Ernest Shackleton: Irský polární badatel, jehož vášeň pro Antarktidu ho stála život

Ernest Shackleton: Irský polární badatel, jehož vášeň pro Antarktidu ho stála život Zdroj: Profimedia.cz

Čtyřčlenná výprava k jižnímu pólu: zleva Frank Wild, Ernest Shackleton, Eric Marshall a Jameson Adams
Shackletonova fotografie pořízená Felixem Nadarem
Loď Endurance před potopením ve smrtelném ledovém sevření
Shackleton a jeho posádka se připravují na přetažení tří záchranných člunů z Endurance přes zrádný mořský led ve snaze najít nezamrzlé otevřené moře.
Shackleton vyrazil z Elephant Island v zoufalé snaze dosáhnout civilizace a získat pomoc pro zbývající posádku.
9
Fotogalerie

Ernest Shackleton: Irský polární badatel, jehož vášeň pro Antarktidu ho stála život

„Jestli se ocitnu v pekle a budu se odtamtud muset dostat, dejte mi jediného muže – Ernesta Shackletona,“ napsal ve své knize jeden ze členů Scottovy polární expedice Terra Nova Apsley Cherry-Garrard. Vystihl tak dokonale povahu muže, který se do historie dobývání Antarktidy zapsal svou nezdolností.

Ernest Shackleton se narodil v roce 1874 nedaleko Dublinu, jako druhé z deseti dětí, které postupně přivedla na svět průměrná anglo-irská rodina. Bylo mu pouhých šestnáct, když nastoupil svou první námořní službu a postupem času se propracoval až na nejvyšší velitelské pozice.

První polární expedice, které se v roce 1901 zúčastnil, nesla jméno Discovery a vedl ji Robert Falcon Scott. Hlavním cílem výpravy bylo přiblížit se co nejvíce k jižnímu pólu a pokořit tak dosavadní rekord Carstena Borchgrevinka z roku 1900. Hlubší průnik do srdce Antarktidy se nakonec podařil, ale tři členové dobyvatelského týmu, mezi něž patřil i Shackleton, na něj málem doplatili životem. Cestou přišli o všech dvaadvacet psů a na mateřskou loď se dostali jen s vypětím posledních sil.

Shackletona to však neodradilo a již v roce 1907 se do Antarktidy vydal podruhé, tentokrát už ale jako velitel vlastní expedice. Cíl, který měl, nebyl malý. Nešlo o nic jiného než o dobytí samotného jižního pólu. Nejjižnější výspa zeměkoule ale odolala i tentokrát a Shackleton musel svůj plán vzdát přibližně 190 kilometrů od cíle. Podařilo se mu však určit jižní magnetický pól a po návratu domů byl oslavován jako hrdina, a byl dokonce povýšen do šlechtického stavu.

Vzápětí začal připravovat další expedici, ale jeho sen o prvenství na jižním pólu netrval dlouho. V prosinci roku 1911 jej předběhl norský polárník Roald Amundsen a Shackletonovi nezbývalo než upřít svou pozornost k novému cíli, kterým měl být 2900 kilometrů dlouhý pochod napříč Antarktidou.

Na palubě Vytrvalosti

Expedice, kterou Shackleton podnikl v roce 1914, se stala jeho nejznámější výpravou navzdory tomu, že ztroskotala už na samém začátku. Shackletonova loď s příznačným názvem Endurance (Vytrvalost) se na svou cestu vydala z Jižní Georgie 5. prosince 1914. Už v průběhu plavby ve Weddelově moři se ale podmínky zhoršily natolik, že pokud Endurance neměla uvíznout mezi masami ledu, bylo nutné změnit trasu.

Shackleton proto 24. února zavelel k ústupu. Loď se jen těžce probíjela na sever, ale Shackleton stále ještě doufal, že s příchodem jara se situace zlepší a ve výpravě bude možné pokračovat. Září, které konečně přineslo oteplení, však situaci ještě zhoršilo. Lámající se led Endurance zcela uvěznil, a tak musel Shackleton 24. října nařídit její evakuaci. Jeho muži se i se zásobami přesunuli na ledovou kru, ze které pak mohli už jen bezmocně sledovat postupnou zkázu své lodi, která nakonec 21. listopadu 1915 nenávratně zmizela pod hladinou.

Trvalo další měsíce, než se driftující kra dostala do oblasti vzdálené zhruba sto kilometrů od Pauletova ostrova, kde se 9. dubna rozlomila na dva kusy. Po pěti dnech v záchranných člunech nakonec vysílení trosečníci přistáli na pustém Sloním ostrově (Elephant Island). Bylo to poprvé po 497 dnech od vyplutí z Jižní Georgie, kdy se nohama dotkli pevné země. Radost ale netrvala dlouho. Bylo jasné, že na tak nehostinném místě nedokáže nikdo přežít dlouho. Shackleton se proto rozhodl k zoufalému kroku. Spolu s dalšími pěti muži se 24. dubna nalodil na jeden ze záchranných člunů a vydal se hledat pomoc.

Záchranná výprava se nakonec 8. května dostala na dohled k Jižní Georgii, ale prudká bouře jí znemožnila přistát. Podařilo se to až následující den, ale vzhledem k nepříznivému počasí mohl záchranný člun zakotvit pouze v divoké a neobydlené jižní části ostrova, v zátoce krále Haakona (King Haakon Bay). Shackleton a jeho muži se ocitli v další pasti. Jediná cesta k záchraně vedla přes divoké, hornaté a zcela neprobádané vnitrozemí ostrova, ale Shackleton se rozhodl riskovat. Byl to zoufalý a nejistý podnik, ale vyšel. Po třiceti šesti hodinách pochodu divokými horami se Shackleton a jeho dva společníci dostali až k velrybářské stanici ve Stromness Bay, která ležela na opačné straně ostrova. Odtud se pak konečně podařilo zorganizovat záchranné výpravy, které vyzvedly jak tři muže, kteří zůstali v zátoce krále Haakona, tak zbylých dvaadvacet členů posádky Endurance, které záchranná loď, na jejíž palubě byl i Shackleton, vyzvedla 30. srpna 1916.

Ledový hrob

Poslední výprava na lodi Quest, která Shackletona už navždy spojila s Jižní Georgií, vyplula z Anglie 22. září 1921. Jejím cílem mělo být obeplout Antarktidu a zmapovat některé ostrovy v této oblasti. Už při mezipřistání v Rio de Janeiru měl Shackleton vážné zdravotní potíže, ale odmítl expedici přerušit a pokračoval dál na Jižní Georgii, kde přistál 4. ledna 1922. Během kotvení v Grytvikenu se jeho zdravotní obtíže ještě prohloubily, a tak se se svým stavem svěřil lodnímu lékaři. Bylo však už pozdě. Časně ráno 5. května 1922 postihl Shackletona srdeční infarkt, kterému podlehl. Tělo zesnulého se vydalo na cestu zpět do Británie, ale v Montevideu jeho doprovod zastihla zpráva od Shackletonovy ženy Emily, která projevila přání, aby byl její muž pochován v Jižní Georgii.

Psal se 5. březen roku 1922, když se k velrybářskému hřbitovu v Grytvikenu vydalo smutné procesí. Vážnost chvíle si uvědomovali i podmračení muži doprovázející rakev, vesměs námořníci nebo drsní lovci lachtanů a velryb. Manželka místního správního úředníka, která byla jako jediná žena přítomna ve smutečním průvodu, pak po krátkém obřadu vhodila do otevřené jámy malou kytičku květů. Hrudky hlíny, které s dutými údery začaly dopadat na víko rakve, pak s definitivní platností uzavřely jednu ze snad nejpozoruhodnějších etap historie dobývání Antarktidy.

Lodní lékař na Questu Alexander Macklin si poté do svého deníku zapsal: „Dopadlo to přesně tak, jak by si to šéf přál. Spočinout na ostrově obklopeném divokým oceánem, daleko od civilizace a jen na dohled od jednoho ze svých největších hrdinských činů.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: