nahoru

Azory v časech covidu aneb Přírodní krásy Azorských ostrovů zachycené dronem

Jiří Soural 10. května 2021 • 06:15
Azory v časech covidu aneb Přírodní krásy Azorských ostrovů zachycené dronem
foto: Jiří Soural

Azorské ostrovy nebyly až do letošního roku na mém seznamu fotodestinací. Faktem je, že koronavirus tenhle seznam seškrtal na nulu. A tak když mi jednoho dne krátce před Velikonocemi přistál v inboxu e-mail s fotkou se sluncem zapadajícím za útesy a titulkem „Pojeďte s námi fotit na Azory“, byl to impuls...

Jak to vypadalo pro místní i návštěvníky na Azorských ostrovech začátkem roku? Roušky jen v interiérech, volný pohyb po ostrovech, otevřené služby, obchody a restaurace. Kromě negativního PCR testu žádné omezení pro příjezd na ostrovy a žádná karanténa po návratu zpět domů. Už dlouho jsem nikde nebyl, fototechnika zahálí doma. Začínám přemýšlet a nakonec potvrzuji účast na expedici. Týden na ostrově São Miguel o Velikonocích. Krajina, které dávají přívlastky jako „evropská Havaj“. Krátery s jezery, vodopády, útesy, geotermální prameny, pralesy. Mystická atmosféra v mlžném oparu. Proměnlivé počasí měnící se několikrát za den. Kouknu ještě na pár fotek na Googlu a začínám se těšit.

Drone friendly

Azory jsou také „drone friendly“ destinace, a tak do příprav kromě fotografické výbavy na expedici zahrnuji i svůj Mavic 2 Pro. Se třemi bateriemi a nabíječkou do auta, protože mám tušení, že na Azorech toho na dronění bude hodně a díky silně větrným podmínkám bude spotřeba energie na dron extrémní. Jen se už dopředu bojím, aby mi dron někam neuletěl nebo abych ho někde neroztříštil o skálu.

Večer před odletem si dávám dohromady informace. Co vlastně vím o Azorech? Sopečné souostroví v Atlantiku, přibližná poloha 37,5 st. s. š. a 27,5 st. v. d. Tvoří je devět ostrovů o celkové rozloze 2333 km čtverečních, z nichž největší je São Miguel (759 km čtverečních), kam míří naše cesta. Ostrovy mají celkem 246 tisíc obyvatel. Hlavním a největším městem je Ponta Delgada na ostrově São Miguel, kde je mezinárodní letiště a žije zde 70 tisíc obyvatel. Protože jsou Azory téměř uprostřed Atlantiku, 1500 km na západ od Evropy, je zde časový posun mínus dvě hodiny oproti Praze.

Cesta na São Miguel

Na São Miguel odlétáme večerním letem z Prahy se stopoverem v Lisabonu, kde pokračujeme druhý den brzy ráno do Ponta Delgady. Letiště Václava Havla v Praze je liduprázdné, otevřená je zde jen Billa. Lisabon funguje relativně normálně, restaurace i obchody jsou otevřené, letiště odbavuje spousty letů a dodržují se přísné hygienické podmínky. My se s PCR testy vyplněním on-line formulářů registrujeme pro vstup do Portugalska a dále i na Azory. Po splnění těchto formalit nastupujeme brzy ráno do letadla směr Ponta Delgada.

Brzy poté, co se stroj odlepí od ranveje, se za okny rozlije nádherné teplé světlo vycházejícího slunce. Jak letíme směrem na západ, provází nás dlouhou dobu, barví křídla a oblaka pod námi a kolem. Poslední půlhodinu před přistáním klesáme do mraků, přichází silné turbulence, poryvy větru dost letadlem hází. Azorské ostrovy dostávají své větrné pověsti. Konečně letadlo prudce dosedá na plochu. Venku hustě prší. Při východu z letiště nás čeká kontrola, hlavně na koronavirus. Všechny dokumenty máme v pořádku, takže pronajímáme minivan a jedeme do penzionu. Je to krásné místo na okraji Ponta Delgady s velkými zahradami, kde na plantážích ve sklenících pěstují ananasy.

Nemáme přesný denní a týdenní plán, rozhodujeme se aktuálně podle počasí. Prakticky to vypadá tak, že se rozhlédneme, na které světové straně nám počasí přeje, a tím směrem vyjíždíme. O to je naše fotografické cestování po ostrově zajímavější. Vzdálenosti jsou tady nevelké, do hodiny až 90 minut jsme schopni dojet autem a jakéhokoli místo na ostrově.

Kouzlo sopky

Na východní straně ostrova São Miguel se válí mraky, zatímco severozápad je zalitý sluncem, vyrážíme tedy ke kaldeře Sete Cidades. Počasí vypadá slibně, sluníčko, nefouká. Cesta se vine serpentinami do kopců k vrcholům bývalých sopečných kráterů. Zastavujeme na vyhlídce, odkud je vidět sytě zelená políčka v ranním světle, vzadu lemovaná pobřežím a horami. „Droním“, padají tam parádní záběry a videa. Pokračujeme dále k Sete Cidades, je to asi 30 kilometrů od Ponta Delgady. Odstavujeme auto na malém parkovišti a jdeme asi dva kilometry upravenou pralesní stezkou sytou zelení až k vyhlídce Boca do Inferno. Je to nádherné místo. Kolem se rozpouštějí cáry mlžného oparu, připadám si jako někde v Amazonii. Z mlhy se postupně vynořuje úzký chodník, na jeho konci je vyhlídka a za ní propast a kráter zaplavený jezerem Lagoa do Santiago. Vzadu za ním vykukuje vesnička Sete Cidades a to celé je ohraničené ještě jednou mohutnou kalderou. Kolem je mlha, občas se protrhává, slunce kreslí doteky světla na kráter. Je to famózní. Fotím, droním, jsou tu ale silné poryvy větru a dron chvílemi neposlouchá. Na okamžik mizí i v mlze, nefungují mu senzory („nevidí“) a musím ho řídit plně manuálně. Dronařský adrenalin.

Po tomto úchvatném zážitku sjíždíme do vesničky Sete Cidades. Cestou ještě zastavujeme na vyhlídky na Modré a Zelené jezero (Lagoa Azul, Lagoa Verde). V místní restauraci si dopřáváme výborný oběd (12 eur – all you can eat) a v kávobaru vedle kostela kávičku a dezert (1,20 eura!). Jsou tu pouze místní, kromě nás žádní turisté a to vytváří typicky ospalou atmosféru zdejšího venkova.

Západní pobřeží a koupání v mořské laguně

Na západní pobřeží to máme slabou půlhodinku. Jedním z mála míst, kde se na São Miguel dá koupat přímo v Atlantiku, je přírodní laguna Ponta Ferraia u městečka Ginetes. Mísí se v ní studená voda Atlantiku s horkou geotermální vodou ze sopečných útrob ostrova. Procházíme lávovým polem, schůdky, na jejichž konci je laguna. Koupání je dost divoké, prudké velké vlny z oceánu s námi hází. Musím se držet lana a mám co dělat, abych se udržel. Asi po čtvrthodině to vyřízený balím a startuji dron. Fotím a točím útesy, krásný barevný kontrast vytváří tmavě modrá voda Atlantiku s oranžovou a zelenou barvou pevniny a sněhobílé vlny tříštící se o černé lávové útesy. Z výšky je krásně vidět cik-cak příjezd na Ponta Ferraiu po místní klikaté a strmé cestě.

Abychom toho neměli málo, přesunujeme se ještě na nejzápadnější cíp ostrova São Miguel, do městečka Mosteiros. Leží na mohutných útesech na několika poloostrůvcích, což je opět pastva pro drony. Nemůžu se záběrů z výšky pořád nabažit.

Termály ve Furnasu a pralesní stezky k vodopádům

Co dělat, když na Azorech na fotoexpedici prší? Nejlépe vydat se do vnitrozemí. Naše cesta míří do Furnasu, oblasti se silnou geotermální energií, kouřícími sirnými průduchy a horkými prameny. Venku se honí husté mraky a počasí se z minuty na minutu mění od prudkého lijáku až po chvilky, kdy neprší. Cestou do vnitrozemí nás také všude provází cáry mlhy. Dnes to bude hodně silná atmosféra. Než uhneme od pobřeží do hor, zastavujeme ve Villa Franca, městečku, nad nímž se na vyhlídce tyčí architektonicky zajímavá kaplička s krkolomným názvem Ermida de Nossa Senhora da Paz. Má symetrické kaskádovité schodiště, na jehož vrcholu se tyčí skromná kaple. Vytahuji dron, daří se pár fotek a video těsně na hranici mlžného závoje. O pár metrů výš už dron mizí v mlze.

Pokračujeme dále, před městečkem Furnas je stejnojmenné jezero. Cesta k němu je dlážděná kostkami a lemovaná nádhernou platanovou alejí. V tuto dobu tu kvetou také červenofialové azalky. Z mlhy se vynořují jednotlivé stromy, jejichž koruny vytvářejí nad námi klenbu jako v chrámu. Nikde nikdo a celé místo má až posvátnou atmosféru. Zastavujeme na silnici a fotografujeme. Do Furnasu se těším na oběd, na místní specialitu – cosido. Je to takový eintopf, směs různých druhů masa a zeleniny a specifický je způsob vaření, typický pro Furnas. Cosido se totiž vaří několik hodin v nádobách v jámách vyhloubených v zemi, kolem kterých proudí horká voda ze země. Pochoutka je to skvělá a porce obrovské. Následuje poobědová kávička za 0,60 eura (nevěřím svým uším, když si obsluha říká cenu). Procházka po Furnasu nás zavádí do centra upraveného městečka, topícího se v záplavě květin, teď především azalek a také všudypřítomných horkých a sirných výparů. Jsme doslova na horké půdě, energie nám sálá pod nohama.

