nahoru

Děti potřebují příběhy, říká spisovatel a cestující otec Joachim Dvořák

Honza Čermák 12. srpna 2021 • 13:00
Děti potřebují příběhy, říká spisovatel a cestující otec Joachim Dvořák
foto: Petr Florián

Nakladatel, vydavatel dětského časopisu a rozhlasový moderátor. A v neposlední řadě otec, díky němuž jeho desetiletá dcera Mia už zvládla objevit víc než dvacítku evropských měst i New York. O společné zážitky, a hlavně tipy se podělili ve své Knize na výlety. Jak se dá cestování s dětmi co nejlíp zvládnout, aby si ho obě strany náležitě užily?

Odehrál se ve vašem dětství nějaký zážitek, který ve vás spustil touhu objevovat svět?

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale v sedmi letech jsem založil nakladatelství. Psal jsem a ilustroval vlastní „knížky“, všechny měly jen jeden výtisk, a protože jsem je čísloval, vím, že jich bylo hodně přes stovku. Nakladatelství jsem zavřel ve čtrnácti, kdy mi to už přišlo ve srovnání s aktivitami spolužáků trapné. Dost jsem se inspiroval Ottovým slovníkem naučným, dělal z něho výpisky a kreslil vymyšlené mapy nebo vystřihoval reportáže z časopisů a lepil koláže. V dětství jsem tak cestoval prstem po mapě asi jako většina obyvatel tehdejšího Československa.

Kdy se prst na mapě proměnil v první skutečnou cestu?

Bylo mi devět a teta Eliška mě vzala o prázdninách vlakem do Rumunska k Černému moři. Pracovala na dráze a měla volnou jízdenku. Vyznala se ve všech šlechtických rodech, vášnivě četla cestopisy a byla také trochu gamblerka. Sázela sportku, kupovala losy, takže když kousek od pláže objevila kasino, strávili jsme v něm skoro celý den. Mohl jsem házet kovové mince do hracích automatů a bavilo mě to, protože jsem za začátku vyhrával. Nakonec jsem ale zase všechno prohrál. Teta si to užila, ale já si z celé dovolené pamatuji jen slanou chuť moře a tenhle traumatický zážitek.

Kdy se trauma prolomilo?

V roce 1988 se mi podařilo poprvé se vypravit do Západního Berlína. Pak jsem se tam ještě třikrát vrátil a zažil i bourání Zdi. Přespával jsem na nádraží, obdivoval plné obchody a exotické ovoce na trzích, o jehož existenci jsem neměl ponětí. Bylo fascinující vidět na vlastní oči kontrast těch dvou světů. Město vonělo úplně jinak, všechno bylo nové a vzrušující. Když je vám kolem dvaceti, nebojíte se a máte pocit, že můžete cokoli.

Jaké pro vás bylo srovnání dětských představ s realitou?

Konfrontace dovede být někdy nepříjemná, protože bourá naše představy a sny. Skoro třicet let vydávám knížky a během té doby jsem se potkal i pracovně s řadou slavných osobností. Často jsem byl mile překvapen jejich pokorou a charakterem, ale některá setkání provázela i ledová sprcha vystřízlivění. To si pak říkáte, že by bývalo bylo lepší zůstat u představ než potkat svůj idol naživo. U cestování cítím paralelu, že je lepší nic neočekávat. Stojím před Eiffelovkou a divím se, že není tak vysoká. Pak jdu do Louvru, musím vidět Monu Lisu, která je zase malinká, schovaná v nějakém boxu za plexisklem a obklopená turisty. A pak si všimnu, že vpravo na stěně visí Leonardova Dáma s hranostajem. U tohohle obrazu, který do Paříže tehdy nejspíš půjčili ze sbírky muzea v Krakově, není vůbec nikdo a já mám nečekané překvapení sám pro sebe.

I cestování jste si užíval sám?

Je obrovský rozdíl, zda cestujete s kamarády, s partnerkou, s rodinou, nebo sám. V roce 1990 jsme si o prázdninách s kamarádem koupili měsíční mezinárodní jízdenku pro studenty. Vlakem jsme jeli přes tehdejší Jugoslávii do Řecka, Itálie, Španělska a trajektem až do Maroka. Jenže už třetí den jsme se začali hádat a nakonec se někde před Madridem definitivně rozpojili. Na další prázdniny jsem si musel vybrat hodnějšího kamaráda, který by to se mnou vydržel. To je základ, cestovat s někým, kdo vás snese. Vlakem jsme projeli celou Skandinávii, Benelux a Británii. Další léto jsem vyrazil se svou tehdejší láskou do Izraele. Cestou lodí do Tel Avivu jsem ale dostal kopačky a mně došlo, že snazší asi bude cestovat sám. Následující rok jsem stopem projel celou Jihoafrickou republiku.

Přesto jste s sebou ale začal brát do světa dcerku.

Vyplynulo to trochu ze situace. Moje dcera se ocitla velmi brzy ve střídavé péči a já jí chtěl věnovat co nejvíc času. Jsem přesvědčen, že je důležité, aby děti měly šanci poznávat jiné kultury už v útlém věku. Když někam jedete jako dospělý, poučený vším možným a zatížený stereotypy, nechcete moc experimentovat a riskovat zklamání. Čím je člověk starší, tím je pohodlnější, má menší odvahu a ochotu ze své komfortní zóny vystupovat.

Pozorujete to i na sobě?

Jistě. V Bergenu jsme s tím hodným kamarádem neměli kde přespat. Po bezradném toulání prázdným studeným městem jsme nad ránem našli nějakou kukaň, kde bylo teplo. Když jsme se probudili, ocitli jsme se uprostřed autobusového nádraží. Norové byli milí a nebudili nás. Psal se rok 1991 a nikdo neřešil ilegální migranty. Teď už by to určitě nešlo a já bych přespal v hotelu. Ale zpátky k dětem – to, že jim dáte možnost opakovaně ochutnat, jak je svět neuvěřitelně různorodý, pestrý a inspirativní, a vysvětlujete, že se ho nemusí bát, poskytujete jim zároveň velký dar, z něhož můžou čerpat celý život. Nebát se zajímat o to, co je jiné a třeba i zdánlivě nesrozumitelné našim zvyklostem.

A jakou cestu jste jako první zvolil pro Miu?

Když jí byly dva roky, odletěli jsme sami dva do Thajska. Cesta byla dost nervní, den před odletem si totiž zlomila klíční kost, celou noc v letadle nespala, brečela a nakonec se poblinkala. U moře jsem ji nemohl pustit z očí, jak se rychle přemisťovala, nevěděl jsem, čím ji z místní kuchyně krmit, dlouho se nemohla srovnat s posunutým časem. Ale byla spokojená, jen já po dvou týdnech úplně groggy… Na zpáteční cestě se Mia při přestupu v Dubaji kvůli chvilkové nepozornosti na letišti navíc ztratila. Být vystavený nepříjemným a nenadálým situacím, které musíte okamžitě řešit, protože jste s někým, koho nelze opustit, to vás dost zocelí. Řada kamarádů hodila péči o malé děti na své partnerky a měli pocit, jak na to vyzráli. Nevědí, o co se tím připravili. Společné objevování a zdolávání nástrah jsou úžasný proces a obrovsky posilují vzájemnou důvěru.

Zažil jste ve svém okolí odsuzující reakce, že vystavujete malé dítě nebezpečí?

Někteří si ťukali na čelo, přece stačí zajet k rybníku do jižních Čech a neutrácet, malým dětem je jedno, kde jsou. Jenže já si myslím, že dítě všechny zážitky vnímá, i když si je nemusí pamatovat. Díky studiu speciální pedagogiky, kde jsme měli také dětskou psychologii, vím, že vše, co se stane od prenatálního období do mladšího školního věku, má zcela zásadní vliv, který potom už moc „nepřebijete“. Až bude vašemu dítěti patnáct, třeba ho pustíte na studium střední školy do zahraničí beze strachu, že se tam ztratí.

Jak se na vás dva dívají v cizině?

