Pobyt mezi nejmilejšími lidmi světa aneb Návštěva u domorodců na tichomořském souostroví Fidži

Pobyt mezi nejmilejšími lidmi světa aneb Návštěva u domorodců na tichomořském souostroví Fidži Zdroj: Profimedia.cz

Ostrov Viti Levu
Ostrov Viti Levu
Na ostrově Turtle natrefíte na obrovité želvy, které z moře lákají muži svým plačtivým zpěvem.
Pepřovník. Kava. Jeho kořeny se pomelou na prášek, který se pak smíchá s vodou a pije jako tradiční nápoj rituálu yagona při nejrůznějších příležitostech - od křtu až po zasedání rady starších.
Obřad kava
11
Fotogalerie

Pobyt mezi nejmilejšími lidmi světa aneb Návštěva u domorodců na tichomořském souostroví Fidži

Měla jsem co dělat, abych se ovládla a nezačala hladit nádherné kudrnaté děti s velkýma očima čokoládové barvy a stejně snědou pokožkou. To by totiž bylo považováno za zcela nepřijatelný prohřešek, za který by mě před pár desetiletími prostě snědli.

Tichomořské stovky ostrovů Fidži - roztroušené v křišťálově průzračném oceánu jako když se přetrhne náhrdelník se zelenotyrkysovými perlami - se sice kdysi jmenovaly Lidožroutské, dnes jsou ale synonymem pro mírumilovný tropický ráj s usměvavými domorodci, kteří si libují v tanci, zpěvu a žvýkání betelu. Můžete se tu potápět v průzračné vodě, krmit žraloky, nechat se oddat i strávit líbánky nebo si hrát na robinzona. Nespoutaná voňavá flóra, kde bez receptu pořídíte přírodní lékárnu, kde si můžete utrhnout čerstvou papáju či ananas k snídani, nádherné romantické písečné pláže a tiché modré osamělé laguny, tropické pralesy či pestrobarevný podmořský svět korálů a různých živočichů, jsou ostrovy Fidži v jižním Pacifiku.

Hned po příletu do Nadi na největší ostrov Viti Levu jsem jako první musela zapomenout na evropský stres a najet na "fiji time". Nemyslím tím jedenáctihodinový časový rozdíl, nýbrž spojení, které je často synonymem a zároveň omluvou pro pozdní příchod Fidžijce na schůzku. Stejně byste se na ně jen stěží rozzlobili, když spatříte ty hnědé usměvavé tváře. Ne nadarmo ocenil Fidžijce jako nejpřívětivější lidi na světě prestižní americký cestovatelský časopis. Pospíchat se tady nenosí. Radost z každičké minuty života tady čiší z každého pohybu, dokonce i z toho nejpomalejšího.

Také moje jízda na nejsevernější cíp do Rakiraki po Královské cestě (Kings Road) na Viti Levu, kde žije 80 procent obyvatel, ubíhala v poklidném rytmu. Podél zeleného pobřeží občas vykoukl tyrkysově zabarvený oceán a v dálce se rýsovaly obývané i pusté ostrovy, kam lze doplout na bambusovém voru zvaném bilibili, dopádlovat lodičkou, dojet motorovým člunem či plachetnicí nebo malým letadlem. Některé ostrovy jsou chráněné, jako například Monuriki, kde Tom Hanks natáčel svého Trosečníka. U ostrova Malolo zase můžete krmit žraloky, pozorovat barevnou rybku klauna (filmový Nemo) nebo se potápět k vrakům z druhé světové války. Na pláži číhá jen jediné nebezpečí - občas padající kokosové ořechy. Jiné ostrovy jsou svatební, kde se můžete nechat oddat a strávit líbánky v bure, což je typické fidžijské obydlí. Na ostrově Turtle natrefíte na obrovité želvy, které z moře lákají muži svým plačtivým zpěvem. Relaxovat můžete v zátoce, kde se v roce 1949 natáčela hollywoodská klasika Modrá laguna.

Pepřovník

My jsme ale "v suchu" na silnici a míjíme závod na výrobu proslulé pramenité Fiji water. Stavíme ve městě Lautoka před tržištěm s indickými prodavači a spoustou voňavého ovoce. Jedu totiž na návštěvu a na tu se ani na Fidži nechodí s prázdnou. Děti sice pokaždé potěšíte žvýkačkami či bonbony, náčelník ale nejvíce ocení balíček kavy, lehce narkotického prášku, jak mi vysvětlil náš průvodce Joseph. Na sobě má - jak jinak sulu - tradiční sukénku, jejíž lemování je cikcak jako u kašpárka. Potkáte v ní rovněž policistu či politika.

Džíp se kodrcá džunglostezkou do domorodé vesnice Na Sese Ni Bua ve vnitrozemí. Na louce již čekají vesničanky vyfintěné ve svých modro-červených slavnostních šatech, ověšené květinovými věnečky. Kolem krku a za ucho dostávám pronikavě vonící květinu a kroje a sukénky se začínají vlnit v nakažlivém rytmu za doprovodu bubínků, kytary, mandolíny či ukulele. A je jedno, zda jde o mužský tanec malagu - s kyjem a v bojových pózách, či o ženský seasea nebo vakamolo vsedě. Vše dotváří melodický polyfonní chorál. Meke patří k tradici stejně jako pití kavy a chození po žhavých uhlíkách.

Hodinu dějepisu - protože meke vyprávějí o starých legendách, střídá "přírodověda". "Podívejte, tohle si trháme na bolesti zubů, tyto listy vaříme proti bolení hlavy, toto je dobré na potenci," vysvětluje nám Josepf cestou džunglí k obydlím domorodců a kochá se v bujném voňavém porostu. "Víte, co je tohle?" ukazuje na zelenou rostlinu. "Pepřovník. Kava. Jeho kořeny se pomelou na prášek, který se pak smíchá s vodou a pije jako tradiční nápoj rituálu yagona při nejrůznějších příležitostech - od křtu až po zasedání rady starších."

Obřad kava

O tom, jaká pravidla má takový kava obřad, se přesvědčíme vzápětí v bure, tedy slaměných chýších. Sundáváme si boty i sluneční brýle (není totiž slušné dívat se na druhou osobu, aniž by vám viděla do očí). V bure, které pokrývá slaměná rohož, již sedí několik žen a náčelník, kterému jako dar předáváme sáček s kavou. Zaujímáme turecký sed naproti domorodcům a ceremonie může začít. V misce na nožičkách - podobné středně velkému umyvadlu - se s vodou mísí pomletý kořen. Ulevilo se mi, že se už nepoužívá originální recept - kořeny pepřovníku předžvýkaly kdysi panny, které je pak plivaly do nádoby.

Na řadu přicházím jako poslední. Stejně jako moji přátelé musím také já jednou tlesknout, načež mi náčelník s velice vážným výrazem podává malou skořápku z kokosového ořechu s nápojem. Vím, že nesmím urazit a musím vypít na ex a pak třikrát zatleskat. Zavřu oči a raději nepřemýšlím nad hygienou misky, která koluje. Kalná tekutina mléčněšedé barvy mi připomíná trochu nahořklou omítku s vodou. Je to mírné narkotikum a může vyvolat brnění či spánek. Název pochází z jazyka ostrova Tonga a pofidžijsku se mu říká grog. Pro své uklidňující účinky se kava využívá také ve farmakologii. Sedí to. Jakmile jsem náčelníkovi vrátila misku (je zobrazena také na platebních mincích), začaly mi skutečně trnout rty a zmocnila se mě nálada jako po pár deckách alkoholu.

Mimochodem nápoj kava patří do nedaleké Polynésie, ale melanéští Fidžijci rituál převzali jako mnoho dalšího včetně vzhledu. Zdědili přednosti obou kultur - statné pěkné postavy, pěknou pleť a kudrlinky ve stylu afro ustřižené u uší.

Ceremonie kavy se opakovala ještě dvakrát, což mělo za následek, že jsem se já, která se děsí veškerých plazů, vůbec nebála procházet se džunglí s jejími nástrahami až k vodopádu. Místní dívky jsou na kavu zvyklé, a tak moje euforie nebyla pro ně ničím novým. Ostatně nehledě na účinky kavy jsme si připadali jako v pozemském ráji. Skákat do dvacetimetrové hloubky průzračné vody jsem se ale navzdory pepřovníkové vzpruze neodvážila. Den předtím jsem si totiž dvakrát vyrazila dech, nejprve skokem z lodě a vzápětí pádem z houpací sítě. Dívky, které do vody skákaly v šatech, se řádění nemohly nabažit a nadšeně výskaly a tleskaly pod vodou tak, že to znělo jako bubnování.

Každá legrace ale má svůj konec a návštěva u domorodců se nachýlila ke konci. Ještě poslední tanec a proslulé bula, tentokrát na rozloučenou. Slůvko bula, které zde slyšíte za den nespočetně, má několik významů. Znamená ahoj, ale také buďte vítáni, je to přání hodně zdraví nebo také jen prosté "užívejte si". To vše tady platí na každém kroku či přesněji řečeno na každém ze 330 fidžijských ostrovů v jihozápadním Pacifiku, z nichž je třetina obydlená Fidžijci i Indy.

Kanibalská minulost

Ve vesnici jsem si procvičila také další spojení, která vám ještě více otevřou srdce Fidžijců: vinaka vakalevu - děkuji pěkně a sega na lega, tedy žádný problém. Okouzleni přívětivostí místních lidí i nádhernou scenerií zelených hor, jejíž koruny připomínaly košaté kštice domorodců, jsme pokračovali v naší cestě do Rakiraki. Nastal čas seznámit se s kanibalskou minulostí.

Nečekejte žádný nový obřad, ale prosté zastavení u silnice, kde potkáváme další kousek historie. Zarostlý hrob nejslavnějšího lidojeda jménem Udre Udre. Co kámen kolem místa posledního odpočinku, to prý lidská oběť. Průvodce Kasim nás uklidnil, prý apetyt jedlíka nebyl až tak enormní a snědl o jednu devítku lidí méně, než uvádí bedekr Lonely Planet - obětí bylo nikoli 999, ale "jen" 99.

S lidožroutskými pradědečky si veselí Fidžijci nedělají hlavu. Nejprodávanějšími suvenýry jsou trojzubá kanibalská vidlička, páčidlo lebky či břicha a kyje na utlučení oběti. Muzeum v Suvě se také chlubí unikátním exemplářem - botou misionáře Thomase Bakera. Je to jediné, co z něj zbylo poté, co si na něm v červenci 1867 smlsli kanibalové. Reverend z Londýnské misionářské společnosti, který přijel obrátit Fidžijce na pravou víru, se měl dopustit osudové chyby - z hrobu jednoho z náčelníků kmene Navatusila vzal pramínek vlasů. Domorodci totiž věří, že dotýkat se hlavy vůdce je neodpustitelný hřích.

Ačkoli kapitola kanibalismu na ostrovech je pouze pro otrlé, jako polehčující okolnost lidojedských hodů lze uvést fakt, že občas byl důvodem nedostatek bílkovin. Jediným zdejším velkým zvířetem je totiž malý vepř, kterému říkají Puaka Balava. Mimochodem dlouhý vepř, tedy Puaka Dina, označoval člověka, který občas skončil jako ten jmenovec.

Ježíš v sukni

Současní Fidžijci jsou ale velmi mírumilovní a navzdory třenicím s Indy (jejich předkové sem byli přiváženi v době britské kolonizace na třtinové plantáže) a občasným fackám v parlamentu zde vedle sebe v klidu žijí pokřesťanštění Fidžijci, indičtí hinduisté i muslimové.

Pár kilometrů od hrobu proslulého kanibala, který vešel do čítanek, se na kopci tyčí kostel, u kterého se rozléhá křik houfu dětí v sytě modrých stejnokrojích. Ve škole, kterou v Naiserelagi v roce 1917 založili evropští misionáři, je právě přestávka. Naše "bílá" skupinka je pro zvědavé haranty naprostou exotikou. Pro nás je zase zážitkem interiér kostela s černým Ježíšem Kristem. Obraz v roce 1963 namaloval francouzský malíř Jean Charlot a přizpůsobil jej mytickým tropům. Ježíš má totiž na sobě sukénku sulu a u nohou tanoa, tedy misku na kavu. Křtitelnice ve tvaru mušlí a posvátné předměty z vorvaních zubů mě už překvapit nemohly.

Míříme dál do cíle dne. Rakiraki. Z kopce se mi skýtá neopakovatelný výhled na oceán, jaký před pár stoletími měli objevitelé Abel Tasman, James Cook či navigační eso William Blight, kapitán lodě Bounty. Vítá nás Robert Marat, rodilý Vídeňák s australskou manželkou Mary, kteří vedou hotelový komplex Wananavu Beach resort na nejsevernějším cípu ostrova Viti Levu. Slunce, jako my, pomalu končí celodenní pouť a na nás čeká lovo. Za tímto slovem se skrývá tradiční úprava jídla, od masa až po zeleninu, zabaleného do banánových listů, které se několik hodin peče a dusí pod rozžhavenými kameny ve speciálním podzemním ohništi.

Nejpoužívanější ingrediencí je tady lolo, což je kokosová smetana. Vymačkáte dužinu kokosových ořechů a máte lahůdku na rybu a mořské potvory. Když do lolo naložíte rybu, zakapete šťávou z citronů či limetek, výsledkem bude delikatesa zvaná kokoda. Naše fidžijské hody ale přeruší číšník Soni v košili s bula vzorem, tedy s potiskem tropických květů. U vyhasínajícího lova totiž začíná, nazvěme to kulturní program. Vzápětí zjistíme, že nepočetný personál resortu je vskutku všestranný. Ze Soniho a dalších jeho kamarádů z kuchyně, kteří se převlékli do "národního", se stal malý soubor, který za romantického západu slunce nad Pacifikem tančí a zpívá temperamentní i tklivé dojímavé písně.

Ukonejšena nefalšovanou romantikou pak usínám ve svém bure, do kterého mi proudí svěží noční vánek. Ustlali si tady také další dva návštěvníci. Malé čiperné ještěrky. Sice na stropě, ale moje přikrývka se jim nejspíš zalíbila natolik, že se přes ni honily až do kuropění.

Ale i to patří k Fidži, k návštěvě u nejpřívětivějších lidí světa.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: