Sága o objevení Ameriky aneb Kryštof Kolumbus nebyl prvním Evropanem v Novém světě | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Sága o objevení Ameriky aneb Kryštof Kolumbus nebyl prvním Evropanem v Novém světě

Michael Borovička22. prosince 2019 • 10:00
Sága o objevení Ameriky aneb Kryštof Kolumbus nebyl prvním Evropanem v Novém světě
foto: Profimedia.cz

Před budovou Muzea vikinských lodí v Oslu stojí pomník. Jména Anne Stine a Helge Ingstad vytesaná do žuly pod bustami zahraničním návštěvníkům, obdivujícím více než tisíc let staré drakkary, mnoho neříkají. A přesto tahle dvojice posunula poznání o minulosti pěkný kus dopředu. Nevyvratitelně dokázala, že na americkou půdu mnohem dříve než Kolumbus vkročili Vikingové.

Vikingové byli vlastně první Evropané, kteří přídě svých lodí namířili k západu. Odvážný Řek Pýtheás sice pronikl tři století před Kristem do severního Atlantiku, avšak v římských časech se zájem objevovat nové kraje soustředil jiným směrem. Římané se zajímali především o cesty na Východ.

V raném středověku, který niterně až fanaticky prožíval křesťanskou víru, antický způsob věcného poznávání světa vymizel. Situace se však změnila hlavně díky skandinávským Vikingům, pro něž se moře stalo druhým domovem.

Norští a švédští Vikingové

Germánští Vikingové (Normané), předkové pozdějších Dánů, Norů a Švédů, ovšem nebyli žádní učenci hnaní touhou po poznání dosud neznámých a neprobádaných končin. Byli to válečníci, bojovníci a kořistníci, kteří se svými loděmi (drakkary, knarry) pronikali k západoevropskému pobřeží a do ústí řek, kde zabíjeli, znásilňovali, odváželi si kořist a ženy. Obvykle se vraceli s lupem domů, jen výjimečně se usazovali. Švédští Vikingové směřovali na východ, do východního Baltu a na ruské řeky. Nás však zajímají Vikingové z Norska, kteří jako první dokázali přeplout Atlantský oceán. Vikingové se plavili podél pobřeží, jen neradi ztráceli pevninu z dohledu. Cestu severním Atlantikem jim sice usnadňovaly ostrovy, ale přesto zde museli překonat sami sebe a celé dny plout po širém moři.

Na počátku jejich převratných objevů byly - vraždy. Jistý Thorvald byl kolem roku 970 pro úmyslné zabití vyhnán z Norska. Usadil se na Islandu, kde založil rodinu. Jablko prý ale nepadá daleko od stromu. Jeho syn Eirík Thorvaldsson, řečený Rudý, se dopustil vraždy dokonce dvojnásobné. Z tohoto těžkého hříchu se dalo vykoupit vyhnanstvím, jenže kam odejít z Islandu? Eirík Rudý slyšel z vyprávění o tom, jak Gunnbjšrna Ulfssona během plavby na Island zahnala silná bouře daleko na západ, kde na obzoru spatřil obrysy ostrovů. Bylo to už dávno, někdy kolem roku 900. Ale Eirík Rudý neměl na vybranou, přestože nic bližšího o té zemi nevěděl. A tak tento psanec objevil Grónsko, které po návštěvě pohostinných končin na nejjižnějším výběžku ostrov nazval "Zelenou zemí".

Amerika na dohled

Když mu vypršel trest tříletého vyhnanství, vrátil se na Island a lákal sem nové osadníky. Vidina nových možností přivábila mnoho lidí z relativně přelidněného Islandu. V Grónsku však podmínky nebyly rozhodně lepší než na ostrově ledovců a sopek. Nicméně žít se tu stejně jako na Islandu dalo.

Eirík Rudý měl syna Leifa Eiríkssona. Ten kolem roku 1000 koupil loď od mořeplavce Bjarniho Herjulfssona, jenž se kolem roku 987 vydal z Islandu na plavbu do Grónska. Bouře jej však zahnala daleko k jihozápadu a Bjarni spatřil, nejspíše jako vůbec první Evropan, severoamerické pobřeží. Leif už jako dítě byl více na moři než na souši a islandský rukopis Flatejarbók jej líčí jako "muže ze železa". Takových vlastností bylo třeba, protože Leif měl velet výzkumné výpravě mnoha lodí a netušil, co ji na neznámém moři čeká. Musel mít nezdolnou víru, že země, o níž Bjarni tak zajímavě vyprávěl, skutečně existuje.

Jeho lodě nejprve pluly podél západního pobřeží Grónska k severu. Je to na první pohled protismyslné, ale Leif Eiríksson slíbil otci, že pobřeží prozkoumá a pokud na severu narazí na nějakou pevninu, popluje podél ní. Avšak jeho muži spatřili jen ledová pole. Sledovali je tedy směrem k západu a připluli ke skalnaté zemi, kterou nazvali Helluland, Kamenná země. Bylo to nejspíše východní pobřeží Baffinova ostrova.

Vinland, země vína?

Vikingové pak pokračovali k jihu. Spatřili pobřeží Labradoru, které je v severní části také nehostinné, ale jižněji se začínají objevovat na pobřeží stromy. Byla to země s četnými fjordy, hlubokými lesy a hojností zvěře. Seveřané, kteří se už narodili v Grónsku, znali jehličnaté lesy jen z vyprávění. Dali zemi jméno Markland, Země lesů.

Plavili se dál k jihu a přistáli v zemi, která oplývala listnatými lesy, loukami a divokou vinnou révou. Nazvali tedy zemi Vinland. Námořníci zde přezimovali a následujícího roku se vydali domů zvěstovat úžasnou zprávu o nové zemi.

Kde vlastně ležel onen rajský Vinland? Podle popisu krajiny, kde roste divoká vinná réva, by odvážní mořeplavci museli doplout až na pobřeží dnešního státu Massachusetts, a to se mnohým odborníkům zdá nepravděpodobné. Domnívají se, že šlo o Newfoundland a že název země nemusel být odvozen od vína, ale staroseverského slova vín, což znamená louka. Kdoví, jak to vlastně bylo, se dnes můžeme jen dohadovat, ságy nám přesnou odpověď nedají. Na jaře Leifovi muži naplnili loď dřevem a údajně i hrozny a vrátili se do Grónska. Na zpáteční cestě ještě zachránili poškozenou loď s 15 muži plujícími z Islandu do Grónska a vůdce výpravy si tím získal jméno "Leif Šťastlivec".

Bitvy s indiány

Nově objevené kraje však bylo třeba využít a osídlit, jinak by úspěšná výprava neměla smysl. Jenže toto kolonizační dílo dovršil jiný Viking. Jmenoval se Thorfinn Karlsefni. Někdy v letech 1000 až 1030, ságy přesnější údaje nenabízejí, se vydal na plavbu po trase stejné jako Leif Eiríksson s cílem založit ve Vinlandu osadu. Thorfinn zdaleka nebyl tak nadšen novou zemí jako jeho předchůdce, přesto dal postavit domy a výprava zde přezimovala. Na jaře podnikl další průzkumné výpravy na jih, ale mezitím se zkomplikovaly vztahy mezi Vikingy a malými snědými domorodci, které Seveřané nazývali skrälingy, což znamená řvouni. Byli to indiáni. Došlo k bojům, při nichž několik osadníků v boji proti přesile padlo, a tak se Vikingové rozhodli k návratu.

Osadu pak krátce poté osídlila skupina vedená Leifovou sestrou Freydís, ale ani tato kolonizace neměla trvalý charakter. V pozdějších staletích osadníci z Grónska či Islandu americké pobřeží opakovaně navštěvovali, ale trvalejší osídlení tu už nezaložili. Jejich plavby do Ameriky však přesto platí za největší mořeplavecké výkony před vynálezem kompasu.

Proč tedy považujeme za objevitele Ameriky Kolumba a nikoli Leifa Eiríkssona? Vikinské objevy byly pro lidstvo takříkajíc slepou uličkou. Společnost grónských a islandských Vikingů byla příliš slabá na to, aby dokázala osídlení proti indiánům udržet. Ostatně také jejich grónské osady zanikly a Grónsko se na dlouhá staletí opět stalo doménou Inuitů. Vikingové také vůbec netušili, že objevili nový světadíl. Jejich průkopnické plavby na dlouhá staletí upadly v zapomnění, zmizely v bludišti literárně krásných, leč historicky nepřesných ság, zatímco Kolumbův objev, po němž následovala trvalá kolonizace Nového světa, byl doslova mezníkem v dějinách lidstva.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země