Lucie Römer

Lucie Römer Zdroj: Petr Florián a archiv L. Römer

Snídaně na chorvatském ostrově Čiovo
I v Řecku lze ještě kempovat na divoko. Třeba s výhledem na Olymp.
V rumunském Banátu má člověk s miminkem každé dveře otevřené
S chundelatým nalezencem se z cestování stala teprve jízda
Dárek k Jonášovým narozeninám – první návštěva moře
7
Fotogalerie

Na cestování mi přijde nejcennější, když se dokážeš dostat blízko k lidem, říká novinářka a cestovatelka Lucie Römer

S přítelem a ročním synkem nasedli do dodávky a na tři měsíce vyrazili mimo sezonu na Balkán. Cestou nabrali ještě roztomilé štěňátko, které dost rychle rostlo. Byl to všechno dobrý nápad? To nám prozradila autorka knižního deníku Balkán, bejby!

Jak se má Alfréd a kolik váží?

Alfréd má krásných 65 kilo a má se asi fajn, protože má pro sebe vlastní výběh na zahradě.

Ještě pořád považuješ osvojení štěněte cestou po Balkánu za dobrý nápad?

Podruhé už bych si to asi pořádně rozmyslela. První rok s ním byl neskutečně perný, teď už je to naštěstí lepší, máme ho moc rádi. Když jsme trochu víc pronikli do komunity lidí, co si z Balkánu psa taky přivezli, zjistili jsme, že jich řada, především těch pasteveckých, končí v útulku. Tisíce let jsou šlechtěni jako hlídači, což má své výhody, ale člověk nemůže čekat klasického domácího mazlíčka.

A byl dobrý nápad vzít na cestu autem po Balkánu roční děcko?

Určitě! (Směje se.) Je pravda, že když jsem se zpětně dívala na fotky, působily až instagramově idylicky. Jenomže ve skutečnosti bylo mnohem víc náročnějších chvil, hlavně kvůli únavě a nevyspání, které měla na svědomí nešikovně vybudovaná postel. K tomu navíc noční vstávání, ale to by bylo stejné i doma.

Vzbudil váš záměr negativní reakce rodiny nebo známých?

I já sama jsem se toho bála. Tehdy Jonáš ještě nechodil, takže bylo jasné, že všude poleze, auto bylo docela malé a vyjížděli jsme v poměrně chladném období. Od našeho nápadu nás odrazovaly i hlasy z rodiny, ale znali jsme řadu podobných případů, takže jsme všechny včetně sebe uklidňovali, že se to dá zvládnout. Vzhledem k tomu, že jsme se chtěli pohybovat jenom po Evropě, nás moc neodrazovala ani naše pediatrička.

Jak jste si poradili třeba s hygienou?

Sehnat vodu se ukázalo jako docela výzva. Na začátku byly kvůli mrazu ještě vypnuté kohoutky na benzinkách a dalších veřejných místech a do poloviny dubna zavřené kempy. Spásou byly až horské prameny v Bosně a Hercegovině. Nakonec jsme přišli na to, že nejjednodušší cestou k vodě jsou myčky aut, které na Balkáně vypadají spíš jako autodílny s hadicí. Tam nám vodu vždycky poskytli. K teplé sprše jsme se za celou dobu dostali jen párkrát, jinak jsme se myli u umyvadla. Můj muž často skočil do nějakého jezera, ale já se kvůli zimě osmělila až v Albánii. Pro syna jsme vodu ohřívali na vařiči, myli jsme ho v koupacím kbelíku, do kterého stačí poměrně málo vody.

Pamatuje si Jonáš něco z těch tří měsíců?

Vůbec nic. Když si s ním prohlížím fotky, je spíš smutný z toho, že už jsme to auto prodali. Co mu určitě zůstalo, je velmi dobrý vztah s tátou. Nedokážu posoudit, jestli za to můžou ty tři měsíce strávené společně, ale každopádně je pojí moc hezké pouto. Mimochodem i pro Simona bylo ohromně cennou zkušeností být takhle dlouho zapojený do každodenního koloběhu a na Jonáše se tak těsně navázat.

Jak jste zvládali ponorky?

Ponorky pro mě byly vedle obav ze zdravotních komplikací Jonáše druhým největším strašákem. Nám se nejvíc osvědčilo navzájem si co nejčastěji dopřát čas jen pro sebe. Muž chodil většinou rybařit, já si zacvičila nebo jsem se šla projít. Pomáhalo i trávení času s jinými lidmi, třeba vedle nás u moře zaparkoval karavan s francouzským párem, se kterým jsme vyrazili na celodenní výlet a dopřáli si společnou večeři. Hodně času jsme prožili s místními v Banátu. Stmelily nás i velké průšvihy, třeba když nám na dálnici praskla pneumatika a my si oddychli, že se nikomu nic nestalo.

Máš nějaké zásadní rady pro své případné následovnice?

Sice jsme naštěstí nemuseli řešit žádné zdravotní problémy, ale byla jsem ráda, že jsme s sebou vezli hodně dobře vybavenou lékárničku. Osvědčilo se nám nosítko, díky němuž jsme byli na výletech podstatně mobilnější než s kočárem. A je potřeba se připravit na to, že dítě bude v intenzivním kontaktu s místními, pořád ho chtěl někdo chovat nebo pusinkovat. Nám to nevadilo, ale přesto jsem se cítila klidnější, že má aspoň základní očkování, což se hodilo i vzhledem k tomu, že se tam Jonáš v jednom kuse někde plazil po zemi. Hodně ho zajímaly třeba kameny na pláži.

Co se ti dneska vybaví, když se řekne Balkán?

Uvolněnost, přátelskost, určitá divokost a krásná příroda. Pocit, že se může v podstatě všechno – samozřejmě v rámci mezí, které jsou ale dál než v Česku. My jsme celou cestu přemýšleli, jak Balkán vymezit. Definice a politické poučky jsou jedna věc, ale když jsme se o tom bavili s místními, vyslechli jsme si spoustu různých názorů. Třeba slovinské kamarády jsme dotazem, jestli jejich země už nespadá pod Balkán, vyloženě urazili. V Maďarsku nám při nehodě nikdo nepomohl, takže tam jsme si zase byli jistí, že jsme ho už opustili, protože na Balkáně by nám v takové situaci spousta aut zastavila. Pro mě Balkán začíná Bosnou a končí Bulharskem.

Neurazili se Slovinci proto, že i u nás má označení Balkán pejorativní nádech?

To máš možná pravdu, u nich jsou ty negativní konotace ještě silnější kvůli válečné historii. Třeba s Chorvaty kvůli ní vyloženě nechtějí být nijak spojovaní, cítí se být blíž k Rakousku. Mému manželovi Slovinsko dost připomínalo Česko šmrncnuté Rakouskem.

Manžel je Němec. Vnímali jste některé věci různě?

Těžko říct, Simon jednak pochází z východního Německa, které nám je kulturně blíž, jednak strávil ve východní Evropě mnoho let, zrovna tak jako já na Západě. Myslím, že na cestách většinu věcí vnímáme podobně. Protože ale mělo naše auto německou SPZ, reagovali na nás místní někdy jinak, než by asi reagovali na Čechy. Třeba Albánci Němce zbožňují a v Kosovu jsme zažívali až zcela nepochopitelné situace, kdy nám lidi na pozdrav do auta kynuli rukama, chtěli si s manželem potřást rukou a pořád mu někdo děkoval. Důvodem je to, že Němci hodně investovali do poválečné obnovy Kosova a taky během uprchlické krize hodně lidí z Kosova do Německa odešlo a pak se zase, o dost bohatší, vrátilo.

V knížce často padla zmínka o předsudcích. Máš zpětně pocit, že sis jich s sebou vezla hodně?

V té oblasti jsem nebyla poprvé, takže to až takový náraz s realitou nebyl. Určitě jsem si ale vyvrátila předsudky týkající se právě Kosova. Představovala jsem si ho podobně chudé jako Bosnu, očekávala jsem, že tam ještě pořád bude hodně znát válka a uvidíme tam třeba hodně rozstřílených domů. Oni si samozřejmě následky války stále nesou, plno lidí pracuje v zahraničí, ale doslova mě šokovalo, jak Kosovo alespoň rychlým okem turisty vypadá. Lidi mluvili nejlepší angličtinou a němčinou z celého Balkánu, města byla upravená, silnice v lepším stavu než u nás, všude drahá auta a nové domy, které mi přišly vkusně a kvalitně postavené.

Neměli jste žádný pevný itinerář?

Já jsem nikdy s moc pevným plánem necestovala, protože mám v tomhle ohledu radši svobodu. Tím spíš, že jsme na cestu měli hodně času, navíc s děckem nikdy nevíš, jak se bude všechno vyvíjet. Věděli jsme jenom to, že chceme dojet do Řecka, tam si užít pohodu na pláži, popít s místními, chodit do hor na výlety a pak se zase vrátit. Naší dodávce bylo asi třiadvacet let, nejela víc než osmdesátkou a strašně řvala. Museli jsme tak popojíždět po menších úsecích, než jsme předpokládali. Takže nakonec platilo to známé klišé, že cesta je cíl, a nám začalo být jedno, jestli dojedeme až do Řecka. Což se sice podařilo, ale strávili jsme tam jenom týden.

A byl to vrchol cesty?

Po tom všem nám Řecko připadalo krásné a pohodlné, ale zároveň předvídatelné a v porovnání s ostatními zeměmi, kterými jsme jeli, trochu nudné. Zážitků a překvapení jsme se v něm totiž dočkali podstatně míň než v ostatních zemích na trase.

Jaké nejsilnější zážitky si vybavuješ?

V první řadě asi zásnuby v Chorvatsku, kde mi manžel nečekaně přinesl hrst natrhaného kvítí. Jen tak nezapomenu ani na příhodu s prasklou pneumatikou na dálnici. Anebo v Kosovu jsme se náhodou dostali do rodiny bývalého bojovníka Kosovské osvobozenecké armády. Z návštěvy se vyvinula celonoční party, poznali jsme zblízka rodinný život, já jim pomáhala vařit. Dítě uspávali tak, že ho svázali do takové kazajky, vložili do kolíbky a hodinu s námi hrkali. Dodnes si píšeme.

Která místa tě nejvíc oslovila?

Celkově Bosna a Hercegovina, kde jsem zažívala směsici obrovské vřelosti a zároveň melancholie a smutku, k tomu mají nádherné hory. Na jihu Albánie se už dlouho rádi vracíme do městečka Ksamil s překrásnými plážemi takřka bez turistů. Tentokrát jsme kousek od něj spali ve voňavém šalvějovém poli a já netušila, jak moc šalvěj milují světlušky, kterých nad ní poletovaly tisíce. Přes ně jsme hleděli na protilehlé Korfu, dopřávali si výbornou večeři za pár korun a cítili se báječně.

Co tě obvykle nejvíc nadchne – příroda, města, historie, kultura, lidi?

V podstatě všechno, mám ráda města i přírodu, ale asi nejvíc lidi. Na cestování mi přijde nejcennější, když se k nim dokážeš dostat blízko, což jde právě na Balkáně docela snadno. Oni tě naprosto spontánně pozvou k sobě domů, mnohokrát jsme spali v něčí posteli, zatímco se domácí přesunuli do obýváku, jen aby nás náležitě pohostili. Nedělají to přitom podle mě ze zištnosti, spíš mi přijde, že to berou jako samozřejmost a taky jako zábavné zpestření každodennosti.

Myslíš, že malé děcko v nich tu pohostinnost ještě posílilo?

Když jsme tam byli s manželem poprvé, tehdy s velkými krosnami, snažili se nám pomáhat asi i víc než během cesty se synem. Brali nás stopem, ještě častěji nás zvali domů. Auto je velká bariéra, protože náhod, díky kterým se na místní napojíš a užiješ si fajn večer, je kvůli němu mnohem míň. Na druhou stranu na Balkáně děti milují a s Jonášem jsme zažili podstatně víc kratičkých setkání, při nichž na něj někdo dělal cukrbliky nebo ho chtěl obdarovat. Neustále dostával čokolády, ovoce nebo hračky, a to i od lidí, kteří sami nemají skoro nic.

Rozpoznali jste zásadnější rozdíly v mentalitách jednotlivých zemí?

Celkem jsme projeli patnáct zemí, v některých jsme strávili jenom pár dní, takže nechci zobecňovat. Snad jen pár postřehů. Neskutečně mě překvapili Bosňané, kteří naprosto zbožňují děti. Třeba i drsní dvanáctiletí kluci se úplně rozplývali nad miminem, okamžitě ho začali hladit a pusinkovat. Celkově byli nejpohostinnější. Byli jsme rádi, že jsme s sebou měli aspoň nějaké drobnosti z Česka, kterými jsme jim mohli pozornost oplatit. Dobře v tomto směru fungovala i slivovice (směje se). Velkou vřelost jsme zažili i u Albánců, kteří si navíc drží tu svoji šílenou schopnost překvapovat. Na jednom hřbitově jsme třeba mezi hroby viděli čerpadla na těžbu zemního plynu. Nebo se Simonovi na prutu přetrhl vlasec a háček uvízl na dně. Chlapíci nelenili, sehnali bagr a háček z bahna vyhrabali.

Vnímala jsi šrámy, které v lidech zanechala válka?

Určitě. Už třeba tím, jak Slovinci nemají moc v lásce Chorvaty, což je ale dáno dlouhodobými spory. Nejsilněji jsem to cítila v Bosně, kde visí v každé rodině, kterou navštívíš, na zdi fotka nějakého příbuzného, který v 90. letech padl v boji. Při návštěvě památníku srebrenického masakru mi při pohledu na tisíce hrobů běhal mráz po zádech podobně jako v Osvětimi. I při rozhovorech s lidmi mnozí mluvili o velkém traumatu, o pocitu, že se každý stát stará jenom o sebe, že Bosna a Hercegovina je každému ukradená. Z celé oblasti je pořád nejchudší, nejmíň obnovená a nejvíc vylidněná. Nikde jinde, snad jenom s výjimkou chorvatského vnitrozemí, jsme neviděli tolik rozstřílených domů. Jeden průvodce nám třeba vyprávěl o svém otci, který dodnes podstupuje terapie. A že ze strachu, že narazí na někoho, kdo nechal vystřílet jejich rodinu, na ně radši jezdí dvě stě kilometrů daleko.

Jak se balkánská kultura podepsala na Češích v Banátu?

To si netroufám moc hodnotit, nejsem etnograf. Každopádně míra, do jaké se tam udrželo třeba překrásné české nářečí nebo různé tradice, se tu hodně liší vesnici od vesnice, nakolik jsou promíchaní s Rumuny. Já mám velmi ráda Rovensko, kde žijí skoro výhradně rumunští Češi. Patří k těm izolovanějším, leží vysoko v kopcích, má nádherné výhledy a žije si naprosto jedinečným způsobem života. U místních uvidíš zdi plné barev, ochutnáš venkovská jídla, a když s nimi vyrazíš hrabat seno, vyslechneš si plno historek. Původní banátská česká komunita ale pomalu vymírá.

Cítila jsi tam ze starších lidí kvůli tomu rezignaci nebo smutek?

Určitá lehká deprese tam cítit je. Jsou smutní z toho, že jejich svět mizí. Zároveň se tam ale začínají stěhovat mladí Češi, kteří tam sice nemají kořeny, ale skupují domy – ať už jako chalupy, nebo se tam opravdu chtějí usadit. Místní se k tomu stavějí různě, někteří z toho mají radost, jiní ne.

Našli jste cestou místa, která zatím nejsou turistická?

Neprovařená místa se dají najít hlavně v Albánii, Bosně nebo Bulharsku. Nicméně v případě Albánie můžu porovnat situaci v rozmezí deseti let. Třeba u vesničky Qeparo jsme v roce 2009 spali na pláži ve stanech, okolo nás chodily krávy, na dohled byla jediná kavárna, do části vsi se dalo vydrápat jen po úzké horské cestičce, zkrátka naprostá romantika. Dneska tam nahoru vede asfaltka, na pláži rostou hotely. Na řecko-bulharské hranici, nedaleko bývalého působiště slavné vědmy Baby Vangy, mě překvapily úžasné termální prameny Rupite v krásném prostředí. Byl to i kulturní zážitek, protože se tam míchají místní Romové, lidé hledající luxusní zážitky, cyklisti, dědové s lahvemi piva a všichni se naloží do jedné tůně a baví se. Při jejich pozorování jsem si vybavila Kusturicovy filmy.

Dokážeš se na cestách oprostit od své profese novinářky?

Po patnácti letech v branži vypneš jen těžko. Země si nevybírám a priori podle toho, odkud by mohla být zajímavá reportáž, ale když už někam přijedu, automaticky se poohlížím po tématech. Což mě motivuje ptát se na věci, na které bych se asi s jinou profesí neptala, a poznat země víc do hloubky. Je to i vstupenka do míst, kam by se člověk jinak nedostal.

Odjížděla jsi se záměrem napsat knížku?

Když jsme se v roce 2017 na cestu chystali, moc blogů a knih o cestování s dětmi ještě nebylo (dnes už je situace jiná). Napadlo mě, že by nebylo od věci dát něco dohromady, a cestou jsem si psala deník.

Byla pro tebe hlavní motivací snaha inspirovat ostatní rodiny s dítětem?

Po návratu mě překvapilo, kolik lidí se o naši cestu upřímně zajímalo, a to hlavně kvůli té přítomnosti dítěte „na palubě“. Navíc není snadné dneska napsat o Balkáně něco vyloženě nového, a tak jsem se v knížce zaměřila především na specifika cestování s dítětem. Ukázat, že to sice není procházka růžovým sadem, ale na druhou stranu je krásná zkušenost sledovat, jak dítě poprvé vidí moře, jak reaguje na cizí paní, která vypadá jako čarodějnice, jak vnímá spoustu věcí, které už se u nás moc nevidí. A navíc být tak dlouho i s partnerem, což je sice výzva, ale dá se zvládnout.

Dozvěděli jste se o sobě něco nového?

My jsme spolu hodně cestovali už předtím, ale díky cestě starým autem jsem třeba zjistila, že mám technicky velmi schopného partnera, což se v pražském 2+kk moc otestovat nedalo. Člověk měl hodně času na to, přemýšlet a zkoušet, kde má svoje hranice, co už je pro něj moc punk a kdy je cestou ochotný riskovat, což ta přítomnost dítěte na palubě ještě víc vyostřila. A hlavně jsme si vyzkoušeli, jak zvládáme takhle dlouhou společnou nonstop péči o dítě a pak i psa. Nicméně jsme se přes všechny ty ponorky nerozešli. Naopak se z nás stali manželé. Tak snad dobrý!

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: