nahoru

Hory mi dávají velkou dávku energie, říká moderátorka a cestovatelka Lucie Výborná

Honza Čermák 13. května 2021 • 09:00
Hory mi dávají velkou dávku energie, říká moderátorka a cestovatelka Lucie Výborná
foto: Petr Florián a archiv L. Výborné

Než jsem přečetl její nedávno vydanou knihu, z níž v rozhovoru používám několik citací, vnímal jsem Lucii jako výbornou moderátorku, která tu a tam vyrazí do světa. Teď mám spíš pocit, že je duší horalka, která si občas odskočí do rozhlasového studia. Posedlá propojením s přírodou balancuje mezi všemi svými světy. Jak se jí to daří?

Horalka ve vás dřímala od dětství?

Jedny z prvních vzpomínek mám spojené s naší chalupou v Lužických horách. Maminka byla vášnivá lyžařka, pěšky jsem s ní s dětskými lyžičkami chodívala na sjezdovku Jedlová. Když jsou vám čtyři, závěje máte po ramena a šlapete za mámou, která jimi prošlapává cestu, připadáte si jako ve velehorách. Tenhle krásný zážitek mě ukotvil v určitém pocitu blaženosti. Dospělé putování třeba po Antarktidě se od toho vlastně až tak neliší. I tam se sníh třpytí na všechny strany jako diamanty.

Prošlapáváte teď šlépěje svojí dceři?

Já byla odmalička divoké dítě, v tomhle ona po mně vůbec není. Ve svých sedmnácti letech by o mně nejspíš prohlásila, že jsem totálně švihnutá, stará a velmi nemoderní.

Co kdyby za vámi přesto přišla s tím, že chce taky na Antarktidu?

Radovala bych se! Půjčila bych jí všechny svoje věci kromě bot, protože ty by jí byly malé. Snažila bych se ji přimět, aby naslouchala mým zkušeným kamarádům. A prověřila bych si partu, se kterou by tam jela, protože ta je životně důležitá. Určitě bych jí řekla, ať na nic nečeká a jede.

Byla Antarktida natolik silným zážitkem, že přispěla k rozhodnutí vydat knihu?

Lidi kolem mě zajímalo, co jsem tam zažila, začala jsem dostávat nabídky na přednášky na cestovatelských festivalech a podobných akcích. Protože se snažím svůj program optimalizovat tak, aby se do něj vešla hlavně rodina, práce a lezení, nemohla bych si dovolit objíždět republiku. Takže jsem se o své příběhy nejen z Antarktidy podělila v té knížce.

V ní se zmiňujete, že jsou pro vás hory čím dál intimnější záležitostí. Přesto jste se ze svých niterních pocitů vypsala takhle veřejně.

Určitě ne ze všech pocitů, některé věci si nechávám opravdu jen pro sebe. Začínám deníkem z roku 2016, psala jsem ho ve vysokohorském stanu, minimálně v šesti tisících metrech, ve specifických podmínkách. Hory mi dávají velkou dávku energie, kterou jsem měla potřebu předat dál. A taky bych nerada na to všechno zapomněla, i když u takhle silných prožitků k tomu asi jen tak nedojde. Motivací bylo i to, že moje dcera vůbec neví, kdo jsem. Až to jednou bude chtít zjistit, možná už tady nebudu a moje vzpomínky jí můžou pomoct pochopit, jaká její máma ve skutečnosti byla.

Knihu jste nazvala Mezi světy. Představují pro vás schizofrenii, nebo symbiózu?

Schizofrenie to být nemůže, to by mě umučilo. Když jsem začala v horách lézt až takovým tím fanatickým způsobem, uvědomila jsem si, že pokud ty světy nepřijmu jako součást sebe samé a vytvořím si vnitřní protiklady, roztrhá mě to. Svět, ve kterém teď zrovna sedíme, je někdy vyloženě přehlcený. A já zkrátka potřebuju energii, kterou do něj dávám, někde nabrat. V rádiu se vypovídám a pak jdu do hor hledat ticho, krásu a přemýšlet si o svých věcech.

V horách se vám po práci ani trochu nezasteskne?

Vůbec, tam jsem úplně odříznutá. Stejně tak když sedím v rádiu, plně se soustředím na rozhovor a nemám jedinou vedlejší myšlenku. Rádio mě naučilo být tady a teď. I když se přiznám, že v jeden moment se moje novinářské ego v přírodě ozvalo. Vylezli jsme na Mount Vinson a mě napadlo, že telefonát do rádia z nejvyšší hory Antarktidy nikdo přede mnou asi ještě neuskutečnil. Zkrátka jsem si chtěla udělat takový nicotný zářez, který pro nikoho jiného vůbec nic neznamená.

