Matej Šemšej

Matej Šemšej Zdroj: Petr Florián a archiv M. Šemšeje

Matej běhal v každém místě, kam přicestoval – ať už třeba na Novém Zélandu...
...nebo v Myanmě
Zpátky v Praze po prvních sedmi měsících běhání po světě
Na indonéském ostrově Lombok
5
Fotogalerie

Většinu života prožijeme ve strachu z něčeho, co se nikdy nestane, říká běžec a cestovatel Matej Šemšej

Slovenský rodák žijící v Praze, nadšený triatlonista a úspěšný manažer jednoho dne vyměnil kancelář za výpadovku na Německo a vyrazil v běžeckém dresu změnit svět. Podařilo se mu to?

Jak podle tebe vypadá peklo?

Peklo pro mě znamená život, který nežiješ s pocitem, že je naplněný a že dává smysl.

Byla to ta hlavní motivace, abys opustil dobrou práci a vyběhl do světa?

Motivace přicházela z více směrů. Jednak jsem byl po rozchodu, jednak jsem čtrnáct let strávil v korporátní sféře, což mě sice bavilo, ale v určité chvíli jsem došel na hranu. Najednou se dostavil pocit, že chci zažít něco nového, nějaké dobrodružství. Cítil jsem, že mám poslední možnost nasadit batoh a bez závazků vyrazit, než mě popadne touha založit rodinu.

Odehrál se nějaký spouštěcí moment?

Jednou jsem si v hotelu v Singapuru, kam jsem přiletěl za tehdejší přítelkyní, pouštěl videa o cestování – zajímavé, dojemné a řekněme i motivační příběhy. Zničehonic jsem u nich začal brečet. To mě přimělo přemýšlet o tom, jaký život vlastně aktuálně žiju. Dostavila se touha něco změnit. A když jsme se s přítelkyní rozešli, nastalo prázdno, které tu touhu po změně posílilo.

Přišel tedy radikální řez?

Trvalo zhruba rok, než jsem na něj byl připravený. Nakoupil jsem foťák, kameru a notebook, vytiskl vizitky, nechal potisknout běžecká trika a zprovoznil web. Ve firmě jsme se dohodli, že si vezmu na rok neplacené volno. Věděl jsem přibližně, kam se chystám, ale žádný přesný plán jsem neměl. Což byla pro mě další změna, protože do té doby jsem v životě všechno plánoval.

Proč jsi svoji cestu spojil právě s běháním?

Nedokázal jsem si představit, že bych na rok odjel a přestal sportovat. Napadlo mě tedy vytvořit blog o cestování a běhání, ale samo o sobě mi to připadalo takové kostrbaté a nebyl jsem si jistý, jestli to může lidi oslovit. Až jsem díky jednomu kamarádovi dospěl k tomu, že bych to měl propojit s charitou. To podle mě nakonec lidi oslovilo nejvíc a mně to dávalo smysl.

Kde byl tvůj první záchytný bod?

V Thajsku. Z Prahy jsem se vydal se zdviženým palcem, což byla další novinka, nikdy předtím jsem nestopoval. Kamarádka mě odvezla na první benzinku za Prahou směr Plzeň, chtěl jsem se dostat tentýž den do Německa. Svezl mě chlapík z Moravy, který se svěřil, že kvůli špatné zkušenosti už nechtěl nikdy žádného stopaře vzít. Jenomže zahlídl mě s kartonem, úsměvem a dioptrickými brýlemi, díky čemuž mě vyhodnotil jako neškodného a svoje předsevzetí porušil. Takže moje rada pro stopaře zní: Nasaďte brýle a úsměv! Z Amsterodamu jsem pak odletěl do Thajska, kde jsem se chtěl jeden dva týdny jen tak válet na pláži a pak si vytyčit přibližný směr, kterým se vydám po Asii, abych nelítal jako hadr na holi.

Co ten směr ovlivňovalo?

Určitým vodítkem byly běžecké akce typu půlmaraton nebo maraton. O některých jsem věděl, ale třeba v Myanmě se jedna holka mezi řečí zmínila o půlmaratonu v Kambodži, o kterém jsem netušil. Vyřídil jsem si víza a vydal se tam. Jedno z prvních pravidel, která jsem se naučil: říkat ano. Ne úplně na všechno, ale zkrátka být otevřený novým příležitostem. Hned první kamarád, u kterého jsem v Německu přespal, mi doporučil svého spolužáka ze Slovenska, který ve městě Vũng Tàu na jihu Vietnamu prodával zmrzlinu. Plánoval jsem tam zůstat tři dny, nejdřív z toho byly dva týdny, pak jsem se ještě dvakrát vrátil, protože hned po příjezdu jsem si tam našel místní holku.

A nesvázal tě nový vztah?

Jediné, co jsem kvůli přítelkyni nestihl, bylo Borneo. Vztah s asijskou ženou pro mě byla úžasná zkušenost. Bylo zajímavé takhle zblízka sledovat, jakým způsobem funguje úplně jiná kultura a mentalita. Důležité bylo i zjištění, že po předešlém vztahu už jsem připravený posunout se dál.

V čem tě vietnamská přítelkyně nejvíc překvapila?

Nechci generalizovat, ale já osobně jsem si všiml velmi silného pouta s rodinou a lpění na zakořeněné rutině. Třikrát denně musela odvézt na motorce mladšího brášku do školy, připravit snídani a oběd, ve volném čase sportovala a někde mezi tím vším jsem na druhé koleji čekal já. Často jsme se procházeli třeba do dvou do rána, protože jindy na mě neměla čas. Provázanost s rodinou je ještě posílená tím, že ve Vietnamu se na výchově dětí často podílejí i prarodiče. Náš vztah začal chřadnout kvůli nedorozumění, které bych si s Evropankou nejspíš dokázal jednoduše vyjasnit.

Jak tě přijala její rodina?

Pochopil jsem, že mít za partnera cizince je u nich určitá prestiž. Jednak se vietnamští muži ke svým protějškům údajně chovají dost hrubě, jednak je v jejich očích každý běloch zámožný. Otce jsem nepoznal, protože pracoval na ropné plošině, ale matka mě přijala bez problémů, i když jsme se spolu bavili rukama nohama. Což mi připomíná, že jsem se v jihovýchodní Asii prakticky obešel bez angličtiny, protože jazykovou bariéru čím dál víc odbourává technika – místní často mluvili svým jazykem do telefonu, z něhož rovnou vycházel překlad.

A jak místní vnímali tvoje běhání?

V Asii se na mě často dívali jako na blázna, byla místa, kde jsem na jiné běžce narazil jenom výjimečně. Což mohlo být i tím, že například do Myanmy jsem dorazil před sezonou, v milionové Mandalaji jsme byli snad jen dva turisté bílé pleti. Právě Barmánci jsou velmi zvědaví a přátelští, takže mě zastavovali, chtěli si povídat, vyfotit se. V Rangúnu jsem bydlel vedle velkého parku, tam už pár lidí běhalo. Ale Asiati se ráno obecně věnují spíš taiči a podobným aktivitám.

Jak konkrétně tvoje běhání probíhalo?

V první řadě musím poznamenat, že jsem se běháním nepřesouval z bodu A do bodu B. To by ani s báglem, který vážil mezi 27 a 35 kily, dost dobře nešlo. Jako typický batůžkář jsem někam dorazil, ubytoval se co nejblíž parku nebo podobného místa vhodného pro běhání, což byl v jihovýchodní Asii celkem problém. V některých městech, třeba v thajském Čiang Mai, je jediný veřejný park. Centra měst jsou tam ale na druhou stranu často uspořádaná do čtvercového půdorysu, po kterém se dobře běhá. Tedy v rámci možností, protože smog a vlhko samozřejmě dělají svoje. Největší strach jsem měl z toulavých psů. Ovšem záhy jsem zjistil, že ti přes den jen tak polehávají a nebezpečnými se stávají až po setmění, když se ochladí.

Kolik jsi celkem naběhal a kde všude?

Obecně jsem měl pravidlo, že chci mít dva až tři zážitky denně – něco vidět, dobře se najíst a zaběhat si. Nechtěl jsem to s vjemy přepálit, abych neotupěl. Ale běhat jsem se snažil co nejvíc, protože se od toho odvíjel můj přínos charitativním projektům. Princip totiž spočíval v tom, že za každý uběhnutý kilometr přispěji jedním americkým dolarem. Prvních sedm měsíců jsem intenzivně prožil v Asii, Austrálii a na Novém Zélandu. Běhal jsem ve městech, v džungli, na plážích nebo někdy i ve fitku, když jiná možnost nebyla. Potom jsem se vrátil do Prahy, abych se zúčastnil pro mě už tradičního maratonu. Následovalo Pobaltí a pak USA. Bohužel jsem utrpěl zranění, takže tam jsem zvládl jenom čtyři kilometry v údolí Smrti, nejteplejším místě světa. Celkem jsem za osm měsíců uběhl 1475 km, další kilometry jsem přidal plaváním a jízdou na kole.

Jak sis vybíral charitativní projekty, které jsi běháním podporoval?

Když jsem odjížděl, běhal jsem pro jeden projekt v Čechách a taky jsem měl vybranou charitu v Myanmě, všechno ostatní se nabalovalo postupně. V Thajsku jsem třeba potkal kamarádku, která mi pověděla o Švýcarovi, který v džungli založil záchrannou stanici pro psy. V Austrálii mi zase někdo doporučil katolickou misii v manilském slumu, která se starala o staré muže a retardované děti z ulice. Vždycky bylo zásadní, abych znal člověka, který mi projekt doporučoval. Chtěl jsem mít jistotu, že se nejedná o nějaký podvod. Taky jsem se snažil ta podporovaná místa navštívit a ověřit si, jak fungují. A samozřejmě tam i natočit nebo napsat nějaký materiál ke sdílení. Protože jedna věc je moje vlastní finanční podpora, druhou součástí mé mise bylo informovat o potřebných ostatní.

Máš zpětnou vazbu, jestli se i ti ostatní zapojili?

Na mém webu Runeller.sk je seznam všech, kteří jakoukoli částkou přispěli. Dohromady včetně mého běhání jsme aktuálně někde kolem 110 tisíc korun. Takže ostatní se přidávali, kromě rodiny a kamarádů i úplně cizí lidé, což je pro mě skvělý pocit. Třeba charitativní skupina, pro kterou jsem běhal v Myanmě, se mi svěřila, že pro dětský domov, který podporuje, získala od místního podnikatele pozemek, na kterém by chtěli naučit děti, jak obdělávat půdu nebo se starat o zvířata. Podařilo se mi vybrat částku, za kterou nakoupili lopaty, krumpáče a kolečka, a děti se skutečně pustily do obdělávání půdy. To je pro mě jeden z důkazů, že pár lidí sice nedokáže svět úplně zachránit, ale může ho vždy aspoň trochu změnit.

Měl jsi možnost nahlédnout, jak v jednotlivých zemích neziskový sektor funguje?

Naprostá většina projektů, na kterých jsem se podílel, se neobejde bez zahraniční pomoci. Například zmíněná Myanma je dost zkorumpovaná, vládní podporu získávají projekty, které jsou na vládu nějak napojené, protože z nich tečou peníze bokem. A v téhle zemi, která mě jinak dostala svou naprostou autenticitou, jsem zažil i jedno ze svých vystřízlivění. Do Asie jsem odlétal s představou, že buddhisté mají všechny rádi, což ale neplatí vždycky. Osobně jsem byl svědkem toho, jak obyvatelé buddhistické části Rangúnu poslali drsnou tajnou policii na setkání lokálních charit zaměřených na sbližování menšin jen proto, že viděli, jak se na místo dostavila skupinka muslimů.

Zažil jsi i příjemná překvapení?

Každý den (směje se). Tušil jsem, že měsíc ve Spojených státech si užiju, ale přesto mě překvapilo, jak skvělé to ve skutečnosti bylo. Hlavně díky různorodosti zážitků – začneš v Las Vegas, království konzumu, pak projíždíš údolím Smrti, kde je 46 stupňů, potom se ocitneš v nádherných národních parcích na západě plných medvědů a celkově divokého života. Já jsem velký fanoušek Pacifické hřebenovky, kterou bych chtěl jednou projít. A najednou jsem se v téhle nádherné divočině několikrát ocitl. Jiný zážitek je pak cesta po tichomořském pobřeží a San Francisco. Východní pobřeží má zase úplně odlišný ráz, taková ta tradiční Amerika se svou historií.

Která konkrétní místa tě zasáhla niterně?

Napadá mě mys Reinga, nejsevernější bod a zároveň nejmystičtější místo Nového Zélandu. Podle Maorů totiž právě tam putuje po smrti tvůj duch, než se odebere na onen svět. Dostal jsem se i na nejjižnější bod Jižního ostrova, Slope Point, kde přes oceán hledíš do dálky a vědomí, že nejbližší pevnina je Antarktida, tě dostane. Hodně mě zasáhlo Muzeum genocidy v kambodžském Phnompenhu nebo Hirošima. V japonském Kóbe jsem viděl zem propadlou po silném zemětřesení v roce 1995. A most Bohů v Oregonu je sice na pohled jen obyčejným překlenutím hraniční řeky mezi dvěma státy, ale jako součást Pacifické hřebenovky ho považuji za mystické místo, které mi vyvolalo husí kůži.

Jak vzpomínáš na lidi, které jsi potkal?

Nejvíce mi k srdci přirostli Barmánci, Vietnamci, Novozélanďané a Američané. Jasně, v Americe je mnoho svérázných lidí, ale jinak je tam naprosto normální, že se spolu dají do řeči úplně cizí lidé. Všichni byli velmi otevření. To ale platí obecně o všech místech, kde jsem se pohyboval. Ve Vietnamu jsem se seznámil s chlapíkem, který za socialismu pracoval na Slovensku, říkali jsme mu Edo. Každé ráno ve stejný čas seděl ve stejné kavárně a dělal totéž. Doteď od něj každý den dostávám fotku s přáním hezkého dne. I to je ukázka toho jejich stereotypu, o kterém jsem mluvil. A přijde mi to milé.

Jak jsi coby sportovec přistupoval k jídlu?

Ze začátku jsem do sebe ládoval všechno, hlavně oblíbené ryby a mořské plody, protože zejména v jihovýchodní Asii je výborné jídlo i cenově velmi dostupné. Zbožňuji vietnamskou kuchyni, která se ovšem opět drží té jejich rutiny. Například ujíždím na letních závitcích, ale ty jsou hlavně na jihu k dostání jenom mezi obědem a večeří, jinak máš smůlu. Jedničkou je pro mě ovšem Japonsko, kde si můžu dopřát suši s tuňákem, kterého v noci vylovili. Na svoje poměry jsem ze začátku jedl i hodně masa, ale to se změnilo po návštěvě muzea v tasmánském Hobartu. Při výstavě věnované tasmánskému tygru (vakovlku tasmánskému), kterého se lidem podařilo vyhubit, mě najednou přepadl nepříjemný pocit, nechtěl jsem s tím mít nic společného. A tak se ze mě stal pescetarián, jím tedy jenom ryby a mořské plody.

To zní zodpovědně. Cítil jsi zodpovědnost i vůči lidem, kteří tě doma sledují?

Částečně ano. Měl jsem za cíl pomáhat a psát o tom, takže jsem musel vytvářet obsah pro sociální sítě, což byl určitý tlak. V amerických národních parcích jsem všechny sítě na čas vypnul a bylo to úžasné. Ale kdykoli jsem na chvíli zapochyboval, ozval se nějaký signál, který mě přiměl pokračovat. Lidi mi třeba psali, že přijdou otrávení do práce, kde je to štve, ale jakmile si pustí moje příběhy na Instagramu, zvedne jim to náladu.  Nebo si mě sportovní kanál ESPN vybral před pražským maratonem do svého dokumentárního seriálu, v němž na příbězích obyčejných lidí přibližuje světové maratony.

Jaký byl návrat domů?

Rád cestuji, ale vždycky se taky rád vracím, potřebuji zázemí. Každopádně jsem přiletěl z jiného světa a měl jsem obrovskou chuť rozdávat inspiraci. Samozřejmě u nás narazíš na to, že se lidé málo usmívají, a tvoje pozitivní rozpoložení často vzbudí spíš nepochopení. Ale uvědomil jsem si, že se ti vrací jenom to, co sám dáváš. Díky tomu, jak jsem se vrátil vyrovnaný a dobře naladěný, jsem tedy potkával i spoustu milých a příjemných lidí.

Jak dlouho ti ta pozitivní energie vydržela?

Dokud nenastala pochmurná zima. Po nějaké době se znovu zapojíš do toho hektického kolotoče, ze kterého ses na čas vymanil. Hodně často jsem se přistihl při vzpomínce, jak dobře mi bylo na thajské pláži nebo v novozélandských horách, kde jsem se zapřísahal, že některé věci už nikdy doma neudělám. Vracel jsem se tam v myšlenkách i při psaní knížky Môj beh svetom, kterou jsem v září vydal. Ale nevím, jestli se po návratu ze světa dá na téhle vlně udržet navždy. Naše realita má tendenci tě znovu pohltit. Podle mě se prostě musíš pravidelně dostávat z toho kruhu pryč, protože i milovaná práce se jednou stane rutinou. A oživit ji může jakákoli změna. Většinu života prožijeme ve strachu z něčeho, co se nikdy nestane. A tuhle brzdu je potřeba odblokovat. Chápu, že lidé mají rodiny, hypotéky a další závazky. Řešením ale vůbec nemusí být cesta na druhý konec světa. To vlastně ani není hlavní téma, které se pokouším předávat dál. Tím je právě ta změna. Změň cestu, kterou chodíš denně do práce. Přelaď si každý měsíc rádio. Zavolej někomu, komu bys v životě nezavolal. Každý den vystup ze své komfortní zóny.

V čem ses změnil ty?

Nemyslím si, že jsem odjížděl jako člověk bez pokory, ale přece jen, když vidím, co všechno se ve světě děje, dokážu si všeho víc vážit. Chci pokračovat v charitativních projektech. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, utřídil jsem si, co je pro mě důležité. Například jsem úplně přestal sledovat zprávy. Chci se věnovat tomu, co se nachází v kruhu mého vlivu, co dokážu změnit a ovlivnit, ostatním se nezabývat, to přináší jenom zbytečný stres a frustraci. A zásadní je pro mě i nově nabyté přesvědčení, že pokud zase někdy nebudu se svým životem spokojený, nebudu váhat a něco na něm změním.

Kam se chystáš příště?

Mám v hlavě návrat do Myanmy a Vietnamu, první návštěvu Laosu, Kanady a Jižní Ameriky, na správnou chvíli čeká i zmíněná Pacifická hřebenovka. Uvidíme, nic neplánuji. Ale nijak netrpím tím, že se zatím moc cestovat nemůže. Sednu na kolo a projedu se po Česku a Slovensku, vždyť u nás je taky nádherně. Díky tomu svému putování jsem se utvrdil v tom, že žít chci tady. Protože střední Evropa, Praha nebo Bratislava, je pro mě to nejlepší místo na světě.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: