Jan E. Svatoš a jeho tvorba

Jan E. Svatoš a jeho tvorba Zdroj: Jan E. Svatoš

Jan E. Svatoš a jeho tvorba
Jan E. Svatoš a jeho tvorba
Jan E. Svatoš a jeho tvorba
Jan E. Svatoš a jeho tvorba
Jan E. Svatoš a jeho tvorba
8
Fotogalerie

Jan E. Svatoš: Divočina s ručením omezeným

Fotografující režisér Jan E. Svatoš zasedl v letošní porotě mezinárodního filmového festivalu Ekofilm, jehož je časopis Lidé a Země mediálním partnerem. Využili jsme příležitost ho trochu vyzpovídat.

Sám jste držitelem řady ocenění za svou práci. Vnímáte je jako motivaci?

Pochopitelně ocenění dávají hold naší práci. Snažím se je brát ale rozumně a stejnou, ne-li vyšší hodnotu pro mne mají slova uznání od diváků nebo osobností, kterých si vážím a kteří naši dokumentární práci oceňují: zmínit mohu bioložku Jane Goodallovou nebo světoznámého filmaře Wernera Herzoga. Ten mi nedávno psal, že si v době omezení pouštěl znovu náš film Archa světel a stínů

Je těžké se při hodnocení filmů oprostit od vlastního vidění světa a stylu?

Člověk se při výběru filmů řídí podle svých vlastních hodnot a kritérií. Faktorů, které pak ovlivňují výběr nejlepších filmů, je hned několik: neobvyklost tématu, styl vyprávění nebo technická kvalita. Jde o jakýsi akord, kde by mělo souznět vícero věcí najednou. Někdy takto může zarezonovat film natočený mobilem, kdežto vizuálně bombastický film z produkce BBC může porotu nechat ledově klidnou. Mne osobně zajímá i to, co ve filmu vidět není: kdo, proč a jak film vůbec dělal.

Který soutěžní film byl vaším favoritem a čím vás oslovil?

Letos mne oslovil dokument Losos nerka. Červená ryba. Byla to precizní a oku lahodící kinematografie, špička v klasickém žánru wildlife documentary a inovativní vizuální pojetí. V kategorii středoevropských filmů mne zaujal snímek Na tenkém ledě – pojednával o děsivém tání permafrostu.

Jak hodnotíte šance filmů s ekologickou tematikou přispět ke změně v přístupu celé společnosti?

Je to někdy boj s větrnými mlýny, ale jak kdysi řekl velký východní myslitel Konfucius: „Je lepší rozsvítit jen malou svíčku než proklínat temnotu.“ Dříve byl problém s tím, že lidé neměli přístup k informacím. Dnes čelíme úplnému opaku – informace se na nás valí ze všech stran. A pro obyčejné lidi nebo třeba diváky je obtížné se v této digitální kalamitě vůbec vyznat…

Zajímáte se mj. o Afriku. Zaznamenáváte i tam nějaký posun ve vztahu k životnímu prostředí?

Spíše než o kontinentu bychom správně měli mluvit o jednotlivých zemích – tady totiž spočívá kámen úrazu: Slovo Afrika se někdy v médiích chybně používá, jako by se jednalo pouze o jednu zemi… Jenže na tomto světadíle existuje přes 50 států a stovky různorodých kultur. Házet do jednoho pytle je rozhodně nelze. A teď k odpovědi: Ano, dějí se tam úžasné projekty, mnohdy iniciované domorodými obyvateli. Zmíním znovuzrození NP Gorongosa v Mosambiku nebo otevření muzea věnovaného národům severní Keni iniciované kapitánem Robertem Obreinem z Kenya Wildlife Service.

Údajně nejste vyznavačem záběrů ve stylu „wildlife porno“. Co si pod tím máme představit a jak k dokumentaci přírody sám přistupujete?

Jako wildlife porno označuji snímky, v nichž je exotické zvíře jediným ústředním motivem. Lev, slon nebo žirafa odvádí drtivou většinu práce, na rozdíl od lidí ale nepožadují GDPR. Běžný divák říká, že je to pěkná fotka, ve skutečnosti je ale krásné to zvíře samo o sobě. V tom je ta podoba s explicitní pornografií. Naštěstí jsou tu umělci, kteří do fotek nebo filmů dávají více svého originálního vidění světa. Vysvětluji to ve své přednášce Divočina s ručením omezeným.

Co je jejím hlavním tématem?

Jde o to, že existují dvě divočiny. Ta skutečná a pak její mediální odlesk. Už při studiu na FAMU jsem se zabýval kauzami a podvody, kterých se filmaři a fotografové divoké přírody dopouští při honbě za penězi, slávou nebo prvenstvím. Víte například, že producenti divákům přírodopisných filmů říkají „armchair explorers“? Označení je hanlivé, většina diváků totiž netuší, že mnoho napínavých soubojů mezi predátory a jejich oběťmi je uměle vyvolána, že si pro záběry ve večerním slunci lze na speciálních farmách vypůjčit ochočeného lva nebo tygra.

Jsme časopis o cestování, musím se tedy zeptat, jaké cestovatelské zážitky se vám nejvíce zaryly do paměti?

Paradoxně ty, ze kterých nemám ani jednu fotku. Třeba nocování pod širým nebem na stolové hoře Ol Olokwe s pastevci kmene Samburů nebo okamžik, když jsme v pralese na hoře Marsabit našli místo, kde zemřel král slonů Ahmed. Mnoho z těchto zážitků jsem popsal ve své knize Archa světel a stínů.

Aktuální situace cestování moc nepřeje. Dají si u nás v Česku najít zatím neobjevená místa, kam stojí za to vyrazit s kamerou nebo fotoaparátem?

Taková místa mám zejména na své rodné Vysočině a už několik let tajím jejich identitu. Dokonce jsem rád, že nemají ani jméno. Více než publicitu potřebují nyní totiž ochranu. Naše příroda čelí tlaku, jak ji najednou objevili i lidé, kteří ji předtím opomíjeli. Důkazem toho jsou nedávné kauzy – oplocení vrcholku naší nejvyšší hory Sněžky nebo zatarasení cesty ke Smetanově vyhlídce na Vltavu. Přispívá tomu bohužel další fenomén, a tím je instagramizace krajiny.

Nyní se i dost těžko plánuje. Máte přesto nějaké plány na příští rok?

Plánujeme dokončit náš nový celovečerní dokument Až zařve lev– příběh o našem nejstarším cestovateli Odorikovi a českém králi Přemyslu II. Otakarovi. Koronavir pochopitelně zamíchal s našimi plány, museli jsme přesunout natáčení v Benátkách, kde bylo ohnisko nákazy. Jako dokumentaristé jsme ale vlastně zvyklí na neustále se měnící situaci. Když děláte nezávislý film, objevuje se vždy mnoho neznámých hrozeb. Jak říká jedna stará židovská anekdota: Když člověk plánuje, Bůh se směje.