Nicméně jste ale párkrát dva světy propojila, když jste v terénu natáčela reportáže. Nebylo toho moc najednou?

Bylo. Cestou na šestou nejvyšší horu světa, Čho Oju, a při výstupu na K2 jsem se dobrovolně zavázala ke každodennímu vysílání, protože sdělovat dojmy jednou za týden postrádá v rozhlase smysl. Takže když ostatní odpočívali, já stříhala natočený materiál a běhala mezi trhlinami, abych našla místo se signálem, odkud půjde přes satelit poslat. Ačkoli jsem zvažovala, jestli bych si na svoje výpravy neměla sehnat sponzory, jsem moc ráda, že jsem si tu nejdražší letenku na Antarktidu nakonec zaplatila sama. Jinak bych tam musela pobíhat s vlaječkou, kontrolovat, jestli mám dobře viditelná loga na oblečení, a rušily by mě obavy, zda mám dost materiálu k dennímu vysílání. Bez toho všeho jsem se cítila svobodná a mohla jsem do toho neuvěřitelného prostoru vplout bytostně a hluboko.

Odráží se pak takové prožitky i v pracovním světě?

Mám díky nim jinou míru vnímání důležitosti věcí. Když jsem před přímým televizním přenosem z předávání cen Českého lva sledovala, jak všichni kolem šílí, nechávalo mě to chladnou. Chtěla jsem co nejlíp odvést svoji práci moderátorky, to ano, ale pokud bych udělala nějakou chybu, nikdo by kvůli ní nezemřel. Kdežto když k ní dojde v horách, můžu se zranit, strhnout s sebou parťáka, můžeme kvůli mé chybě umřít oba. Tam opravdu o něco jde. A pak jsem také zažila spoustu věcí, cestovala, poznávala jiné kultury, viděla bídu, někdy jsem musela sáhnout za hranice svých předpokládaných možností. Díky tomu můžu snad líp porozumět druhým, nebo jim aspoň při rozhovoru položit lepší otázku než někdo, kdo tohle všechno za sebou nemá. A to mě pořád strašně baví.

Jakou nemocí trpíte?

Mám sníženou citlivost dopaminového receptoru, což v kombinaci s novinářskou zvědavostí znamená, že tam, kde by se normální člověk díky adrenalinu a pudu sebezáchovy zastavil, já udělám dalších pár kroků k okraji propasti. Potřebuju vědět, jestli je tam dole jezírko s krokodýly, kteří hladově cvakají zuby. A nahrát si, jak to cvakání zní. Nejsem ovšem idiot, takže se k tomu jezírku začnu slaňovat náležitě připravená a zabezpečená. Teprve ve chvíli, kdy to cvakání zubů uslyším, můj oslabený dopaminový receptor konečně zabere a mě napadne, že to nebyl úplně dobrý nápad. Pak si začnu zachraňovat krk. Alespoň takhle mi to vysvětlil jeden známý psycholog a psychiatr, dělám si z toho v knížce trochu legraci.

Snažíte se s tím nějak bojovat?

Je to moje přirozená součást, bojovat s ní by znamenalo popírat sebe samu. Samozřejmě mám špatné vlastnosti, na kterých se snažím pracovat, ale zrovna tohle je něco, co mi umožnilo podniknout spoustu věcí, na které by jiní neměli – s prominutím – koule.

Mezi ty věci nepatří jenom zdolávání vrcholů?

Prosím, neříkejte zdolávání! Pro mě hory nejsou tělocvična ani bradla… Navíc, bez svého parťáka a skvělého horského vůdce bych se na většinu z nich nedostala.  Už jsem taky zjistila, že to, co dostanete cestou, je někdy stejně dobré, nebo dokonce i lepší než to, čeho se vám dostane na vrcholu.

Co konkrétně to je?

Propojení. Bez přesahu do přírody a propojení s vyšším principem by mi bylo na světě o dost hůř.

V čem ten vyšší princip podle vás spočívá?

Prostor mezi horami není prázdný, je plný vědomí, vnímám ho jako živou bytost. Když se vysoko v horách nebo na Antarktidě rozhlédnete, máte představu, jak vypadal svět, než do něj člověk začal zasahovat. To jsou místa absolutní pravdy. Moje kamarádka se po přečtení knížky divila, že všechno popisuju jako krásu, radost a štěstí. Kde je prý utrpení? Jasně, někdy to bolí, stávají se úrazy, omrzávají prsty… Já tam ale nejezdím trpět, chci se napojit na něco, co mě přesahuje. V takovou chvíli mám pocit, jako by mě někdo zabalil do peřinky a choval v náručí.

Kde konkrétně jste něco takového zažila?

Pokud jde o hory, nejsilnější to bylo po vylezení na Mount Vinson. Čekala jsem euforii z dosažení cíle. Radost jsem měla jako už stokrát předtím, ale euforie nikde. Pak mi došlo, jak je Antarktida mocná. Dívám se do krajiny pod sebou, kde se ztrácí nekonečné nebe, a cítím, že nepotřebuju být na vrcholu, ale úplně všude. Rozběhnout se, až ze mě vyskočí srdce a rozprostře se do celého prostoru.

Stává se vám to i jinde než v horách?

V roce 1990 jsem se v severní Číně jela podívat na visutý skalní chrám Süan-kchung (Xuankong), který vypadá jako vlaštovčí hnízdo přilepené vysoko na skále. Celé jsem si to tam procházela, až jsem narazila na výklenek s otřískaným Buddhou. Postavila jsem se proti němu a najednou mě cosi nevysvětlitelného srazilo na kolena a vzápětí jsem padla hlavou na zem. V ten okamžik jako by zmizel čas, ztratila jsem sama sebe, dokud se neozvalo cinknutí zvonku. Dodnes nevím, k jakému kouzlu tam došlo.

Nemrzí vás, že žijete právě tady?

Doma jsem ráda. Ale hodně si vážím toho, že můžu pravidelně sledovat, jak se žije jinde ve světě. Například jsem se mohla podívat na vojenské základny v Afghánistánu a zároveň vyslechnout příběhy lidí na druhé straně, v Pákistánu. Všechno je relativní a svět není jen takový, jaký nám ho ukazují v médiích. Spousta toho, co nás obklopuje, je jenom iluze, za níž se často skrývá účelovost nebo manipulace. Kdykoli mám potřebu se od toho osvobodit a odpočinout si, zmizím do přírody, kde je absolutní pravda.

Cítíte se svobodná, až když se na takovou cestu vydáte, nebo už ve chvíli, kdy na ni pomyslíte?

Takhle o tom vůbec nepřemýšlím. Svobodu máte uvnitř sebe a je úplně jedno, jestli jdete podchodem metra, nebo lezete po horách. Když někdo utíká do hor jenom proto, aby si zahojil nějaké rány, stejně si je tam s sebou odnese a možná ještě prohloubí. Jde o to, nenechat se svázat okolím nebo svými představami o sobě a svých možnostech. To není zpupnost, arogance nebo nerespektování pravidel. Jen přesvědčení, že když se občas snažíte udělat něco, co otevře dveře vám nebo někomu dalšímu, aniž byste tím komukoli ublížil, má to hluboký smysl.

Ty otevřené dveře nemusí být jenom obrazným pojmem…

Když vyjedete lanovkou z Chamonix do stanice Aiguille du Midi, najdete tam vrátka s varováním o vstupu na vlastní nebezpečí. Pro mě to jsou vrátka z veřejného turistického prostoru do světa svobodných lidí, kde si můžete vybrat z řady možností. Anebo jedete vlakem pod švýcarský Jungfraujoch, vystoupíte o stanici dřív – ve skále Eigeru – a ze všech sil otevřete dveře, které jsou kvůli podtlaku jako přikované, vstoupíte do tmy a po chvíli za sebou zavřete druhé dveře, za nimiž leží kraj svobodných ledovců.

Každá svoboda má hranice. Vnímáte je jinde než okolí?

Rozdíly ve vnímání určitě jsou. Je to dáno i tím, že některé věci jsou prostě nesdělitelné. Určitý druh krásy, pocitu splynutí s daným elementem. Čím extrémnější zkušenost, tím hůř se sděluje. Ono vás to od ostatních oddělí. Mám pár známých, ze kterých se stali samotáři, protože jim ten element dává něco, co od lidí získat nedokážou. Anebo si zachováte zdravou hladinu šílenství a vědomí, že lidi, vztahy, láska, mateřství a práce jsou důležité. Řeknete si: Chvíli seď na zadku a pracuj. Ale lehké to tedy není.

Musíte si tohle říkat záměrně, nebo to přichází samo?

Někdy se vědomě usměrňuju, když cítím obrovskou touhu zmizet a na všechno se vykašlat. Jinak bych mohla snadno ustřelit. Svoboda neznamená, že nemáte zodpovědnost. Netvrdím, že všechno dělám dobře. Jenom nejlíp, jak umím. A snažím se nikomu neublížit.

Dostaví se někdy výčitky?

Dostaví, jednou mě výčitky vůči dceři málem umučily. Najednou jsem si řekla, že bych tam venku nahoře asi neměla být. Ale v tu chvíli jsem se hned vrátit nemohla. Navíc se na vás takové myšlenky podepíšou, protože v noci nemůžete spát, druhý den cítíte, že hlava není schopná se připojit na tu okolní krásu a něco v ní neustále haraší, čímž si zaděláváte na malér.

Existuje přece jen hranice, přes kterou nejdete?

Před pár lety jsme v jižní Africe natáčeli s partou přátel seriál Srdcaři v Africe. Honza přišel s nápadem, že se pojedeme potápět. Mě to nadchlo a zajímala jsem se, kam přesně vyrazíme. Když jsem na jeho odpověď namítla, že Botswana přece žádné moře nemá, pobaveně se na mě podíval a dodal, že se budeme potápět ke krokodýlům. Přesně to byl okamžik, kdy jsem na svou hranici narazila. Dodnes se mi udělá mdlo, když vidím záběry, na kterých si Honza nemůže pomoct a snaží se na krokodýla sáhnout.

Jak se vypořádáte se slabou chvílí v terénu?

V přírodě na mě většinou slabé chvilky nepřichází. Když už k tomu přece jen dojde, vyjdu večer ven, abych viděla hvězdy. Mám pocit, že když se dívám do nekonečné věčnosti, je to stejné jako hledět na obzor. Ono se zkrátka to cosi tetelí mezi hvězdami i horami. To vědomí mi hrozně pomáhá. Když jsem byla v Afghánistánu, uklidňovaly mě hory, protože jsou věčné.

Co se po návratu změní?

Tady v civilizaci si můžete vyzkoušet stovky chutí. Působí na vás mraky barev, prostor kolem vás je přeplněný podněty. Snažím se zabránit tomu, aby mi zbytečné informace zanesly mozek. Je to jednodušší, když si uvědomím, co je podstatné, co mě opravdu zajímá, co je naopak jenom šum a zrnění displeje. V extrémních podmínkách potřebujete dobře vnímat sám sebe, jít, jíst, zahřát se a dobře se vyspat. Po návratu pak slyšíte úplně jinak to, co vám lidi říkají. Jednou jsem se kamaráda ptala, proč přede mnou uhýbá očima. Cítila jsem, že je ze mě nesvůj. On odpověděl, že ho znervózňuje něco zvláštního, co ze mě vyzařuje. Byla to Antarktida. Přivezla jsem si s sebou to cosi, co se nachází v jejím nekonečně prázdném prostoru.

Jak dlouho to ve vás zůstane?

Ten pocit, kterého jsem dosáhla ve vnímání prostoru, už asi nezmizí. A když se mi po něm zasteskne, vím, kam si pro něj můžu dojít. Stačí se vydat do lesa nebo do hor. Každou volnou chvíli jezdím do Krkonoš, zrovna dneska jsem se tam chystala jen tak na otočku. Je božské procházet se po hřebeni nebo jen tak lesem a ulevit si od hluku a všech nadbytečných věcí, které jsme si tu na sebe ušili – ať už v dobré víře, nebo v nějaké ekonomicko-manipulativní manýře.

Jaké jsou vaše momentální sny?

Jeden sen se jmenuje pořádný skialp v Alpách, tedy odjet pryč na dlouho a vysoko. Další má název Gunnbjørn, což je nejvyšší hora Grónska. A trojici uzavírá Messnerova cesta na jižní pól.

Bude to váš vrchol, nebo se ještě pořád můžete posouvat?

Violoncellista Pablo Casals ve svých 92 letech na otázku, proč taková legenda jako on ještě pořád na nástroj cvičí, údajně s úsměvem odpověděl: „Víte, já si pořád myslím, že dělám pokrok.“ Já legenda nejsem, ale přání ještě mám. Na Antarktidu se rozhodně potřebuju vrátit, znovu být součástí toho prostoru. Jižní pól mě zajímá odtržeností a dlouhodobostí. Byla by to cesta na dva měsíce, na to už není potřeba jenom příprava materiálu, plánování, fyzička, ale i správně nastavená hlava. Chci zjistit, jestli je tam ještě něco, o čem nevím. I kdyby to měli být nějací bubáci nebo legrační sněhuláčci, kteří tam pobíhají, rozhazují sníh a radostně něco pokřikují…

Ať si své sny splníte!

Honza Čermák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země