Honzova nová smečka: Číro, Refi, Meggie a Sawadee

Honzova nová smečka: Číro, Refi, Meggie a Sawadee Zdroj: Petr Florián a archiv H. Drobného

„Prý starého psa novým kouskům nenaučíš... Všechno jde, když se chce!“
„Můj pes Tekýsek nad bývalým hlavním městem říše Inků...“
„Během treku s výhledem na Machu Picchu jsme za celý den potkali jen domorodce s mulou – pecka!“
„V Peru se psů velmi bojí, ale můj Teky naopak vzbuzoval velký zájem.“
„Honza nás přivítal ve svém skromném mobilhousu na jeho milovaném Kokořínsku. Mezi větami okřikoval dovádějící psí smečku. A já pozorně sledoval jeho nádechy, abych je mohl využít pro položení další otázky. Dlouho jsem nepotkal někoho, z koho by čišelo tolik pozitivní energie a nadšení ze života,“ říká o svém setkání s Honzou Drobným Honza Čermák.
6
Fotogalerie

Cesta na druhou stranu zeměkoule byl můj životní restart, říká cestovatel a spisovatel Honza Drobný

Všechno v životě se mu hroutilo. Pak přišlo nečekané rozhodnutí, které mu život od základů změnilo. Dneska z Honzy vyzařuje obrovská pozitivní energie a chuť rozdávat ji ostatním. Přečtěte si vyprávění ztraceného bílého muže, který se s pochroumaným psem vydal do světa.

Co vás přimělo vydat se na druhou stranu zeměkoule?

Několik let jsem na tom byl hodně špatně – finančně, zdravotně, rodinně, vztahově, zkrátka po všech stránkách. Najednou se mi nechtělo žít. Sebevražda ale odporuje mému přesvědčení, tu bych nespáchal. Hledal jsem tedy jiné řešení. Jednoho dne mi kamarád vnukl myšlenku začít úplně znovu na druhém konci světa.

Vy jste předtím cestoval?

Vždycky jsem si to přál, sledoval jsem dokumenty, snil o tom, ale celý život probíhal ve znamení slova „nejde“: nemám na to peníze, nemám s kým, mám práci, holku... Když jsem se chystal do Peru, přibyla spousta nových „nejde“. Měl jsem psa Tekyho, navíc pitbula, a v Latinské Americe je to s bojovými plemeny hodně složité. Ten pes byl starý a handicapovaný, podle veterinářů už tady neměl být, já se ocitl psychicky i fyzicky na dně, neměl jsem peníze. Ale najednou to všechno nebyla překážka, naopak jsem viděl tu cestu, takže jsem se rozhodl, že někam vyrazím.

Musel jste kvůli psovi absolvovat nějakou zvláštní přípravu?

Byl to docela boj. Kamkoli jsem přišel, všude mi říkali „nejde“ nebo „nevíme“. Dneska už to mají moji následovníci jednodušší, protože náš příběh se stal celkem známý a lidé se na mě často obracejí se žádostí o radu.

Vždycky jste měl rád výzvy?

Vždycky jsem říkal: „Překážky jsou pro sračky,“ ale ne vždycky jsem se podle toho řídil. Pak jsem se vydal na cestu a obstrukce začaly hned zkraje – v Německu mě nechtěli pustit do letadla kvůli malé přepravce. Ale já hned nastoupil se svým přístupem: „Klid, Jendo, klid, všechno má řešení.“ Což byl vlastně základní kámen knížky Vždycky je cesta, která posléze vznikla. Pak už jsem se toho držel všude.

To zní jako příběh superhrdiny.

Lidi si o mně myslí, že jsem Superman s úsměvem na tváři. Ale já nejsem z kamene. Když dojde na zdravotní komplikace mých psů, brečím... Pak ale vždycky dospěju do bodu, kdy si uvědomím, že všechno má svůj význam.

Takže všechno zlé je pro něco dobré?

