Péřovka, ledovcové brýle a sekyra na tarosy - bez nich by byl Bajkal o něco větší peklo

Péřovka, ledovcové brýle a sekyra na tarosy - bez nich by byl Bajkal o něco větší peklo Zdroj: Petr Florián

Navlékl jsem Láďu do spacáku a poslal ho pózovat mezi tarosy, aby udělal radost jednomu ze sponzorů
Odpočinek pro bolavá kolena v pozici „slav squat“. Židle jsme s sebou netáhli.
Náš palác, oáza klidu a míru. A kus tarosu předurčený k rozvaření.
Promrzlé ruce jsme museli řešit rychle a beze studu...
Sušení spacáků s klasickým bajkalským panoramatem - led a nebe
7
Fotogalerie

Cestovatel a dobrodruh Daniel Born: Krok za krokem přes zamrzlý Bajkal

Ve dvaadvaceti letech se stal nejmladším člověkem na světě, který přešel zamrzlý Bajkal. Trasu 684 km zdolal s parťákem Ladislavem Smržem za ďábelských 16 dnů, 6 hodin a 6 minut. Co ho k takovému nápadu přivedlo a jaké nástrahy byly nejzákeřnější?

Kde se vzal nápad přejít zamrzlý Bajkal?

Básnil o tom jeden kamarád, který přechod absolvoval. Na mě to působilo jako hodně nekomfortní záležitost, takže jsem byl vůči tomu imunní. Ovšem jen do doby, než mě Láďa oslovil s tím, že ho to láká a shání parťáka. Nechtěl jsem ho odmítnout nějakou trapnou výmluvou, tak jsem radši souhlasil. A začal jsem se těšit, že to bude něco jako vypnutí reality. Zapomenu na práci a běžné starosti, budu jenom s jasným cílem bezmyšlenkovitě klást jednu nohu za druhou.

Jak dobře jste se s Láďou znali?

Na Bajkal jsme si plácli při společném přechodu finského jezera Inari, kde jsme se viděli poprvé. Shodli jsme se, že bychom předtím měli ještě něco zkusit, takže jsme zdolali Elbrus a zúčastnili se pěšího závodu na 130 kilometrů. Víc jsme toho nestihli, protože Láďa žije v zahraničí. Na Bajkale jsme se tedy ocitli do roka a do dne od prvního setkání. Naštěstí se ukázalo, že jsme oba nekonfliktní typy.

Vyvíjel se váš vztah během bajkalského dobrodružství?

Celou dobu panovala pohoda, žádná ponorka neproběhla. Snad i proto, že jsme spolu mluvili v podstatě jenom ráno a večer. Jakmile jsme vyrazili, rozdílné tempo mezi námi vytvořilo přirozené rozestupy. Potkávali jsme se o pauzách na čaj, kdy jsme prohodili pár slov. Většina konverzace se odehrávala ve stanu.

Podstoupili jste nějakou přípravu?

Plánovali jsme ji, ale nakonec nic speciálního neproběhlo, protože oba vedeme aktivní život a v kondici se udržujeme průběžně. Řešili jsme jen organizační věci - dát dohromady potřebný materiál, domluvit spolupráci se sponzory, zajistit víza a odletět.

Věděli jste, do čeho jdete?

Brali jsme to tak, že jezero samo o sobě je bezpečné a nemělo by se přihodit nic zásadního. V nouzi stačí záchranu přivolat jedním stiskem tlačítka na satelitním komunikátoru. Tušili jsme, že to bude hlavně psychická výzva. Pokud jde o dlouhé trasy, už jsem měl za sebou čtyřikrát Camino de Santiago, takže jsem věděl, jak je moje tělo zvládá. Jenomže na Svatojakubskou pouť jsem se vydal hlavně kvůli ostatním poutníkům, v tomhle případě jsme naopak byli od lidí naprosto izolovaní. Šlo čistě o fyzický výkon.

Za celou dobu jste tedy nevkročili na pevninu?

Ne, taková je podmínka přechodu v kategorii Unsupported & unassisted. Všechny noci se musí strávit na ledu a veškeré zásoby si musíš táhnout s sebou. U nás to obnášelo zhruba osmdesát kilo na každého, ale naštěstí jsme je měli naložené na saních. Trochu jsme to přehnali, protože jsme metodou olíznutého prstu spočítali, že nám přechod zabere dvacet tři dny. Šestidenní rozdíl znamenal u jídla šest sedm kilo navíc. Zbytečně moc jsme měli i benzinu a plynových kartuší na vaření, jak se ukázalo.

Brusle jste si nevzali?

Zabruslit si na Bajkalu samozřejmě můžeš, ale nemáš pak nárok na uznání pěšího přechodu. Mimochodem vhodnější než brusle jsou nasazovací čepele na boty, aby ses nemusel neustále přezouvat, když narazíš na tarosy, což jsou mohutné kry, které z hladiny trčí do všech stran.

Jak jste se v širém prostoru orientovali?

Nijak sofistikovaně. Ráno jsme si řekli, jestli to dneska vezmeme víc k pravému, nebo levému břehu. Mapu jsme moc nevyužívali, maximálně jsme u oběda zkontrolovali, kde se nacházíme, a případně lehce zkorigovali kurz.

Čtyřicet kilometrů denně je dost. Měly dny nějaký řád?

Ráno vstaneš, sbalíš stan, celý den jdeš, večer postavíš stan a ulehneš. Měli jsme naprosto přesně naplánovanou rutinu včetně toho, kdy přesně se napijeme - třikrát za den v rámci pitné pauzy, pak až večer. Takhle to probíhalo den co den.

Ani jeden den z toho stereotypu nevybočil? To muselo být náročné...

Moje narozeniny. Po týdnu a 350 kilometrech jsme došli k ostrovu Olchon. Věděli jsme, že by se tam měl dát chytit mobilní signál, takže jsme chodili s telefony kolem dokola a sledovali, kde naskočí a načtou se všechny zprávy za celou dobu. Na tom místě jsme postavili stan a ten den skončili dřív než obvykle. Přes videohovory jsem si popovídal s rodinou, zvládli jsme i koupit zpáteční letenky, protože už jsme tušili, kdy dorazíme do cíle.

Dort asi nebyl. Jak jste se stravovali?

Nejsnadnější formou snídaně jsou ovesné kaše, které ovšem nesnáším, takže jsem se těšil na rána, kdy jsme měli v plánu vafle nebo něco podobného. Naopak mi vyhovuje lyofilizovaná strava, tedy jídlo, z něhož je mrazem odstraněná voda. Stačilo pak prášek zalít horkou vodou a mohli jsme si dopřát jedno normální teplé jídlo denně. Dost jsme ujížděli na pudinku, protože jsme zjistili, že se dá snadno připravit tak, jak ho známe z domova. Taky jsme hodně jedli proteinové tyčinky a doplňovali cukry.

Po jídle přijdou na řadu jiné potřeby… Jak jste řešili takhle zapeklité situace?

Žádný záchod na jezeře samozřejmě není. Musíš se smířit s tím, že není lepší čas než teď a lepší místo než tady. Postupem času náš vztah s Láďou dospěl do fáze, kdy padly veškeré zábrany. Zjistili jsme, že při vykonávání potřeby ani není nutné přerušit konverzaci.

Jak moc velkou zimu jste zažívali?

Zhruba do přijatelných minus pětadvaceti stupňů, takže si nepředstavuj, že jsme čurali rampouchy. Ale samozřejmě se ani v takhle relativně mírné zimě do toho člověku moc nechce. Paradoxně nás trápilo spíš slunce, jehož odraz od ledu nám spálil spodní část nosu. A občas vítr, to nás pak saně samy předjížděly a táhly k jedné nebo druhé straně.

Měnila se v průběhu cesty krajina?

Skoro vůbec, rozdíly byla znatelné jenom v podkladu. Zhruba prvních sto padesát kilometrů byl led zasypaný sněhem, dalších tři sta byl krásně čistý. A pak už jenom vpravo a vlevo siluety hor, vepředu nic, vzadu nic.

Viděli jste celou dobu aspoň jeden ze břehů?

Párkrát jsme se ocitli v mlze, v podstatě bílé tmě, kdy jsme se orientovali podle směru stínů. Jezero je široké 30-80 km, snažili jsme se držet asi deset kilometrů od levého břehu, takže pokud nebyla horší viditelnost, měli jsme ho na dohled. Aspoň trochu to rozbíjelo panoráma a díky záchytným bodům bylo patrné, že se posouváme.

Co na jezeře nejvíc oslovilo tvoje smysly?

Jednoznačně led, ten je opravdu úžasný. Už zmíněné tarosy jsou neuvěřitelné masy ledu, třeba půldruhého metru silné a hodně fotogenické. Led ale vydává i zvuky, a to nejen svou rozpínavostí. Bajkal se nachází v aktivní tektonické oblasti, takže dochází k byť malým zemětřesením. Ten zvuk projede celým člověkem, naskočí ti husí kůže, jak je to krásné.

Jak se v takovém prostředí spí?

Se špunty v uších. Těžko se dalo zbavit strachu, že to praská přímo pod námi. Jednu noc jsem to zkusil bez špuntů, ale pak stačil jakýkoli silnější praskot, a já málem začal balit stan. Praskání se ledem nese dost daleko, takže zní zlověstně, i když je jeho zdroj úplně jinde.

A ozývalo se i tělo?

Na samotnou chůzi si tělo zhruba po týdnu zvykne tak, že ji přestaneš řešit. Stává se z tebe mašina, která pokládá jednu nohu před druhou, krok za krokem. Horší byly nechutné puchýře a slezlé nehty. Ani na omrzliny nedošlo, o tohle panictví jsem přišel ve Finsku. A jsem přesvědčený, že když vnímáš signály a uděláš včas přestávku na zahřátí, dá se jim vyhnout. Tuhnoucí ruce vyžadují ideálně kontakt kůže s kůží. Mně se nejvíc osvědčilo rozepnout poklopec a strčit si prokřehlé ruce do trenek. Sice to chvíli studí, ale je to jednodušší než je přes všechny vrstvy dostat do podpaží.

Takže žádné trvalé následky jste si nepřivezli?

Do Ruska jsem odjížděl s přetrženými vazy v kotníku a Bajkal jim moc neprospěl - nesrostly, jak měly, takže jsem se po návratu musel podrobit operaci.

Zvládne Bajkal přejít zdravý, ale netrénovaný člověk?

Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo to má posoudit, protože pro mě není čtyřicet kilometrů denně nic zvláštního. Pokud někoho začnou bolet nohy po patnácti kilometrech, zrovna přechod Bajkalu bych mu nedoporučil. Ale člověk v běžné kondici by to zvládnout měl. Zásadní je výbava, protože pobyt v takové zimě vyžaduje pro zachování komfortu zkušenosti a funkční uvažování. Je potřeba se naučit pracovat s tělesným teplem. Jakmile se zpotíš, zaděláš si na problém.

Nebyla nakonec horší psychická stránka?

Ano, a ze všeho nejtěžší bylo zabavit se sám sebou.

Lišily se myšlenky první, osmý nebo patnáctý den?

Už před odletem do Ruska jsem se těšil zpátky domů. Pro mě je u takových akcí nejdůležitější, co mi dají do života, až je budu mít za sebou. Nicméně první dny na ledu jsme cítili obrovskou úlevu, že už jsme na cestě. Teď už jenom stačilo jezero přejít. Čím dál jsme se po něm dostávali, tím víc jsme se těšili, až ho opustíme. Já už měl vymyšlený jídelníček po návratu domů na čtyři dny dopředu, mámě jsem ho nahrál na video, aby věděla, co všechno mi má uvařit. Hodně jsem přemýšlel i o lezení, které mě baví, a frustrovalo mě, že jdeme pořád rovně a horní část těla tím pádem ochabuje.

Proč jste se do toho tedy vůbec pouštěli?

Byl to fyzický hec - zkusit, co všechno dokážu. Už jsem věděl, že dlouhé trasy mi problém nedělají, tímhle jsem si ověřil, že je můžu podstoupit i v mrazu. To mě v myšlenkách posunulo k další metě, dosažení severního nebo jižního pólu.

Nastaly chvíle, kdy jakékoli myšlenky zmizely?

Občas k tomu docházelo, protože se v takové situaci nedá celou dobu o něčem přemýšlet. Nešlo o záměrnou snahu dostat se do stavu meditace, přicházelo to samo od sebe. Každý den jsme museli chodit deset jedenáct hodin, z toho se zkrátka na hodinu dvě ztratíš tak, jako by se nestaly. Prostě jdeš.

Nechtěl jsi to někdy vzdát?

My to měli vnitřně nastaveno tak, že chceme rozhodně dojít do konce. Báli jsme se jen toho, že by jeden z nás musel na pevninu ze zdravotních důvodů. Pro takový případ jsme měli dohodu, že druhý bude pokračovat sám, abychom se tam nemuseli další rok vrátit a absolvovat cestu znovu od začátku.

Setkali jste se cestou s někým?

Jednou jsme potkali rybáře, kteří nás obdarovali pořádným stakanem vodky, což nás sice nadchlo, ovšem taky kvůli rozjetému metabolismu rychle opilo. Důsledkem toho se nám pak trochu divně šlo, ale naštěstí jsme zase podobně rychle vystřízlivěli. Další místní už jsme zahlédli jenom z dálky a pak samozřejmě na pevnině. Byli to pohodoví lidé, ale překvapilo nás, že je Bajkal moc neláká. Sice ho vnímají jako svůj klenot, ale přestože je to k němu z Irkutsku jenom pár desítek kilometrů, mnozí se k němu za celý život nezajedou ani podívat, což mi připadá absurdní.

Považovali vás tedy za exoty?

Nejlíp to asi vystihl novinový článek, který tam o nás vyšel. Dočetli jsme se, že „ti Evropané jsou strašní extremisté!“. Mysleli to ale v dobrém slova smyslu, nadchlo je, že jsme kvůli ledovému Bajkalu vážili cestu přes půl zeměkoule a hodláme ho z jihu na sever projít celý.

Jak jste se do těch novin dostali?

Díky náhodě, ke které došlo hned první den. Naprosto prozaicky jsme si z Irkutsku najali na cestu k Bajkalu taxík. Když jsme z něj vystoupili a začali na led skládat saně, všimla si nás jedna rodina. Matka byla novinářka, vyfotila nás a napsala o naší cestě takový malý medailonek do novin. Zároveň nám nabídli, abychom se ozvali, pokud budeme potřebovat v Irkutsku přespat. Nakonec jsme tuhle nabídku opravdu využili.

Byli jste ve spojení s domovem?

Měli jsme satelitní komunikátor, který funguje v podstatě na bázi textových zpráv o 160 znacích. Takže s nejbližšími jsme byli v kontaktu denně. Navíc se každé dvě hodiny automaticky odesílaly informace o naší aktuální lokaci, takže všichni mohli sledovat, jak postupujeme. Také nám mohli zdarma posílat zprávy a my jim v rámci předplatného odpovídali. Jen to není standardní instant messaging, trvá třeba deset až patnáct minut, než se zpráva odešle.

Umíš si představit, že byste byli odříznuti úplně?

Samozřejmě by to šlo. Nicméně komunikace s domovem na nás působila motivačně. Překvapilo nás, jaký zájem jsme vzbudili. Lidé z Facebooku, o kterých jsme nikdy neslyšeli, nám najednou psali, že nás denně sledují a drží nám palce. Právě tohle nás ráno tahalo ze spacáků. Nejtěžší totiž vždycky bylo otevřít vyhřátý spacák, pustit na sebe zimu a navlíknout se do studeného oblečení.

Co ti pomáhalo během dne, když spojení nebylo?

Věci, které mi uvízly v hlavě z dětství, třeba Píseň proti trudomyslnosti z divadelní hry Dobytí severního pólu nebo Prachovské skály od Ivana Mládka. Když už jsem měl opravdu prázdnou hlavu, překvapivě se do ní vkradly právě tyhle staré hity. Největší problém pak ale spočíval v tom, jak se jich zbavit. Vzhledem k tomu, že člověk není vystavený jiným impulzům, se v hlavě vydržely dokola přehrávat klidně den dva, což bylo k zbláznění.

Jak ses cítil, když se nohy znovu ocitly na pevnině?

Když jsem skončil svoji třetí Svatojakubskou pouť, v Santiagu de Compostela to ze mě všechno spadlo, až mi málem vyhrkly slzy. Čekal jsem tedy něco podobného, snad i silnějšího, ale nic takového se nedostavilo. Možná to byla natolik velká věc, že muselo uběhnout několik dní, než jsme ji plně zpracovali. Spíš nás zaskočil rozpor mezi očekáváním a realitou. Předpokládali jsme, že cílový Nižněangarsk bude rozumně velké město. Představovali jsme si, že z Bajkalu naskočíme rovnou do taxíku a necháme se odvézt do nejbližšího hotelu. Ve skutečnosti jsme ale po vstupu na pevninu zjistili, že jsme se ocitli v prostředí připomínajícím zahrádkářskou kolonii. Nefungovaly nám SIM karty, protože v Rusku mají různé oblasti svoje vlastní typy. Byli jsme tedy bez internetu, nevěděli jsme o žádném hotelu, na taxi jsme mohli zapomenout.

Co jste si počali?

Popadli jsme saně a táhli je po asfaltu, což bylo šílené, protože odpor povrchu byl značný. Samotné město bylo o dalších asi deset kilometrů dál, takže poslední den jsme měli v nohou padesát kilometrů, což nám dalo docela zabrat. Když jsme se konečně dostali k hotelu, nejvíc jsme nakonec bojovali s tím, že příšerně smrdíme. My jsme se totiž celou dobu nemyli a nosili jedny trenýrky, jedno tričko a jedny podvlíkačky.

Kdy jste začali sami sebe cítit?

Řekl bych, že sami sebe jsme cítili hlavně ze začátku. Pak se do nosu vtíral spíš odér parťáka. Ke konci už to bylo tak nesnesitelné, že jsem musel Láďovi říct, aby šel napřed, protože strašně čpí. Před hotelem jsme tedy na sebe navlíkli všechno, co jsme mohli, abychom zabránili zápachu uniknout. Jenomže poprvé po sedmnácti dnech jsme měli co do činění s venkovním teplem. Najednou bylo dvacet stupňů nad nulou a my se pařili v několika vrstvách oblečení. V hlavě nám z toho začalo tepat a vřít, ale zápachu jsme se stejně nezbavili. Na pokoji jsme šli do trenek a dvě hodiny jsme se s oknem otevřeným dokořán snažili aklimatizovat.

Nedostavil se šok z toho, že najednou skončil stereotyp?

Vůbec ne, byli jsme tak vyčerpaní, že jsme se soustředili jenom na to, jak se dostaneme domů.

Kolik lidí ročně zamrzlý Bajkal přejde?

Ročně jsou to jednotky, celkově se jedná o něco mezi třiceti a čtyřiceti lidmi od chvíle, kdy se přechody začaly evidovat.

Tobě pořád náleží rekord nejmladšího?

Pořád to i po necelých dvou letech platí. Ale tohle pro mě nebyla ani ta nejmenší motivace. Když jsem si před odletem prohlížel seznam lidí, kteří před námi Bajkal ve stejné kategorii přešli, všiml jsem si, že byli všichni starší než já. Ale nepřikládám tomu žádnou důležitost. Může to být zajímavé spíš pro média.

Jakými výrazy bys celou zkušenost popsal?

Zima, nepohodlí, stereotyp. Ale taky krása.

Ovlivnila tě nějak?

Dospěl jsem k tomu, že podobné expedice jsou přesně to, čemu bych se chtěl věnovat. Vyzkoušel jsem si, že když se do takových projektů pustím, zvládnu i komunikaci se sponzory. Bajkal jsem považoval za vstupní bránu do polární oblasti. Před třicítkou bych chtěl pokořit aspoň jeden z pólů. To už ale mluvíme o podstatně větší logistické a finanční náročnosti. Výhodou Bajkalu je to, že stačí doletět do Irkutsku, k jezeru se dostaneš taxíkem a pak už jenom jdeš. U pólů to takhle jednoduché a levné není.

Myslíš, že by tě expedice dokázaly uživit?

Obávám se, že jakmile se tím člověk živí, začne ho tlačit povinnost neustále něco podnikat. Mně vyhovuje moje současná situace - mám práci, kde mám nastavený režim natolik volný, že si můžu vzít neplacené volno a vyrazit, kam chci.

Kam to bude příště?

Letos jsme chtěli s Láďou přejít Grónsko, ale nějak jsme to nestihli domluvit a naplánovat. Nedávno mi zavolal jiný kamarád, jestli bych s ním nevyrazil vylézt na nějakou osmitisícovku. Tak jsem mu na to kývl. Plánujeme výstup na Gašerbrum II v Pákistánu. Základní tábor bude o dvě stě metrů výš, než jsem se zatím kdy dostal, tak uvidíme.

Co ti máma po návratu z Ruska uvařila jako první?

Plněné knedlíky s uzeným masem. Chtěl bych ji (nejen) za to vzít na ostrov Olchon. Jenom mě mrzí, že v jiných ročních obdobích neuvidí ten nádherný led, který je opravdu unikátní. Hrozně rád bych viděl jezero s vodou v obou skupenstvích. Mimo zimu se tam dá jezdit na loďkách. Dopádluješ k nějaké chatce a tam pár dnů zůstaneš…


Gigant jménem Bajkal

  • Nejstarší a nejhlubší jezero světa (až 30 milionů let, maximální hloubka 1642 m).
  • Druhé největší jezero v Rusku (po Kaspickém moři).
  • Žije v něm na 1200 druhů živočichů, tři čtvrtiny z nich jsou endemické.
  • Jezero představuje pětinu světových zásob sladké vody.
  • Tvoří ho příkopová propadlina na rozhraní dvou tektonických desek, eurasijské a amurské.
  • Rozloha 31 500 km2, průměrná nadmořská výška 456čm n. m.