Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl – anebo Nelly Ramussenová. Čeští cestovatelé, kteří měli z dnešního pohledu štěstí, že poznávali svět v době, kdy pro nás Středoevropany zůstávalo mnoho dosud neobjeveného. V současnosti může putovat po světě v podstatě kdokoli a kamkoli, záleží jen na odvaze každého z nás, kam až zajdeme. Představme si sedmičku mladých dobrodruhů, kteří mají pro strach uděláno a díky nimž můžou čtenáři LaZ i nadále poznávat místa a kultury, které zůstávají mimo vyšlapané trasy cestovních kanceláří.
Kdy jste měl na cestách pocit, že jste s odvahou zašel zřejmě příliš daleko?
Po měsíci očkování psů proti vzteklině v zapadlých a turisty nepolíbených koutech severní Keni jsme si s partou Veterinářů bez hranic vypůjčili starou, dřevěnou a značně děravou arabskou dhau s cílem plachtit se mezi líbeznými ostrůvky nedaleko somálských hranic. Dny jsme trávili pozorováním delfínů a rybařením, večery pojídáním čerstvých krabů na opuštěných plážích. Byl to ráj. Tedy dokud se nám na širém moři neurval kus dřeva, kterému jsme přezdívali kormidlo, a vetchá bárka bez motoru se stala naprosto neovladatelnou. Zanedlouho jsme plnou parou narazili do korálového útesu, dhau se nebezpečně nahnula a my strávili noc prosbami Poseidonovi o klidné moře. Naše modlitby byly vyslyšeny, moře zůstalo do ranního přílivu bez vln a nebezpečná bouře, která by naši ztroskotanou bárku jistě bývala byla převrátila, se nedostavila. Přišla až druhý den navečer...
Kdy se vám naopak odvaha nejvíc odměnila nezapomenutelným zážitkem?
Mým velkým snem bylo vydat se do Alžírska a spatřit v poušti ukryté vykopávky majestátního římského města Timgad s dokonalým čtvercovitým půdorysem. První překážkou byla bezpečnost. Dle zahraničních ministerstev Spojených států, Velké Británie a Česka vás v Alžírsku buď unesou, nebo vám rovnou uříznou hlavu. Druhou překážkou byla nedostupnost. Alžírsko téměř nevydává turistická víza, a je tedy nemožné se do něj dostat klasickou cestou na „vlastní pěst“. Do země se nám nakonec podařilo proklouznout na jakási „pracovní víza“, ale bylo přitom zapotřebí určitého slovního klamu, někdo by možná řekl lži, na alžírském velvyslanectví. Za bezprecedentní krok jsme byli odměněni lidu-prázdným historickým skvostem a turistickým vakuem během celé naší poutě skrz tuto dle mého názoru bezpečnou zemi.
Jakou roli ve vašem životě sehrál časopis Lidé a Země?
Časopisy Lidé a Země jsem poprvé spatřil jako malé škvrně. Byly napěchované v babiččině skříni, které jsem se přidržoval, abych nespadl na zadek. Prarodiče odebírají LaZ již více než padesát let a všechny díly mají pečlivě uschované. Rád jsem si v nich listoval, později je četl a následně mi bylo naprosto jasné, kam chci psát o svých bláznivých dobrodružstvích. Na LaZ miluji rodinný přístup, ale také obměňující se kolektiv autorů, který dodává každému číslu čerstvý nádech nových, nerecyklovaných zážitků.
