Šest jihoamerických zemí, jedenáct měsíců, deset tisíc kilometrů pěšky. Kdo by takovou statistiku čekal od nenápadného mladíka ze Slezska, který před tímhle úctyhodným výkonem neopustil rodnou Evropu? Rozhodně to nebyla procházka příslovečnou růžovou zahradou, ale ta by Honzu stejně nebavila. Rád chodí až na dřeň…
Jaké byly tvoje cestovatelské zkušenosti před odletem do Jižní Ameriky?
Měl jsem na kontě 33 evropských zemí, které jsem projel převážně stopem. Záměrně jsem vynechal například nudně rovinatý Benelux. Jako kluk jsem vandroval s tátou, vášnivým trampem, pořád jsem lítal někde v přírodě. Zvrtlo se to v patnácti, kdy jsem přičichl k alkoholu. Asi pět let to se mnou vypadalo dost bídně, na pár měsíců jsem dokonce skončil na ulici. Nakupené dluhy mě pak naučily žít hodně skromně, což předznamenalo i můj styl následného cestování. Po splacení dluhů mi přibývaly úspory a já zvažoval, jak s nimi naložit. Začal jsem se vracet k tomu, co mě bavilo v dětství. Vyrazil jsem na Šumavu, pak na krátké výlety za hranice, cesty se prodlužovaly, až jsem se najednou ocitl sám v Rumunsku. Když jsem si poté na Balkáně od místních s válečnou zkušeností vyslechl jejich drsné vzpomínky, došlo mi, k jak silným příběhům se můžeš díky cestování dostat.
Pomohlo ti toulání světem uzavřít tvůj vlastní, poměrně drsný životní příběh?
Když putuješ delší dobu sám někde v horách, čelíš myšlenkám, kterým neutečeš. Čím delší cesta, tím hlouběji se ponoříš. A pokud k tomu máš prakticky neustále na očích chudobu a existenční problémy lidí, kteří je často zvládají s úsměvem, dojde ti, že jsi vlastní potíže dost zveličoval a démonům propadl zbytečně. Uvědomil jsem si, jak dobře se mám.
Měla naopak ta složitá minulost nějaký pozitivní vliv na cestách?
Troufám si říct, že díky vlastním zážitkům z ulice jsem schopen větší empatie. Víc než ostatní dokážu odkrýt, že se za úsměvem něco skrývá. Na vlastní kůži jsem totiž poznal, že chudí se pořád smějí, protože úsměv je to poslední, co mají. A samozřejmě se mé zkušenosti odrážejí i v úrovni nepohodlí, na kterou jsem ochoten přistoupit. Nedělá mi problém přespat někde ve škarpě nebo mezi odpadky. Například v Kolumbii je všechno oploceno jako soukromý pozemek, takže se stanem je to tam dost složité.
Proč jsi zamířil zrovna do Jižní Ameriky?
Měl jsem pocit, že do Asie jezdí spousta lidí, a já mám potřebu jít vždycky aspoň trochu proti proudu. Navíc mě odmalička bavil fotbal, na škole jsem se kdysi učil španělsky a v neposlední řadě mě lákala nulová byrokratická zátěž. Chtěl jsem procestovat několik zemí najednou, což bezvízový styk dost usnadňuje.
Od začátku jsi měl v plánu ujít 10 000 km?
Jasný byl výchozí bod v Bogotě, cílový v Santiagu de Chile a mezi nimi to vypadalo na 6000 km. Původně jsem neplánoval Bolívii a váhal jsem nad Ekvádorem. Díky tomu, že jsem se uskromnil, jsem si nakonec mohl dovolit strávit na cestě o čtyři měsíce víc, celkem 315 dní. Pak už kartami zamíchal koronavirus.
Bogotu sis vybral záměrně jako skok rovnýma nohama do hluboké vody?
Přál jsem si vidět pořádný slum s veškerou syrovostí, která k němu patří. Kolumbijská metropole ale byla na rozjezd možná až příliš velké sousto. Ocitl jsem se v úplně jiném prostředí, zažil jsem šok z obrovského kontrastu mezi chudobou a poměrně úhlednými centry měst. Zkraje jsem neměl ani dostatečně vybroušenou španělštinu. Hned první den jsem omylem vlezl do špatné čtvrti, odkud mě místní vykázali s tím, že potulující se gringo s foťákem tam není v bezpečí.
Tebe ale nebezpečí až tak neodrazuje, nemám pravdu?
Často se do nepříjemné situace dostanu nedopatřením, ale uznávám, že jí někdy jdu naproti. Snad i díky určitému sebevědomí získanému na cestách zkouším, kam až můžu zajít. Čím větší průšvih, tím víc se mu směju. Tedy pokud nepřekročí hranici, kdy už legrace není na místě a je čas zatáhnout za záchrannou brzdu. Zastávám názor, že pokud chceš svoje zážitky předávat dál, měl bys je ukazovat ze všech stran. Nejen dávat na odiv krásnou přírodu a přátelskost místních, ale ukázat i negativní vjemy, jako jsou nepořádek nebo chudoba.
Ztuhla ti někdy hrůzou krev v žilách?
Když jsem v Kolumbii hleděl do hlavně brokovnice, byl jsem tak podělaný strachy, že jsem se ani nezvládl podělat. V tu chvíli jsem měl v hlavě naprosto vymeteno, prázdno. Ačkoli se ukázalo, že šlo o nedorozumění, nemohl jsem potom usnout, celý jsem se třásl a vykouřil krabičku cigaret. Hlavou se mi to pak honilo ještě dlouho.
A my se čtenáře v poslední době snažíme přesvědčit, jak je Kolumbie bezpečná…
Souhlasím, že přetrvávající špatná pověst je značně přehnaná. Pokud se ve velkých městech nezatouláš, kam nemáš, nehrozí větší riziko než třeba v Peru. A místní jsou nápomocní, dokonce i teď, v době covidu. Začátkem roku jsem se tam vrátil na takovou malou procházku (1600 km). Už mě nečekal prvotní šok a vládl jsem lepší španělštinou, takže se mi všechno jevilo jinak. Kolumbie byla po sedmiměsíčním lockdownu, ale ani obavy nedokázaly překrýt dobrosrdečnost místních. Jejich typickým rysem je smích, který je patrný i přes roušku. Nenechají se zlomit, protože jsou zvyklí na drsný život. Zákaz setkávání pro ně byla tvrdá rána, proto opatření dodržují víc než my tady - nechtějí dopustit, aby se zase všechno zavřelo a oni přišli o výdělek.
Jak lidé v Jižní Americe vnímají turismus?
Největší roli hraje v Peru a samozřejmě se tam z něj snaží těžit, ale zároveň k němu mají výhrady. Například plán výstavby letiště nedaleko Machu Picchu, v Posvátném údolí, vyvolal silnou vlnu nevole. A propad cestovního ruchu, který se jen tak hned neobnoví, negativní vztah k turismu asi jen posílil a přiměl místní hledat i jiné zdroje obživy.
Zavítal jsi i do turistických míst?
Obecně je moc nevyhledávám, ale ani se jim úplně nevyhýbám - obzvlášť v případě, kdy mají vztah k mé oblíbené historii. Jen pak zase rychle uteču do hor vyčistit si hlavu. Dlouho jsem váhal, jestli se vydat na Machu Picchu, ale touha spatřit ho na vlastní oči byla silnější než obavy. Vizuálně jsem za ten necelý rok nic krásnějšího nezažil. Přesto jsem si pocitově ještě víc vychutnal Choquequirao, skryté v džungli, kam se dostaneš jenom pěšky. Pozůstatky incké civilizace jsem si tam mohl osahat o samotě.
Zaznamenal jsi u místních rozdíl v přístupu k tobě a k „navoněným“ turistům z autobusu?
Často, například když jsem si v jednom průsmyku dopřával svačinu. Jakmile dorazil autobus, Peruánci se na turisty sesypali s cílem jim toho co nejvíc prodat. Když odjeli, chtěl jsem si u jedné babičky koupit pití. Řekla mi cenu, ale pak si mě změřila pohledem, cenu srazila a nakonec navrch přidala banány, sušenky a vodu. Asi hodinu jsme si povídali a na znamení přátelství se podělili o koku. Oni nás nevnímají a priori jako peněženku. Odhadnou, co jsi zač, a podle toho se k tobě chovají.
Jak bys srovnal interakci s místními třeba na Balkáně a v Jižní Americe?
Je tam určitá podobnost, jen v Jižní Americe jsou lidé trochu opatrnější. Ta moje příhoda s brokovnicí souvisela s tím, že v Kolumbii zrovna propukla obrovská migrační krize, do země proudily tisíce Venezuelců. Místní z nich měli trochu strach. Při mé druhé návštěvě už byli Kolumbijci podstatně vstřícnější, možná i díky mému pokroku ve španělštině. V severním Peru jsem zažil ještě vřelejší pohostinnost než na Balkáně. Obecně platí, že chudý se podělí víc než bohatý.
Čím si to vysvětluješ?
Mé časté úvahy mě dovedly k závěru, že čím víc toho máme, tím víc se bojíme, že o něco z toho přijdeme. Oni se nebojí pozvat domů úplně cizího člověka, protože jim nemá co vzít. Je to jeden z důvodů, proč jezdím hlavně do chudších zemí. Lidé jsou si tam blíž.
Jak ses vyrovnával s tím, že tě lidé vpustili do svých domovů a životů, pohostili, a ráno jsi jim musel říct adiós?
Někdy si říkám, že je to tak dobře, protože si za tu krátkou chvíli nestihnu o člověku zkazit první dojem a zůstává jenom pozitivní energie. Ale nepopírám, že to bývá bolestivé, hlavně u dětí. Snažil jsem se těm malinkým indiánům v Andách něco málo předat. Poprvé v životě viděli bělocha s batohem, byli zvědaví, chtěli vidět fotky z neznámé Evropy. Vysvětloval jsem jim, k čemu slouží stan, jak funguje plynová bomba, kudy se leze do spacáku. Oni byli z tohohle narušení stereotypu nadšení. Mě to moc bavilo, ale o to hůř se mi odcházelo. Měl jsem pocit, že bych jim toho mohl předat podstatně víc. Snad se jednou vrátím a budu na to mít dost času. Stejně tak se chci vrátit do Ekvádoru, abych se pokusil prolomit chladnou náturu jeho obyvatel.
Jak se projevovala?
Jakmile jsem přešel hranice, kolumbijské úsměvy zmizely a lidé rázem ochladli, vřelost byla tatam. Možná se na tom částečně podílelo i moje rozpoložení - chytil jsem tam salmonelu, tři dny jsem nevstal z postele, v nížinách panovaly šílené teploty, všude hejna komárů… Na druhou stranu jsou v Ekvádoru podstatně lepší podmínky na stanování než v Kolumbii a příroda je samozřejmě nádherná. A musím zmínit i skvělou českou stopu, ve městě Cuenca se nachází český pivovar s restaurací!
Českou stopu, tentokrát smutnou, nese i nejvyšší peruánská hora Huascarán…
Ano, v roce 1970 se z ní vinou zemětřesení uvolnila lavina, která zavalila elitní československé horolezce. I proto jsem se rozhodl tuhle šestitisícovku zkusit na vlastní pěst a v těžkých podmínkách zdolat s českou expedicí, kterou jsem pod ní potkal. Především mě ale baví kopce, hory a sopky - cokoli, kam se musí šplhat vzhůru. Nejde ani tak o jakousi výzvu, jednoduše mám rád fyzickou námahu, vyčerpání mi vyčistí hlavu.
Kde sis dal nejvíc do těla?
Během tří týdnů na severu Argentiny. Je to málo obydlená pustina pokrytá především solnými pláněmi, za jediné opravdu zajímavé místo bych označil jen oblast Antofagasta de la Sierra s vulkanickým polem. Vyčerpávající byl hlavně přechod vysokohorské pouště, kde přes den vládne spalující vedro, zatímco v noci jsem mrznul s navlečenými rukavicemi. Čtyři dny za sebou jsem musel absolvovat pokaždé 55 kilometrů a na začátku táhnout dvanáct litrů vody. Tohle trápení mi vynahradily až božské steaky.
Co tě při vyčerpání drželo nad vodou?
Nejčastěji koka. Například v situaci, kdy jsem byl v Bolívii 55 kilometrů od nejbližší vesnice a s sebou jsem měl jen pár sušenek, skoro žádnou vodu a sáček s kokou. Ta vesnice byla nakonec vybydlená a já musel pokračovat dalších dvacet kilometrů. Na lačný žaludek se účinky koky projevují silněji, takže mě paradoxně o to víc nakopávala. Krizová situace často přišla ve chvíli, kdy jsem to vzdát nemohl - třeba v odlehlé poušti. Pak je nezbytná i určitá vnitřní síla. Můžeš si sednout na zadek a umřít, nebo jít dál. Já se ptal sám sebe, jestli to má ještě smysl, nebo už mám skončit. Pokaždé jsem ten smysl dokázal najít.
A v čem spočíval?
Jako chlap nerad prohrávám, tudíž jsem chtěl dojít do cíle. Zároveň jsem lidem, kteří mě sledovali, chtěl ukázat, že si i úplně obyčejný prodavač z Ostravy může splnit svůj sen. A nemusí to být zrovna přechod kontinentu. Samozřejmě mě dopředu hnala i touha po poznání.
Kde jsi ji uspokojil nejvíc?
Těšil jsem se do Peru a nezklamalo mě. Najdeš tam všechno od starověkých civilizací po krásnou přírodu. Doslova jsem se zamiloval do severní, méně turistické a neprávem opomíjené části země. Lidská srdečnost tam má úplně jiné grády než na jihu. Nadchlo mě naleziště Sipán, jehož význam historici srovnávají s objevem Tutanchamonovy hrobky. Pak tam máš Caral, což je nejstarší město v Americe, úžasnou kulturu Čačapojů, solné doly v Marasu... Silným zážitkem byla i La Rinconada, nejvýše položené město světa s nechvalnou pověstí a obrovskou kriminalitou. Uvítal mě strašný smrad, důsledek nefunkčního svozu odpadu. Po setmění není ničím neobvyklým střelba v ulicích, kde narazíš na třináctileté prostitutky. Překvapil mě obrovský hřbitov, který má na svědomí těžba zlata v nelegálních dolech. Došel jsem až k nim, abych si popovídal s horníky. Byli to nesmírně chytří chlapi, se kterými jsem se bavil o historii, bibli nebo vzdělání. Ale vysvětlili mi, že jenom díky téhle drsné práci v příšerných podmínkách dokážou uživit rodinu.
A já měl za to, že nejchudší zemí regionu je Bolívie.
S Bolívií mám spojený jeden z nejsilnějších zážitků. V zapadlé vesničce jsem si v pojízdné prodejně koupil sušenky. Přistoupil ke mně ušmudlaný, asi čtyřletý klučina, neměl ani boty. Jen se na mě díval a prosil očima. Když jsem mu nabídl sušenku, doslova mi ji vytrhl z ruky a odběhl jako pes, který má strach o ulovenou kost. Kousek si ulomil a zbytek schoval do špinavých šortek. To na mě zapůsobilo tak, že jsem hned skoupil všechny zbylé sušenky a rozdal je i ostatním dětem. Ta země je syrová, rozbitá, chudá, ale nakonec jsem si ji z těch šesti zamiloval nejvíc.
Čím si tě získala?
Můj první dojem byl rozpačitý, první pokus o vstup do Bolívie mi překazily nepokoje, které vypukly po údajně zkorumpovaných prezidentských volbách. Na druhý pokus jsem ale poznal úžasné lidi. Jsou jiní než vysmátí a bezprostřední sousedi z Peru. Bolivijci tě vždycky nejdřív dlouho sledují, pak přijdou, povídají si s tebou a pustí tě hodně hluboko. Mají zájem tě poznat a sami se pak dokážou hodně otevřít. A samozřejmě asi nemusím zdůrazňovat rozmanitost téhle země. Zajímala mě třeba stopa Che Guevary, kterého tam zastřelili. Úžasné je těžařské Potosí, obávaný La Paz s dvanácti linkami lanovky nebo Uyuni se hřbitovem vlaků, který jako by byl symbolickým obrazem bolivijského zmaru.
Taky tě pak šokoval ostrý střih při překročení hranice s Chile jako mě před lety?
Ano, jako bych se mávnutím proutku ocitl někde v Evropě. Bohužel mě ale v severní části, kterou zaujímá především poušť Atacama, kromě úžasné noční oblohy nic moc nezaujalo. Navíc jsem s propukající pandemií řešil spíš zaváděné restrikce. A asi dvě stě kilometrů před dovršením 10 000 km jsem na sebe převrhl ešus s horkou vodou a brutálně si spálil stehno. Jen díky své paličatosti jsem se s obrovským sebezapřením dobelhal až do pouště nedaleko města La Ligua, kde jsem vytyčený cíl splnil. Do Santiaga už jsem pak pěšky nepokračoval, protože bych nestihl poslední repatriační let domů.
Dostavila se v cíli euforie?
Snad stokrát jsem si ji během celé cesty představoval, ale nakonec mě docela překvapilo, že jsem žádnou opojnou radost neprožíval. Jenom jsem rozpačitě vytáhl českou vlajku. Pak jsem přelezl svodidla, stopl si auto, a tím to skončilo. Teprve až během čekání na odlet jsem si uvědomil, že vůbec nešlo o nachozené kilometry, ale o setkávání s lidmi a jejich příběhy. Právě tohle si z celé anabáze odnáším jako to nejcennější.
Odnesl sis z toho i literární debut. Byl to záměr od samého začátku?
Před odletem do Ameriky jsem měl na sociálních sítích pár sledujících. S nimi jsem se chystal tu a tam o svoje dojmy podělit. Jenomže publikum se začalo rychle nabalovat, zničehonic to byly tisíce fanoušků, od nichž začaly zaznívat hlasy, že by uvítali knížku. Sociální sítě a knížka jsou ovšem dvě rozdílné věci, takže jsem váhal. Nakonec se to rozhodlo samo, protože dva dny po návratu jsem dostal nabídku z nakladatelství. A jelikož se do všeho vrhám po hlavě, kývl jsem na ni. Nakonec bude moje vyprávění dokonce dvoudílné.
Vidíš před sebou nějakou další metu?
Největší výzvou by asi bylo založit rodinu, to je pro mě náročnější úkol než přejít kontinent. Cestovatelským plánům zatím nechávám volný průběh. Chodit budu pořád, protože mě to baví, ale nemám potřebu hnát se za kilometry. Rád bych se podíval třeba do Pákistánu a víc se zaměřil na horolezectví, abych se dostal nad 7000 metrů. A taky chci vzít tátu do Albánie. Hodně mě chytilo psaní, možná tedy jednou zkusím napsat román.