Tak to víte, starší chlap s malinkým dítětem budí pozornost. Často se nám stávalo, že se nás ptali, kde je zbytek rodiny, nebo na hotelové recepci čekali, až dorazí maminka. Jednou nás ve Frankfurtu nad Mohanem nechtěli při přestupu pustit do letadla. Úředník nedokázal pochopit, že Dvořák a Dvořáková jsou příbuzní a že cestujeme bez matky. Na druhou stranu jsem zjistil, že v některých destinacích získáte díky tamnímu přístupu k dětem naopak jakýsi bonus.

V kterých místech jste s malým dítětem udělal takovou zkušenost?

Když byly Mie tři roky, vypravili jsme se do vánočního New Yorku. Mia byla na všechno zvědavá a pořád mi utíkala. Nepatřím mezi tatínky, kteří mají dítě přivázané na vodítku, a několikrát se stalo, že mě lidé upozornili, ať si dítě hlídám. Často nám nabídli pomoc, když jsme bloudili, byli ochotní a vstřícní. A při odletu jsem mohl s dcerou v náručí předběhnout na letišti celou frontu k odbavení. Na druhou stranu existují země a národy, kde taková ohleduplnost rozhodně není samozřejmostí. Snad i proto, že tam jsou od dětství vychováváni s tím, že musí být všude první a nebrat ohledy na druhé, jinak se na ně nedostane.

Vnímala Mia ve Spojených státech, že je na jiném kontinentu, v odlišné kultuře?

On to není zase tak jiný svět. Manhattan a Brooklyn jsou Evropě blíž než zbytku Ameriky. A kupříkladu v Londýně je orientace komplikovanější tím, že tam jezdí všechno obráceně. Exotičtější jí přišly v porovnání s New Yorkem určitě Athény.

Jaká vaše cesta byla zatím nejexotičtější?

Když pominu Thajsko, tak to bylo východní Slovensko. Vloni v létě jsem Mie slíbil, že někam poletíme. Jenomže destinace, kam se dalo letět, opět rychle ubývaly. Naštěstí stále fungovala přímá linka do Košic, kterou jsem chtěl dávno vyzkoušet. Po příletu jsme si půjčili auto a toulali se po Košicích. V chrámu svaté Alžběty jsme zažili velkou svatbu, koupali se ve vodní nádrži a navštívili zoo. Viděli jsme i romské sídliště Luník IX a další silné zážitky se dostavily po opuštění města. Byl to úplně jiný svět. Začátkem devadesátých let jsme v rámci studia etnografie odjeli se spolužáky na Podkarpatskou Rus a v Koločavě hledali stopy Nikoly Šuhaje. Vypadalo to tam tehdy jako v knihách Ivana Olbrachta. A já teď zíral, že rusínský cíp Slovenska tak vypadá pořád. V Medzilaborcích jsme zavítali do legendárního Muzea Andyho Warhola a kolem vesniček s dřevěnými kostelíky jsme pokračovali až do Krakova a solných dolů Vělička (Wieliczka). Přes Tatry jsme se pak vrátili do Košic a poloprázdným letadlem odletěli do Prahy. To všechno jsme stihli za sedm dní.

Jak se dá dítě udržet v muzeu?

Vyprávíte mu dopředu příběhy. Někdy to jde snadno. V Athénách mě sama Mia uháněla, že musíme jít ještě do muzea pod Akropolí. Je nádherné a také připravené na malé návštěvníky – dostanete pas, mapu, batůžek a hledáte různé věci a plníte úkoly. Nejen pro dítě jsou takovéhle příležitosti nesmírně obohacující. Jen se nesmíte bát být znovu malým dítětem i vy sami. To vyprávění příběhů dětem o místech, kam je chcete vzít, chce trochu přípravu. Ale děti to milují, probouzíte v nich zvědavost. Hodně lidí sice jezdí s dětmi do zahraničí, ale svých dětí se na jejich názory neptají. Rodiče to prostě naplánují takhle a basta, protože mají pocit, že děti tomu nerozumějí a přizpůsobí se. Aby to bavilo všechny, je důležité v dětech zvědavost zažehnout.

Už před cestou vybíráte místa, která jsou pro děti zábavná?

Dělám si vlastní seznam, protože v průvodcích najdete cestování s dětmi věnovanou obvykle jen jednu stránku. Příprava je důležitá a vyplatí se poradit s někým, kdo v daném městě žije nebo ho dobře zná. Klidně můžete vypustit ty největší památky. My jsme třeba v Římě místo čekání v nekonečné frontě do Kolosea na základě tipu zamířili přes Circus Maximus do Pomerančové zahrady, z čehož se nakonec vyklubal nádherný zážitek. Důležité je nebát se improvizovat, jen tak vás může něco překvapit. Někoho nedodržení plánu frustruje, k radosti mu stačí, když si odškrtne obvyklé lokality známé z televize a časopisů. Nebo je šťastný, že jezdí třicet let na stejnou pláž v Chorvatsku. Tomu rozumím, ale mě by to unudilo.

A unudit to může i děti...

Pro mě je zásadní to společné sdílení. Uvědomil jsem si, že možnost takhle cestovat je časově omezená věkem dětí. V pubertě už o cestování s rodiči příliš nestojí. Doporučuji rodičům využít čas, dokud mají děti malé a jsou pro ně ještě důležitou autoritou. Pokud umíte vymyslet program, který dítě baví, bude zvědavé, co mu navrhnete příště. Za odměnu pak možná s vámi bude chtít trávit svůj volný čas, i když vyroste.

V knížce máte u každého města tematickou hru pro děti. Jakými způsoby se ale dá dítě zabavit v terénu?

Stačí mít nastražené uši a oči, některá města vám napovědí sama. Například celý Lisabon má fasády domů pokryté krásnými mozaikami azulejos. Dítěti dáte blok, ať si vybere nějaký motiv a překreslí ho. Podle mapy si doplníte název ulice a číslo domu. V podstatě všude jdou využít poklopy kanálů k frotážím. Přes víko kanálu položíte papír a voskovkou nebo křídou jeho jedinečný design přenesete na papír. Získáte otisk daného místa jako hmatatelnou vzpomínku. Dospělý tohle asi sám dělat nebude, ale přítomnost dětí dodává odvahu k činnostem, za něž byste se jinak trochu styděli. Já si takhle s tříletou Miou zabruslil v noci v newyorském Central Parku. Kluziště Wollman Rink jsem znal z amerických filmů, ale sám bych si půjčit brusle a potácet se po ledu neodhodlal. Díky dětem dokážeme vystupovat z komfortních zón a to je skvělé.

Každý ale nemá takovou představivost, aby ho napadlo využít poklopy kanálů…

Tak ať sáhne po pomoci – po knížce, jako je ta naše, nebo se poradí se zkušenějšími a „bláznivějšími“ rodiči. Dítě nemusí být nijak výtvarně zdatné, stačí mu dát papír, nůžky a lepidlo a pobídnout ho, ať vytváří třeba koláže. Použijete místní prospekty, noviny, pohlednice, jízdenky, nalezené artefakty, listy z parku… a třeba pak zjistíte, že vaše dítě vnímá navštívené město úplně jinak než vy. Děti jsou ve své představivosti daleko svobodnější než my dospělí. Jakákoli forma deníků, koláží, obrázků, ale klidně i vytištěné a popsané fotografie zůstávají jako památka. Když je po letech vytáhnete z alba nebo z krabice, určitě budete mít o čem si vyprávět historky. Velmi dobře o tom mluví psycholog Radvan Bahbouh, který vysloveně nabádá k povinnosti pravidelně si připomínat pozitivní okamžiky ze společně prožitého života.

Kde vám to přišlo pro děti nejzábavnější?

Inspirativní je New York, ale je trochu z ruky a není dostupný všem. V Evropě jsou sympatická všechna severská města. Nejbližší a finančně nejpříznivější z nich je Kodaň. Přehledné, placaté město, všude je blízko, lidé jsou zdvořilí a milí, vodní kanály a vůně moře jsou pro suchozemce přitažlivé. A mají tam úžasné moderní akvárium s dětským parkem. Užili jsme si Řím, ten nabízí obrovskou spoustu možností. Díky našim průvodcům, kteří tam pracují, jsme například objevili stará římská jatka, která se podobně jako ta naše holešovická proměnila v kulturní centrum. Doporučit můžu také Lisabon, nádherné staré město, kde je vždycky tepleji než u nás. Nikdo tam nepospíchá, místní jsou nesmírně vstřícní. A na břehu oceánu si vyprávíte, jak si kdysi lidé představovali, že na druhé straně leží Indie, a přitom objevili Ameriku…

Jak řešíte situaci, když je Mia na cestě přece jen znuděná?

Jdeme koupit zmrzlinu a předám jí na chvíli „velení“. Zamíříme tam, kam chce ona. Když jedete s kamarády nebo partnery, můžete se pohádat, jít každý svou cestou a potkat se až na letišti. U vlastního dítěte to takhle nejde. A čím menší dítě s sebou máte, tím je častější změna itineráře. Dětské tempo a vnímání času jsou jiné než naše. Jistě, vždycky lze nějakou hravou lstí dítě přesvědčit, aby zvolilo cestu, kterou potřebujete, ale já se rád nechávám překvapovat a věřím intuici. Nikdy není nutné dodržet plán. Když si to uvědomíte, máte na cestách velkou pohodu.

Všímáte si u své dcery rozdílného vnímání?

K tomu dochází často a je potřeba dát dítěti prostor, aby vám svůj pohled mohlo interpretovat. A aby se nebálo na cokoli zeptat. Zkrátka si spolu povídat. Pokud berete dítě v diskusi jako partnera a jeho otázkám a názorům dáváte stejnou váhu jako těm svým, otevíráte si obrovskou příležitost vzájemně se obohacovat. V Londýně jsem například svolil k tomu, že navštívíme Muzeum voskových figurín, kam stálo vstupné skoro jako letenky. Nikdy jsem něco podobného neměl potřebu vidět, pro Miu to ovšem byl zážitek. Musel jsem ji vyfotit s figurínou Hermiony, přesněji řečeno herečky Emmy Watson. Nevěděl jsem, o koho jde, Harryho Pottera jsem nečetl a do té doby ani neviděl žádný film. Dneska spolu soutěžíme ve znalostech na tohle téma a já se usmívám, jak jsem svět kouzelníka z Bradavic přehlížel. Pokusit se na věci kolem dívat dětskýma očima nám může napovědět, co bychom neměli minout. Kolikrát jsem byl svědkem toho, jak rodiče své děti neustále okřikují: Seď, nehýbej se, buď zticha, nesahej na to! Chápu, že se pak dětem na společné výlety moc nechce.

Kam plánujete další společný výlet s Miou?

Slíbili jsme si, že až to půjde, první město, kam vyjedeme, budou Benátky. Na seznamu máme také Tokio. A rád bych ji vzal na Transsibiřskou magistrálu, aspoň na část, miluje jízdu spacím vlakem. Před pětadvaceti lety jsem cestu z Moskvy do Vladivostoku absolvoval a bylo to nezapomenutelné. Musel jsem se tam vypravit kvůli příběhu, který mi vyprávěla moje máma. Když v létě 1968 byla v nemocnici v Praze pod Petřínem, vedle ní na posteli ležela paní Jelizaveta, manželka legionářského generála Kutlvašra. Vyprávěla mámě o Sibiři a jezeru Bajkal, jak se s mužem seznámila, a také jí věnovala recept na speciální boršč. No vidíte, to jsou ty příběhy, kvůli kterým má člověk chuť se někam vydat…

Máte pocit, že se Mia potatila?

K Vánocům dostala blok, kde jsou prázdné rámečky a předtištěné světové strany. Minulý víkend ho sama od sebe vytáhla a nakreslila do něj mapu fiktivního ostrova i s popisky. Pak ještě nakreslila vlajku a dala mu název: Kouzelný ostrov. Dojalo mě to. Přesně takové ostrovy jsem si v jejím věku taky vymýšlel…

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země