nahoru

Bolívie: Drsná země plná přírodních krás nabízí mnohá dobrodružství, která ovšem nejsou zadarmo

Martin Mykiska 26. srpna 2020 • 07:20
Bolívie: Drsná země plná přírodních krás nabízí mnohá dobrodružství, která ovšem nejsou zadarmo
foto: Martin Mykiska

Navštívit Bolívii a neprojet se po legendární solné pláni Salar de Uyuni, to by byl těžký hřích. Fotek z téhle unikátní přírodní hříčky najdete na sociálních sítích spousty. Užít si ji musíte... A pak hned na Osamělou horu!

„Do Uyuni se teď nedostanete, je stávka. Všechny výjezdy jsou blokované. Můžu pro vás zkusit dojet do Huari, to je odtamtud asi 200 km. Čekejte, nevím ale, kdy tam dorazím,“ slyším z telefonu řidiče Saula. Salar de Uyuni, světový přírodní unikát Bolívie, jsem s ním v rámci průvodcovské práce projel minimálně 20krát. Městečko Uyuni je výchozím bodem pro Salar a díky tomu jedním z nejnavštěvovanějších míst země. Nicméně kvůli lokálním sporům o podobu nově budovaného autobusového nádraží protestující obyvatelé město na několik týdnů pro okolní svět uzavřeli. Turismus neturismus. V současné Bolívii bohužel nic neobvyklého.

Salar de Uyuni

Salar de Uyuni, největší solná pláň na světě, se nachází na jihu bolivijského Altiplana v nadmořské výšce 3600 m n. m. Dokonale bílá plocha o rozloze 10 500 km2, tedy o velikosti Jihočeského kraje, je vidět i z družic kroužících kolem Země jako malý světlý flíček. To ale není nic proti pocitu, když stojíte uprostřed této nekonečné bělostné roviny a cloníte si oči, abyste neoslepli. Nebo když jedete hodiny jednolitou solnou rovinou, která na délku měří 150  km. Jako byste jeli po D1 z Prahy do Velkého Meziříčí. Po soli. Bez jediného výmolu. Bolivijci o Salaru říkají, že je to nejkvalitnější silnice jejich země...

V malém městečku Santiago de Huari čekáme do noci, mezi bolivijskými indiány jsme jediní cizinci, než se konečně objeví flotila našich dvou terénních toyot. Saul se omlouvá, prý vyjížděl už před úsvitem, ale protestující výjezd z Uyuni již hlídali. Podařilo se mu tedy z města vyjet až na podruhé, tajně zadem. Celé hodiny pak ale drkotal po pláni bez silnice... Naše dobrodružství však setkáním se Saulem zdaleka neskončilo. Abychom se dostali na Salar, když to nejde obvyklou trasou přes Uyuni, musíme jet půlku noci prakticky neosídlenou krajinou jižního Altiplana. Obdivujeme Saula, jak i potmě přesně ví, po které z polních cest, samozřejmě bez jediného značení, se dát, abychom po mnoha hodinách opravdu dojeli na kraj Salaru. I za denního světla je orientační smysl zdejších řidičů v místní krajině bez jakýchkoliv záchytných bodů obdivuhodný. Ubytováváme se v prostém, ale unikátním hotýlku – je celý ze soli. Je pod nulou, topení žádné. Vlněné deky tíží, ale zimu k tělu nepouštějí.

Další den nastává kýžená odměna. Přejezdu nekonečné bílé pláně, vyvolávající pocit návštěvy Antarktidy, se těžko něco vyrovná. Vzdálenosti ztrácejí běžné rozměry. Míříme například k Incahuasi, ostrovu v solném poli, známému obřími kaktusy. Skalisko se už hezkou chvíli tyčí „kousek“ před námi. V průzračném vzduchu se zdá být na dosah ruky. Pět minut jízdy? Nikoliv. Navigace hlásí 40 km.

Naopak postava na solné pláni vzdálená 40 metrů za lahví coca-coly, vyfocená ze správného úhlu, vypadá jako trpaslík pod obří lahví. Této iluze využívají turisté k pořízení legračních fotografií malých postaviček vedle obřích předmětů. Můžete se nechat vyfotit, jak stojíte na vlastním foťáku, jak se topíte v šálku čaje nebo jak vás honí rozběsněný dinosaurus. Fantazii se meze nekladou a vyřádit se můžete opravdu dosytosti.

