Celý život se snažím trávit co nejvíc času venku, proto tak často mluvím o veřejných venkovních prostorech

Celý život se snažím trávit co nejvíc času venku, proto tak často mluvím o veřejných venkovních prostorech Zdroj: Petr Florián

Manželka se synem hrají v Lisabonu na honěnou pod obří pergolou budovy EDP (Aires Mateus Architects)
Rodičovství mi obrátilo pohled vzhůru nohama (obálka knihy; lisabonská vyšla v listopadu)
Radikální mateřská škola Nová Ruda v Liberci-Vratislavicích od dvojice Petr Stolín & Alena Mičeková
Největší sokolovna světa stojí v Brně. Její část byla nedávno zrekonstruována podle návrhu ateliéru TRANSAT architekti.
Ve věži Pavilonu G Brněnského výstaviště
8
Fotogalerie

Architekt Adam Gebrian: Cesty za poznáním domova

Ačkoli má na kontě jediný návrh realizované stavby, může se pochlubit titulem Architekt roku. Zasloužil si ho za nezdolnou propagační a osvětovou činnost. Inspiraci čerpá významnou měrou v zahraničí, kam se ovšem vydává i proto, aby lépe poznal svoji domovinu.

Vyrůstal jste ve Zlíně, kde se narodila mj. Eva Jiřičná. Máte pocit, že tohle město něčím inspiruje budoucí architekty?

Řekl bych, že i když vás architektura vůbec nezajímá, pobytem ve Zlíně se o ni prostě zajímat začnete. Je to natolik výrazné prostředí, že vás zformuje možná víc, než byste chtěl. Nevím, jestli vás automaticky přimkne k architektuře, mě osobně víc zajímalo myšlení Tomáše Bati a étos, který za ním byl, ale každopádně jste v naplánovaném prostředí. Lidé, kteří nemají Zlín rádi, tvrdí, že byl první totalitou na našem území. Něco na tom je, platila v něm totiž přísnější pravidla než jinde – nesměl se tam pít alkohol, lidé si nemohli pěstovat, co chtěli, nebo chovat zvířata atd. Přesto firma dostávala desetitisíce žádostí o práci, přičemž vyhovět mohla jen zlomku.

Co za takovým zájmem vězelo?

Zlín bývala malá vesnice v lineárním údolí malé říčky mezi nádhernými horami. A v takovém prostředí Baťa rozvinul svoji firmu a bydlení pro zaměstnance, což od začátku plánoval jako tzv. zahradní město, tedy jako domy vsazené velmi citlivě do krajiny. Ačkoli ty pravoúhlé domy vypadají jako unifikované krabice od bot, při pohledu na mapu zjistíte, že vytvářejí jakési křivky. Byly totiž stavěné po vrstevnicích, protože to tak vyšlo nejlevněji. Baťa striktně trval na určitých ekonomických principech, ale s velmi příjemným výsledkem. Koneckonců na projektu Zlína pracovali nejlepší architekti své doby – Jan Kotěra, Josef Gočár, František Lýdie Gahura. Já to město miloval, dodnes ho považuju za svůj domov, kde jsem strávil prvních devatenáct let života. Od té doby mi připadá normální symbióza přírody, krajiny a architektury.

Specifika Zlína, která jste zmínil, jste vnímal už tehdy, nebo jsou patrná až dnešníma očima architekta?

Na to se těžko odpovídá. Julian Barnes napsal výbornou knížku Vědomí konce, pojednávající o tom, jak si idealizujeme svoji minulost. Nedokážeme se vcítit do toho, jak jsme se cítili před lety. Táta byl hlavní architekt tehdejšího okresu Gottwaldov, takže se u nás architektura rozebírala od mého útlého dětství. Navíc jsem vyrůstal na atypickém sídlišti navrženém specificky pro dané místo, tedy v souladu s některými zlínskými principy. Když jsem odešel studovat do Liberce, náhle jsem se ocitl ve zcela jiném prostředí. V oblasti Sudet, kde jste ušel sto metrů od hlavního náměstí a měl jste pocit, že druhá světová válka ještě neskončila. Ale právě tam jsem si hned během prvního týdne uvědomil třeba to, že Zlín nemá typické ulice, tedy prostory lemované z obou stran zástavbou.

Z vás už je taky táta. Díváte se díky synovi na věci kolem nás jinýma očima?

Rodičovství mi obrátilo pohled vzhůru nohama. Se synem trávím záměrně a rád opravdu hodně času a díky aktivitám mé manželky je to často v zahraničí – v Barceloně, Lisabonu, teď jsme se vrátili z USA. Sledoval jsem tedy interakce postupně rostoucího dítěte s neznámým prostředím. Mám dojem, že Barcelonu jsem za tři měsíce se synem poznal víc než Nizozemsko, kde jsem bez něj prožil dva roky. A naučil jsem se dívat dětskýma očima, které jsou v první řadě podstatně níž než ty naše. Filip ještě ani neuměl mluvit, když na Karlově mostě propukl v pláč, protože mu pro něj vysoké stěny bránily ve výhledu. Stal se ze mě expert na dětská hřiště a také jsem zjistil, že jakákoli šikmá plocha je tisíckrát atraktivnější než rovina. Barcelona je světová špička v přizpůsobování veřejného prostoru handicapovaným, starým i těm nejmenším, díky čemuž je pohyb po městě nesmírně pohodlný a plynulý. Hlavně jsme se ale snažili žít v cizích městech normální život, což naši pozornost přesměrovalo na běžné věci. Synka například zajímalo zásobování, fungování přístavu, čistění ulic a další provozní detaily.

O pobytu v Barceloně a Lisabonu jste vydal knížky, které rozhodně nejsou typickými průvodci. Chtěl jste čtenářům ukázat známá města neotřelým pohledem?

Psal jsem je především pro sebe! Abych na všechny ty zážitky nezapomněl. A synovi snad jednou poslouží jako album z dětství, které já sám nemám. Vlastně skoro všechno dělám pro sebe a nejbližší okolí, přestože tak většinou činím veřejně. Nesnažím se, aby to všechny bavilo. Takže ani v tomhle případě nebylo mou ambicí ovlivnit to, jak jiní cestují, i když u nás i v zahraničí vídám turisty, kterých je mi upřímně líto. Za dva tři dny chtějí vidět všechno, odškrtávají si místa. Ve spěchu toho moc nepoznáte. Trochu mě děsí i určitá instantnost spojená se sociálními sítěmi, kde se prožitky redukují na naprosto minimální čas. Jak říká filozof Slavoj Žižek, pravý zážitek už nespočívá v prožívání, ale ve sdílení.

V čem vy osobně spatřujete smysl cestování?

Mám v oblibě G. K. Chestertona, který v jedné kapitole skvělé knihy Ohromné maličkosti vypráví příběh dvou kamarádů. Jeden z nich si v Battersea balí kufry a druhý se ho ptá, kam se chystá. Zazní překvapivá odpověď: do Battersea. Už v něm totiž žil tak dlouho, že zastřeným zrakem nedokázal vnímat věci kolem sebe. A tak se vypravil do Německa, Francie a Itálie, aby po návratu čerstvým pohledem znovu objevil své vlastní město. Přesně takhle slouží cestování i mně. Prvních pár dní po návratu si s radostí všímám věcí, které mi dlouho unikaly.

A jak přistupujete k poznávání cizích míst?

Dlouho jsem cestoval za současnou architekturou jako turista, který vidí to, co přijel vidět. Má nějaké očekávání, plán, seznam míst, která obejde, ale mezi nimi nepozná nic jiného. Skutečný cestovatel ovšem vidí přesně to, co vidí, bez ohledu na to, kvůli čemu přijel. Má otevřené oči. Nečekané náhody jsou někdy podstatně zajímavější než jakýkoli plán. A právě s dítětem se vám tohle děje neustále. Je to sice pomalejší, ale jsem za to nesmírně vděčný. Zatím jsem neprožil šťastnější období než tři měsíce v inspirativní Barceloně. Ale nešlo například jen o to, že tam mají dokonalé bezbariérové úpravy, ke kterým se tu nejspíš nedopracujeme ani za padesát let. Mnohem radši bych sem dostal jejich chování jeden k druhému – s respektem, důvěrou a tolerancí.

Bylo v tomhle ohledu Španělsko výjimečné?

Rozhodně nebylo. Zamiloval jsem si také Portugalsko, které se nám v určitých ohledech dost podobá – velikostí, počtem obyvatel, slavnou historií a méně slavnou současností, zkušeností s diktaturou, z níž se nám podařilo vymanit. A taky máme většího souseda, který je ve všem lepší, včetně fotbalu. Jen jsou ještě o něco pomalejší než my. Prvních asi deset dní jsem tam občas do někoho vrazil, protože jsem předpokládal, že už bude o kousek dál. Na druhou stranu se mi na Portugalcích líbí, že jsou sice poměrně chudí, přesto za napevno přidělanými stoly pro čtyři hrají karty dědečkové, kteří jsou vždycky slušně oblečení a hezky se k sobě chovají. Lisabon je v lecčems podobný Praze. Přestože v něm řada věcí působí omšele nebo vizuálně hůř, zachovávají si určitou eleganci, ducha a atmosféru, které mimochodem mnoho novostaveb nikdy mít nebude.

Dokázal byste tam tedy žít?

Nejspíš ano, ale v tomhle ohledu vede můj žebříček dlouhodobě Itálie. Následovala by jižní Francie a Španělsko. Jejich společným znakem je Středomoří, tisíce let rozvíjená kultura a také klima ovlivňující tepelné izolace, vytápění a propojení interiéru s exteriérem. Celý život se snažím trávit co nejvíc času venku, proto mě jejich životní styl baví a také proto tolik mluvím o venkovních prostorech. O místech, kde si můžete sednout na zem, aniž by vás někdo vyháněl. Je to znak funkčního veřejného prostoru. Nejde o absenci laviček, lidé touhle neformálností projevují určitou důvěru, že je o daná místa dobře postaráno, pravidelně se čistí apod. V Barceloně se ulice čistí dvakrát denně a stačí k tomu dva chlapíci se smetákem a lopatou. U nás se čtvrt roku nic neděje, pak se rozestaví značky se zákazem stání, auta musí pryč a dorazí těžká technika. A pak zase měsíce nic.

Máte pocit, že se mentalita společnosti odráží právě i v architektuře?

Určitě ano, i když je to trochu složitější téma. Někteří architekti alibisticky tvrdí, že je architektura jenom odrazem společnosti. Na druhou stranu si připomeňme citát Winstona Churchilla poté, co v Británii přestavěli budovu parlamentu: „My formujeme svoje budovy, protože ony formují nás.“ Myslím, že je to takový lehce začarovaný kruh. Každopádně můžete mít krásnou formu, ale pokud ji lidé neumějí používat, není to k ničemu. Anebo naopak.

Uvedl byste nějaký konkrétní příklad?

V Barceloně postavili krásné Muzeum současného umění (MACBA) záměrně v poměrně divoké, až nebezpečné čtvrti El Raval, aby jí trochu pomohli. Před muzeem vzniklo malé, perfektně vydlážděné, dokonale hladké náměstí, které se stalo kultovním místem. Sjíždějí se tam skejťáci z celého světa, jezdí po rampách, zábradlích, občas narazí i do fasády muzea s příšerně drahými obrazy. A ochranka je nikdy nevyhodí. Vnímám to jako symbiózu formálního a neformálního, drahého a levného, exkluzivního a obyčejného, která místu dodává živost a atraktivnost. V Praze máme podobné náměstíčko u Nové scény Národního divadla, ale na něm najdete značky, které skateboarding zakazují. Tím se ten prostor jakoby umrtvuje.

Čím si ten rozdílný přístup vysvětlujete?

Některé společnosti jsou víc zaměřené na život. Typickým příkladem je Itálie. V Bari jsem seděl v kavárně naproti katedrále svatého Mikuláše a sledoval kluky, kteří nakreslili červeným sprejem mezi dva pilíře břevno a hráli o stěnu svatostánku fotbal. Nikdo jim nenadával a tu čáru pak nejspíš někdo umyl. U nás má přednost estetika, je důležitější, jak něco vypadá, než k čemu slouží. V anglosaském světě existuje zkratka NIMBY (Not in my backyard), která znamená, že to například chci mít blízko do restaurace, ale ve vlastním domě hluk opilců nestrpím. To je celkem pochopitelný postoj. Jenomže podle mého kamaráda vyznáváme v Česku postoj BANANA, tedy Bulid absolutely nothing near anybody, což znamená, že si nechceme nechat zasahovat ani do podstatně širšího okruhu, než je vlastní dvorek.

Je ta naše úzkoprsost důvodem, proč tu nevznikají moderní stavby, které by přilákaly pozornost podobně jako například Tančící dům?

Tohle je opravdu velmi složité téma, které se nedá shrnout v pár větách, důvodů je hodně. Novostavby obecně vzbuzují averzi. Náš právní řád je postaven tak, že jednotlivec dokáže blokovat cokoli i na desítky let. Naději u nás spatřuju spíš v rekonstrukcích, vůči nimž chovají lidé aspoň určité sympatie nebo je tolerují. Ale uvidíme, jak si povede moderní projekt Vltavské filharmonie, který by měl dramatickým způsobem proměnit celé okolí stanice Vltavská. Každopádně to bude běh na dlouhou trať.

Nezastiňují novostavby ze skla a oceli specifický architektonický ráz dané oblasti?

A to je další komplikované a důležité téma. Miluju stavby, které okamžitě napovědí, kde se nacházíte. Prvků, které vám to umožní, je ale relativně málo. Úzké vysoké okno s okenicemi prozradí Francii, šedé střechy Paříž, únikové ocelové schodiště je symbolem New Yorku… Navrhnout dnes budovu, která bude jasně identifikovat prostředí, je obrovská výzva. Vybavuju si jeden dům v Benátkách, který to dokázal. Moc bych si přál vídat takových skvělých počinů víc.

Žádný český příklad vás nenapadá?

Bydlím na Malé Straně, která má zvláštní DNA. Všechny domy jsou prakticky stejné, ale přesto je každý jiný, jen sdílejí určité principy. To už dneska asi nikdo nedokáže. Nejde jen o návrh, obtížné je i získat povolení, bylo by to taky velmi drahé. Dnes se používají jiné materiály a techniky. Když se u nás pozorně podíváte na domy postavené do začátku minulého století, zjistíte, že použitá skla jsou mírně zvlněná a díky tomu odrážejí okolí specifickým způsobem. Aniž byste si to uvědomil, ovlivňuje vás to. A pak přijdete k administrativní budově s průmyslově vylitým, dokonale hladkým sklem a máte podvědomý pocit čehosi cizího, neosobního.

Daří se přesto i v našich podmínkách moderní architektuře?

Na polici za mnou jsou tři knížky Michaely Hečkové, v nichž se zabývá českými městy s méně než dvaceti tisíci obyvatel. V té poslední, s názvem Možnosti vesnice, ukazuje na dvanácti příkladech kvalitní a zajímavou současnou architekturu na venkově. Zdánlivě paradoxně se jí totiž právě tam daří líp než ve velkých městech, kde funguje jiný typ politiky. V menších obcích se lidé víc znají, mají k sobě blíž, víc jim na jejich prostředí záleží, asi se tam i hůř krade. A to všechno vede k lepším výsledkům.

 

Kde takové výsledky najdeme?

Českým premiantem je jednoznačně Litomyšl, kde vzniklo snad padesát skvělých staveb, veřejných prostorů, rekonstrukcí a úprav. Místo do Švýcarska můžete na důchod právě sem. Užijete si výborný bazén a další sportoviště, malé muzeum, zámecké návrší, kostel… Přilákali se tam ti nejlepší čeští architekti, účelně se proinvestovaly miliardy z veřejných prostředků, na které si obec pod patronací UNESCO dokázala sáhnout, akční starosta zajistil pozornost například setkáním sedmi prezidentů. Na jeho aktivity navázali i následovníci, přestože byli z jiných politických stran. A ta kontinuita je nesmírně důležitá. Bezvadného starostu mají i v Úsilném nedaleko Českých Budějovic, výborné projekty najdete v beskydských Trojanovicích…

Něco blíž Praze by se nenašlo?

Zajeďte si do Líbeznic. Před pár lety se tam mladý začínající starosta Martin Kupka postaral o skvělé věci – krásnou radnici, hasičárnu, dům služeb, parádní základní školu s hřištěm, které je nonstop komukoliv volně přístupné. Z rozřezaných krovů původní školy postavili po celé obci lavičky. Anebo navštivte Dolní Břežany, které rozkvetly pod vedením Věslava Michalika. Když se tam přistěhoval, začal chodit na zastupitelstvo s náměty, na které ale nikdo nereagoval. Tak si postavil vlastní kandidátku, s níž opakovaně vyhrál volby, a úspěchy jsou patrné na první pohled. Město přilákalo dvě velké vědecké instituce, vybudovalo skvělou sportovní halu, zvelebilo náměstí a parky, hřbitov navrhl jeden z nejlepších krajinářských architektů, Zdenek Sendler…

Léta se věnujete osvětě. Jaká je podle vás šance, že bude takových příkladů přibývat?

Vynikající architekt Jaime Lerner, který se stal starostou brazilského města Curitiba, hlásal, že pokud chceme ve společnosti něco změnit, musíme to naučit děti v mateřské škole. Tihle malí „teroristé“ pak ke stejnému chování donutí své rodiče – třeba třídit odpad. Na základě odposlechnutého rozhovoru dvou učitelek jsem jednou na Twitteru uveřejnil nabídku, že jsem ochotný dětem ukázat, co je architektura. Na výzvu zareagovalo dvacet nebo třicet základních škol, jejichž žáky jsem provedl Prahou. Bylo to bezva, děcka byla skvělá – čím mladší, tím zvídavější. Starší už se podstatně víc hlídali, báli se před ostatními ztrapnit. Ke vzdělávání dospělých, kteří už vědí to své, jsem ale silně skeptický. Vyvíjím spoustu činností, které jsou jim určené, ale nemám ambici je přesvědčit ani nepodléhám iluzi, že v nich moje argumenty zanechají hlubší stopy. Jen se jim snažím vysvětlit, že některá rozhodnutí by se měla dělat s veškerou vážností a je potřeba racionálně zvážit různé varianty, protože budou mít vliv na věci, které nás tu přežijí.

Když kolem sebe vidíte všechny nešvary, na které často upozorňujete, nemáte přece jen chuť přehodnotit své rozhodnutí a navrhnout projekt, který by odpovídal vašim představám?

Když jsem doma oznámil, že chci studovat architekturu, máma se rozbrečela. A nebylo to radostí, prý mi přála lepší budoucnost. Nadšeně tedy přijala moje rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl v roce 2008 po návratu ze studií v USA – místo navrhování domů jsem se chtěl věnovat psaní o architektuře, její propagaci a osvětě. Objížděl jsem české stavby a díky tomu velmi důkladně poznal stovky architektů, kteří mě nepovažovali za konkurenci. Přesvědčil jsem se, že je u nás v oblasti architektury, ale i designu nepřeberné množství skvělých, šikovných a kreativních mladých talentů. A já za svoji roli považuju udělat maximum, aby se tihle lidé dostali k práci. To mi dává mnohem větší smysl, než abych něco sám navrhoval.