Ostrov Jižní Georgie patří i v době moderní letecké dopravy k místům, kam se nedostanete jinak než lodí. Zdejší moře navíc patří k nejdivočejším na světě a mořská nemoc se spravedlivě řídí heslem padni komu padni.
Myšlenka vydat se do Jižní Georgie mě pronásledovala už dlouho. Sbíral jsem kusé informace, ze kterých se postupně začaly skládat lákavé obrázky pláží posetých tisícovkami tučňáků, koloniemi lachtanů nebo rypoušů sloních. Když jsem se ale blíže zajímal o to, jak se na odlehlé ostrovy dostat, mé nadšení značně ochladlo. V drtivé většině se jednalo o velké lodě se stovkami turistů na palubě, které v místech, jež mě skutečně zajímala, mají pouze krátké zastávky. Představa, že se na svých vytoužených plážích vylodím s desítkami dalších lidí a budu mít na jejich poznávání a fotografování přesně limitovaný čas, mě odradila v samém zárodku.
Své subantarktické plány jsem tak odložil na neurčito. Až do doby, kdy jsem na internetu objevil Golden Fleece. Devatenáct metrů dlouhá plachetnice Zlaté rouno, jak zní český překlad jejího názvu, přesně splňovala to, co jsem si od expedice do Jižní Georgie sliboval. Loď, určená pro maximálně devět lidí včetně posádky, nabízela možnost pohybovat se během výpravy zcela volně a bez ustavičného pohledu na hodinky. Následovalo pár mailů na Falklandy a základní obrysy výpravy byly na světě. Když jsem se pak dobral až k životopisu kapitána a majitele lodě Jeromea Ponceta, věděl jsem, že jsem konečně našel to, co jsem tak dlouho hledal.
Zvedáme kotvy
Sir Ernest Shackleton nazval Jižní Georgii branou do Antarktidy. Kromě hlavního ostrova ji tvoří desítky převážně skalnatých ostrůvků, které stejně jako hlavní pevnina kypí životem. Období, které jsme pro expedici zvolili, patřilo k těm nejlepším možným. Přelom října a listopadu je zde ve znamení říje rypoušů sloních a lachtanů antarktických. Začíná také subantarktické léto, které v nižších polohách slibuje zelenou trávu, zatímco skalnaté vrcholy si uchovávají ledově panenskou bělost. První etapa naší cesty vedla do chilského Santiaga, odkud jednou týdně létá letadlo na Falklandy (Malvíny). Odtud to za dobrého počasí mělo být na Jižní Georgii „jen“ zhruba čtyři dny plavby.
Autobus, do kterého po příletu na Falklandy v Mount Pleasant nastoupíme, nás zaveze až k naší lodi kotvící v přístavu Stanley. Na palubě nás už čeká kapitán Jerome, jeho syn Lieve a kuchařka Cathy. Jerome nám důrazně ujasní své pravomoci, mezi které mimo jiné patří i právo kdykoli změnit v závislosti na počasí trasu nebo čas plavby. Následuje výčet našich povinností. Není jich mnoho a k mému zklamání nejsou příliš „mořeplavecké“. Během následujících nekonečných dnů na volném moři jsem ale nakonec vděčný i za to, že mohu mýt nádobí. Počasí je příznivé a Jerome navrhuje zvednout kotvy.
Na vlnách
„Mořskou nemoc máš v hlavě. Věř tomu, že pokud budeš opravdu chtít, tak tomu poručíš.“ Poučky, kterou mi Jerome uštědřil ještě před vyplutím, se držím jako klíště a pro jistotu ji ještě přikrmuji notnými dávkami kinedrylu. Loď se kymácí na vlnách a každý její pohyb snáší jinak. Ke své radosti na tom nejsem nejhůř. Zdá se, že kapitán měl pravdu a stačí jen chtít. Naštěstí zatím nemám tušení, že na zpáteční cestě, která nám zabere ještě o den déle, to bude právě Jerome, který se i přes svou víru v sílu vůle na pár hodin také složí. Dokud plujeme na motor, ještě to jde. Třetí den plavby ale zafouká vítr naším směrem a Jerome rozhodne, že použijeme plachty. Zhruba dvanáct hodin plachtění je skutečné peklo. Vlny si s trupem lodě dělají, co chtějí. Když v noci přestane foukat a kapitán nahodí motor, je to vysvobození.
Náš denní program během plavby na volném moři je, mírně řečeno, monotónní. Kromě vzdouvajících se vln není na obzoru nic k vidění, a tak si krátíme čas, jak se dá. Drobné úkoly, jako je příprava snídaně, mytí nádobí nebo výpomoc posádce s jednoduchými úkony spojenými s chodem lodě, jsou vítaným zpestřením, o které se bezmála přetahujeme. Dalším privilegiem, o které je zájem, je osobní hygiena. Sprcha sice na lodi je, ale s vodou se musí šetřit, takže se střídáme. Očista celého těla je luxus, který na každého z nás během měsíčního pobytu na palubě Golden Fleece připadne v průměru jednou za pět dní.
Země na obzoru
Poslední den plavby už od rána netrpělivě pozorujeme obzor. Když se před námi kolem druhé odpolední začnou objevovat první ostrůvky, jsme v sedmém nebi. Vpodvečer Golden Fleece zakotví v zálivu Elsehul. Po dnech kymácení na otevřeném moři působí klidná hladina zátoky doslova zázračně. Strmé zasněžené štíty, které převážně charakterizují krajinu ostrova, se lesknou v zapadajícím slunci. Jsme u cíle. Brzy se ale setmí, a tak dnes ještě na pevninu nevystoupíme.
„Opatrně! Podrž to lano! Bacha na ten provazový žebřík!“ Ostré povely, které provázejí naše první vylodění, pak platí pokaždé, když se vydáváme na břeh. Dostáváme se tam na palubě Zodiaku, který pomáháme spustit na vodu. Když se člun dotkne hladiny, nastupuje jako první Lieve, který přidrží jeden jeho konec u boku mateřské lodě. Pak musí po rozhoupaném provazovém žebříku dolů někdo z nás, kdo totéž zopakuje na druhé straně. Teprve pak mohou nastoupit ostatní. Ani to není žádná maličkost. Žebřík se kýve ze strany na stranu a naše dvacetikilové batohy s fotografickou a filmovou technikou nám na mrštnosti nepřidávají. Ani když jsou všichni na palubě, dobrodružství nekončí. Zodiak poskakuje na vlnách a jeho oblé postranice, na kterých sedíme, nejsou také zárukou stability.
Křečovitě proto svíráme provazová madla a snažíme se nevypadnout. Lieve čeká na vhodnou vlnu, která nás vyhodí co nejblíže k pevnině. Když je konečně tady, vyskakují dva z nás, kteří sedí vepředu, podle instrukcí do vody a táhnou člun ke břehu. Výskok musí být dobře načasován, protože hrozí nebezpečí, že vás do zad udeří větší vlna a srazí vás i s celou výstrojí do vody. Zároveň to chce i kus štěstí na místo dopadu. Špatné došlápnutí do zrádných prohlubní na dně by mělo stejný výsledek. Jachtařská výbava a speciální nepromokavé návleky na boty jsou v Jižní Georgii nezbytností nejen během vyloďovacích manévrů.
Záliv albatrosů
Po dlouhých dnech konečně stojíme na břehu. Elsehul je jedno z nejužších míst Jižní Georgie a z vrcholů nad zátokou je vidět druhá strana ostrova. Rozeklané zasněžené štíty rámují nižší partie zátoky, které se pro změnu zelenají trávou. V úchvatných kulisách vystupují do popředí kolosy těl prvních rypoušů sloních a také roztroušené skupinky samců lachtanů antarktických, kteří si zde v příštích týdnech budou muset vybojovat právo k páření se samicemi, které na pláže Jižní Georgie dorazí o něco později.
I přes naše nadšení z prvních velkých zvířat se ale držíme hlavního cíle, který jsme si pro Elsehul stanovili. Po jasném ránu se zatáhlo a začalo lehce mrholit, přesto se ale vydáváme směrem k vysokým útesům, na které musíme vystoupat, pokud se chceme dostat až k albatrosům, kterých zde hnízdí dokonce tři druhy. Během namáhavého pochodu je pořád na co se dívat.
První tučňáci, které spatříme, jsou tučňáci oslí. Vejce, na kterých sedí, jsou předmětem zájmu chaluh, které si osvojily účinnou zlodějskou taktiku. Vejce kradou vždy ve dvou. Jeden z ptáků odvede pozornost tučňáka na hnízdě a druhý se pak zmocní vytoužené lahůdky. Hnízdí i buřňáci jižní, od kterých se ale raději držíme dál. Vedou nás k tomu nejen samozřejmý respekt ke zvířatům, ale i praktické důvody. V případě, že se buřňáci cítí ohroženi, mohou směrem k domnělému útočníkovi vyvrhnout celý obsah svého žaludku. Dokážou to i na slušnou vzdálenost a představa takového uvítání není rozhodně nijak vábná.
V oblasti Elsehul hnízdí albatrosi černobrví, šedohlaví a světlohřbetí. Pokud bychom ale Elsehul pojali trochu šířeji, dalo by se říct, že zde hnízdí druhy dokonce čtyři. Albatrosi stěhovaví jsou ale samotáři a je nutné se za nimi vydat trochu dále. Ani cesta za bližšími koloniemi jejich příbuzných není nijak snadná. Výstup do vyšších poloh ztěžuje neschůdný terén tvořený vysokou vrstvou lišejníku, do které se s těžkou výbavou boříme až po lýtka. Toto podloží je navíc značně nestabilní, a tak každou chvíli sjíždíme zpět o několik metrů. Hnízda albatrosů se většinou ukrývají ve vysoké tusakové trávě, která běžně dosahuje výšky dospělého muže, takže není vždy snadné je objevit. Vysoká tráva v sobě navíc skrývá nebezpečí nečekané srážky se samci lachtanů antarktických, kteří jsou v době říje značně agresivní. Naštěstí nás Jerome, který tu zná každý kámen, vybavil přesným popisem cesty. Díky němu pak objevujeme konkrétní hnízda. Ptačí rodiče se na hnízdech poctivě střídají a při troše trpělivosti se dá zachytit i tato „výměna stráží“.
Salisbury Plain
Salisbury Plain je asi nejznámější místo na Jižní Georgii. Své jméno získalo ve třicátých letech minulého století díky důstojníkovi Britského královského námořnictva Johnu Chaplinovi, kterému připomínalo stejnojmennou krajinu v jeho domovině. Salisbury Plain je kromě výskytu rypoušů a lachtanů známé především díky druhé největší kolonii tučňáků patagonských v Jižní Georgii. Kam až oko dohlédne, všude se hemží černobílé tečky, kterým se tu skutečně daří. Tak jako u některých dalších druhů zvířat v Jižní Georgii, i v případě tučňáků patagonských došlo v posledním století k nebývalému nárůstu jejich počtu. Ještě v roce 1912 zde hnízdilo pouhých 350 párů, které se v průběhu let rozrostly až na dnešních zhruba 60 000. V době, kdy mají mladé, se tak na zdejší pláži může pohybovat až ohromujících 250 000 těchto ptáků. Salisbury Plain proto nechybí během zastávky žádné turistické lodě plavící se v oblasti Jižní Georgie.
Když se do zátoky dostaneme, jsme tu naštěstí sami. První dojem, který ve mně kolonie tučňáků patagonských zanechá, je pocit chaotického hemžení, kakofonie ptačích hlasů a neuvěřitelný zápach. Kamkoli člověk šlápne, může si být jist, že si na botách odnese bohatou nadílku ptačího trusu. Vzpomenu si na Jeromův příkaz, že si při každém vylodění a také při návratu na loď musíme dezinfikovat boty. K tomu nám slouží zvláštní vanička s dezinfekčním roztokem, která má za úkol zbavit naši obuv případných cizorodých organismů, které bychom mohli z lodi zavléct na břeh. Teď, když se mé boty boří do hluboké vrstvy tučňáčího trusu, doceňuji smysl této procedury i při cestě zpět na loď. A také lépe chápu Jeroma, který naši očistu po návratu z pevniny hlídá doslova jako ostříž.
Jedním z pravidel, se kterými se seznámí každý návštěvník Jižní Georgie, je i vzdálenost, kterou má dodržovat od zvířat. Pokud jde o tučňáky, mělo by jít o zhruba deset metrů, které by neměly být překročeny. Vykládejte to ale zvědavým ptákům, kteří se za vámi kolébají, kamkoli se hnete. Můžete je obcházet, jak chcete, stejně se během chvíle, kdy se zastavíte, ocitnete v jejich obklíčení a stanete se terčem zvědavého oždibování jejich zobáků.
Bojiště v St. Andrews Bay
St. Andrews Bay hostí největší ostrovní kolonie tučňáků patagonských a rypoušů sloních. Poblíž řeky, která vytéká ze dvou zdejších ledovců, jsou k vidění i sobi, které na Jižní Georgii před lety vysadili norští velrybáři. Bohužel sobi poškozují místní ekosystém, a tak správa Jižní Georgie do budoucna uvažuje o jejich odstřelu. Na přelomu října a listopadu jsou však hlavním lákadlem St. Andrews Bay rypouši sloní, jejichž říje právě v tomto období vrcholí. Na černé písečné pláži může být k vidění až kolem šesti tisíc samic, o které rypouší býci svádějí nemilosrdné souboje. Cílem je získat pro sebe co největší harém, který může čítat až stovky potenciálních partnerek. Majitel harému musí být ustavičně ve střehu. Většina pokusů o převzetí vlády zpravidla končí vzájemnými výhrůžkami. Pokud se ale proti sobě postaví dva rovnocenní soupeři, může dojít k souboji na život a na smrt.
Klub rváčů
Pětitunový kolos ze sebe nejprve vydá charakteristický hrdelní řev a pak své pět metrů dlouhé tělo prohne v takřka pravém úhlu a vztyčí se do úctyhodné výšky. Příčina jeho nervozity je zřejmá. Konkurenční býk si dovolil až příliš a je čas ukázat mu, kdo je zde pánem. Ani soupeř si však odhodláním a velikostí s vládcem harému nezadá a staví se do stejné pozice. Tuny masa a tuku do sebe prudce narazí a pak znovu a znovu. Funění a pára, která oběma soupeřům stoupá od tlam, jsou jen předehrou k další fázi souboje, při které se do sebe rypouši nemilosrdně zakousnou svými patnáct centimetrů dlouhými tesáky. Přehlídka živočišné síly, vedená pudem směřujícím k zachování vlastních genů, nabírá na síle a těla obou samců se postupně zbarvují krví prýštící ze vzájemně uštědřených ran.
V souboji titánů pro tentokrát vítězí původní majitel harému. Neúspěšný vetřelec se spěšně sune dál z jeho dosahu a na krku si odnáší památku v podobě vytržených kusů masa. I přes svá zranění nedopadl nejhůře. V některých případech může pro poraženého souboj skončit i smrtí. Vítěz se mezitím rozvalí mezi svými družkami a těžce oddychuje. Musí rychle nabrat síly, protože nebude trvat dlouho a objeví se další soupeř…
Mezi lachtany
Possesion Bay, Fortuna Bay, Ocean Harbour, Gold Harbour, Drygalski Fjord, Blue Whale Bay – to je jen výčet několika základních míst, která tvoří trasu naší expedice. S postupujícím časem ubývá rypoušů sloních, pro něž říje pomalu končí, ale naopak se zvyšuje počet lachtanů antarktických, pro které odvěký boj o přežití teprve začíná. Ještě v padesátých letech minulého století se populace lachtana antarktického v Jižní Georgii počítala na stovky kusů. V souvislosti s jejich ochranou a také v důsledku zvyšujícího se množství krilu, kterým se tito savci živí, došlo k jejich prudké populační explozi. V současné době se odhaduje, že v období páření se na Jižní Georgii vyskytují až dva miliony těchto zvířat. Na plážích jsou zatím k vidění pouze samci, kteří připlouvají jako první, aby si zde předem vytyčili svá teritoria. Samice dorazí až později a připojí se k vítězům. Naše vyloďování začíná být čím dál tím složitější.
Na rozdíl od rypoušů sloních, kteří si lidí příliš nevšímají, dokážou být lachtani značně agresivní. Zpočátku výpravy většinou stačilo zatleskat a klidili se nám z cesty. S jejich narůstajícím počtem už ale nepomáhá ani to, když kolem sebe tlučeme stativy do kamenů. Nejhorší situace je asi v Undine Harbour, kde kvůli jejich nebezpečným výpadům musíme přistání několikrát vzdát. Ani když se vylodíme, není vyhráno. Lachtani číhají všude a bývají ukryti i ve vysoké tusakové trávě, mnohdy i překvapivě daleko od pobřeží. Ve srovnání s rypouši jsou navíc mnohem pohyblivější, takže jsme mnohdy přinuceni k překotnému ústupu. V takových chvílích oceňujeme vysílačky, kterými jsme spojeni nejen mezi sebou, ale i s mateřskou lodí, takže v případě vyhrocené situace máme možnost požádat o evakuaci.
Nohy se boří do černého písku nebo lišejníku, klopýtají po kamenitých plážích, nebo kloužou po všudypřítomném tučňáčím trusu. Jsme zmáčení od mořské vody a mnohdy unavení až k smrti. Šplhání do vysokých kopců s těžkou výbavou nám bere dech a Jižní Georgie nás umí potrápit i střídajícím se počasím. Brána do Antarktidy umí být hodně drsná, ale právě v její syrovosti a nedostupnosti je kouzlo, kterému člověk podlehne už navždy.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2011.
