavení parlamentu a prezidenta, je vláda také odpovědná parlamentu, ale prezident volený přímo občany má postavení přesahující pravomoci prezidenta parlamentní republiky. Např. ve Francii prezident předsedá radě ministrů.
Některé muslimské státy fungují jako islámská republika, např. Írán, Pákistán, Mauritánie či Súdán. Jejich náboženstvím je islám, a proto zákonodárství a způsob vládnutí nesmějí odporovat islámskému právu – šarí’a.
Většinou jsou republiky suverénním státem, ale mohou být i polosvrchovanou státní entitou, nejčastěji ve federacích a konfederacích. Federace sestává z územních celků s různým označením (stát, země, republika, kanton, provincie). Státní moc je rozložena mezi federální orgány a orgány členských států.
Konfederace je definována jako volný svazek dvou nebo více svrchovaných států, uzavřený na základě mezinárodní smlouvy. Členské státy zůstávají subjekty mezinárodního práva, ale mají společné orgány, zpravidla pro obranu, politiku a diplomacii. V letech 1982–1989 se tímto způsobem spojily Senegal a Gambie, čímž vznikla Senegambie. Dnes znaky konfederace vykazuje nejvíce Evropská unie, která však má i určité znaky federace.
Forem vlády je daleko více, určitě by vydaly na další články v této rubrice. Připomeňme ty „méně“ demokratické: tyranie, diktatura či protektorát, založené na absolutní moci se značným omezením práv občanů.