Salar de Uyuni má několik tváří. Když na něj jedete v době dešťů, na Altiplanu v únoru až dubnu, zažijete nejspíš Salar pod vodou. Hloubka většinou nedosahuje ani podvozku průměrného terénního vozu. Bolivijci jezdí po Salaru vesele křížem krážem dál, a to včetně dálkových autobusů. Všichni vědí, že se nemohou nikam propadnout.

Jinou tvář nabízí Salar za úsvitu nebo v době západu slunce. Lom světla na obrovské rovné ploše vytváří neskutečné odstíny všech barev spektra. Jsou to okamžiky, kde si připadáte jako v jiném světě.

Rezervací Eduarda Abaroy

Jako na jiné planetě si člověk často připadá i na mnoha dalších místech jihozápadní Bolívie. Za Salarem začíná rezervace Eduarda Abaroy, kterou se putuje další dva dny po trase Uyuni – Salar de Uyuni – Laguna Verde – Uyuni. Cesta vede podél vysokohorských lagun různých odstínů vody, zvaných Joyas de los Andes, Šperky And. Vyskytují se zde plameňáci tří druhů, v okolí lagun můžete pozorovat lamy vikuni, vačnatce viskači nebo divoké lišky zorro. Při více štěstí i vzácného jihoamerického pštrosa nandu Darwinova. Projíždí se úchvatnými skalními městy a kamennými erozními útvary, z nichž nejznámější je Árbol de Piedra, Kamenný strom. Pocit jakoby z Marsu, Venuše či Měsíce vyvolávají pláně bez jediné známky vegetace, ale s kameny, jak je tam kdysi odhodil nějaký výbuch sopky. Pětitisícové spící vulkány s bílými čepičkami sněhu pláně lemují jeden za druhým. Krajina je díky značné minerální různorodosti a své „nahotě“ překvapivě barevná. Nejbláznivější úsek se jmenuje poušť Salvadora Dalího. Zdejší krajinné výjevy, dlouhé barevné čáry, vzniklé tisíce let trvající erozí různě barevných minerálních vrstev, jsou opravdu surrealistické. Do toho přicházejí jezera jako Laguna Colorada, rozlehlé jezero s vodou sytě červené barvy, nebo Laguna Verde, jezero se smaragdově zelenou vodou. Sytost barvy závisí na poloze slunce a síle větru. I přes kruté mrazy, až k minus 25 stupňům v noci, voda Laguny Verde díky větru nikdy nezamrzá. Scenérie Laguny Verde s trojúhelníkovitým vulkánem Licancaburem (5916 m) za ní je jedním z nejkrásnějších pohledů Jižní Ameriky.

Před několika lety jsme se k Laguně Verde blížili s jinou skupinou, když se Saul ke mně náhle obrátil a pronesl: „Martine, Laguna Verde už není zelená. Nevíme, co se stalo.“ A opravdu, vzápětí se před námi objevil známý ladný tvar laguny, jejíž voda byla nevábně hnědá. Snad malé zemětřesení poškodilo pevné dno a voda vířená neustálými větry nabyla barvy bahna. Po několika letech se vše vrátilo do původního stavu, laguna je nyní opět jasně zeleno-modrá.

Altiplano

Bolivijskou náhorní plošinu Altiplano lemují z obou stran andské hřebeny. Andy jsou pohoří geologicky mladé, tektonicky aktivní. Na mnoha místech najdeme termální prameny a gejzíry – vodní nebo bahenní. V rezervaci Abaroa lze díky tomu smýt prach z cesty v termálech Chalviri, kde podnikaví Bolivijci vybudovali nádržky plné teplé vody. Pohled na nekonečnou plochu přilehlého jezera a vzdálené hory dodává termálu novou dimenzi. Kolem se pasou lamy, někdy i divoké vikuni, nedaleko je možné rozeznat plameňáky, racky a další vodní ptáky.

Jiným dramatickým zážitkem je gejzír Sol del Mañana. Jméno dostal od ranního slunce, při kterém unikající horký vzduch nad gejzíry kondenzuje v hustá oblaka páry, zatímco gejzírové pole je plné bublajícího horkého bahna. Jsme v Bolívii, takže: žádné zákazy, příkazy, vyznačené cestičky či omezení. Mezi gejzíry se lidé pohybují volně, jen na vlastní nebezpečí. Stačí špatný krok, a člověka by pohltilo hladové bahno, ve kterém by se navíc rychle uvařil.

