nahoru

Stanislav Havlíček: Lékárník bez hranic

Honza Čermák 29. září 2022 • 11:10
Stanislav Havlíček: Lékárník bez hranic
foto: Petr Florián

Jako lékárník se účastnil zatím pěti humanitárních misí organizovaných Lékaři bez hranic. O druhé z nich, v uprchlickém táboře pro Rohingy v Bangladéši, napsal knížku Hlas větru, která letos získala titul Cestopis roku. Jak jde dohromady cestování a pomoc v nouzi?

Agatha Christie, nejprodávanější spisovatelka všech dob, začala psát svoji první detektivku ve výdejně léků. Vy jste jako lékárník vydal nejlepší český cestopis roku. Mají snad lékárny nějakou zvláštní tvůrčí auru?

Je pravda, že se mezi lékárníky dají najít známí autoři: Marie Kubátová s Krkonošskými pohádkami, její maminka Amálie Kutinová a šest knih s Gabrou a Málinkou nebo filmový scenárista Zdeněk Zapletal, který farmacii sice vystudoval, ale v lékárně pracoval jen krátce. Nicméně bez osobního vkladu by jen samotné prostředí lékárny nefungovalo.

Váš Hlas větru o bangladéšském uprchlickém táboře je výborný, ale upřímně mě docela překvapilo, že uspěl právě mezi cestopisy. Vidíte to podobně?

Už když se mě Honza Šamla z BWT Books ptal, jestli s přihláškou souhlasím, upozorňoval jsem ho, že se hlásíme úplně mimo kategorii. Ačkoli v knížce určitým způsobem zabrousím i do geografických vod, například na jednu z nejdelších pláží světa (na níž se ovšem nedá koupat), nejedná se o popis turistické destinace, kterou Bangladéš ani není. K cestopisu jsem se přiblížil spíš ve své prvotině z mise v Jižním Súdánu, kde jsem se věnoval i dovolené na Komorách. Honza ale namítal, že by se můj netradiční pohled na zemi očima uprchlíků mohl považovat za něco jako cestopis naruby, což se skutečně stalo. A jsem za to vděčný.

Co vás pudilo připojit se k Lékařům bez hranic (dále LBH) a dostat se do zemí mimo naši komfortní zónu?

Svůj zájem jsem neprojevil s vidinou nějakých konkrétních zemí, kam by mě mohli jednou vyslat. Motivací nebylo cestování, ale možnost pomáhat. V podstatě jsem jenom čekal, až vyrostou děti.

Když pak přišla první nabídka, což byla mise v Jižním Súdánu, ani na chvíli jste nezapochyboval?

Vůbec mě nenapadlo, že bych to odmítl. Sice tam tehdy ještě byly nepokoje, ale v zásadě bylo pět let po válce a aspoň z dostupného mediálního obrazu nepůsobila tamní situace nijak dramaticky. Zkrátka jsem se vydal do oblasti, která potřebovala poválečnou obnovu. Byl jsem připravený odjet do velmi rurální země v africké polopoušti. A tohle očekávání se naplnilo. U severní hranice se Súdánem je to jedna velká nefalšovaná africká vesnice se vším všudy – s hliněnými domky bez vody a elektřiny, pasteveckou komunitou...

Je účast na misích návyková?

To je individuální. Mnozí kolegové vyjedou někdy kolem pětadvaceti let, kdy nemají doma vybudované zázemí nebo se jim rozbil vztah a snaží se nějak zaplnit prázdnotu. A tak jezdí z jedné mise na druhou. Já se první mise zúčastnil v době, kdy už jsem měl téměř dospělé děti. A uvědomil jsem si, že šest měsíců z domova je opravdu hodně. Za tu dobu přijdete o události, které se nestanou součástí sdíleného života, třeba taneční mé dcery. Takže jsem si nastavil limit tří měsíců. Každopádně návyk u sebe nepozoruji, jen si občas říkám, že bych mohl zase dělat něco užitečnějšího než tady pobíhat s papíry. Ale není to touha po dobrodružství nebo adrenalinu. Odjíždím kvůli pocitu zodpovědnosti, protože tam někde je tým, který akutně potřebuje lékárníka. Když mě navíc osloví člověk, který už mě a můj styl práce zná, považuju to za projev důvěry, kterou nechci zklamat.

Týmy jsou složeny z odborníků z celého světa. Vnímáte mezi nimi nějaký společný rys, nebo naopak odlišnosti?

Složení týmů se částečně odvíjí od toho, které z pěti operačních center LBH (Barcelona, Ženeva, Paříž, Amsterdam a Brusel) vás vysílá. Kritériem není ani tak jazyk jako spíš přirozená náklonnost k určitému typu zemí. Osobně jsem byl vyslancem čtyř z pěti center a poznal kolegy z různých zemí od Kanady a Argentiny přes evropské země až po Hongkong nebo Filipíny. Společné je jejich nastavení, že chtějí pomáhat v zemi, která je na tom hůř než jejich vlastní, a splatit to, že měli šanci získat vzdělání, které například v případě Čechů dostali v podstatě zadarmo. Jsou také země, kde je v dané profesi nedostatek pracovních míst, takže se jedná o standardní formu zaměstnání v zahraničí. Dneska už narazíte třeba na africké expaty, kteří pracují v sousedních zemích, kde i využívají výhodu znalosti místního jazyka.

Lišilo se v různých zemích fungování místních, kteří vám byli k ruce?

Působím jako supervizor lékárny, k ruce mívám tři až pět lidí. V Jižním Súdánu to byli kluci se základní až střední školou jejich typu, takže uměli číst, psát a počítat. Postupem času získávali další dovednosti, ale o lécích nevěděli nic. Fungovali tedy víceméně jako zodpovědnější skladníci. V Jemenu nebo Bangladéši už měli moji pomocníci vzdělání srovnatelné s mým. Dokonce si troufám říct, že na Blízkém východě mě zkušenostmi často trumfli. Potýkají se totiž s velkou konkurencí, takže se musí víc snažit, někteří studovali třeba na britských univerzitách. To se týká i lékařů, kteří během své praxe provedli obrovský počet výkonů. Rozdíly jsou tedy v úrovni dovedností, ale přístup k práci je v podstatě stejný.

Je podobná i vaše pracovní náplň na jednotlivých misích?

Do značné míry ano, protože díky nastaveným standardům je práce v rámci LBH dost uniformní. Nicméně podmínky se lišit můžou. Zatímco v Jižním Súdánu jsme všechno dováželi přes vlastní zabezpečené logistické centrum, v Bangladéši se jednalo o čerstvou humanitární krizi s potřebou rychlé reakce, takže nebyly k dispozici žádné použitelné zásoby. Částečně jsme to řešili pomocí standardizovaných setů z univerzálních skladů WHO a Červeného kříže, většinu jsme ale museli pořizovat na místě. Což obnášelo komplikace s celními procedurami nebo validací místních firem. Neulehčila nám to ani nutnost překládat všechno z bengálštiny.

Zážitky z Bangladéše jsou v knize pro čtenáře velmi tíživé. Co bylo nejnáročnější přímo na místě?

Paradoxně to nebyla smrt, protože ta je přirozenou součástí života. Nepřirozené jsou například policejní kontroly a výslechy, které naši práci nesmírně komplikují, otravují, až znechucují. Byrokracie pro byrokracii, která k ničemu nevede, jenom komusi pomáhá počechrat ego. Působili jsme tam jako humanitární pracovníci, kteří ovšem v Bangladéši legálně pracovat nesmějí, takže jsme formálně figurovali jako konzultanti. Bez nároku na finanční odměnu, což nám místní „autority“ nevěřily. A tak se pak člověk brání třeba tím, že ozbrojené patrole pozvrací auto. Sice na to nejsem hrdý, ale Bangladéš je zkrátka země, kde jsou lidi úplně všude, takže jakmile se dostaví krizová situace, není zbytí. Hledání soukromí patřilo k dalším nástrahám.

Na mě v knížce nejsilněji působily krátké příběhy uprchlíka Salima. Jak jste je prožíval vy?

Tady musím přiznat určitou autorskou licenci. Ty příběhy se skutečně staly, ale různým lidem. Salim nám je jen tlumočil, protože Rohingové anglicky většinou neumějí, a já pak jimi knížku proložil. Každopádně poslouchat ty drásavé příběhy bylo hodně náročné. Tušíte, že si s sebou všichni nesou nějaké trauma, každá rodina o někoho přišla. Cestou do tábora procházeli kolem spousty mrtvých těl. To samozřejmě zažívaly i děti, což jsem jako táta vnímal ještě intenzivněji.

Jak se s těmi zvěrstvy, která v Myanmě zažili, daří Rohingům popasovat?

Od psychologů, kteří tvořili 70 procent našeho týmu zdravotníků, vím, že docházelo k mnoha převážně demonstračním pokusům o sebevraždu. Protože ti lidé netuší, jak dál. Momentálně jsou sice v relativním bezpečí, ale s nulovou budoucností. Bangladéš je nechce, do Myanmy se vrátit nechtějí nebo nemůžou. Polovinu uprchlíků tvoří děti, které navíc nechodí do školy. Takže hrozí, že se z nich časem stanou dětské gangy. Naštěstí se v Bangladéši aspoň nepije alkohol, snad ani drogy nejsou dostupné. Každopádně ve stanovém městečku, obzvlášť bez odpovídajícího zázemí, se nedá žít dlouhodobě. Navíc se mediální pozornost od roku 2018 stočila k jiným světovým problémům. Situaci vnímám jako velmi neuspokojivou, ale sám dobře nevím, jak by se dalo smysluplně pomoct. Z bohatých zemí tam proudí materiální humanitární podpora, ale ta sama o sobě nadějnou budoucnost nezaručí.

Není smůla i v tom, že se Rohingové dostali zrovna do jedné z nejchudších zemí světa?

To si nemyslím. Ačkoli je Bangladéš nesmírně chudý, není to velký rozdíl oproti chudému životu Rohingů, kteří v sociální vyloučenosti žili už v Myanmě. Jsou jediným ze 135 etnik, které tam nebylo oficiálně uznáno. Mně se líbilo, jak na začátku krize bangladéšská premiérka prohlásila, že v jejich velmi chudé zemi žije 160 milionů lidí, ale přesto jsou dost bohatí na to, aby mohli dalšímu milionu poskytnout aspoň dočasný azyl.

Pokud by někoho z našich čtenářů přepadla touha nějak pomoct, má to vůbec smysl?

Každá pomoc má smysl. Část zdravotnické pomoci, podobně jako u jiných humanitárních projektů, je financována přímo z Česka. Můj osobní postoj je takový, že sám sice nedokážu zastavit válku na Ukrajině či v Jemenu nebo zajistit, aby se uprchlíci z celého světa mohli vrátit domů, ale do doby, než se najde někdo, kdo toho schopen bude, můžu pomáhat konkrétním lidem. Aby zvládli vydržet aspoň do chvíle, kdy se okamžik zlomu přiblíží.

Jak jste v táboře pomáhal sám sobě od emočního stresu?

Už v Jižním Súdánu jsem se z něj naučil vypsat. Je to taková moje psychoterapie – teď to sepíšu, takže se k tomu můžu kdykoli vrátit, ale pro tuhle chvíli to můžu odložit a v klidu se věnovat práci. Navíc jsem se například o úmrtích pacientů dozvídal zprostředkovaně, což ovšem může být někdy ještě horší, třeba když si zdravotní sestra přijde pro pytel na mrtvé tělo... Oproti velké části kolegů to mám o něco jednodušší díky tomu, že jsem o generaci starší, tudíž od života neočekávám, že bude růžovým obláčkem. Na misi odjíždím s vědomím, že budu blízko smrti. Ale každé úmrtí je kompenzováno desítkami životů, které zachráníme naší přítomností a prací. Naštěstí jsem měl hned od první mise štěstí na kolegy s podobným pohledem, který dokázali i předávat dál.

Působíte na mě jako veskrze pragmatický člověk. I to je přístup, který pomáhá přežít bez psychické újmy?

Já osobně nezachraňuju pacienta masáží srdce. Ale beze mě bude mít doktor k masáži jenom prsty – chyběl by mu skalpel, sterilizátor, infuze atd. Jsem tam od toho, aby bylo čím zachraňovat. Mým úkolem je tedy umožnit ostatním předvést, co dovedou. Pokud tohle nezvládnu zajistit, nezmůžou nic ani ostatní. Takže bez pragmatismu to nejde.

Je prostor i pro humor?

Občas nastávají i humorné chvíle. Například jsme vyslali autem zásoby do porodnice, když se najednou ve vysílačce ozval řidič: „I’ve just hit a kid in front of the maternity!“ (Před porodnicí jsem srazil dítě!) Okamžitě vypukl obrovský povyk, který ovšem vznikl jen nepochopením angličtiny, ve které „kid“ primárně znamená kůzle. Takže nakonec z toho byla večeře pro spoustu lidí.

Vracíte se domů s pocitem, že jste k něčemu přispěl?

Tohle je moc důležité. Je potřeba každou misi vyhodnocovat. Průběžně zapisovat, co všechno se řešilo a s jakým výsledkem. Pak se na to podívat a říct si, co by se dalo řešit líp. Ale hlavně mít před očima, co všechno se podařilo. Jakmile pozitiva převládají, byla to prospěšná mise.

Nenastává po návratu kulturní šok?

Návrat bývá většinou náročnější než samotná účast na misi. Přestože v kontextu předchozího života nemusí čtvrt nebo půl roku působit jako dlouhá doba, váš domov se rapidně promění. Není to tím, že by se tu něco zásadního událo. Událo se něco ve vás, takže najednou vnímáte věci jinýma očima. Nechápete věci, které vám předtím připadaly známé, které jste přirozeně akceptoval.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Po návratu z Bangladéše jsem šel do malé venkovské samoobsluhy nakoupit jídlo na víkend, abych nemusel denně mezi lidi, protože i intenzivní sociální kontakt je po návratu poměrně složitá věc. Hleděl jsem na chladicí pult a divil se, proč je v něm pět druhů jogurtů. Ve finále jsem obchod opustil se dvěma rohlíky, pomerančem a ledovými kaštany. Dostavila se u mě fobie z rozhodování a na oběd jsem se radši pozval k sestře.

Jak si takový stav vysvětlujete?

Řada lidí má představu, že pod LBH patří jen lékaři, ale skoro polovinu tvoří i jiné profese – administrativní pracovníci, finanční manažeři, logistici, stavaři, elektrikáři... Podobně jako v naší běžné nemocnici. Jenomže na misi jako specialista nemusíte dělat nic, co do vaší odbornosti nepatří, jste pro takovou práci moc drahý. Nemusím se tedy věnovat nakupování, vaření nebo úklidu, což jsou činnosti, kterým se doma nevyhnu. Po třech měsících si od nich ale odvyknu a musím se do nich znovu dostat.

Pojďme na chvíli k cestování. Máte v rámci mise aspoň nějakou příležitost poznat zemi, v níž působíte?

To se odvíjí od pravidel LBH a stupně bezpečnostního rizika v dané zemi. Když jste v Malawi na projektu, který se zaměřuje na tuberkulózu nebo HIV, můžete si na víkend vyjet k jezeru nebo na safari. V Jižním Súdánu už ale dochází k ozbrojeným srážkám nebo občasným únosům, takže jsou možnosti omezenější. Kde se střílí, tam se necestuje. V Jemenu jsem několikrát projel část západního pobřeží, ale skoro nic jsem neviděl, protože tam nic moc k vidění není. Ale obecně u mě platí, že jako lékárník funguji pouze v areálu projektu. Stačí, abych jel z hlavního města do přiděleného působiště, a už se ze mě stává turista. Zajímá mě, odkud pochází pilot, jak často lítá a co nejneobvyklejšího kdy přepravoval. Když se sblížím s místními kolegy, rád přijmu jejich pozvání – třeba na křtiny nebo do kostela na kázání –, protože díky tomu poznám jejich kulturu a zvyky.

Zapůsobilo na vás nějaké konkrétní místo?

Když se mi v Jižním Súdánu podařilo dostat se aspoň na chvíli ven, stačilo se vydat k vyschlé řece, kde se u zbytků vody shromažďovali ptáci v obrovských hejnech, mezi nimi se motali krokodýli, ještěrky nebo hadi, nad mršinami kroužili dravci, kolem poletovaly kudlanky všemožných barev a tvarů. Laloby (pouštní datlovníky) byly obsypané volavkami tak, že vypadaly jako obrovské bavlníky. Samotné prostředí nebylo nic moc – placatá krajina s rozpraskanou vyprahlou půdou a pár stromy –, ale pozorování fauny bylo fascinující.

Jste díky misím v krizových oblastech odolnější i při běžném cestování?

To bych neřekl. V Jemenu si na chlapíky s kvérem na každém kroku poměrně rychle zvyknete, protože je to tam všední součást koloritu. Oproti tomu mě víc vyděsil voják s puškou, který na mě nečekaně vyskočil v Thajsku, když jsem se tam omylem nachomýtl k sídlišti u vojenské základny. Jinak se ale v podstatě nikde nebojím, protože si udržuji zdravý respekt a záměrně se nevystavuju zbytečným rizikům.

Jaké destinace vás lákají?

Před vypuknutím války v Sýrii jsem měl naplánovanou pozemní cestu do Indie. Tehdy jsem měl nový pas a napadlo mě, že bych se mohl zaměřit na země s názvem začínajícím na I. Na Komorách jsem se seznámil se skupinou poutníků, kteří tam přijeli učit výklad koránu. Ti mě pozvali do Pákistánu. A chtěl bych podniknout i nějaké dlouhé treky – na Novém Zélandu, ve Spojených státech nebo Kungsleden ve Švédsku. Jsem otevřený víceméně čemukoli, jen nemám rád velkoměsta, radši se uchýlím do přírody.

Jel byste do Myanmy, když jste viděl, jak se tahle země zachovala k Rohingům?

Jel. Stejně jako do Ruska, pokud se to tam jednou změní. Zatím mě ale od návštěvy Myanmy trochu odrazuje i stav jejich dopravní infrastruktury, podobně jako v případě Madagaskaru.

A chystáte se i na nějakou další misi?

Takhle to u mě nefunguje, jsem zkrátka k dispozici, když je někde potřeba. Měl jsem jet na Ukrajinu, ale v lednu jsem si zlomil nohu tak, že ještě nedávno jsem skoro nechodil. Mohl bych tam sice pracovat jako lékárník, ale nezvládl bych odbíhat do krytu. Kvůli zranění mi unikla i mise na Papuu Novou Guineu, která mě hodně lákala. Tam bych snad vydržel i rok.

Kdyby se někdo z našich čtenářů odhodlal vyjet poprvé na humanitární misi, jakou byste mu dal radu?

Pokud by jel jako lékárník, tak aby se naučil pracovat v Excelu. Jinak je potřeba nebýt předpojatý a nebrat si s sebou moc věcí. Na poslední mise už jezdím s 30litrovým batohem: tři trička, dvoje ponožky, troje trenky, kraťasy a dlouhé kalhoty. Oblečení je jen podružná starost navíc.

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země