Martin Loužecký a Štěpán Opočenský: Český projekt Skate World Better aneb Prkna, která vylepšují svět

Martin Loužecký a Štěpán Opočenský: Český projekt Skate World Better aneb Prkna, která vylepšují svět Zdroj: Petr Florián a archiv M. Loužeckého

Belgičtí a švýcarští dobrovolníci ladí první překážku
Hotový skatepark čeká na první návštěvníky
Nová vlna mosambického skateboardingu
Jesus z Kalifornie dovezl dětem skateboardy
5
Fotogalerie

Martin Loužecký a Štěpán Opočenský: Český projekt Skate World Better aneb Prkna, která vylepšují svět

Dva skejťáci ještě ani nemají dopsanou diplomku, ale už stavějí skateparky v Africe. Na jaké nástrahy při tom Martin Loužecký a Štěpán Opočenský se svým týmem narážejí a jde jenom o sport? O tom se rozpovídal hlavně Martin, v jehož hlavě se projekt Skate World Better zrodil.

Čím to, že vás osud svedl dohromady?

Š: Jsme důkazem toho, jak je důležité všímat si lidí kolem sebe. Já si vedle Martina sedl ve druhé třídě na škole v přírodě, což bylo za trest. Ale nakonec jsme to spolu jako kamarádi vydrželi dalších dvacet let a teď spolu pojedeme do Afriky stavět komunitní centrum.

M: Nejdřív jsem projekt rozjížděl sám z Dánska, po jeho úspěchu v Mosambiku jsem se vrátil do Česka a zapojil do dalších fází Štěpána, který se do toho hned opřel.

Jak myšlenka afrických skateparků vznikla?

M: Pohrával jsem si s ní delší dobu. Byl jsem na přednášce kamaráda-architekta, který vyprávěl o tom, jak stavěl skatepark v marockém Taghazoutu, a hned jsem si řekl, že bych se na něčem takovém chtěl jednou podílet. O dva tři roky později jsem se dal v Kodani na africká studia, v jejichž rámci jsme měli povinný praktický projekt. Každý to mohl pojmout po svém, někdo třeba vyrazil na misi s Červeným křížem do Sierry Leone. Já se chci jednou věnovat developmentu, ale zatím nemám ponětí o tom, jak postavit dům nebo založit obrovskou firmu, která bude stavět dálnice. Znám však skateboardingovou komunitu, včetně inženýrů, kteří se věnují budování skateparků. Uvědomil jsem si, že ten můj okruh lidí je vlastně pro tenhle účel dostatečný. A že stačí být jenom středobodem, který dá všechno do kupy. Tak jsme to v Mosambiku zkusili.

Proč právě tam?

M: Soustředím se na bývalé portugalské kolonie a Mosambik je z nich spolu s Angolou největší. Kvůli co největšímu dopadu projektu jsem se chtěl logicky zaměřit na jednu z nich. V roce 2017 postavila velká neziskovka skatepark v angolské Luandě. Vylučovací metodou jsem se tedy dopracoval k Mosambiku. A do karet nám hrál i fenomén, kterému se říká „youth bulge“.

Co to znamená?

M: Jedná se o neobvykle vysoký podíl dětí v populaci. Většina zemí v téhle oblasti si prošla koloniálními válkami, posléze válkami občanskými, což znamenalo výrazný úbytek lidí středního věku. Na druhou stranu se po ukončení konfliktů začala situace v postižených zemích rapidně zlepšovat, a to včetně zdravotnictví a hygieny, takže se výrazně snížila úmrtnost dětí. Bývalé portugalské kolonie jsou tímhle obzvlášť pověstné, protože se v konfliktech zmítaly po zhruba padesát let v kuse. V Mosambiku je dneska téměř polovina obyvatel mladší patnácti let.

Čím může tyhle děti skateboarding oslovit?

M: Skateboarding zajímá lidi kdekoli po světě. Snad proto, že na každé úrovni se člověk může pořád sám posouvat a užívat si to. V Mosambiku je vzdělání výsadou těch, kteří si ho můžou dovolit. Kdo nemá peníze na čistou uniformu a na dopravu, do školy se nedostane. Navíc je pro rodiče už třeba čtyřleté dítě potenciální výdělečná síla. A naším projektem vytváříme centra volného času, kde může docházet zároveň i ke vzdělávání. Možnost zábavy přitáhne do parku děcka, se kterými už si pak poradí organizace typu „grassroots“, které se snaží vypořádat s lokálními problémy formou osvěty ohledně kriminality, závislostí, HIV, malárie nebo třeba recyklace. Využívají k tomu například tanec, malování anebo právě sport.

Takže na ty nejmenší cílíte záměrně?

M: Ano, protože právě oni jednou budou tváří své země. V zásadě se tedy snažíme něco zlepšit v samém zárodku. Pokud někoho od raného dětství učíš pospolitosti, dá se předpokládat, že se to projeví v jeho dospělosti. Člověk, který Afriku moc nezná, může nabýt dojmu, že je to ztracený kontinent bez vody, plný dětí s nafouklými bříšky. Pro některé oblasti to samozřejmě platí, ale podívejme se na Jižní Koreu – v padesátých letech byla na mizině a dneska patří mezi nejrozvinutější státy světa.

Jak probíhala samotná realizace?

M: Obnášelo to rok řešení, který zahrnoval neuvěřitelnou spoustu kroků. Oslovil jsem pár evropských organizací s podobným zaměřením, abych od nich získal know-how. To se podařilo tak napůl, protože některé se o svoje zkušenosti dělit nechtěly. Důležité je zmínit, že jsme se nechystali budovat něco v zemi, kde o skateboardingu nikdo nemá potuchy a kde bychom začínali úplně od nuly bez zájmu místních. Zájem byl obrovský. Jako bychom přinesli tác s jídlem mezi tisíce hladových. Stačilo ve vyhledávači zadat „skateboarding in Mozambique“ a vyskočily na mě tisíce fotek a příspěvků. A taky jména, se kterými jsem se zkusil spojit. V té době jsme neměli ani název nebo logo, takže chvíli trvalo, než jsem získal jejich důvěru. Nicméně jsem nemusel nic pracně vysvětlovat – náš sport už tam existoval, jen k němu nebylo vytvořeno ideální zázemí.

Zájem byl jen ze strany dětí, nebo i škol, organizací a úřadů?

M: Zájem se postupem času rozvíjel na různých úrovních. Nejdřív to zaujalo děti. Z nápadu ale byly nadšené i ty zmíněné osvětové organizace. Postupně se nabalovalo víc a víc lidí i velkých firem, které ucítily šanci se zviditelnit. Podařilo se nám tak dokonce získat peníze od sponzorů přímo z Mosambiku, což jsme ani nečekali.

Cítili jste podporu i od státu?

M: Pronikli jsme i do politických kruhů. Skateboarding měl být uvedený jako nový sport na aktuální odložené olympiádě a kvóty jsou nastavené tak, že se zkrátka musí zúčastnit i někdo z Afriky (mimochodem vím o jednom klukovi, který k tomu má slušně našlápnuto). A i na tohle někteří slyšeli. Pak tu byli místní mecenáši, kteří se na nás nejdřív dívali trochu skrz prsty, ale jakmile si uvědomili, že by z projektu mohli vytěžit vlastní PR, otočili o 180 stupňů.

V určité fázi jste museli věci začít řešit na místě. Dostavil se kulturní šok?

M: Největším šokem byla korupce. Hodně cestuju a jen tak něco mě nezaskočí, ale míra korupce v Mosambiku mě dostala natolik, že jsem kvůli ní změnil téma diplomky. Netušil jsem, jak běžnou a zjevnou může být. Tu a tam se s ní setkáš i jako turista, ale při řešení našeho projektu jsme ke korupci přičichli v neuvěřitelné míře a na všech úrovních. Policie si chodila na stavbu pro úplatky jak pro žetony do automatu. Pokaždé nás zastavili i na dálnici. Brzy jsme přišli na to, že je lepší zaplatit pár stovek než se hodiny dohadovat a pak stejně zaplatit. Zejména v Latinské Americe funguje institut tzv. patrona, který se postará o to, abys za jednu věc neplatil víckrát. V Mosambiku to takhle nefunguje. Pokud má někdo byť sebemenší autoritu, využije ji.

Není šance právě děti naučit, že je to špatně?

M: Všechno má svůj čas a myslím, že je potřeba se poprat s řadou závažnějších problémů. Navíc má v Mosambiku korupce zkrátka tradici a osobně bych byl opatrný v tom, abychom na jejich kulturu roubovali něco, o čem jsme jako Evropané přesvědčeni, že je správné. Nehledě na to, že ne každý, kdo vyžaduje úplatek, je zmetek. Vláda ve snaze dokázat, že po všech válkách zajistila bezpečnost, zaměstnává obrovské množství policistů, na které má ale omezený rozpočet. Nízký plat se pak prostě musí někde dohnat. Často jsem policistům viděl na očích, že jim žádost o úplatek radost nedělá. Mosambik je velmi katolická země a po nějaké době jsem pochopil, že reakce, která je nejvíc zasáhne, zní: „Tak za tohle se ale fakt jdi pomodlit.“ To je pro ně horší, než kdybych jim nafackoval.

Ale nejednali jste jen s policisty…

M: To určitě ne a za skutečný průšvih považuju korupci ve vládních kruzích. Mosambik má obrovský nerostný a ekonomický potenciál, z čehož ale nijak netěží obyčejní obyvatelé – na rozdíl třeba od zemí v Perském zálivu. Kolonialismus ve smyslu stát vs. stát sice skončil, ale najednou tu máme kolonizaci ve vztahu konkrétní zahraniční firmy ke státu, jehož garnituru velká firma sponzoruje, aby ji udržela u moci.

Š: Chystáme další projekty, kvůli kterým jsme se spojili s našimi státními institucemi. Podařilo se nám získat záštitu Senátu ČR a naší ambasády v Jižní Africe, což pro nás má minimálně stejnou hodnotu jako finanční pomoc. Mělo by nám to zajistit určitý punc důvěryhodnosti a snad i aspoň částečnou ochranu proti korupčnímu tlaku.

Jak fungovali třeba stavebníci? Nenarazili jste na přístup mañana?

M: Narazili. Byl jsem na nervy z toho, že jsem se nemohl na nikoho spolehnout. Na jedné stavbě jsme si všechno zajišťovali sami, to probíhalo celkem v pohodě. Ale na té druhé jsme byli odkázáni na spolupráci místních firem, což byla katastrofa.

Š: Martinovi se ale naštěstí podařilo dostat na místo 36 dobrovolníků z celého světa, kteří po pět týdnů od rána do večera nezištně dřeli ve spalujícím horku.

Jak jste se k nim dostali?

M: Ve chvíli, kdy už všechno začalo získávat reálné obrysy, jsem svoje záměry vytroubil do světa přes web a sociální sítě. V Dánsku je skateboardingová scéna hodně silná, tudíž se můj projekt rychle rozkřikl a začali se mi ozývat zájemci. Zajistil jsem jim ubytování, stravu, přepravu na místě a veškeré know-how ohledně toho, jak se do Mosambiku dostat. To totiž není žádná legrace. Musel jsem přemluvit asi dvacet Mosambičanů, aby nám vystavili zvací dopisy. Už to, že jsem je do země vůbec dostal, byla pro těch 36 dobrých duší určitá odměna.

Měl jsi je čím nalákat? Stojí Mosambik za takové obstrukce?

M: Většinu z necelých čtyř měsíců mi zabralo zajišťování projektu a realizace, ale samozřejmě jsem si neodpustil pár výletů. Mosambik je krásná země s nádhernými plážemi a národními parky. Na nich je smutné to, že během válek padla většina zvířat za oběť hladu. Tady bych rád poznamenal, že Safari Park ve Dvoře Králové s mosambickými parky úzce spolupracuje, například odchovává některé ohrožené druhy, které se pak dosazují zpátky do přirozeného prostředí. Takže se Česko o blaho Mosambiku docela slušně zasazuje! Narazíš samozřejmě i na pozůstatky koloniální architektury, centrum hlavního města má nádhernou atmosféru a místní nádraží projektované Eiffelem je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě.

Patřily reakce na váš hotový projekt taky k těm nejkrásnějším na světě?

M: Když jsme parky začali stavět, vzbudili jsme neuvěřitelný zájem lidí z přilehlých čtvrtí, kteří se na nás chodili dívat, co to tam vyvádíme. Přestože jsem rok proklamoval, že chceme pomoct, zpočátku jsem cítil určitou nedůvěru ve stylu: „Aha, další. Fajn, tak si mě vyfoť jako zvířátko v zoo.“ Čím dál víc ale místní chápali, že to myslíme vážně a že se s nimi fotíme jako s kamarády. V tu chvíli se nám naprosto otevřeli. Děcka mezi námi pobíhala, hrála si s námi a nechala se vozit na kolečkách, což bylo v tom vedru někdy dost otravné. Nejkrásnější moment nastal, když potom začaly děti v rozestavěném parku samy jezdit a zjistily, že si to může vyzkoušet úplně každý. S úsměvem jsem sledoval, jak se mezi sebou dohadují, že už je čas na vystřídání.

Š: Já to vnímám jako určitou fúzi evropského sportu s africkým prostředím, kde děti jezdí bosé a bez chráničů, což je podle mě to nejpřirozenější sepětí, řekněme na divoko.

V čem jsou místní děti jiné než naše?

M: Všeho si tisíckrát víc váží. Ale to se týká zemí třetího světa obecně. Radují se z drobností a celkově ze života z úplně jiných důvodů než my tady. Jsou šťastné, když dostanou víčko, se kterým si můžou zahrát primitivní fotbal. Stačilo jim rozdat banány, zářily štěstím a šermování slupkami pro ně bylo nejlepší zábavou dne. Někdo o ně prostě projevil zájem. Za celou dobu jsem tam viděl mraky dětí, ale ani jednoho rodiče. Ti mají jiné starosti.

Věříte tomu, že se díky vašemu projektu dokáže v dětech něco zlomit?

M: Samozřejmě nemůžeme čekat, že se byť jen o promile třeba sníží kriminalita. Na druhou stranu jim poskytujeme formu vyžití, která pro ně může být víc „cool“ než třeba alkohol. Donekonečna se můžou radovat z každého nového triku, který se na prkně naučí.

Dostala se vaše sláva i za hranice Mosambiku?

M: Minimálně do sousedního Svazijska. Dlouho jsem se tam chtěl podívat, protože mě baví unikátní historie téhle malinké země, která je jednou ze dvou posledních absolutních monarchií světa. Tamější komunita mě sledovala na Instagramu, takže věděla, když jsem se k nim vydal. Slovo dalo slovo a všechno už pak bylo jednodušší i díky okamžitému osobnímu kontaktu. Formality už máme vyřízené, momentálně „jenom“ sháníme partnery a příští rok na jaře chceme zahájit realizaci na místě.

A rýsují se i nějaké další plány?

M: Každý stát EU má přidělenou nějakou zemi třetího světa, které má za pomoci evropských grantů poskytovat rozvojovou pomoc. Česko se tímhle způsobem stará o Zambii, například má podporovat mládež v provincii, v níž se připravuje výstavba velkého sportovního centra. Na něm se budou podílet i kamarádi, kteří v Mosambiku fungovali jako naši dobrovolníci. Požádali jsme tedy o dotaci (sepsání projektu dalo zabrat víc než diplomka) a doufám, že se i tenhle záměr podaří zrealizovat.

Co vám tohle africké dobrodružství přináší?

M: Mě baví to, že jsme něco vybudovali a máme svůj speciální důvod cestovat. Je hrozně fajn odjet někam na výlet, ale vyrazit s jasným záměrem mi teď přijde mnohem lepší. Profesně bych se chtěl dostat do situace, kdy budu v Africe pomáhat stavět mosty, tunely a dálnice nebo elektrifikovat města. Teď konečně nastává doba, kdy africké země řeší, jak dosáhnout toho, aby se jim po všech těch konfliktech dobře žilo.

Š: Mosambik pro nás byl prvním střetem s realitou, častokrát jsme se při tomhle projektu spálili, ale především jsme se naučili spoustu věcí. A do dalších projektů už jdeme s nabytými zkušenostmi. Jsem duší environmentalista a mou osobní ambicí je, abychom se díky těm zkušenostem posunuli ještě dál a ve Svazijsku vytvořili i něco jako komunitní centrum udržitelného rozvoje. Snažíme se domluvit na podpoře ze strany velkých firem, Afrika skýtá pro české investory velký potenciál. Jen je potřeba zasadit inovační semínko a pomoct mu v růstu.

Co pomáhá v růstu vám?

M: Kdo může říct, že postavil první skatepark v Mosambiku? (Směje se.)

Š: Celý projekt stojí na nadšení týmu, které ho pohání dopředu, i když se mu věnujeme ve svém volném čase. Je to taková čistá energie. A mě osobně moc těší i podpora lidí, jako je senátor Jan Horník, který u nás v 80. letech rozjížděl skateboarding. Když naposledy něčemu poskytl svoji záštitu, vznikla z toho významná kulturněpolitická spolupráce s Ománem. Takže se klidně může stát, že zanedlouho u nás budeme mít svazijskou ambasádu.


Kdo může pomoct?

Martin: Nerad odmítám nabídky dobrovolníků, ale musíme pečlivě zvažovat, kdy se jedná o pomoc a kdy už nás starost o dobrovolníka spíš stojí úsilí navíc. Proto si chci sám vybrat lidi, které nutně potřebuju. Nicméně pokud se někdo ocitne ve Svazijsku v době, kdy tam budeme pracovat, ať se klidně zastaví a přiloží ruku k dílu. Naprosto otevření jsme samozřejmě k finanční pomoci a budeme za ni velmi vděční. Firmy nás můžou podpořit v rámci svých CSR aktivit, na našich stránkách www.swb.dk běží crowdfunding a nabízíme i stylový merchandising v podobě triček a desek. Doporučujeme sledovat dění na všech našich sociálních sítích.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: