Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni si letos připomněla třicet let činnosti. Jak vznikala, jaké milníky ovlivnily její fungování a kde všude pomáhá? Na to odpovídal ten nejpovolanější – zakladatel, který v jejím čele stojí dodnes.
Jakou jste měl před listopadem 1989 představu o svém budoucím životě?
Vždycky jsem měl silný vztah k přírodě, studoval jsem na přírodovědném gymnáziu a poté na Přírodovědecké fakultě UK. Pokud jsem si tedy vůbec nějak představoval svoji kariéru, bylo to někde ve správě národního parku. To by mi umožnilo bydlet mimo Prahu, daleko od centra totalitního režimu, který dostal mého tátu na jedenáct let do pracovních táborů a partnera mé maminky do vězení. Ačkoli jsem nepatřil k aktivním disidentům, téma pomoci druhým formou intelektuálního odporu vůči diktátorům a zlu bylo u nás doma velmi živé.
Zahraničí vás nelákalo?
Už v 80. letech jsme dokázali relativně volně jezdit do tehdejšího Sovětského svazu, a to na základě částečně zfalšovaných pozvání. Vozili jsme s sebou spoustu propisek, abychom se dokázali přiblížit typu, kterým nám do papírů zapsali Moskvu nebo Kyjev, a sami si dopsat další města – Jerevan, Tbilisi, Samarkand... Na Západ to ovšem takhle snadno nešlo, takže jsme si vymysleli koncept časově omezené emigrace – třeba pět let bychom cestovali po světě a pak se zase vrátili. Nakonec k tomu nedošlo.
Co vás odradilo?
Tehdejší systém už se přece jen začal pomalinku otvírat. A jak ztrácel sílu, hlídal si především klíčové oblasti školství (ekonomie, filozofi e, žurnalistika), mezi které přírodověda nepatřila. Na naší fakultě vznikalo poměrně svobodné prostředí, kde se dalo s profesory mimo univerzitní půdu otevřeně debatovat. Místo emigrace jsme začali chodit na demonstrace. Když jsem 21. srpna 1988 dorazil na svoji první, bylo pro mě jako zjevení stát mezi stovkami lidí, kteří se nebáli sejít a vyjádřit svůj postoj. Potkal jsem tam ale málo studentů, a tak vznikl nápad vytvořit síť zástupců různých fakult, kteří by působili na své spolužáky. Tím se vytvořilo studentské hnutí Stuha a já se začal angažovat v aktivitě, která měla přispět k dialogu s režimem a jeho větší otevřenosti.
V listopadu 1989 jste tedy už zcela přirozeně vplul do hlavního proudu, který hýbal děním?
Nápad na listopadovou demonstraci se zrodil právě ve Stuze, kde se mnou v té době působili lidé jako Marek Benda, Jiří Dienstbier nebo Martin Klíma. Propojili jsme se se skupinou kolem Martina Mejstříka, který byl tehdy v městské vysokoškolské radě SSM a se svými souputníky se snažil narušit systém zevnitř. O víkendu po listopadové demonstraci došlo k několika setkáním obou proudů, kterých se kromě už jmenovaných účastnily také například Monika Pajerová nebo Dana Bérová a z nichž vykrystalizovala vůdčí skupina. Dohodli jsme se na společném prohlášení s požadavky a pak se rozjeli na fakulty, kde jsme vyhlásili stávky. První dva tři dny probíhaly velmi živelně, pak jsme pochopili, že je potřeba vytvořit určitou strukturu a zvolit lídry. Nabídku, abych se stal jedním z nich, jsem přijal bez váhání. Další den už jsem se ocitl v týmu Václava Havla.
To s vašimi plány na práci ve správě národního parku muselo dost otřást...
