nahoru

Stále tajemné Rapa Nui aneb Fotoreportáž Martina Vaňka z Velikonočního ostrova

Martin Vaněk7. prosince 2020 • 07:40
Stále tajemné Rapa Nui aneb Fotoreportáž Martina Vaňka z Velikonočního ostrova
foto: Martin Vaněk

Ačkoli tajemství pohybu obrovských soch Velikonočního ostrova neboli Rapa Nui dávno odkryl Čech Pavel Pavel, pořád si cestovatelé od tohoto kousku země daleko v oceánu slibují tajemnou atmosféru. Jak působila na Martina Vaňka, uvidíte v jeho fotoreportáži.

Letadlo tvrdě přistane hned vedle kilometrového kráteru na dráze postavené NASA pro nouzová přistání raketoplánů. Otřesy letounu ale evokují spíš jízdu po tankodromu. Cestující po pětihodinovém letu nejistě míří ke slaměné budově letištního terminálu, která připomíná bungalov.

„¡ Bienvenidos !“ odfrkne znuděně imigrační úředník a nechá mě vstoupit na území Velikonočního ostrova neboli Rapa Nui (Velká země).

Ostrov superlativů

Rapa Nui je často spojován se superlativy jako nejodlehlejší nebo nejtajemnější. Ostrůvek uprostřed Tichého oceánu o rozměrech zhruba 25 x 12  km objevili Evropané o Velikonoční neděli roku 1722. Koncem devatenáctého století si ho přivlastnilo Chile a přes neutuchající volání po nezávislosti se ho nevzdalo. Místní pláže se neskví bílým pískem a u drsného pobřeží sopečného původu se strmými útesy nenajdete navzdory dobré viditelnosti korály typické pro tropické ráje. Ikonickým výjevem jsou tajemné opracované sochy – moai. A atmosféru dotvářejí dochované tradice v podobě oblečení, písní, tanců a doposud nerozluštěného písma rongorongo.

Původní polynéské obyvatelstvo se promíchalo s chilskými přistěhovalci, kteří tvoří zhruba polovinu místní populace. Na ulici tak potkáte krásné dívky s polynéskými rysy a zároveň pihami coby dědictvím bílých Jihoameričanů. Většina ze sedmi tisíc obyvatel žije v jediném městě Hanga Roa. Domorodci vás svou otevřeností a bezelstnými úsměvy rychle vtáhnou do svého světa, v němž zapomenete na moderní vymoženosti, jako je připojení k internetu. Tady se žije pomaleji, veseleji a bezprostředněji.

Květinový večírek

Jednoho večera se o tom přesvědčuji na vlastní kůži. Při čekání na západ slunce slyším z dáli živou hudbu. Vyrážím za jejím zdrojem, k narychlo postaveným stavům, kde mě odchytává postarší dáma. „Potřebujeme novináře, aby o nás lidé věděli!“ ukazuje na můj fotoaparát. Nenechá si vysvětlit, že novinář nejsem. Chytne mě za ruku a odvádí k muži, kterého mi představuje jako prezidenta Velikonočního ostrova. Ten mi po úvodním zasvěcení do hnutí za nezávislost vysvětluje, že se tu dnes slaví den žen. To stvrzuje sváteční oblečení všech místních dívek, žen i babiček, které mají za uchem květinu. Moji pozornost upoutávají především ty s květem za pravým uchem, což značí, že jsou nezadané. Všichni tančí, stále se seznamuji s novými lidmi a neustále mi někdo dolévá víno s maracujou. Ani nevím, jak se mi v tom reji objevil v ruce talíř se syrovou rybou marinovanou v kokosovém mléce a se zeleninou. Mám možnost si popovídat i se stařešinou jednoho z místních kmenů. Nikdo mě tu nevítá, všichni se ke mně chovají, jako bychom se znali léta, jako bych se tu narodil. Slunce zapadá ve vinném oparu, za hlasitých polynéských rytmů. Alespoň dnes ve mně koluje rapanuiská krev…

