nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Mým cílem je jezdit do zemí a prožívat je jako místní, říká cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura

Honza Čermák22. ledna 2020 • 07:20
Mým cílem je jezdit do zemí a prožívat je jako místní, říká cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura
foto: Petr Florián a archiv L. Zibury

Za pět let absolvoval přes 300 přednášek. Na trh se právě dostává jeho čtvrtá kniha. Je mu 27 a mezi cestovateli už je nějakou dobu celebritou, i když si tak vůbec nepřipadá ani se tak nechová. Obyčejný sedlák z jižních Čech.

Tvůj předchozí rozhovor pro LaZ vyšel před třemi lety. Čím se liší modely Zibura2016 a Zibura2019?

Bolí mě kolena (směje se). Člověk si ve dvaceti připadá nesmrtelný, má pocit, že všechno zvládne, a pak to jednou začne a už se sypeš. Ono totiž chození po asfaltu není zrovna nejzdravější, navíc jsem dlouho nosil staré roztrhané boty. Tudíž velkou změnou je, že jsem začal víc řešit zdraví. A taky se snažím cestovat ve větším klidu. Setrvat na místech delší dobu, nehnat se za výkonem. Díky tomu poznáš zemi úplně jinak. Když jsem napsal první knížku, ani mě nenapadlo, že bych časem vydal další. Nic jsem neplánoval, dělal jsem to, co mě zrovna v tu chvíli bavilo. To sice platí i dál, ale už jsem jako svoji profesní roli přijal, že asi ještě nějaký čas knížky psát budu. Zároveň o psaní víc přemýšlím.

Když už teď vyrážíš na cestu s vidinou knihy, ovlivňuje tě to nějak?

Toho jsem se obával, když jsem odjížděl do Nepálu a Číny. Podnikl jsem pár opatření, která tomu měla zabránit. Neměl jsem třeba předem podepsanou smlouvu, nebyla to tedy „pracovní“ cesta. Ale ono ani nejde tři měsíce v kuse přemýšlet o tom, že z tvého dobrodružství vznikne knížka. Na místě mě uchvátí všechno, co se mi tam děje, takže se jen musím dokopat k tomu, abych si večer napsal poznámky, což jsem ale stejně dělal vždycky. Až po návratu domů začnu uvažovat o tom, jak všechny ty zážitky přepsat do stravitelné podoby. Jestli mě to v něčem opravdu ovlivnilo, tak asi v tom, že častěji říkám ano než ne – pouštím se do nezvyklých situací, ze kterých může být třeba hezká historka do knížky. Každopádně mým cílem není hledat témata, o nichž napíšu, ale hledat věci, které mě zajímají a baví, protože tuším, že pak o nich dokážu vyprávět způsobem, který baví i ostatní.

Máš pocit, že se ti s přibývajícími literárními počiny píše snáz?

Před dvěma týdny jsem dopsal čtvrtý. Uvědomil jsem si, že knížky píšu extrémně dlouhé. Ty první tři jsou delší než Egypťan Sinuhet! Ono se to nezdá, protože jsme doposud tiskli na ten nejtenčí papír. S takovým množstvím textu samozřejmě trávíš spoustu času a ten je podle mě pro výslednou kvalitu důležitý. Je ovšem potřeba najít rovnováhu mezi tím, kdy ještě výstup zdokonaluješ, a kdy už řešíš zbytečné detaily. Cítím čím dál větší zodpovědnost vůči svým čtenářům, takže mi psaní trvá čím dál delší dobu. Na spontaneitu a roztomilou neohrabanost to můžeš utáhnout v první knížce, ale pak je potřeba hledat řemeslnost a rozvíjet se, dostávat tam například víc faktografických informací, což jsem si vzal jako velké předsevzetí zrovna teď, když jsem psal o Evropě. Zatímco první počin jsem měl hotový za zhruba dva měsíce, ten zatím poslední mi zabral přibližně dvojnásobek.

Vystudoval jsi žurnalistiku. Myslíš, že to přispělo k tomu, že píšeš dobré knížky?

V první řadě si nejsem jistý, jestli píšu dobré knížky (směje se). Řekněme, že jsou docela úspěšné. Nechci působit nevděčně, ale zastávám názor, že žurnalistika nikoho psát nenaučí, to přijde až s praxí. Nicméně mě studium přimělo k tomu, abych se o psaní zajímal a rozvíjel se v něm. Zásadní vliv to ale nemělo. Člověka spíš ovlivní, jak moc a co četl. A taky to, jak vidí svět. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně metoda, kterou píšu, v podstatě pravidlům žurnalistiky ve smyslu zpravodajství odporuje. Myslím tím kladení důrazu na přesnost detailů. Já dělám přesný opak. Je to všechno jedna velká, taková pábitelská nadsázka. Běžné věci komentuju sarkasticky, vyženu je až ad absurdum, hledám pointy v naprosto banálních věcech.

Ty jdeš proti proudu i na sociálních sítích. Na Instagramu nepublikuješ navoněné fotky prohnané filtry, a přesto máš spoustu příznivců.

Já se do ničeho z toho, co dělám, nepouštím s vidinou úspěchu. Vždycky je na začátku touha udělat vtip, něco sdělit. A ten úspěch vlastně přišel tak nějak mimochodem. Moc jsem si přál napsat knížku, ale nikdy jsem nepřemýšlel, jak jí zaručit úspěch. A totéž platí i o Instagramu – spousta lidí dumá nad tím, jak získat followery. Je z toho strašně cítit urputnost, která je ze své podstaty hrozně trapná a mně nesympatická. Já si vždycky dělal ze všeho srandu, chtěl jsem být nezávislý a trochu jsem i tyhle moderní trendy ironizoval. A najednou se ti followeři nasbírají přirozeně sami, protože vnímají určitou lehkost, s kterou k tomu přistupuješ.

Inspirace k tobě přichází sama, nebo už témata cíleně vyhledáváš?

S cestováním o samotě souvisí nebezpečí nudy, takže jsem se naučil všímat si světa kolem a vnímat drobné pointy. O nich píšu v podstatě na denní bázi a ani k tomu nepotřebuju vymazlenou fotku. Poslední dobou mě štve, že Instagram vede k určitému hloupnutí obsahu, protože ti neumožňuje ani formátování delšího textu, takže jsem na něj začal dávat screenshoty svých postů z Facebooku, což je asi proti všem poučkám o tom, jak se má fungovat na sociálních sítích. Vypadá to strašně, takže kdyby se na to podívala nějaká firma, která by se mnou chtěla spolupracovat, asi si to rozmyslí.

A ty bys o to stál?

Nestál, nikdy jsem na žádnou reklamní spolupráci nekývl. Dává mi to svobodu dělat, co chci. Umožňuje mi to zachovat si „svojskost“. Texty píšu jenom pro sebe a pro svoje knížky, takže veškerá zodpovědnost padá na mou hlavu. A to všechno dohromady – kombinace vtipu, neobvyklých postřehů ze života, sebeironie a nezávislosti – podle mě vytvořilo koktejl, který stojí trochu stranou toho, jak to dělají ostatní.

Myslíš, že my Češi, s naším Švejkem a Cimrmanem, máme větší sklon tenhle typ komunikace přijímat?

Naprosto jednoznačně. Už na Slovensku to nefungovalo jako u nás, ani prodeje knížek tam nejsou tak vysoké. Zkrátka dělám něco, co je srozumitelné především pro Čechy, protože nám je vlastní sebeironie, navíc máme smysl pro dobrodružství a taky pro nesmysly, pro úplné kraviny. A tenhle dadaismus všedního dne mě strašně baví. Nedávno mě na jedné svatbě třeba napadlo, že by bylo skvělé uspořádat svatbu v Polsku, protože to tam vyjde levně. Lidi by se ptali, jaký mám k té zemi vztah, přičemž by očekávali nějaký hluboký příběh, a já bych odpověděl, že to tam vyjde lacino. A číšníci by byli polští liliputi, kterým by nikdo nerozuměl. Tomuhle se zasměje asi jenom Čech. I když i u nás jsou lidi, kteří vůbec nechápou, že to, co píšu, nemyslím úplně vážně, ti mě mají za debila. To mě ale netrápí, protože když děláš něco, co pochopí všichni, stane se z tebe Michal David nebo Karel Gott. Nic proti nim nemám, dělají líbivé věci, ale podle mě tě nedokážou nadchnout jako něco, co pochopí jenom někdo.

Polská svatba by byla levná – to byl možná v tvých počátcích faktor, který tě hnal na pěší poutě. Není to už dneska jinak?

Jsem obyčejný sedlák z jižních Čech. Podle mě jsou Jihočeši esencí češství, takže já v sobě ty typicky české věci mám. Tu spořivost, vynalézavost, smysl pro blbý humor, ale zároveň jak to tady máme strašně rádi a neradi se stěhujeme. Moje cesty prolínají vtipy na tohle téma, kterými trochu ironizuju české stereotypy. Právě spořivost patří mezi moje oblíbené – koneckonců pocházím z učitelské rodiny, takže to v devadesátých letech nebylo zrovna lehké. Na druhou stranu mě trochu začalo znepokojovat, jakým směrem se vyvíjí nízkonákladové cestování.

Co tě na něm znepokojuje?

Přijde mi v pohodě, když tímhle stylem cestuje dvacetiletý student. V dospělosti, kdy už si vyděláváš, mi ale přehnaná spořivost přijde neslušná, považuju za správné a důležité v těch zemích utrácet. To odděluje otravného turistu od toho, kterého místní lidé potřebují. Třeba díky cestě po Nepálu, v němž jsem viděl opravdu velkou chudobu, jsem nejen začal posílat peníze na Člověka v tísni, ale taky jsem se rozhodl, že tam vezmu svoje rodiče, abychom tam nechali nějaké peníze. Sám se to snažím nějak kombinovat – poslední dobou třeba jezdím stopem, protože je to i způsob cestování, který lidi spojuje a nabídne zážitky, které bys jinak nezískal. Ovšem na druhou stranu už většinou nespím někde venku, ale ubytuju se u lidí, pozvu někoho na pivo a tak.

Z toho, co říkáš, cítím zásadní posun.

Moje pouti jsou vlastně dějinami mého dospělého života, takže neumím úplně popsat, kam mě posunuly samotné cesty a co souviselo s přirozeným vývojem. Na svoji první cestu pěšky jsem se vydal, když mi bylo osmnáct. Zkrátka jsem vyrazil do Santiaga, chtěl jsem poznat lidi, vyzkoušet si to. Pak jsem přemýšlel o dalším cíli. Nabízel se Řím – větší dobrodružství, protože už se tam tolik nechodí. Dojít tam přímo z domova byl úžasný zážitek. Následoval Jeruzalém – jiný kontinent, hrozící válečný konflikt, cesta přes Turecko, které se u nás v té době dost spojovalo s uprchlickou krizí a nikdo tu zemi pořádně neznal. Pouť do Jeruzaléma byla vrcholem křesťanského poutnictví, tak jsem přemýšlel, jaké dobrodružství podniknu pak. Napadlo mě využít chůzi jako prostředek, jak se potkávat s lidmi tam, kam by ses normálně nikdy nevydal, protože tam nic není. Oni na tebe koukají jako na zjevení a to vytváří neobvyklé situace.

Proč sis jako další cíl vybral Nepál?

Chtěl jsem zkusit nějaký extrém – v Nepálu jsou nejvyšší hory světa. O té zemi jsem vůbec nic nevěděl krom toho, že je bezpečná, jaká mám mít očkování a že tam jsou právě ty vysoké hory. Neměl jsem ani hamaku, protože jeden kamarád mi tvrdil, že je to zbytečnost, protože jsou tam všude šutry. Jenomže on byl jenom v horách! A já pak jdu tím deštným lesem, kde nešlo najít rovné místo na spaní, a hamaka by se tak hodila! Tahle nevědomost a absence plánování k mému cestování patří, protože pak ty země poznám očima místních. Ne na základě stereotypů, které si tam jede člověk potvrdit. Hodně lidí tvrdí, že je Nepál země usměvavých lidí. Před odjezdem jsem o tom nikdy neslyšel a musím říct, že po dvou měsících tam strávených by mě nenapadlo je takhle popsat. Každopádně jsem tam zjistil, že jde přežít i v extrémně chudých zemích, kde nic není – jídlo, přesné mapy, jazyková vybavenost. A když jsem to všechno v pohodě zvládnul, uvažoval jsem, kam dál.

Hledal jsi další extrém?

Přesně tak. A volba padla na Čínu, kde se mnou nikdo nemluvil ani trošku anglicky. Opět jsem o ní vůbec nic nevěděl, jenom jsem vybral dvě města, mezi kterými budu putovat: Čcheng-tu s pandami a Si-an s terakotovou armádou. Dělí je osm set kilometrů. Měl jsem jenom batoh, platební kartu, peníze a vízum. Nic víc, ani mapu. O 35 dní později jsem dorazil o dvacet kilo hubenější do Si-anu. Cestou na mě osmkrát vyjela policie. Pro mě to bylo takové dotknutí se vrcholu té mojí svobody – pohybovat se pět týdnů izolovaný v zemi, kde ti vůbec nikdo nerozumí. To jsem byl nejvíc sám v životě. Nerozumíš lidem, nerozumíš té kultuře, byl jsem dezorientovaný, často jsem chodil jenom podle kompasu.

Jak takový pocit samoty řešíš?

Já tam tehdy neměl ani funkční telefon, protože jsem netušil, jak si koupit SIM kartu. Občas jsem se připojil na wifi a skypoval s mamkou. Ale myslím, že je hodně důležité se zabývat vlastními pocity a pohlédnout samotě do tváře, ne před ní utíkat třeba poslechem hudby. Přivede tě to k určité vyrovnanosti a zásadním životním rozhodnutím a takové vnitřní síle a přesvědčení, že nakonec všechno dobře dopadne. V Nepálu jsem kupříkladu ztratil jednu ponožku, což byl problém, protože já měl ty ponožky dohromady čtyři a nová se nikde koupit nedala. A mně přijde fajn se naučit s tímhle vypořádat.

Jak ses vypořádal s návratem z Číny?

Když jsem se vrátil domů, řekl jsem si, že s pěšími poutěmi už jsem dosáhl vrcholu a není kam dál to posouvat. Takže jsem se rozhodl, že ty další cesty už budou jenom taková příjemná putování za dobrodružstvím, nebude se jednat o žádné posouvání limitů.

To už mluvíme o Arménii a Gruzii?

Ano, do těch dvou zemí jsem se chtěl už dlouho podívat, slyšel jsem, že tam jsou fajn lidi. Kus jsem šel pěšky, pak jsem si koupil kolo, jezdil jsem i stopem. A když jsem se letos vydával do Evropy, už byly moje cíle čistě kulturní: chtěl jsem navštívit země, kde jsem ještě nebyl, popovídat si s lidmi anglicky, podívat se za polární kruh a napsat o tom zajímavou knížku. Tentokrát už jsem to měl předem dáno.

Co tě tak lákalo na Evropě, pro nás málo dobrodružné?

V první řadě pro mě dobrodružství nespočívá v riziku, ale v neobvyklosti. A snažím se hledat určitý přesah témat, o kterých mluvím. Začalo se přetřásat referendum o vystoupení z EU a já si uvědomil, že jsem spoustu zemí unie vůbec neviděl. Druhým impulzem bylo to, že když jsem se diváků na přednáškách ptal, o čem by si rádi poslechli, o Evropu neměl nikdy nikdo nejmenší zájem, což mi přišlo jako hrozná křivda.

Knížka o Evropě vyjde koncem října. Bude v něčem jiná?

Věřím, že každá knížka je trochu jiná. Tahle se bude lišit minimálně graficky, v tom jsme udělali poměrně zásadní změny. Pokud jde o obsah, snažil jsem se co nejvíc upozadit svoje ego. Když si zpětně přečtu svoji první knížku, jsem sám sobě protivný kvůli tomu, jak moc je sebehodnotící, o mně. Tentokrát je to hlavně o lidech, které jsem potkal. Je taky dost rozmanitá, protože pojednává o patnácti různých zemích – vlastně mi připadá dost vtipné, že mi Evropa přijde jako zatím nejrozmanitější oblast, kde jsem byl. Večer jsi v dokonale čisté, až sterilní Kodani a ráno v Aténách, kde jsem mezi prvními lidmi zahlédl kálejícího bezdomovce. V knížce bude i spousta ilustrací. Je víc naučná, doufám, že zábavně:  píšu o tom, jak probíhala druhá světová válka v Pobaltí, v čem je litevština jedinečný jazyk, jaký je vztah Finů k sauně, jak dopadla řecká krize a jak se tam lidi dneska mají. Už to prostě nechci stavět na nešikovným klukovi, který se vydal do světa a dějou se mu divný věci. Hledám tu míru udržitelnosti, aby to bylo pořád zajímavé čtení. Tentokrát je to víc o těch zemích než kdy předtím.

Zmínil jsi rozmanitost. Je ale něco, co všechny národy, které jsi poznal, spojuje?

Není mi úplně vlastní potřeba země a lidi posuzovat. To bych v té zemi musel strávit roky. Klíčové je pozorovat lidi a pak se chovat jako oni, naladit se na jejich vlnu, nesnažit se být univerzálně milý. Když chceš být s někým zadobře, je velký rozdíl, jestli jsi zrovna v Nepálu, nebo někde v Evropě. Ale všude mi lidi opláceli stejnou mincí. Jsou zrcadlem tebe, tvého chování vůči nim. Jinak jsou si lidi mnohem podobnější, než by se mohlo zdát. Všichni chtějí vychovávat děti se svou milující manželkou a mít práci, která jim to umožní.

Zůstáváš v kontaktu s těmi, které jsi cestou potkal?

Skoro vůbec ne. Stejně už se nikdy neuvidíme a to je na tom to krásné, to dává tomu setkání jedinečnost. Tím pádem můžeš přeskočit ten obvyklý „small talk“ a bavit se s nimi o hlubokých a obohacujících věcech. Zkrátka si řekneš všechno tady a teď. Mně to přijde poetický.

A jsou lidé, na které si často vzpomeneš, protože tě třeba nějak ovlivnili?

Jasně a to je pro mě ten největší přínos cestování. Posloucháš lidi na různých kontinentech, pozoruješ, jak žijou. Například jsem obdivoval trpělivost Nepálců – v zemi, kde nic nefunguje, kde je chudoba, šílená infrastruktura, jim popáté za den vypadne proud a oni zas a znovu popadnou tu lucerničku. A když takhle pozoruješ různé lidi na různých kontinentech, skládáš si z těch střípků moudrosti různých národů něco jako mozaiku života a najednou se dokážeš dívat na všechno z vícera pohledů.

Necháváš se inspirovat i ostatními cestovateli?

Moc rád mluvím s lidmi z různých oborů o jejich práci, i s cestovateli. S některými se kamarádím, ale že bych vyloženě někoho sledoval, to se říct nedá. Rád čtu cestopisy, ale spíš ty starší, protože ono těch nových u nás ani moc nevychází. Což je možná jeden z důvodů, proč se dobře prodávají moje knížky – nikdo u nás nepíše série cestopisů.

A vnímáš, že ty ses stal inspirací pro ostatní, že díky tobě třeba změnili něco ve svém životě?

Nedávno jsem si uvědomil docela úlevnou věc: člověk je ostatním mnohem víc jedno, než si myslí. Kdyby mě teď srazil vrak, pro všechny čtenáře mých knížek to bude menší problém, než že je bolí zub. Takže si nedělám iluze, že bych byl pro lidi nějak důležitý. Dělá mi radost být tím prvním, od koho se třeba dozvědí, že se dá jít pěšky do Santiaga. Ale k tomu zásadnímu kroku stejně nakonec každý dospěje sám. Ještě větší radost mi dělá to, že tím, co dělám, můžu něco vracet zemím, ve kterých jsem byl. Moc mě baví příběh hrozně milé majitelky penzionu a výborné kuchařky Anakhit. Začali k ní jezdit Češi, někteří z nich dokonce s mojí knížkou, do níž se jim podepisuje. A to mi připadá nesmírně hezký – že můžeš pomoct někomu, kdo se tam o něco snaží, vracet jim jejich laskavost a pohostinnost.

Takže dokážeš lidem změnit život.

Člověk má pocit, že jsou v jeho životě mezníky, kdy něco dokázal, kdy změnil svět k lepšímu. Ale ve skutečnosti se ty okamžiky, kdy jsi někomu změnil život, odehrály, aniž bys o tom věděl. Třeba jsi servírce pochválil šaty a ona díky tomu vyrazila na rande, na které jít nechtěla. A teď má s tím klukem děti. Pro mě je radostné zjištění, že tyhle zásadní okamžiky přicházejí úplně náhodou. Může tě to potkat každý den, což mě vede k tomu, abych byl k okolnímu světu všímavější, pozornější k lidem. A zároveň je život obrovské dobrodružství. Život ti nezmění den, kdys dělal maturitu. Změní ti ho den, kdy sis třeba přisedl k někomu do kupé. Já jsem začal psát knížky, protože jsem se v jednom rozhovoru zmínil, že bych to chtěl někdy dokázat. A zrovna ten rozhovor poslouchaly redaktorky dvou největších nakladatelství u nás. Obě mi napsaly.

Zřejmě je oslovil tvůj netradiční styl cestování. Jak bys ho sám popsal?

Mým cílem je jezdit do zemí a prožívat je jako místní. Nehledat pozlátko pro turisty, ale běžnou každodennost. Doufám, že když napíšu víc knížek, tenhle rozměr vynikne. Nechci jet do Gruzie na paragliding, skočit si tam bungee nebo lítat v Turecku nad Kappadocií balonem, protože tohle prostě domorodci nedělají. Turci pijou čaj a kouří dýmku. Na Kavkaze se chlastá nejvíc na světě. Já se k nim naprosto automaticky přidal, tudíž ta knížka je hodně o alkoholu. To je prostě jejich životní styl. Spoustě lidí to vadilo, takže jsem to vzal v potaz. V nové knížce jsem se snažil o to, aby se moc často neopakoval jeden motiv, i kdyby byl pravdivý.

Zpětná vazba čtenářů tě tedy usměrňuje?

Jasně! Je to projev úcty ke čtenáři – přečíst si jeho názor, být přístupný konstruktivní zpětné vazbě. To ale neznamená být tomu názoru plně poplatný a líčit věci tak, jak je chtějí čtenáři slyšet. Třeba z buddhismu se u nás stal takový až kýč, představujeme si ho hodně idylicky. Když jsem mluvil s nepálským buddhistickým mnichem, jen tak mávnul rukou, že je to skoro stejné jako hinduismus. A tak o tom takhle napíšu. Nebudu nikoho držet v jeho zažitých představách. Ale když se často ozývá stejný názor, přemýšlím o něm.

Co bys naopak ty vzkázal našim čtenářům?

Jeden nepálský šerpa mi u snídaně povídá: „Narodil jsem se chudý a umřu chudý. Nic na tom nezměním, a když u toho budu spěchat, tak si to jenom znepříjemním.“ To mě přivedlo k tomu, že jsem loni žádnou knížku nenapsal. Snažím se totiž řídit i mým milovaným Johnem Steinbeckem, který do románu Na východ od ráje promítl všechnu moudrost, kterou během života načerpal. Například nabádá k tomu, aby člověk žil svůj život tak, aby na jeho konci ničeho nelitoval. Když už tě nic nečeká, najednou na spoustu věcí nahlížíš úplně jinak. Neřešíš to, že jsi měl vybudovat větší firmu nebo chodit víc do práce. Ale řekneš si, že jsem měl trávit víc času s rodinou, dělat víc to, co tě činí šťastným, víc pomáhat ostatním…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země