Ony to žádné velké plány nebyly, vždyť mi bylo lehce přes dvacet. Studoval jsem, v létě jezdil na hory nebo na Sibiř, o víkendech výletoval po Česku, balil jsem holky... Stejně tak jsem po revoluci neměl v plánu vybudovat Člověka v tísni. V té době jsem o sektoru nevládních organizací nic nevěděl, neznal jsem teorii občanské společnosti. Jen jsem cítil potřebu nějak pomoct potřebným. Ostatně už v roce 1988 jsme s kamarády zorganizovali sbírku pro Arménii zasaženou zemětřesením. Dva roky předtím jsme ji navštívili, takže nás ta katastrofa zasáhla, navíc Gorbačov překvapivě sám požádal ostatní země o pomoc. Snad i díky tomu jsme se s naší výzvou dostali do televizních zpráv a k OD Kotva začaly proudit davy lidí s balíky teplého oblečení a spacáků. Tím jsme si ověřili, že v případě velkého neštěstí jsou lidé schopni projevit přirozenou solidaritu.
Co vás v době překotných politických změn motivovalo v takových aktivitách pokračovat?
Jakýmsi kmotrem našich prvotních snah byl Jaromír Štětina, tehdejší korespondent Lidových novin v Moskvě. Po pádu komunismu začal objíždět a dokumentovat přibývající konflikty. Jednoho dne roku 1992 mi zavolal frustrovaný tím, že nedokáže zmírnit jejich dopady. A protože měl dojem, že mám organizační schopnosti, domluvil nám v Lidových novinách místnost, z níž jsme jako Nadace LN měli koordinovat humanitární pomoc Náhornímu Karabachu. Zároveň hned zavolal do televize, takže se ještě tentýž večer objevilo v hlavních zprávách moje jméno a telefonní číslo. V tu chvíli už nešlo couvnout.
Proč se tolik nepokojů rozhořelo právě v bývalých komunistických zemích?
Obecně platí, že ve státech složených z několika etnik (Španělsko, Británie, Belgie...) bývá situace komplikovaná. Pokud v nich existuje možnost otevřené diskuze, i přes občasné demonstrace a zatýkání separatistických lídrů se přece jen dají udržet poměry na uzdě. Jenomže v Sovětském svazu, Jugoslávii nebo Československu komunisté tvrdili, že klíčovou je identita socialistického člověka bez ohledu na národnost. S příchodem svobody tak vybouchly léta potlačované emoce a křivdy, které s výjimkou naší země vedly k válkám.
Opakovala se u Národního Karabachu vlna solidarity jako v případě Arménie?
Vybrali jsme milion korun, což byla na tu dobu vysoká částka, a vypravili pomoc letadlem i pozemní cestou. V tu chvíli jsme ještě ani neměli právní subjektivitu, peníze přicházely na účet Lidových novin, což by nám dneska neprošlo. Jaromír vymyslel označení Epicentrum, které fungovalo jako kombinace informační agentury a humanitárního týmu. Pro začátek to byl zajímavý koncept, ale poměrně rychle se ukázalo, že ne zcela ideální. Novináři musí pronikat do první linie konfliktu, zatímco humanitární pomoc vyžaduje opatrnější přístup. Navíc se Jaromír stal šéfredaktorem LN.
Takže vyvstala potřeba najít jinou platformu. Jak jste se s ní vypořádali?
Velký úspěch sbírky SOS Sarajevo, díky níž se v roce 1993 ve spolupráci s Českou televizí podařilo během dvou nebo tří týdnů vybrat 35 milionů korun, nás přivedl na myšlenku domluvit se právě s ČT na založení nového subjektu. Inspirací nám byly podobné projekty ORF nebo BBC, ale naším záměrem byla spíš forma partnerství. V roce 1994 tak vznikl Člověk v tísni při České televizi. To se nelíbilo některým politikům z obou okrajů politického spektra, navíc nám spojení s médiem působilo potíže v zemích s autoritářskými režimy, takže jsme se po určité době dohodli, že tohle propojení ukončíme.
Předpokládám, že to ale nezměnilo nic na potřebě mediální komunikace?
Význam informování o konfliktech a komunikace toho, co děláme, jsme instinktivně chápali od samého začátku, kdy jsme neměli sebemenší ponětí o systému fungování OSN, celoevropských platformách či standardech humanitární pomoci. Už v roce 1993, kdy jsme do válkou zmítané Bosny vozili náklaďáky s jídlem, nás napadlo přivézt k nám několik zdecimovaných aut a dalších artefaktů, z nichž jsme v centru Prahy uspořádali výstavu, aby si lidé uvědomili, jak vypadá válka zblízka. Jedno z klíčových pravidel, se kterými seznamujeme naše nováčky, se týká právě komunikace.
Jak konkrétně?
Je potřeba se vhodnou komunikací dozvědět, čím přesně můžeme pomoct. To se nedá vymyslet od stolu. Dneska se tomu odborně a honosně říká participatory assessment approach, v našem pojetí to znamenalo „musíme se jich zeptat“. Díky tomu jsme se od ředitele hlavní sarajevské nemocnice dozvěděli, že naše dodávky léků se ze zhruba 95 % trefi ly do jejich potřeb, zatímco z jiných až 40 % neupotřebili. Nesnažíme se jen dělat věci dobře, ale zároveň i s hlubokým respektem vůči těm, kterým pomáháme. Naše kolegyně si neváhají nasadit burku nebo hidžáb a vydat se do syrských nebo afghánských vesnic, sednout si s místními ženami na zem a řešit, jestli jim víc pomůžou kuřata, koza, nebo osivo.
Vnímáte tohle jako jednu z příčin vašeho úspěchu?
Jsem o tom přesvědčený, přestože to není snadný přístup – vyžaduje čas, trpělivost a nasazení. Když jsem se před lety vydal na průzkum potřeb do hor jihovýchodního Afghánistánu, místní nám sdělili, že jsme první Evropané, kteří k nim po roce 1948 zavítali. Shromáždila se celá vesnice, hodovalo se a tančilo, konala se turbanová slavnost, ulehli jsme a teprve druhý den došlo na hovor o jejich potřebách. Pochopení kulturních odlišností není otázka pár hodin. Musíte porozumět, jak daná společnost funguje, a oběma stranám umožnit, aby se naladily na stejnou vlnu. Občas se zkraje setkáváme s určitou obezřetnostní a podezíravostí, protože lidé v zapadlých končinách nechápou, s jakými pohnutkami jsme zrovna k nim z našeho blahobytu a bezpečí přijeli. Pro mě osobně bylo právě tohle vždycky to největší dobrodružství a skutečná výzva.
Můžete si stále dovolit tuhle výzvu podstupovat osobně?
To bych moc rád, ale teď už je ze mě bohužel hlavní úředník. Máme 2500 zaměstnanců, letošní rozpočet přesahuje pět miliard korun, není legrace takhle velkou organizaci uřídit. Do terénu vyjíždím minimálně, je nezbytné úkoly delegovat a mít nos na správné lidi, kteří fungují v souladu s našimi hodnotami – s respektem, pokorou, otevřeností, transparentností a odvahou riskovat, které se v naší hantýrce říká high risk appetite. Měli by ovšem vládnout i sebevědomím a odolností vůči překážkám, politickým tlakům nebo hejtům. Řekl bych, že zdánlivě protichůdná dvojice pokora a sebevědomí je esencí naší činnosti.
Čím měříte její úspěšnost?
Peníze pro nás nejsou cíl, nýbrž prostředek. Neřešíme obrat, ale reálné dopady pomoci, které jsou někdy obtížně měřitelné. Při podpoře zemědělství (změna osiva, zajištění zavlažování...) uvidíte změnu za rok či dva – zda mají zemědělci lepší úrodu a díky tomu utrží víc peněz. Když postavíte školu, skutečný vliv na kvalitu života vesnice se projeví třeba až za patnáct let. Proto nestačí jen dovézt materiál a zase zmizet, klíčová je naše dlouhodobá přítomnost. Proto jsme už v roce 1994 otevřeli v Sarajevu první zahraniční kancelář. A snažíme se i o prosazování systémových změn, v českém prostředí jsou to například otázky úvěrování a exekucí, inkluze ve školství nebo podpora sociálně nejslabších.
Dá se při tom zachovat apolitičnost?
Na té si zakládáme. Jsme nestátní a nevládní organizace. Chceme se stejným přístupem spolupracovat s vládou a ministerstvy, ať už v jejich čele stojí Topolánek, Paroubek, nebo Babiš. Všem říkáme ohledně naší agendy totéž a s nikým nepřistupujeme na obchody typu něco za něco. Sedíme v řadě expertních komisí a naše znalosti z terénu se snažíme přetavit do návrhů koncepčních opatření. Politici s našimi záměry často souhlasí, jen realita pak bývá odlišná.
Jak se za třicet let proměnilo zaměření aktivit Člověka v tísni?
Náš záběr se neustále rozšiřuje. Začínali jsme v prázdném prostoru, kde nevládní sektor v podstatě neexistoval. Ani náš plán, do čeho se pustíme. Postupně přicházeli proaktivní a zodpovědní lidé s nápady, energií a kuráží. U každého nastoleného problému jsme debatovali, zda s ním dokážeme nějak pohnout, v případně kladné odpovědi se do toho pustili. Jako první jsme si vyzkoušeli už zmíněnou humanitární pomoc v postkomunistických zemích zasažených konflikty, do nichž se dalo dojet. Letenka do Afriky v té době vyšla na šest platů, nikdo jsme ji neznal, uměli jsme spíš rusky než anglicky nebo francouzsky, internet neexistoval a region nám byl mentálně velmi vzdálený. Dneska už jsme v tomhle ohledu úplně jinde, a to i formou. Například většinu pomoci v Sýrii realizujeme prostřednictvím potravinových lístků s QR kódy, které obchodníci načtou a teprve po vydání potravin nebo hygienických potřeb nám je naúčtují.
Jaké byly další milníky?
První domácí humanitární pomoc při povodních na Moravě a ve Slezsku v roce 1997. A shodou okolností ve stejném roce zaklepali na naše dveře dva zajímaví chlapíci. Prvním byl student z Běloruska, který nás upozornil, že sice pomáháme ve válkách, ale v jeho zemi také panuje nesvoboda a mizérie. Tím zavdal podnět ke vzniku sekce pro lidská práva a podporu demokracie, která dnes operuje ve více než patnácti zemích, kde podporujeme občanskou společnost a v poslední době zajišťujeme relokaci stovek aktivistů a novinářů z Ruska a Běloruska. Druhým byl Američan kubánského původu, který se snažil pomáhat nezávislým novinářům na Kubě. Emigranti na ostrov nemohli, Američané tam létali s luxusními slunečními brýlemi a stříbrnými kufříky, takže je do půl hodiny tajná policie odhalila. Napadlo ho oslovit nás, národ bývalých disidentů. Tak jsem se naučil nazpaměť všechny potřebné adresy a záměrně přes Moskvu odletěl jako první kurýr na Kubu. Dnes máme v Kostarice kancelář pro Střední a Jižní Ameriku, kde pomáháme i původnímu obyvatelstvu.
Rozšířili jste působnost i v Česku?
Vedle sdílení informací a pořádání festivalu Jeden svět se také hodně zaobíráme lidmi na okraji společnosti, ať už se na ni dostali z důvodů ekonomických, rasových, nebo následkem nedostatečného vzdělání. Tím jsme se dostali i k problematice dluhové úzkosti, neboť zhruba 850 tisíc lidí mělo jednu a více exekucí. Zajímavé je sledovat vztah mezi oblastmi s nejvyšším zadlužením obyvatel a volebními preferencemi. Inklinace k populistům a extremistům je formou jejich protestu vůči mainstreamu, který se o ně v jejich očích nepostaral. V poslední době nám samozřejmě přibyla starost o ukrajinské uprchlíky.
Jak se uvedené projekty odrážejí na vnímání Člověka v tísni českou veřejností? Poslední dobou mám pocit, že jste některým skupinám spíš trnem v oku.
Na internetu je asi sedm procent aktivních uživatelů, kteří útočí na princip naší práce. Jsme hodně vidět, a to i na sociálních sítích, a tak se z nás stává snadný terč. Navíc se opíráme i o fundraising, na což určitý okruh lidí instinktivně reaguje negativním způsobem. Z našich hlubších analýz ale vyplývá, že 30 % společnosti nám věří a pravidelně nás podporuje, stejně velká část je spíš váhavá a obezřetná, pak se vztah zhoršuje až ke zhruba poslední pětině, která nám nedůvěřuje a předpokládá, že všechno děláme za cizí peníze a pro vlastní obohacení.
Měnila se v průběhu let ochota Čechů přispívat na vaše projekty?
Vždycky se největší ochota projevila v krizových situacích. V případě Arménie dokonce ještě za komunismu, poté při povodních, po tsunami v Asii, nedávno po řádění tornáda na Moravě a aktuálně jsme svědky fenomenální reakce na dění na Ukrajině. Z takřka půl milionu příspěvků, za nimiž můžeme vidět dva až 2,5 milionu převážně drobných střadatelů, jsme poskládali přes dvě miliardy korun. Celkově objem podpory roste a přibývá i podnikatelů a firem přispívajících milionovými částkami. Pomalu sílí také forma pravidelného dárcovství, už máme asi 40 tisíc stálých dárců.
Napadlo vás někdy, že kdybyste své schopnosti uplatnil v komerční sféře, mohl z vás být velmi bohatý člověk?
Samozřejmě se někdy taková myšlenka letmo objeví, ale zatím bych neměnil. Žiju nadmíru zajímavý život, mám kolem sebe úžasné lidi, pracuju v organizaci, v níž vždycky jako první otázka zní, co a jak můžeme pro někoho udělat. Asi by bylo fajn vydělávat víc peněz a létat třikrát ročně na dovolenou do mé milované Asie, vlastnit lepší auto než ojetinu za 300 tisíc. Jenomže mně větší spokojenost přináší, když se můžu s týmem inspirativních kolegů podílet na zajímavých projektech. To nejúžasnější na světě jsou prožitky. Je lepší být relativně chudý a prožít plný život, například včetně cestování, než hromadit krámy, které člověku štěstí stejně nepřinesou.
Když jste zmínil cestování, kam vás to nejvíc táhne?
V první řadě jsem odjakživa klasický batůžkář. Pravidelně se vracím do slovenských, rumunských a ukrajinských hor, letos jsme dokonce i s dětmi přešli Slovenské rudohoří. Nicméně se starším dcerám snažím ukázat i kulturní destinace, jako jsou Berlín nebo Vídeň. A snad můžu říct, že docela dobře rozumím Asii. Opakovaně mě to táhne do Indie, Nepálu, Afghánistánu či Střední Asie. Naproti tomu v Jižní Americe jsem byl jen jednou a do Afriky se dostávám pracovně.
Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?
Vaši čtenáři se určitě zajímají o svět. V něm je kromě krásných a zajímavých míst, za kterými se vyplatí cestovat, také spousta lidí, kteří žijí v bídě a ohrožení. Když budete hledat způsoby, jak jim pomoct, například členstvím v Klubu přátel Člověka v tísni, dodáte tím nový rozměr i samotnému cestování. Budete o navštívené oblasti přemýšlet jinak, ponoříte se pod povrch toho, co vidíte.
