nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Antarktida, výjimečné místo plné superlativů a zážitků na celý život: Nejlepší cesta mého života

Vladimír Váchal5. května 2020 • 07:10
Antarktida, výjimečné místo plné superlativů a zážitků na celý život: Nejlepší cesta mého života
foto: Vladimír Váchal

Ačkoli organizované výlety a výpravy nevyhledávám (většinou je sám pořádám) a jsem zastáncem spíše nízkonákladového cestování, rozhodl jsem se zhostit pro jednou role hýčkaného turisty na expedici, která se podniká jednou za život. A můžu ji vřele doporučit!

Na Antarktidu se na vlastní pěst dostanete poměrně obtížně, i proto jsem volil organizovanou cestu. Při výběru společnosti je nesmírně důležité si uvědomit, že v tomhle případě se rozhodně nevyplatí za každou cenu šetřit. Zdánlivě výhodná nabídka může znamenat, že v Antarktidě strávíte ze slíbeného týdne jeden jediný den. Zbytek zabere cesta, což nemusí být z programu jasně patrné. Liší se samozřejmě i míra komfortu. Dá se vyrazit i na plachetnicích, ale to už není o pohodlí – člověk se moc nevyspí, musí se podílet na práci a loď sebou hodně hází. Díky velké lodi dobře zvolené společnosti v Antarktidě strávíte opravdu sedm dní, které si naplno užijete, a ve volném čase si odpočinete. Menší plavidla totiž v jednom směru zdolávají bouřlivý Drakeův průliv až tři dny, zatímco silné plavidlo si s tím poradí za polovinu času.

Příprava

Nejčastěji se vyplouvá z argentinského města Ushuaia, považovaného za tzv. konec světa (Fin del Mundo). Samo o sobě není nijak zvlášť zajímavé. Nicméně si v něm můžete pořídit veškeré potřebné vybavení za poměrně příznivé ceny – zateplené kalhoty s nepromokavou vrstvou či trička z vlny merino. Určitě nezapomeňte kvalitní sluneční (ledovcové UV-4) brýle, protože kombinace bílého ledu a slunce je oslepující. Naopak zapomeňte na ochranné obaly na telefon, jež se okamžitě zamlží. Mnohem víc se mi osvědčily rukavice s možností rychlého odkrytí prstů, což se hodí hlavně při focení. Mým tajným tipem jsou chrániče na kolena, a to hlavně pro ty, kteří hodně fotí. Neustále jsem někde klečel – ve člunu, na sněhu nebo na ledu. A to prostě po nějaké době bolí.

Od expediční společnosti jsme všichni dostali kvalitní polární bundu s rozepínací vestou a reflexními prvky, do které nám vpravili čipovou kartu, díky níž o nás měli neustálý přehled. Bundu jsme si mohli  nechat. Zapůjčili nám i speciální boty, takové obrovské gumáky, které se při opuštění paluby i po návratu z pevniny dezinfikovaly. Náležitá výbava je to jediné, co si musíte připravit sami, o všechno ostatní už bude postaráno.

Na lodi

Expediční společnost zajistila i transfer z letiště do hotelu, který byl rovněž v ceně. Postarali se i o zavazadla, jež jsem pak našel ve své kajutě připomínající hotelový pokoj. Maličkost, avšak zatracený komfort. Kajutu jsem sdílel s bezvadným Britem, kterému táhlo na sedmdesát a byl ztělesněním klasického elegantního džentlmena se suchým britským humorem. Obrovská loď Ocean Diamond pojme 180 pasažérů. V mém případě se jednalo především o Američany, Brity a Kanaďany. Může se to zdát jako velký počet, ale všichni byli rozděleni do několika skupin, jež se jak na lodi, tak na pevnině roztrousily. Nakonec jsem se tak převážně potkával se skupinou asi třiceti lidí.

Cestující bych rozdělil do čtyř skupin: největší zastoupení měli důchodci, kteří celý život šetřili a teď si dopřávají pořádné cestování. Druhou kategorií byli (převážně) američtí manažeři s cílem ukazovat na sociálních sítích, jací jsou dobrodruzi. Já se považoval za součást těch, kteří našetřili horko těžko na něco, co prostě chtějí zažít. A posledních pár pasažérů bych zaškatulkoval jako podivíny. Třeba čínskou zubařku, jež si odmítala brát vestu, protože jí neladila s outfitem. Nebo chlapíka, co do sebe na baru neustále lil whisky a loď téměř neopustil.

Servis byl skutečně dokonalý. Snad až přehnaně (třikrát denně) se uklízely kajuty. K dispozici bylo fitko, masážní studio, kino i knihovna. Bohužel jsem za těch pár dní celkem přibral, protože jídlo bylo neskutečné! Pětadvacet kuchařů nejrůznějších národností připravovalo dennodenně výtečné pokrmy. Po překročení polárního kruhu pro nás uspořádali hody, při nichž se na palubě opékalo sele, grilovaly hamburgery a nechyběli ani humři… Prostě úlet.

Skvělá byla i organizace, která mi tak trochu připomínala perfektně zajištěnou školu v přírodě pro zlatou mládež, kde všechno šlape jako hodinky. Místní rozhlas nás ráno vzbudil, následovala hodinová snídaně a představení programu pro daný den. Denně se pořádaly různé semináře (o ledovcích, tučňácích, o focení v mrazivých podmínkách), večer pak v lodním kině pouštěly dokumenty i klasické filmy. K dispozici byli i dva profesionální fotografové, kteří pak své snímky poskytli všem.

Po lodi se dalo pohybovat úplně volně, dokonce jsem mohl zajít na můstek popovídat si s kapitánem. Z bezpečnostních důvodů jsem se nedostal pouze do strojovny, avšak když jsem požádal recepčního, alespoň mi ji mým foťákem zdokumentoval. Dále se daly podnikat i projížďky v kajaku (za příplatek) nebo tzv. polar plunge, tedy skákání do vody, jež měla dva stupně pod nulou!

Plujeme

Řadu lidí možná odradí hrůza z mrazivých teplot. Já takovou zkušenost v únoru neměl. Teploty se pohybovaly mezi 14 a -10 °C, takže jsem si často vyšel na palubu jen v mikině. Jakmile ovšem zafoukal silnější vítr, který se převalil přes ledové pláně, ochladilo se velmi výrazně. Počasí je pro průběh výletu zásadní, každý den se program odvíjel právě od něj. My měli takové štěstí, že jsme dokonce Lemairův kanál, považovaný za nejkrásnější v oblasti, projeli tam i zpátky, což se prý za posledních pět let žádné výletní lodi nepoštěstilo.

Relativně pohodová byla i cesta Drakeovým průlivem, kde nás čekaly pouze pětimetrové vlny. Obvykle prý dosahují až patnácti metrů. Zatímco bodré důchodkyně v tu dobu vesele štěbetaly na baru, moje dvoumetrové tělo po lodi vrávoralo pod vlivem mořské nemoci. Pomohl sušený kandovaný zázvor, speciální žvýkačky i kinedryl, ale ze všeho nejvíc doporučuju lehnout si a pokud možno spát. Po dnu a půl jsme dopluli k břehům Antarktidy. První pohled je nezapomenutelný! Naprosto božské!

Na pevnině

Denně se odehrávaly jeden až tři výstupy na pevninu podle toho, jak blízko u sebe se zajímavá místa nacházela. Po deseti lidech jsme naskákali do speciálních člunů nazvaných zodiac, každá skupina měla svého průvodce. Na pevnině fungoval jako předvoj expediční tým, jenž nám vykolíkoval jakési bezpečné hřiště, na němž jsme se mohli volně pohybovat. Na různých stanovištích na nás čekali další průvodci, kteří nám radili, kudy se máme vydat, co můžeme kde vidět. A mohli jsme si tak vychutnávat krajinu, zvířata a monumentálnost neuvěřitelného rozhledu na okolní moře.

Základem krajiny je samozřejmě led. Ten neprůhledný obsahuje bakterie, kdežto ten čirý, neokysličený si můžete donést na palubu a stylově si jej vychutnat ve skleničce s whisky. Viděl jsem tučňáky nejrůznějších druhů vyjma císařského, který žije v jiné části Antarktidy. Lachtani a tuleni bývají poměrně agresivní, ale naštěstí většinou odpočívali v bezpečné vzdálenosti na krách. Velryb jsem zahlédl tolik, až jsem si ke konci místo jejich sledování radši šel nalít kakao nebo kávu. Zní to možná divně, ale byla jich spousta a často doprovázely loď v průběhu plavby. Ohledně zvířat tu platí pravidlo, že se k nim nemá člověk přibližovat na méně než pět metrů. Jenomže mně se párkrát stalo, že se tučňák přikolíbal až ke mně a vyloženě se dožadoval pozornosti. Dostali jsme radu, že v takovém případě máme zachovat klid, zůstat na místě, zvířete se nedotýkat a jen si užívat jeho přítomnost a pozornost. Útěkem bychom ho prý jenom vyděsili.

Velký důraz se kladl na pravidla. Dostali jsme náležité instrukce, jak se na pevnině chovat – pomalu našlapovat, nikam nespěchat, nenechávat po sobě žádné odpadky, nesbírat kamínky, při vyndávání telefonu dávat pozor, aby nám s ním nevypadl z kapsy třeba kapesník. Nepodléhali jsme žádným kontrolám, posádka apelovala na naše svědomí. Je potřeba opustit tu krásně čistou přírodu v takovém stavu, v jakém jsme ji navštívili. Což denně obnášelo v průměru tři hodiny. To se může zdát málo, ale i v kvalitním oblečení je pohyb po pevnině po pár hodinách vysilující.

Nádherná je však i samotná plavba, každou chvíli se odehrával jiný obraz. Slunce a mraky měnily barvy a stíny, střídaly se kompozice. Zpestřením byla i návštěva britské základny v Port Lockroy s jedinou poštou na Antarktidě a také s obchodem se suvenýry. Bohužel jsme se nedostali na základnu ukrajinskou, kde prý z ledovcové vody pálí vlastní vodku. To mi připomíná pitný režim. Na palubě byl neustále k dispozici čaj, káva a kakao, v době oběda a večeře i pivo a víno v ceně. Tvrdý alkohol byl k dostání poměrně draze, ale právě na polární stanici ho bylo možné pořídit za ceny rozumnější. Já nejvíc ujížděl na tom, když jsem ve dvě ráno vylezl na palubu, popíjel kakao a kochal se. Jeden z takových momentů byl i mým největším zážitkem, to když jsme právě projížděli Lemairovým průlivem, kde nás z obou stran obklopovaly vysoké skály. Připadal jsem si jako ve filmu Pán prstenů. Ale nikdy nezapomenu ani na první velkou kru, na první krok po té skutečné Antarktidě a na ten neuvěřitelně čistý vzduch.

Dojmy

Desetidenní plavba mě vyšla na 250 tisíc korun. Vůbec toho ale nelituji. Získal jsem za to nádherné zážitky a užil si dokonalou organizaci a maximální pohodlí. Pokud je pro vás taková částka nesmyslná, můžete se stát členem posádky – ve strojovně, na recepci, v kuchyni či úklidovém týmu. Sice se zřejmě nedostanete na pevninu jako pasažéři, ale i tak to musí být úžasná zkušenost. A Čechy na palubě určitě ocení, snaží se o co nejpestřejší složení posádky. Sám jsem napočítal snad čtyřicet různých národností.

Po návratu si vážím toho, když mám kolem sebe čisté okolí. Včera jsem se honil po parkovišti za malým papírkem. Cítím, že jsem viděl, jak to má být správně, a chci tomu jít naproti. Antarktida mě nabila obrovskou energií. Jsem šťastný a jednoznačně jsem zažil zatím nejlepší cestu svého života!

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Vladimír Váchal




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země