Náčelník vesnice se chlubí ozdobou z prasečích klů. Dodávají vážnost i respekt.

Náčelník vesnice se chlubí ozdobou z prasečích klů. Dodávají vážnost i respekt. Zdroj: Tomáš Kubeš

Zabít prase během tance masek je součástí rituálu dospělosti. Prase je žádaná pochoutka, která bývá na jídelníčku jen ve významné dny.
Většina slavností je určená především mužům, ženy mohou pozorovat  jen zpovzdálí
Jam je život, oslavuje se úroda, hlad je zažehnán
Muži si ve slavnostní okamžik oblékají penisové pouzdro. Dříve to bylo běžné každý den, šíření křesťanství přineslo oblečení.
Totemy s hrozivými bohy najdete v okolí všech vesnic
11
Fotogalerie

Ostrov Ambrym: Pobyt mezi domorodci, kteří kdysi vzdali poctu Jamesi Cookovi tím, že ho snědli

Ostrovy, které několikrát změnily své jméno, se díky izolaci staly koutem, kde dodnes přežívají staré tradice, zvyky, magie a mýty… Tanec rom a vepřová hostina jsou jedněmi z nich. A dříve to býval i kanibalismus.

Rytmické bubnování a zpěv se nečekaně rozezvučely jako magická kulisa ze zakázaného lesa. Je to místo bohů a nikdo kromě vyvolených nesmí před začátkem slavnosti vstoupit do okolí svatyně, dokud nebude pozván náčelníkem vesnice. Pokud by se někdo vydal na místo zaslíbené duchům, čeká ho podle prastarých pravidel trest, kterým může být i smrt. Možná se divíte něčemu, co může na první pohled připomínat dost zaprášený cestopis, ale tady, na ostrově Ambrym, v málo známé zemi Vanuatu, stále platí dávno ustavené zákony. I v době mobilní komunikace na odlehlých místech světa existují jiné zvyklosti, které je třeba respektovat.

Nejpozitivnější místo světa?

Pusté pláže, kokosové háje, divoká vegetace, z mlhy vystupující dosud činné vulkány, malé chatrče a úsměvy na každém kroku. Tak se dá jednoduše popsat malá ostrovní země Vanuatu. Přezdívá se jí také „země úsměvů“ nebo nejpozitivnější místo na světě. Taková přirovnání vůbec nejsou nadnesená, naopak vystihují naplno nejúžasnější místo světa. Dokonce na souostroví není ani kriminalita, naposledy tu prý někdo ukradl propisku. Když si položíte batoh na zem a odejdete, nejenže se ho nikdo nedotkne, ale ještě ho lidé zajistí proti dešti a doufají, že se pro své zavazadlo jednou vrátíte.

Když se řekne Vanuatu, většina populace začne tápat, jestli vůbec takový stát existuje. Tato poměrně neznámá republika ležící v Oceánii, v části nazývané Melanésie, získala nezávislost až v roce 1980. Původní název v době koloniální byl Nové Hebridy. Zemi najdete přibližně 2350 km východně od Austrálie, 500 km severovýchodně od Nové Kaledonie, západně od Fidži a jižně od Šalomounových ostrovů. Vanuatu tvoří 15 velkých ostrovů, několik menších ostrůvků a tři souostroví. Obývaných je pouze 64 ostrovů, celková populace čítá okolo 292 000 obyvatel. Na souostroví vládne příjemné tropické klima v rozmezí 22–27 stupňů. Ovšem i tento ráj je pověstný ničivými tajfuny a častým zemětřesením. Není divu, protože na mnohých ostrovech jsou stále činné sopky. Asi nejznámější je vulkán Yasur na ostrově Tanna nebo Marum a Benbow na ostrově Ambrym.

Zažité zvyky v izolaci

Většina ostrovů je proslavená nejen těžkou dostupností jakoukoliv dopravou, ale především zachovalými tradicemi, kterým se tady říká v místním jazyce bislama jednoduše kastom. Není divu, protože zapomenuté ostrovy na první pohled nenabízely žádné lukrativní přírodní bohatství, a tak zůstaly poměrně dlouho na okraji zájmu zbytku světa. Dokonce i tradice oblékání není tak dlouhá. To vše přišlo až s rozšířením křesťanství v nedávné době. Ale ani novému náboženskému směru se nepodařilo zlomit úctu k dávným předkům a jejich víře, která zůstala natrvalo zakořeněna v srdcích ostrovanů. Většina vesnic stále udržuje svatá místa s tradičními vyřezávanými totemy, s nabarvenými tvářemi bohů.

Ambrym je proslavený tradicemi s tancem rom asi nejvíce, přesto tu o turisty skoro nezavadíte. Na ostrov se dá občas dostat malým letadlem na letiště Craig Cove. Letištěm je travnatá ranvej mezi kokosovými háji s několika domy a jedním občas otevřeným penzionem. Létá se pouze pro šest nebo devět pasažérů. Letenky jsou často nedostupné kvůli změnám počasí. Letový řád je také spíše informativní, protože se nečekaně mění podle zájmu pasažérů. Další možností je cesta poštovní lodí, ale ani u té nikdo nezná přesný odjezd a příjezd. Ostrovní země vlastní dvě lodě a ty vozí vše, od potravin až po auta nebo plechy na střechy. Během plavby se místo určení mění podle potřeby. Musí se objet všechny ostrovy a doručit cenné zboží. A proto se nikdy neví, kam vlastně plavidlo připluje a s jakým zbožím. Ale to tady nikoho nevzrušuje, času na popovídání nebo seznámení je fůra.

Jam, zdroj síly a života

Být pozván náčelníkem vesnice Fanla vysoko na úbočí sopky je poctou. Oslava jamu (běžně se používá anglická varianta yam) není jen tradicí, ale především oslavou a požehnáním potravě, která všechny drží při životě. Množství jamu ukazuje nejen bohatou úrodu ze zdejších zahrad, ale představuje také blahobyt. Konec období úrody nejdůležitější plodiny připomíná takové místní dožínky. „Jam je náš způsob života,“ říkají místní. A co to je vlastně jam? Velká hlíza, válcovitá plodina, která tvarem může připomínat mrkev dlouhou i několik metrů. Chutí spíše připomíná sladké brambory. V Tichomoří je to oblíbená potravina, která zasytí v jakékoliv době. Stačí ji jen vykopat a uschovat v domě pod postelí a postupně odkrajovat podle potřeby. Většinou se vaří nebo peče na ohni, je to univerzální plodina pro každý den.

Většina tradičních rituálů se odehrává výhradně na posvátné půdě s tamtamy, které jsou často vydlabány a slouží i jako doprovodný zvuk během obřadů. Zpěv a tanec jsou dovoleny jedině mužům. Ti mají oblečeno jen tradiční penisové pouzdro nambas, které tvoří palmový opasek s rukavičkou na penis. I zařazení muže v průvodu je jednoznačně podle postavení ve vesnici. Rytmický zpěv a pochod tanečníků s těžkými plody jamu mohou někomu připadat příliš monotónní, ale jídla tu nebylo nikdy nazbyt.

Lidské maso jako magie i vzpomínka

Za jam ostrované vděčí slavnému mořeplavci Jamesi Cookovi. A za plný žaludek se mu podle náčelníka odměnili náležitě, jednoduše ho prý snědli. Tak se tady v minulosti vzdávala vážená pocta. Šéf vesnice mě uklidnil: „Dnes už to neděláme, jen výjimečně.“ K doplnění je třeba dodat, že Jamese Cooka by jako slavného mořeplavce pravděpodobně snědli v celém Tichomoří. Skoro na každém ostrově si přisvojují tuto mimořádnou poctu. Asi jsem nevěřící Tomáš, a tak mě ihned šéf vesnice odtáhl k hrobu zarostlému kapradím a mechem. Údajně tam prý ještě tlí kosti slavného mořeplavce. A na zdůraznění důležitosti okamžiku vytáhl muž z penisového pouzdra porcelánový kus fajfky, která jako relikvie bývá opatrována náčelníky a předávána po generace.

Kanibalismus byl v Melanésii běžnou součástí kultury. Lidské maso bylo obyčejně ceněno jako privilegium, síla, magie i vzpomínka. Poslední oficiálně potvrzený případ se udál na Vanuatu v roce 1969, ale podle místních takto bylo prý oslaveno i vyhlášení nezávislosti v roce 1980. Čerstvé, zdokumentované případy se udály ještě minulý rok na Papui-Nové Guineji, ale ty jsou připisovány výhradně černé magii a dalším kultům. Tady, na Vanuatu i blízkém Fidži, pojídání lidského masa mělo smysl jako převzetí síly a energie zabitého člověka. A také se praktikovalo jako pohřební rituál. Jednoduše, když někdo zemřel, plný žaludek zůstal vzpomínkou na milovanou osobu. Zatímco lidé na Vanuatu již kanibalismus nepraktikují, obvyklé postupy vaření se dědí z generace na generaci. Standardní doba vaření člověka je podle všeho tři až pět hodin.

Zapadlá Fanla

Fanla je obec asi s 250 obyvateli, kam civilizace postupuje velice pomalu. Většina lidí se zde živí sběrem kokosových ořechů, z kterých se po vyloupání dužniny sušením vyrábí vývozní kopra. Usušený nebo rozemletý plod kokosového ořechu se dále ve světě používá k mnoha účelům, v kosmetickém průmyslu, ve farmacii nebo jako potravina. Zde, na Vanuatu, má každá rodina svoji zahradu, kde pěstuje plodiny čistě pro svoji potřebu. Rovnoměrné rozdělení půdy pro zahrady a chov zvířat znamená, že každý ve vesnici má prostředky k pohodlnému životu, a zajišťuje relativní harmonii v celé vesnici. Pro nás z daleka to může vypadat jako jednoduchý, ale také vysněný trvale udržitelný život.

Důležitou stránkou bohatství jsou prasata. Čím jich je více, tím výše je člověk ve vesnické hierarchii. Za prase se dodnes kupuje manželka, slouží jako cennost k zažehnání sporu a také je žádanou pochoutkou při výjimečných příležitostech, jako jsou svatby a pohřby. V případě svatby získávají novomanželé tuny manioku, jamu a banánů jako dar od všech příchozích. Ale pro ženicha to není hezký den. Záleží, jak se domluví s rodiči dívky na úplatku. To často znamená vydat za manželku až osm prasat, což se může rovnat i částce převyšující 30 000 Kč.

Kava – druhá žena

Bez kavy není života, traduje se na Vanuatu. Každý podvečer se schází většina mužů ve svých klubovnách a „kava barech“. Kokosová skořápka je jednoduchou mírou nápoje, který na první pohled připomíná špinavou vodu, jako když si po několika týdnech vyperete ponožky. Chutí je to mdlé, až hořké. První přípitek přináší uklidnění, po druhém zdřevění jazyk a další už přináší útlum a pohodový relax. Na někoho působí euforicky, ale má i anestetické účinky, proto není divu, že díky těmto vlastnostem se v Tichomoří používá i jako lék. Většina mužů se euforicky klátí s rozzářeným úsměvem a čeká na svoji pravidelnou dávku nápoje. Jakmile kava dojde, všichni se ihned běží přesvědčit, zda ještě drahocenný nápoj není k dispozici v další vesnici nebo jiném baru. Pokud není, všichni pláčou. Nezbývá než se těšit na následující den.

Jelikož kava utlumuje aktivitu a na rozdíl od alkoholu nevyvolává agresi, je podporována vládou i jako tradiční nápoj. Vyrábí se z kořenů pepřovníku opojného, latinsky Piper methysticum. Kořen se vykope a očistí. K tradici patří také žvýkání, kterého se chopí vážení muži, kteří rozžvýkají dužninu na kaši, kterou pak vyplivnou na palmový list nebo do připravené nádoby. Tím se uvolní tříslovina a také stimulující látky. Aby nápoj nebyl tak silný, přidává se voda. Pití kavy je vyhrazeno mužům a patří k obřadům. Je však také součástí rozloučení nebo pocty pro návštěvníka. Velká spotřeba v současnosti vede k tomu, že se kořen pro urychlení drtí v hmoždíři a tradiční žvýkání zůstává jen v rodinném kruhu. Jak se traduje, večer je vyhrazen pití kavy s kamarády. Jelikož každý večer muži pijí kavu, nepotřebují svoji ženu. Ta plně postačuje, až se manžel ráno probudí. Proto se tu také traduje, že kava je pro muže druhou ženou. Osobně jsem vypil třináct mušlí kavy a musím říci, že jsem nikoho nepotřeboval ani ráno.

Magie masek

Tanec rom je asi největší událost, která plně vystihuje zdejší ostrovany. Až do zahájení obřadu je třeba přísně skrývat kostýmy, a pokud je někdo přistižen při krádeži, musí zaplatit pokutu minimálně jedno prase a vydržet bičování. Pokud by na svatém místě byla přistižena žena, může to znamenat i odsouzení k smrti. Masky jsou vždy symbolem a ústředním bodem celé řady obřadů, včetně zasvěcení a obřízky. Vysoce postavení šéfové a válečníci, kteří tančí po boku rom tanečníků, nosí často ve vlasech červené květy, které symbolizují pýchu, majestát, znalosti a sílu. Náhrdelník z kančího klu označuje sílu a bohatství. Účast na těchto tancích, známých také jako kastom, je diktována kmenovou příslušností. Tanec je formou magie, ale také metodou pro postup v řadách společnosti.

Když chce člověk vystoupit výše ve vesnické hierarchii, musí najít někoho, kdo už masku vlastní. Koupit se dá za prasata, ale i peníze. Ovšem koupě není jen maska, důležité je naučit se nová pravidla, která určují konkrétní barvy a tvar masky. „Každá maska obsahuje mocnou magii, která přechází na nového majitele,“ vysvětluje s pýchou náčelník Sekor. „Rom masky jsou odrazovým můstkem, který umožňuje muži stát se náčelníkem, a to jak z politického, tak ze sociálního hlediska,“ doplňuje ještě.

Posvátná hostina

Ale to už za hlasitého bubnování vstupují na scénu samotné masky. Válečníci jsou oblečeni tak, aby představovali zlé duchy, zdobené hustým a zastrašujícím pláštěm ze sušených banánových listů s výraznou špičatou, jasně malovanou maskou. Jak tanec víří vesnicí, začíná se odehrávat příběh, mýtus a dědictví i víra se proplétají s nadpřirozenem. Dvaatřicet tanečníků připomíná stejný počet klanů. Šustění listů a rychlý pohyb uvádějí okolí do transu. Děti se duchů bojí, ale ty odvážnější se snaží dotknout masky tak, aby je při tom neviděla. Údajně to přináší sílu a štěstí. To už bohužel není vyhrazeno prasatům, která svázána jako dar od každého klanu bojují o přežití. Zkouškou dospělosti je zabití čuníka. Prý humánně, jednou ranou sukovicí. Mladí muži tedy vstupují na scénu a velkým rozmachem ukončují životy prasat za velkého potlesku celé vesnice. Stejně jako někde na stadionu, když domácí dají gól. Prasata jsou v tratolišti krve posvěcena duchy, tanec se pomalu blíží ke konci. Nyní se všichni těší na hostinu. Vepřové s jamem a banány patří k slavnostnímu ukončení programu. Maso tu není každodenní samozřejmostí. A kdo ho chce ochutnat, měl by umět také zvíře zabít. Otázkou je, kolik lidí z naší populace by to dokázalo, možná by se většina stala vegetariány.

Na naší zemi už není mnoho míst, kde lidé dosud uctívají magické rituály, které mohou poodhalit závoj tajemství, zvyků i síly ve spojení s přírodou. Proto návštěva Ambrymu zanechá v každém, kdo tu byl, hluboké vzpomínky na vzdálené končiny. Otázkou jen zůstává, zda v době solární energie, peněz a mobilního signálu přežije tento svět, kde se na první pohled moc nezměnilo.


Jazykový mix

Domluvit se v ostrovním ráji může být někdy komplikované, obzvláště na odlehlejších ostrovech. V minulosti byli koloniálními pány Britové a Francouzi, a tak dochází k paradoxům, že polovina vesnice mluví francouzsky a druhá anglicky. Přesně podle koloniálního rozdělení a dnes podle toho, kterým jazykem mluví učitel ve škole. A aby to nebylo tak jednoduché, používá se tu dalších 140 jazyků a nářečí. To vše propojuje třetí z oficiálních úředních jazyků: bislama, melanéský kreolský jazyk, složený ze směsice slov anglických, francouzských a z vanuatských jazyků.


Vysypte peněženku

Návštěva Tichomoří patří k výrazně dražším cestám. Vše se musí dovážet z daleka, a tak doprava prodražuje jakýkoliv nákup. Z bankomatu v hlavním městě nebo na ostrově Espiritu Santo získáte místní měnu – vanuatské vatu. Pozor, na jiných ostrovech je pramalá šance najít bankomat nebo směnárnu. Za 100 vatu zaplatíte přibližně 21 Kč. Veškeré ceny za cokoliv začínají na 1000 vatu, oběd obvykle stojí okolo 1500–5000 vatu, malé pivo 1000 vatu. Je tu tedy natolik draho, že si na místní ceny stěžují i bohatí Australané.