Dneska už se k tomu takhle stavím. Když třeba nastanou komplikace se psem, jsem z toho sice smutný, ale beru to tak, že je to důvod, proč se ke mně dostal, abych se o něj postaral. Takže se spíš snažím najít řešení, a to s humorem a nadhledem. Ve všem, co mě dneska činí šťastným, dokážu dohledat přímou nebo nepřímou souvislost s nějakým průšvihem v životě.

Ale vydejme se konečně do Peru. Proč právě tam?

To vzniklo eliminační metodou. Chtěl jsem, aby to byla vzdálená civilizace, životní restart. Současně jsem věděl, že to nemůže být třeba Nový Zéland, a to jednak kvůli karanténě, jednak je to pořád bělošská civilizace. Já chtěl něco jiného, ale zase ne nějaké malé kanibalské ostrůvky v Tichomoří. Postupně se to zúžilo na Latinskou Ameriku a v jejím rámci na Peru, kvůli historii i geografické různorodosti.

Chtěl jste Peru nejdřív procestovat a pak se někde usadit?

Já tam přistál se 300 eury, takže jsem musel hlavně řešit, jak přežiju. Navíc cestovat se psem v zemi, kde vám ho nevezmou do veřejné dopravy, je těžké. Chtěl jsem tam najít něco jako poklad, díky němuž zbohatnu a splatím dluhy. Nakonec jsem se po měsíci a půl stráveném v Cuzcu rozhodl vrátit do Limy, protože jsem neuměl španělsky a bez toho bych se neuchytil. Zároveň pro byznys, který jsem chtěl dělat, nebylo v Cuzcu úplně ideální prostředí, a to ani z hlediska počasí – v noci je tam i v létě jen málo nad nulou, což můj nemocný pes snášel dost obtížně. A navíc jsem už měl v té době v Limě dobré zázemí v podobě peruánské rodiny, jež se nás ujala.

Obživa tedy nakonec spočívala v čem?

Zkoušel jsem spoustu věcí a něco z toho prostě klaplo. Základem se pak stalo to, že jsem se staral o psy té své rodině, vařil jsem a byl jí i jinak užitečný. Měl jsem pak u ní zdarma nocleh a stravu. Zhruba od poloviny pobytu v Peru bylo jasné, že budu pracovat na knize.

Vydal jste se do jiné civilizace. Vypadala podle vašich očekávání?

Mít očekávání je to nejhorší, co můžete udělat. Nezklamou nás lidi, místa ani situace, ale naše očekávání. Chtěl jsem jenom být čistým listem papíru. První měsíce jsem se odpojil od všeho od internetu, přátel, rodiny... Chtěl jsem se stát Peruáncem. Jenomže nikdo se nemůže připravit na to, co ho v Peru čeká. Je to blázinec. Mou nejčastější větou během prvních tří týdnů bylo: „To snad nemůžete myslet vážně!“ a často jsem si opravdu myslel, že jsem součástí nějaké reality show.

Co byly ty největší šoky?

Všechno. Nic tam nedává smysl, nic nemá logiku, řád. Oni jezdí opilí, sjetí, koukají jim dráty z kol, auta jsou nebezpečná, ale na druhou stranu se nerozjedou, pokud si nenasadíte bezpečnostní pás. Za každou cenu musí být k dispozici hasicí přístroj, byť s popraskanou hadicí. Hned první den jsem se šel v ubytovně vysprchovat. V hlavici sprchy byl ohříváček, k němuž vedly obnažené dráty.

Zvykl jste si na ten nelogický svět?

Snažil jsem se odpoutat od šablon a jenom vstřebávat, co se kolem mě děje, chápat to. Musím říct, že se mi to dlouho moc nedařilo. Až po několika měsících jsem pochopil, že některé věci prostě pochopit nemůžu, protože na nich nic logického není a oni se o to ani nesnaží. A jednoho dne jsem si uvědomil, že už se ze mě stal takový Peruánec, že kdyby vedle mě přistálo UFO, jen pokrčím rameny.

A nechyběl vám někdy ten náš logický a uspořádaný svět?

Jednou se mě ta moje rodina zeptala, jakou máme vlastně u nás veřejnou dopravu, když jsem z té jejich tak rozčarovaný. Zamyslel jsem se a povídám: Máme nový vozový park, střízlivé profesionální řidiče s řidičákem, jezdí podle jízdních řádů, máme zastávky, oni na nich staví, počkají, až nastoupíte, spoje na sebe navazují, najdete si spoj na internetu, zaplatit můžete esemeskou... Najednou jsem se zarazil a zaváhal, jestli jsem si to nevymyslel. O to víc mě pak překvapilo, když jsem se vrátil a tady všichni na všechno nadávali, hlavně na dopravu nebo zdravotnictví. Tam když nemáte zlatou kreditku nebo dost dolarů, ani vás neskopnou ze silnice. My tady například zalíváme a splachujeme pitnou vodou, což je pro mnoho míst světa nepředstavitelný luxus, přesto ale pořád na všechno nadáváme.

Myslíte, že je to vyloženě česká mentalita?

Vynikáme v tom, ale spíš bych to označil za neduh celé západní civilizace. Podobnou zkušenost jsem měl třeba i v Německu. Lidi jsou nespokojení, uspěchaní, zlí. To třeba v Thajsku vůbec neexistuje, ani v Peru. Inkům umřou na chudobu dvě ze tří dětí, zbytek rodiny jí maximálně suché brambory, makají sedm dnů v týdnu, neznají žádný zdravotní nebo sociální systém, ale pořád se usmívají, jsou milí a v pohodě.

Proč jste tedy nakonec v Peru nezůstal žít, jak jste chtěl, a po osmi měsících se vrátil?

Mně se Peru moc líbilo a jsem mu nesmírně vděčný. Žít bych tam dokázal, asi jako kdekoli, všude bych si našel nějaké výhody. Ale zjistil jsem, že to není úplně moje krevní skupina. Navíc už jsem našel ten svůj poklad – stala se jím kniha, kterou jsem chtěl dávat dohromady v Česku. Taky jsem měl rozjeto několik různých projektů, ale na tu dálku prostě nešlo je uspokojivě realizovat, potřeboval jsem se dostat domů a ty správné lidi přesvědčit osobně.

Dokážete vybrat tři věci v Peru, které vám učarovaly?

Jednoznačně Inkové v horách víc než 4000 metrů nad mořem. V životě neopustili tu svou malou vesničku, pracují na malých svažitých políčkách. Přestože dohromady nic nemají, báječně nás pohostili. Dokonce i psa, přičemž v Peru je pes něco jako otravný komár a často se mi lidi divili, že chci pro psa vodu do misky. Další silný zážitek byl v chudinském slumu, což je další místo, kde žijí ti praví, původní Peruánci. Do třetice to byl trek kolem Machu Picchu. Do samotného areálu jsme se nakonec nepodívali, ale s Tekýskem jsme se vydali na túru po horách, odkud bylo Machu Picchu vidět. To bylo nádherné, šli jsme asi pět hodin do kopce, vyšli jsme z deštného pralesa a nad ním létali papoušci, pak se příroda měnila, až jsme se nahoře dostali do horské džungle, což bylo to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Připadal jsem si jako v pravěku. Nepotkali jsme živáčka, kromě jednoho Peruánce. Já tam seděl se svým psím parťákem, který už mezi námi neměl dávno být. Pro mě to byl slavnostní okamžik.

Nějakou dobu po návratu do Česka jste odjel do Thajska. Proč tam?

Já jsem nejdřív potřeboval realizovat cestu ve stylu „co tě nezabije, to tě posílí“. Pak jsem ale potřeboval ráj a taky co nejlepší klima pro Tekyho. Nakonec jsme tam strávili deset měsíců. Díky kamarádovi jsem tam měl určité zázemí. Jel jsem tedy do vysněné země s prospěšným podnebím a do určité jistoty, nikoli za dobrodružstvím. A tuhle zemi jsem si zamiloval jako svůj druhý domov. Miluju jejich mentalitu, kuchyni, prostě všechno.

Thajská mentalita se asi od peruánské dost liší.

