Jean-Jacques Savin: 127 dnů samoty v obřím sudu na vlnách Atlantiku | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Jean-Jacques Savin: 127 dnů samoty v obřím sudu na vlnách Atlantiku

Dalibor Demel11. ledna 2020 • 08:30
Jean-Jacques Savin: 127 dnů samoty v obřím sudu na vlnách Atlantiku
foto: Profimedia.cz

Někdejší vojenský parašutista, pilot a strážce národního parku Jean-Jacques Savin dospěl v 71 letech k závěru, že chce být pár měsíců sám – a prostě si vlezl do sudu. Do obřího sudu, který si vyrobil z překližky. A pak odrazil od břehu.

Žádná vesla, žádný motor, žádné plachty. Jen mořské proudy a vítr. A protože Savin je Francouz, vezl s sebou kromě fois gras láhev bílého vína Sauternes, aby mohl oslavit Nový rok, červeným Saint-Emilion pokřtil své narozeniny 14. ledna 2019, a navíc ještě přibral na palubu láhev bordeaux, zatímco tatáž druhá láhev zůstala na břehu, aby se zjistilo, jak pobyt na moři nápoji prospívá. Kromě vína už toho ve svém poustevnickém plavidle moc neměl. Solární panely, satelitní telefon. GPS se softwarem na předpověď počasí, rychlost a směr větru. Nějaké ty zásoby. Knihy. A mandolínu. „Když jsem byl kluk, četl jsem knihu Alaina Bombarda o jeho cestě přes Atlantik jen v nafukovacím člunu. Fascinovalo mě to. Stal se z toho sen. A pak jsem ten sen prožil,“ řekl po 127 dnech samoty.

Díogenés na vlnách

Odrazil 26. prosince 2018 z Kanárských ostrovů a proudy ho vyplivly u nizozemského ostrova St. Eustach v Karibiku 2. května 2019. Čtyři měsíce trpělivosti. Osamělého muže v překližkovém sudu se samozřejmě zmocnila věda. Pravidelně vypouštěl bójky pro mapování mořských proudů a stal se objektem výzkumu vlivu dlouhodobé izolace na lidskou psychiku. On sám se ale nijak zvlášť nenudil. Podobně jako jeho vzor Bombard se o velkou část jídla musel postarat sám.

„Hodně jsem plaval a potápěl se pod barel, abych nalovil ryby, četl jsem knihy, psal poznámky k té své a hrál bluegrass na mandolínu. Ráno snídaně, před spaním večeře, navíc jsem byl přes satelit ve spojení se svým asistentem, který se staral o facebookovou stránku mé cesty a vyřizoval vzkazy od 21 000 lidí z celého světa, kteří mou cestu sledovali. Čas na moři ubíhá rychle.“ To nejdůležitější se ale odehrávalo uvnitř Savinovy mysli: „Je to svoboda. Absolutní svoboda. Těžko se to vyjadřuje. Nikdo vám neříká, co máte dělat. Žádná pravidla. Jen svoboda.“ Kdo chce, může říct amen.


Fakta ze sudu

  • Savinův barel měřil v průměru tři metry na délku a něco přes dva na šířku a poskytoval šest čtverečních metrů životního prostoru na kuchyň, ložnici a sklad. Skleněným okénkem v podlaze mohl pozorovat ryby.
  • Proudy a vítr unášely Savinův sud 4731 km. Oproti předpokladům byly pomalejší, a tak se cesta o pár týdnů protáhla.
  • Největší nebezpečí hrozilo od tankerů. Obvykle se s nimi spojil rádiem a upozornil na sebe, ale když se spojení nepodařilo, musel se spolehnout na náhodu a pozornost kormidelníka; jednou odvrátil nebezpečí fatální srážky na poslední chvíli – obr se s trpaslíkem minul o 20 metrů.
  • Nejšťastnější chvíle? Když mu americká oceánografická výzkumná loď Ronald H. Brown věnovala zásoby na zbytek neplánovaně prodloužené cesty.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Dalibor Demel




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země