Jsme ve výšce kolem 4500 metrů. Noční teploty klesají hluboko pod nulu. Když ráno fouká silně – a tady fouká silně skoro stále –, v okolí horkých gejzírů se vytváří pozoruhodný detail: část horké páry unikající ze země ihned mrzne a vytváří námrazu!

Cesta přes Salar a rezervaci Abaroa trvá obvykle tři dny. Komu ani tato doba v nezvyklé krajině nestačí, a navíc má v oblibě aktivnější program, může si putování jihozápadem Bolívie rozšířit o výstup na některou z četných sopek. Nejčastěji na rozeklaný barevný vulkán Tunupu na severním okraji Salaru nebo na takřka 6000 metrů vysoký Licancabur s malým, ale pravidelně tvarovaným kráterem na vrcholu.

Sajama – výstup na osamělou horu

Opravdovou výzvou je však výstup na nejvyšší horu Bolívie, 6542 metrů vysokou sopku Sajamu v severnější části Altiplana, ve stejnojmenném národním parku. Tato hora se tyčí přímo z Altiplana, stranou od andského hřebene, jako obří osamělá mohyla. Okolí převyšuje o dva a půl kilometru.

Pro andské indiány jsou hory posvátnými objekty, spojují je s božskými bytostmi, tzv. horskými duchy zvanými apu. K mnohým horám se váží příběhy a legendy. Než se totiž bohové-hory dostali na svá současná místa, žili, cestovali, uzavírali partnerství, manželství či spojenectví anebo mezi sebou válčili. Sajama se kdysi s ostatními bohy rozhádala a ti ji vyhnali. Proto dnes stojí tak osamoceně. Její název znamená osamělá.

Výstup na Sajamu není náročný z horolezeckého hlediska. Jedná se ovšem o táhlý dlouhý výstup, většinou poměrně strmým, ale schůdným svahem. Celá akce může trvat tři dny. Druhý den se vyráží vzhůru ve tři v noci, svítání je třeba zažít asi v polovině hlavního výstupu. Náročná je nadmořská výška, bez dobré aklimatizace na výstup zapomeňte.

Na horní pasáže jsou třeba mačky a cepín, stoupá se po zledovatělém sněhu. A právě tam je také nejnáročnější úsek: část sněhového pole opakovaně přes den taje a v noci pak zamrzá. Vznikají „kajícníci“, ostré špičaté útvary vysoké od půl do jednoho metru. Jejich překonávání znamená neustálé zvedání nohy a při došlapu nepříjemné lavírování mačkou, která se nečekaně a nepravidelně zasekává všemi směry na dně dolíků tvořených okolními špicemi. Kajícníci je obzvlášť příhodný název. Tvar ledových špicí připomíná mnišské kápě a pole kajícníků zástupy kajících se mnichů. A průchod polem „kajícníků“ ve výšce kolem 6000 metrů nad mořem je pravý očistec.

Závěr výstupu, už bez kajícníků, pak nebere konce. Ve sněhové pláni se za každým vzdáleným hřebínkem objeví další. Až najednou stojíte na pláni velikosti fotbalového hřiště a už se nikam nestoupá. Za dobrého počasí jsou výhledy ohromující. My máme na počasí štěstí: je slunečné a skoro bezvětří. Nejhorší okamžiky jsme paradoxně zažili až večer ke konci sestupu, už potmě, kousek od našeho druhého tábořiště. Jednu chvíli jsme na úbočí hory zabloudili mezi nepravidelnými kaňonky a roklinkami. Do toho se zvedl silný vítr a začal vířit oblaka jemňoučkého prachu. Prachu bylo tolik, že se nedalo dýchat, oblaka neměla konce a my měli pocit, že se každým okamžikem udusíme. Šála přes ústa nepomáhá a kyslíkový dluh z celého dne jako by se nyní naakumuloval. Nakonec jsme se sice neudusili, ale zůstal v nás pocit, že mnoho nechybělo. Když jsme po další chvíli konečně padali do spacáků, byli jsme doslova polomrtví – ale naplnění…

Další den zbývá dojít monotónním, asi tříhodinovým pochodem rovinatou, suchou krajinou Altiplana až k opuštěné silničce. Když zbývají síly, lze si martyrium prodloužit o další hodinu chůze až k termálnímu jezírku. Odměnou je ničím nerušený pohled na Sajamu přímo z horké vody. Hora vystupuje jakoby kousek před koupajícími se z velebné pláně Altiplana. Vrchol zdánlivě na dosah ruky...

La Paz

Úplně jiné zážitky než putování po drsném Altiplanu zprostředkuje nejdůležitější město Bolívie La Paz, často nesprávně považované za hlavní město země. Hlavním městem je z historických důvodů mnohem menší Sucre v centrální části Bolívie. Jenže La Paz ležel blíže hlavní a také nejfrekventovanější obchodní stezce z jihu španělské kolonie na sever k jezeru Titicaca a k Pacifiku nebo do Limy. Španělé tudy dopravovali obrovské množství stříbra, které pocházelo prakticky z jednoho dolu, neuvěřitelně bohaté hory Cerro Rico nad královským městem Potosí. Zatímco Potosí po skončení stříbrné horečky (trvající snad 300 let) ve vývoji ustrnulo, La Paz se stal rušným centrem dnešní Bolívie. Město leží v hlubokém horském kotli, obklopeném Andami, jejichž vrcholky přesahují 6000 metrů. Moderní centrum s výškovými budovami je dole, chudší čtvrtě nahoře. Cihlové domečky bez omítky, rozeseté na srázech nad centrem, vypadají jako lavina těsně před zhroucením.

To vše spolu s okolní vysokohorskou krajinou si můžete vychutnat způsobem takřka surrealistickým. Vláda ve snaze ulevit dopravě ve věčně přecpaném centru přišla s originálním nápadem: jako součást veřejné dopravy nechala nad městem vybudovat síť kabinových lanovek. A tak za cenu běžného jízdného, zde v hodnotě asi 12 korun, může kdokoliv vychutnávat nevšedním způsobem pohled na město: tiše se vznášíte nad domy s plochými střechami, prohlížíte si, jak na nich lidé žijí, jaké barvy má sušící se prádlo. Pomalounku letíte nad přeplněnými křivolakými ulicemi anebo nad hřbitovem nedaleko centra, který tvoří jakési městečko ve městě. Hroby se budují do výšky, rakve se zasunují do přihrádek hranatých mnohapatrových staveb jako do šuplíků. „Šuplíky“ se po naplnění zabetonují. Jinde pod kabinkami zvolna ubíhají nekonečná lapazská tržiště, kterými jsou celé ulice, nebo spíše čtvrtě. Různé dny se pro veřejné trhy uzavírají různé části města, které se zaplní stánečky, hromadami zboží, a hlavně nikdy nekončícími davy lidí.

Mezi kuriozity z lanovky pozorovaných objektů patří vrak auta zapíchnutý ve spáře pískovcového srázu. Vzhledem k tomu, jak je ve skále auto zdemolované, se nabízí úvaha, že řidiče z auta nejspíš nikdy nevyprošťovali… Denně mu nad hlavou proletí asi deset tisíc lapazských občanů cestujících lanovkou za svými cíli a každodenními povinnostmi.

Současná vláda (bývalý prezident Evo Morales v listopadu 2019 uprchl do exilu v Mexiku) poznamenala La Paz ještě jednou „památkou“. Nad starými poctivými budovami prezidentského paláce a sousedního Kongresu na Plaza Murillo z republikánského období stačila vláda před svou nedobrovolnou výměnou vybudovat dva strohé mrakodrapy pro rozšíření obou vládních budov. Náměstí zcela změnilo svůj charakter a bohužel ne k lepšímu. Paradoxem zůstane, že jejich iniciátoři si staveb již neužijí.

Z mnoha bolivijských zvláštností můžeme také zde, na Plaza Murillo, najít jeden detail, pro změnu jedno z prvních děl vlády „prvního demokraticky zvoleného indiánského prezidenta v Jižní Americe za posledních 500 let“, jak se Morales nechal rád titulovat. Ve snaze dělat věci po svém, originálně a proti zaběhlým konvencím, jsou na věžičce Kongresu hodiny provedené zrcadlově. Ručičky zde běhají opačně než všechny ostatní hodiny na světě. Záměrem bylo odlišit Bolívii od zbytku světa a hodiny měly být vzorem pro celou Bolívii. Nápad se ale neujal a hodiny jdoucí pozpátku zůstaly jen na parlamentu. Doufejme, a Bolívii přejme, aby i ve všech ostatních případech šel vývoj země zdárně vpřed, a nikoliv zpět, jak se v jejích dějinách, dějinách země s největším počtem vojenských převratů na světě, za posledních 500 let stalo již nesčetněkrát.


Slavné a neslavné momenty v bolivijské historii

  • předkoloniální době se na území dnešní Bolívie nacházelo centrum Tiwanaku, nejvýznamnější jihoamerické kultury. Tato kultura, méně známá než následující Inkové, měla nejméně 1000 let nepřerušeného vývoje, uvádí se 200 n. l. až 1200 n. l. V této době ovlivnila podstatnou část tzv. andského světa, tedy kromě Bolívie území dnešního Peru, severní část Chile, Ekvádor. Její rozšíření dokazuje archeologický výzkum keramiky v uvedených regionech. Centrum této kultury se nacházelo u bolivijské vesnice Tiwanaku, kde můžeme dnes obdivovat velmi zajímavé kamenné ruiny.
  • Brzy po dobytí Jižní Ameriky v roce 1533 našli Španělé enormní zdroj stříbra v hoře Cerro Rico v Bolívii. V roce 1545 zde založili město Potosí, které se brzy stalo jedním z největších měst své doby. Těžba stříbra však Bolívii nezajistila více než status producenta primární suroviny. Stejně jako v pozdější době těžba cínu a dalších nerostů.
  • Bolívie se může pochlubit prvními protesty, které zahájily osvobozování Jižní Ameriky ze španělské koloniální správy. Bolivijské hnutí za nezávislost z roku 1809 ale bylo rychle rozprášeno.
  • Nezávislost na Španělsku získala Bolívie až v roce 1825. Vznikla země s ohromnou rozlohou dvou milionů kilometrů čtverečních a minimálním osídlením. Během dalších 120 let polovinu tohoto teritoria ztratila ve válkách s Peru, Argentinou, Chile, Brazílií a Paraguayí.
  • Jiným bolivijským rekordem je 66 prezidentů, kteří se zde vystřídali za necelých 200 let, v průměru tedy jeden na tři roky. Nejdéle vládnoucím prezidentem se stal Evo Moráles (2006–2019), který se pro svůj ajmarský původ nechal označovat za prvního demokraticky zvoleného prezidenta z řad domorodých obyvatel světadílu po 500 letech.

Dobré vědět

  • Pro vstup do Bolívie čeští občané nepotřebují víza. Povolená doba k turistickému pobytu je 90 dní, nelze ji prodloužit.
  • Úředním jazykem v zemi s oficiálním názvem El Estado Plurinacional de Bolivia (Mnohonárodnostní stát Bolívie) je španělština a všechny původní indiánské jazyky. Ústava jich jmenuje celkem 36. V praxi je třeba umět základy španělštiny, angličtinu ovládá minimum obyvatel.
  • Místní měnou je „bolivian“, peso boliviano. Dolary jsou volně směnitelné, ale přímo dolary moc často platit nelze. V centrech měst však není problém sehnat pouličního směnárníka, na hraničních přechodech směnárničky ani není možné přehlédnout.
  • Bolivijci jsou obvykle velmi přátelští, ale někdy trochu uzavření z důvodu nezvyku komunikovat s cizinci. Když od vás pocítí respekt a úctu, spřátelíte se snadno.
  • V Bolívii je třeba počítat s infrastrukturou i hygienou na nižší úrovni než v sousedních zemích. Silnice, kromě několika hlavních tahů, bývají hodně prašné a děravé, přesuny bývají dlouhé.
  • Přesouvat se mezi největšími městy země je snadné, hustota spojů je vysoká, ceny příznivé. Autobusové nádraží se řekne terminal. Autobusová společnost je flota. Do menších vesnic je třeba zjistit si spoj předem. Vzhledem k odlehlosti jezdí třeba jen jednou za den, někdy ani to ne.
  • V době svátků, často několikadenních a zvaných fiesta, stoupají ceny za dopravu a ubytování několikanásobně. Ubytování je třeba rezervovat předem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Martin Mykiska




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země