Sao Miguel (Portugalsko)

Sao Miguel (Portugalsko) Zdroj: Tomáš Hanáček

Madeira (Portugalsko)
Bali (Indonésie)
Honšú (Japonsko)
Tchaj-wan
5
Fotogalerie

Ostrovní srdcovky cestovatelky Anny Müllerové

Ostrovy mají jedinečné kouzlo. Země uprostřed ničeho, pevnina ohraničená mořem. Izolace a svět sám pro sebe. Připlouvat k nim lodí evokuje dávné příběhy. Člověk má chuť zvolat: „Země na obzoru!“ Já třeba na středoamerických ostrůvcích porostlých pralesem prožívám vlastní kapitoly z Knihy džunglí nebo v Japonsku poznávám kulturu, která se na jeho území vyvíjela bez zásahu vnějších vlivů. Ostrovy pro mě zkrátka mají ohromný genius loci a těchto pět klenotů patří mezi mé nejoblíbenější.

1) Sao Miguel (Portugalsko)

Azorský ostrov Sao Miguel je nejkrásnější v červnu, kdy rozkvétají hortenzie, které lemují silnice, oddělují políčka a zdobí horská údolí. A to je nádhera, která mě vzala za srdce. Vydáváme se postupně na několikadenní cyklovýlety ke třem jezerům. Těžko říct, které nás zaujalo víc, jestli modro-zelené dvojité jezero Sete Cidades, sirnou párou zahalené pekelné Furnas, anebo nekonečně klidná oáza Lagoa do Fogo. Botanická zahrada ve Furnas je jako království Alenky v říši divů, a jen co si vzpomenu na místní horké prameny, rozpouštím se blahem.

2) Madeira (Portugalsko)

Ach, divoká Madeira, ostrov věčného jara. Z místní krajiny se jednomu zatočí hlava. Strmé útesy a silnice kroutící se nad propastí. Levády na okrajích ostrých hor a místní, kteří klidně okopávají políčko v takové výšce, že se my bojácně odvažujeme jen projít okolo. Madeira je divoká, nespoutaná a bezprostředně okouzlující. Večer si připít ponchou ráno mít opici jako pořádný námořník!

3) Bali (Indonésie)

Bali je ráj. Lidi se tu smějí, krajina svítí zelenými rýžovými políčky, ulice voní vonnými tyčinkami a mohutné vodopády v džungli živelně dopadají z výšky. Koupel pod jejich ledovou sprchou je jako znovuzrození. Pohltila nás balijská kultura a okouzlila hinduistická filozofie, kterou místní každodenně žijí. Z jejich očí září vděčnost za to, co mají. Tajuplné svatyně schované v pralese, podivuhodné ceremonie, Ubud a jeho hipsterská, a přesto autentická subkultura, jóga, masáže, surfování, vynikající kuchyně a díky skútru nekonečná svo boda být všemu na dosah.

4) Honšú (Japonsko)

Šintoismus a vodopád jako svatyně. Příroda jako náboženství. Zenový buddhismus a dokonalé japonské zahrady. Wabi sabi (vnímání krásy věcí v jejich nedokonalosti), mono-no-aware (dojetí z pomíjivosti všeho), ikigai (hledání smyslu života) – pojmy a za nimi moudrost, pro kterou jiný jazyk nemá slov. Japonsko je pro mě zemí věčné inspirace a hluboké fascinace. Komplexní kultura a složitost japonské duše. Zažila jsem tu ten nejkrásnější podzim v životě. I stromy jako by chápaly nutnost perfektní estetiky a řadily se do barevné mozaiky. Mrakodrapy Tokia, chrámy Kjóta, kouzelná Nara, technologická Ósaka. A mezi tím Japonské Alpy a poutní cesta Kumano Kodó, která nás zavedla do našich vlastních hlubin.

5) Tchaj-wan

Mrakodrapová metropole Tchaj-pej a nad ní mlžná džungle. Tisícileté stromy v prastarém lese Ališan, čajová políčka a hovory s místními pomocí on-line překladače nad voňavým oolongem. Vítr silný tak, že nás to zvedá ze země, dešťová smršť tak mohutná, že skrze záclony padající vody nevidíme na krok. Horké prameny, mramorové kaňony a řeka burácející energií hor. Absolutně modré moře, strach z ataku Číny a trošku zmatená národní identita. Tchaj-wan má komplikovanou osobnost, a tím mě neodolatelně přitahuje.