Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl – anebo Nelly Ramussenová. Čeští cestovatelé, kteří měli z dnešního pohledu štěstí, že poznávali svět v době, kdy pro nás Středoevropany zůstávalo mnoho dosud neobjeveného. V současnosti může putovat po světě v podstatě kdokoli a kamkoli, záleží jen na odvaze každého z nás, kam až zajdeme. Představme si sedmičku mladých dobrodruhů, kteří mají pro strach uděláno a díky nimž můžou čtenáři LaZ i nadále poznávat místa a kultury, které zůstávají mimo vyšlapané trasy cestovních kanceláří.
Kdy jste měl na cestách pocit, že jste s odvahou zašel zřejmě příliš daleko?
Když cestuju sám, tak si cestu plánuji a během ní spoléhám na své schopnosti či intuici. Asi mám i vnímání rizika vnitřně hodně posunuté. Hůře se však reaguje, když osud cesty není v mých rukou. Jednou jsem dostal nabídku nalodit se na oceánskou plachetnici a plout jako člen posádky z města Ushuaia do přístavu Santos v Brazílii. Kapitána, posádku a loď jsem viděl poprvé až v maríně. Během třítýdenní plavby nás zasáhly tři silné bouře, vlny místy dosahovaly sedmi metrů a pobyt na palubě byl utrpením. Uprostřed neklidné noci nás vzbudil kapitán, že loď nabírá spoustu vody. Studená mořská voda zlověstně pěnila pod nohama a před očima se nám promítal film Vše je ztraceno s Robertem Redfordem. Chvilku nám trvalo, než jsme procitli a zkonsolidovali si myšlenky. Pouze společnými silami jsme zažehnali nebezpečí. Tato plavba nebyla jen zkouškou odvahy nebo dovednosti, ale také prověřila naši trpělivost a empatii jeden k druhému. Naučil jsem se, že plavba po moři by neměla být dobrodružstvím, ale prováděním plánu.
Kdy se vám naopak odvaha nejvíc odměnila nezapomenutelným zážitkem?
Mým dosud největším životním dobrodružstvím bylo poslechnout hlas srdce a přestěhovat se do Brazílie, která se mi stala domovem, přístavem pro mnohé expedice a kde jsem poznal úžasné lidi. Ale člověk nežije jen z těch velkých okamžiků či rozhodnutí. Například nabídka od jednoho známého fotografa jít dokumentovat lékařskou expedici do Amazonského pralesa se mi zprvu zdála jako příliš velké sousto, protože jsem dosud fotil spíše cestování nebo jachting. Několik vzájemných rozhovorů mi přece jen dodalo odvahy vzít na sebe takovou zodpovědnost a mé obavy se rozplynuly už po prvním dni práce v malé osadě na břehu řeky Negro. Samotní dobrovolní lékaři z nevládní organizace EDS jsou profesionálové a uměli mě přesně nasměrovat, ale i povzbudit. Proniknout do namáhavé rutiny lékaře či soukromého života domorodých obyvatel bylo úžasnou odměnou za odvahu a námahu.
Jakou roli ve vašem životě sehrál časopis Lidé a Země?
Po přestěhování do Jižní Ameriky jsem cítil potřebu sdílet své zkušenosti s domovem. Už předtím jsem četl mnohé skvělé reportáže v časopise Lidé a Země, které mi byly velkým vzorem a zároveň průvodcem na cestě. Moje první zveřejněná reportáž byla o Sao Paulu jako o metropoli vnímané očima gringa. Časopis dokonce otiskl fotografie černobílé, což bylo dosti vzácné. Díky měsíčníku Lidé a Země se snažím být vnímavý a zachytit momenty, které nejlépe vypovídají o dané zemi. Je skvělé, že reportáže jsou dnes i on-line a umím je sdílet s cestovateli. Každá z nich zachycuje ducha doby a v digitální podobě se zachová pro mnohé generace. Chci poděkovat redakci, ale i všem cestovatelům, kteří spolutvoří špičkový obsah každého čísla a kteří mě motivují vydat se na cesty. Lidé a Země je mnohem víc než jen časopis: je to komunita lidí, kteří chtějí poznat svět vlastníma očima, takový, jaký je.