Moai

Kamenné sochy se záhadným výrazem a přehnanými rysy jsou dodnes zahaleny tajemstvím a tématem vášnivých polemik historiků. Původ většiny soch vědci vystopovali v kráteru jedné ze sopek, Rano Raraku. Čerstvě odkrytá sopečná hornina se poměrně dobře opracovává a tuhne až po dlouhodobém vystavení slunečnímu záření. I tak trvala jistému sochaři práce na jedné soše třicet let. Na tom, jak byly mnohatunové figury postaveny na nohy a přepravovány po ostrově, už se ale odborníci neshodnou. Místní tvrdí, že zkrátka odešly na místo, kde se jim líbilo. Jak jistě víte, Čechu Pavlu Pavlovi se společně s Thorem Heyerdahlem podařilo je rozpohybovat jen za pomoci lan, dřeva a několika lidí.

Sochy a jejich kult se staly hlavním „náboženstvím“ ostrova. Jejich výroba ale polykala stále více omezených zdrojů, takže se od ní začalo postupně upouštět. Navíc si je jednotlivé kmeny jako projev zneuctění navzájem porážely. Jejich opětovné postavení bylo podle všeho nad síly původních obyvatel, kteří k tomu všemu začali po objevu ostrova Evropany vymírat. S nápravou začala ve třicátých letech minulého století až chilská vláda, později se k ní připojil i zmíněný norský dobrodruh. V 70. letech kvůli titulní fotografii pro časopis Time šéf místních archeologů jednu ze soch zrestauroval včetně očí a speciálního účesu vytesaného z načervenalé horniny. Tuto moai dnes najdete na Ahu Tahai.

Ptačí muž z Oronga

Na jižním cípu ostrova, u kráterového jezera Rano Kau, leží rozvaliny osady Orongo, spirituálního centra kultu Ptačího muže. Až do poloviny 19. století se tu každý rok odehrával tajuplný obřad jeho volby. Všechny rodové klany celý rok krmily a trénovaly své zástupce, kteří se v onen osudný den vrhli do moře a snažili se co nejrychleji doplavat na jediný pro člověka přístupný ostrůvek ze souostroví Motu Nui. Tam jednou ročně nakladl vejce rybák černohřbetý, kterého domorodci pokládali za vyslance velkého boha Makemake. Úkolem vyslanců bylo vejce jako první najít, provázkem si k hlavě připevnit malý košík, postavit se na kraj útesu a směrem k hlavnímu ostrovu z plných plic zakřičet na svého náčelníka: „Ohol si hlavu! Mám vejce!“ Následně musel nálezce doplavat zpátky, vyběhnout po strmé cestě do vesnice, kde si náčelník vítězného klanu před zraky přihlížejících oholil hlavu a stal se z něj Tangatu Manu – Ptačí muž, který se s celou svou družinou následující rok těšil úctě a dostatku jídla i žen. Každoročně se několik účastníků téhle akce stalo obětí žraloků, pádu z útesu nebo utonutí. S příchodem křesťanství se sice začal kult vytrácet, ale kněží jej do zdejší verze náboženství chytře zakomponovali. Dodnes tak můžete v kostele svatého Kříže v Hanga Roa obdivovat eklektické dřevořezby, v nichž se mísí kult Ptačího muže s kultem křesťanských světců. Pro české návštěvníky je určitě zajímavá česká stopa v podobě Pražského Jezulátka, které kostelu při své návštěvě věnoval Václav Havel.


Obdivuhodné kmeny

Více než tisíc let před Evropany obsadily Velikonoční ostrov polynéské kmeny z jihovýchodní Asie. Byl to poměrně obdivuhodný počin, protože nejbližší obydlené místo – nynější Pitcairnův ostrov (který ovládli vzbouřenci z lodi Bounty) – leží více než 2000 km odsud. Polynésané používali primitivní, ale efektivní způsoby navigace pomocí hvězd a přikládání dlaní před oči. Vzdálenost od ostrovů odhadovali pozorováním ptactva na obloze a směr k nejbližšímu z nich odvozovali z toho, kam se vydala prasata s výborným čichem, která hodili přes palubu.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Martin Vaněk




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země