Počasí je dnes ideální na treky pralesními stezkami k místním vodopádům. Po dešti je všude také dostatek vody, jak budeme mít možnost se později ještě přesvědčit. Půlhodinku od Furnasu směrem na jih sjíždíme v serpentinách k městečku Povoação a jdeme krátkým trekem pralesní stezkou k vodopádu Salto do Prego. Všude je spousta syté zeleně. V jednom místě překračujeme (teď po dešti spíše přelézáme) potok (teď po dešti už valící se říčku s vodopádem). Stezka se vine vzhůru pralesem, podél toku říčky, cesta je blátivá. Asi po dvou kilometrech přicházíme k vodopádu Salto do Prego. Desetimetrová kaskáda vody se valí do lesní laguny a odtéká dále roklí. Jsme tu sami, obklopeni sytou čerstvou zelení. Fotografujeme asi hodinu vodopád na dlouhé expozice. Vracíme se zpět stejnou stezkou. V místě, kde jsme přelézali valící se říčku, se fakt nestačíme divit! Během dvou hodin voda opadla natolik, že místo téměř nepoznáváme, z říčky je opět potůček, tak čtvrtinový oproti době před dvěma hodinami.

Cestou na maják Arnel u Nordeste

Na nejvýchodnějším výběžku ostrova najdete u vesničky Nordeste krásný fotogenický maják. Stojí na skále na šestiúhlém podstavci a z vesnice k němu vede strmá klikatá cestička. Jsme kousek odsud, větrné podmínky jsou prý pro drony dnes „příznivé“, tak není na co čekat. Při příjezdu do Nordeste vane silný vítr s poryvy, mám velké obavy dron nastartovat a vyletět. Kdosi z naší výpravy prohlašuje něco o „srabáctví“ a „lepší podmínky jsem tady nezažil“, a tak nakonec není na co čekat a letím taky. Fakt je, že moc fotek majáku Arnel od moře z dronu jsem neviděl. Proč asi? K majáku je to zhruba 600–700 metrů na dálku a přes 100 metrů do hloubky, takže letím do „propasti“. Necítím se vůbec dobře. Sotva vyletím ze závětří skal, dron začíná signalizovat silný vítr, poryvy a doporučení okamžitě přistát. No nic, ignoruji to. Mezitím se přes maják občas převalí mlha. Znovu zažívám dronařský adrenalin. Přesto se daří několik fotografií a videozáběrů a nakonec jsem moc rád, když dron bezpečně přistávám vedle sebe na chodníku, zatímco se mi klepou ruce...

Nejklidnější jezero

Azorské ostrovy nejsou zrovna ideální koupací destinace. Nejsou zde žádné resorty s písčitými plážemi a koupání v moři řeší místní budováním vlnolamů mezi útesy. Do těchto vlnolamů jsou umístěné bazénky, kam se přelévají vlny mořské vody. Říkají tomu zona balnear. Pokud člověk není náročný na plážový komfort a nevadí mu neustále pofukující čerstvý vítr, je to na Azorech skvělá alternativa, jak si užít koupání v Atlantiku.

Prosluněným ránem projíždíme kolem jižního pobřeží. Zastavujeme v městečku Caloura u místního mola v zátoce, obklopené divokými útesy. Na konci je mola stojí malý maják a je tu také zona balnear, malý bazének, do kterého se přelévá mořská voda. Idyla. Aktivujeme naši droní letku, hned hurá do vzduchu! Droním rozeklané tmavé lávové útesy v kontrastu s bílými domečky, temně modrým Atlantikem a jeho sněhobílými příbojovými vlnami. Slunce opět mezi mraky posílá místy doteky světla. Něco podobného jsem zažil snad jen na Havaji, nádhera.

Protože vrcholy hor jsou pod mlžnou pokličkou, rozhodujeme se navštívit jezero Lagoa do Congro, nejklidnější jezero na ostrově São Miguel. Nachází se ve vnitrozemí ostrova, uprostřed pralesů a tím je jeho hladina tichá, nečeřená větrem. Z výšky vypadá díky brčálové barvě vody jako zelený drahokam. Pořizuji opět nádherné fotografie z výšky dronem, ta barevná mozaika zeleně a kvetoucích stromů je dechberoucí.

Dvoukaskádové vodopády a zenová Caldeira Velha

Cesta nás poté zavádí do oblasti Ribeira Grande. Suneme se pomalu serpentinami, přejíždíme hory, průsmyky. Vnitrozemí je málo obydlené, každou chvíli vidíme kamenné ruiny starých domků. Mnohé z nich jsou zčásti zarostlé lesem a zdi pokryté mechem. Příroda nad nimi přebírá svou vládu. Někdy se náhle jejich obrysy vynoří z mlhy. Takové místo mě uchvátí doslova mystickou atmosférou. Dopřáváme si čas na zajímavé tajemné fotografie. A vrcholem mezi tím jsou zbytky starého kamenného viaduktu.

Sjíždíme z hor o něco níž, kocháme se výhledy do dáli na severní pobřeží u Ribeira Grande. V oblasti jsou také četné geotermální prameny. Kousek od městečka je malá geotermální elektrárna, hned za ní přírodní skvost: dvoukaskádové vodopády Salto do Cabrito. První kaskáda se řítí ze skalních útrob a přechází do druhé, mohutnější, spadající do malé laguny s odtékající říčkou. To vše je posazené do hnědooranžové skalní rozsedliny, jako by ji tu někdo pro vodopády vytesal. Neskutečně krásné.

Bohatost a rozmanitost Azorských ostrovů dotvrzují také místní geotermální jezírka. Caldeira Velha je asi nejkrásnější. Pokud se nechcete koupat v moři, je tohle skvělá alternativa. Přírodní park, stylizovaný do botanické zahrady s přírodními termálními jezírky uvnitř. V době naší návštěvy je tu minimum lidí, vstup do parku je ale i tak omezen pro celkem 50 lidí, jednak kvůli koronaviru a jednak kvůli zaplněnosti jednotlivých jezírek. Vystát si tak asi půlhodinovou frontu není vůbec na škodu, neboť máme Caldeiru téměř jen sami pro sebe.

Procházíme pomalu parkem, záplava zeleně a rostlin je ohromující. Stezky a chodníčky jsou upravené asfaltem, místy vydlážděné. Před vstupem do jezírek jsou k dispozici i jednoduché převlékárny. Ze skal na konci parku prýští nádherné vodopády. Vypadají jako uměle vytvořené, ale ne, tohle je dílo přírody. Jen pod nimi člověk dotvořil jezírko. Jdeme do plavek, stavíme stativy do vody a přímo od vodní hladiny fotografujeme tuto nádhernou scenérii na dlouhé expozice. Rozmazaná voda hladiny jezírka a pramenů vodopádu vyzařují pak z fotografií přímo zenový klid a energii. Teplota vody v jezírku je 26 stupňů, po čase se ještě odměňuji odpočinkem v ostatních termálních jezírcích, jejichž horká voda je naředěná studenou na teplotu kolem 38 stupňů. Báječný relax uprostřed dechberoucí zeleně tropického pralesa.

Čajové plantáže v Evropě

Na severním pobřeží východně od oblasti Ribeira Grande vidíme v zákrutu silnice políčka se sytě žlutozelenými keříky v pravidelných řádcích. Chá Gorreana je jediné místo na evropském území, kde se pěstuje a zpracovává čaj. Má tradici od roku 1878, kdy sem první čaj přivezli Číňané. Ke starobylé továrně přiléhá 32 hektarů čajovníkových plantáží. Procházím výrobnou, nasávám vůni fermentovaných čajových lístků. Repasované historické stroje jsou umístěny v dobových prostorách, v místnostech jsou položeny i autentické předměty, jako čajový servis či účetní knihy. Takové muzeum, ale plně funkční, čaj se zde opravdu vyrábí, vyváží a prodává. Beru jako povinnost zakoupit vzorky čaje, těším se, jak budou doma chutnat. Venku pak dokonalý zážitek umocňuje procházka plantážemi čajovníků, kde fotografujeme vlnící se řádky keříků a dronem pak nádherné struktury čajovníkových polí.

Poslední vyhlídka

Je večer, slunce se chýlí k západu. Co bychom to byli za fotografy, kdybychom si nevyfotili alespoň jednou útesy při západu slunce. São Miguel nabízí na svém malém území neuvěřitelně pestrou paletu zajímavých úkazů, krajin, vyhlídek, počasí, co se dá zažít, vidět, vyfotografovat. Končí náš poslední den fotoexpedice a já se loučím na vyhlídce Miradouro de Santa Iria s tímto malebným koutem světa uprostřed Atlantiku, který ve mně najisto dlouho zanechá hluboké vzpomínky.

Jiří Soural




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země