nahoru

Sedm odvážných cestovatelů Lidé a Země: Jolana Sedláčková

redakce LaZ 21. července 2022 • 06:30
Sedm odvážných cestovatelů Lidé a Země: Jolana Sedláčková
foto: Jolana Sedláčková

Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl – anebo Nelly Ramussenová. Čeští cestovatelé, kteří měli z dnešního pohledu štěstí, že poznávali svět v době, kdy pro nás Středoevropany zůstávalo mnoho dosud neobjeveného. V současnosti může putovat po světě v podstatě kdokoli a kamkoli, záleží jen na odvaze každého z nás, kam až zajdeme. Představme si sedmičku mladých dobrodruhů, kteří mají pro strach uděláno a díky nimž můžou čtenáři LaZ i nadále poznávat místa a kultury, které zůstávají mimo vyšlapané trasy cestovních kanceláří.

Kdy jste měla na cestách pocit, že jste s odvahou zašla zřejmě příliš daleko?

Na Sibiř jsem se vydala v zimě především kvůli svému přání přejet autem zamrzlé jezero Bajkal. Když jsme najížděli na led úplně poprvé, strašně jsme se báli. Atmosféra v autě byla velmi napjatá a všichni zarytě mlčeli. Pořád jsme čekali, kdy se ozve strašné praskání a my se i s autem propadneme do ledové vody. Rozjeli jsme se po ledové ploše a zastavili kus od břehu. Obdivovali jsme úchvatný led protkaný snad tisícem prasklin. Nedaleko nás projelo další auto. Celý led se zachvěl a bylo slyšet praskání. V minus třiceti stupních však veškeré pukliny okamžitě zamrzají. Na konci ledna má led tloušťku až jeden metr a jízda po něm je bezpečná. Není čeho se bát. Na cestování po ledu jsme si rychle zvykli. Jezdili jsme po Bajkale, zamrzlých řekách, a dokonce i na Ochotském moři na Dálném východě. Na veškerý strach jsme zapomněli a jízda po ledu nám už přišla jako zcela normální a běžná. V závěru naší sibiřské cesty jsme se z Dálného východu vrátili zpátky k Bajkalu. Tou dobou se po jezeře stále jezdilo, i když denní teploty občas vystoupily vysoko nad nulu. Vypravili jsme se na jedno místo, které bývá vyhlášené čistým ledem. Nikdo z nás se vůbec nepozastavil nad tím, že tady po ledu jedeme jako jediní. S rostoucími teplotami led na jezeře úplně změnil strukturu i barvu. Úžasná průhlednost nadobro zmizela. Vystoupila jsem z auta a šla se podívat k jedné prasklině. Byla asi pět centimetrů široká a stála v ní voda. Skrz puklinu byla vidět i tloušťka ledu. V tomhle místě měl led jen 30 cm! Byla jsem úplně v šoku. Naskákali jsme do auta a ujížděli okamžitě pryč. Na břehu jsem se pak od jednoho místního pána dozvěděla, že v těchto místech vyvěrají teplé prameny, které led zespodu podmývají. Nakonec tedy naše nejodvážnější jízda po ledu nebyla ta první, ale ta poslední.

Kdy se vám naopak odvaha nejvíc odměnila nezapomenutelným zážitkem?

Asi úplně nejodvážnější věcí, kterou se mi podařilo za poslední roky uskutečnit, bylo vydat se na sedmiměsíční cestu do Asie. Nejtěžší bylo odejít z práce a smířit se s tím, že až se vrátím domů, budu muset začít někde úplně jinde a od začátku. Teď, s odstupem času, to ale vidím jako jedno z nejlepších rozhodnutí svého života. „Velká cesta“, jak jí někdy říkám, byla naprosto fantastickou zkušeností. Tomu pocitu, mít před sebou sedm měsíců naprosté svobody a volnosti, se nic nevyrovná.

Jakou roli ve vašem životě sehrál časopis Lidé a Země?

Odmalička mám ráda čtení a prohlížení obrázků v časopisech a knihách. Mít článek v cestopisném časopise bylo pro mě něco skoro posvátného. Obdivovala jsem lidi, kteří tam píšou, a přála si být jako oni. Když jsem se v roce 2015 vrátila ze své první cesty autem do Střední Asie, zkusila jsem svůj článek o jezeru Kulikalon poslat do časopisu Lidé a Země. A ono to vyšlo! Otiskli ho! Byl to můj úplně první článek v tištěném médiu.

redakce LaZ




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země