To určitě, ale v něčem je stejná. Jsou milí, příjemní a oproti Peruáncům ochotnější, mají větší snahu pomoct, ale v lecčems to bylo stejné. V tom, jak se netrápí pravidly. Jednou mi něco svařovali na skútru a ten chlapík s cigaretou v puse, bez brýlí, mi to svařoval u nádrže, ze které se ani neobtěžoval vylít benzin.

V Thajsku jste cestoval?

Pobýval jsem na ostrově Ko Pangan, kromě prvního měsíce, kdy jsem to tam poznával, jsem pracoval na pláži a zajišťoval služby pro turisty. Dostal jsem se jen na sousední Ko Samui nebo do Malajsie kvůli prodloužení víz.

A opravdu vás tam nic neštvalo?

Jedna věc ano. Mám rád pestrost. A v Thajsku, nebo aspoň tam, kde jsem pobýval, je kromě krátkého monzunového období pořád nádherně. Mám rád i podzim, sychravo, sníh. A taky jsem tam po nějaké době všechny znal. Takže bych nejradši měl dva domovy – jeden v pohodovém Thajsku, jeden někde v horách – a pendloval bych mezi nimi.

Setkal jste se v Peru nebo v Thajsku s nějakým nebezpečím?

Pokud mě na cestách něco rozčiluje, jsou to turisté. Peruánci v pohodě, Thajci v pohodě, kobry mi nevadily, tajfuny se daly přežít, ale jakmile člověk narazí na našince, je zle. Za celou dobu jsem měl dva konflikty – jeden byl s Čechem, druhý se Slováky.

Pro mě se cestování stalo drogou. Máte stejnou zkušenost?

Naprosto. Už jsem tady tři roky a jsem z toho nesvůj. Ale mám tu spoustu projektů – kromě knihy i divadelní představení, dokument, audioknihu, promítání, psí akademii, charitativní projekty. Ta kniha je pro mě takové dítě, moje životní dílo. A vím, že cokoli budu v životě ještě dělat, bude vycházet právě z ní. A všechno, co se kolem ní nabalilo, hlavně setkávání s úžasnými lidmi, je pro mě kompenzací za to, že už jsem tu ty tři roky. Nedávno jsem jel za svítání do rádia jinou cestou než obvykle a najednou ve mně už jen tahle malá změna vyvolala nutkání zase někam vyrazit. Takže už vymýšlím, co dál.

Mám z vás pocit, že tu životní krizi už jste překonal.

Jsem naprosto v pohodě. A jsem za to osudu i spoustě lidí nesmírně vděčný. Cítím tedy potřebu i závazek si nenechávat to všechno pro sebe. Protože, jak je řečeno v mém oblíbeném filmu Útěk do divočiny, pravé štěstí je až to sdílené. Všechno, co jsem se naučil, jsem se naučil díky obrovským chybám a průšvihům. A všechno dobré, co dneska dělám, dělám ze zištných důvodů – kvůli sobě, protože mě to baví, naplňuje, dělá šťastným a někam posouvá.


O člověku a psu

„Často mě zařazují do škatulky cestovatele se psy a propagátora cestování se psy. To je ale hrubý omyl, rozhodně nejsem jeho propagátorem, naopak to lidem dost často rozmlouvám. Odjet se psem na dovolenou na tři až čtyři týdny třeba do Thajska je totiž nesmysl. Cpát psa do letadla, podstupovat s ním všechna vyšetření, riskovat změnu klimatu, nebezpečná zvířata a bakterie, kožní choroby... Když jsem si pořídil psa, musím tomu prostě svůj životní styl přizpůsobit. Já jsem do Peru ani do Thajska nejel na dovolenou. Odjel jsem tam žít, pravděpodobně navždy, řešil jsem tím svou velmi těžkou životní situaci, byla to v podstatě záchrana života. A psa jsem vlastně pouze neopustil. Pokud tedy mám být něčeho propagátor, pak toho, že pes se nikdy neopouští. Musíme nést zodpovědnost za svá rozhodnutí a pro psa je jeho pán středobodem vesmíru. Je to jediný tvor, který vás miluje víc než sám sebe. A tohle se nesmí zradit.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: