Honza a Vláďa projeli nejen Transsibiřskou magistrálu, ale i víc než padesát zemí světa. Nevyrážejí za razítky, ale za zážitky. Ideálně vlakem a s pivem v ruce. A hlavně s nakažlivě dobrou náladou.
Považujete se za šotouše?
V: Někdo by nás za ně možná označil, ale nás jenom baví vlaky, mě ještě navíc i metro. Ani jeden z nás není takový ten blázen, co si pamatuje názvy všech mašin nebo čeká hodiny, aby vyfotil speciální vlak. Jsme spíš nadšenci.
Drží vás to už od malička?
H: Já měl za to, že mě to chytilo v době, kdy jsem sledoval pohádky o mašinkách. Nedávno mi ale rodiče vyprávěli, že jsem někdy na konci osmdesátých let na novém kazeťáku dokola poslouchal ukázkovou nahrávku se zvukem vlaku, který vjížděl do tunelu a zase z něj vyjížděl.
Byla láska k železnici důvodem, proč jste se vydali na Transsibiřskou magistrálu?
V: U mě určitě, já už jako malý kluk ležel v mapách (H: Oni neměli na povlečení, víš?) a fascinovala mě velikost Ruska. Když jsem zjistil, že přes ně projíždí vlak, nadchlo mě to.
Jak dlouho ta myšlenka klíčila?
H: Víme naprosto přesně, kdy se definitivně zrodila. Vraceli jsme se z Bělehradu a v jídelním voze jsme popíjeli pivo. S přibývajícími zářezy rostla i vzdálenost dalšího cíle. Po osmém kousku jsme dospěli k Transsibiřské magistrále, protože pokud jde o vlaky, žádná trasa není tak legendární. Nadšení pro tuhle myšlenku nás neopustilo ani po vystřízlivění. A tak jsme se dohodli, že další rok v září vyjedeme, což se stalo.
Je na tohle putování potřeba nějaká speciální příprava?
V: My se obvykle snažíme cesty plánovat co nejmíň. V tomhle případě to ale nešlo, aspoň jízdenky jsme museli pořídit předem. Prodej se otevírá dva měsíce před datem odjezdu a zájem je obrovský. Navíc se jízdenka na každý úsek prodává zvlášť, vždycky na konkrétní datum.
H: My to měli rozkouskováno na osm tras, abychom cestou taky něco viděli, a každá se otevírala v jiný den. Web ruských drah se sice chlubí anglickou mutací, ale kromě slov Departure a Arrival je v ní všechno ostatní v azbuce. Naštěstí se s Vláďou dobře doplňujeme. Krom toho, že jsme nejlepší kamarádi a máme opačný vztah k technice, já umím rusky mluvit a Vláďa číst. Dohromady jsme tedy silná dvojka. Když se rozdělíme, naše použitelnost výrazně klesá.
Na kolik celá trasa vyšla?
H: Na 25 142 korun, od Finského zálivu po Japonské moře, tedy z Petrohradu do Vladivostoku. Původně jsme chtěli jet vlakem z Prahy do Moskvy, ale Bělorusové vyžadují tranzitní víza, což nám přišlo jako zbytečný výdaj navíc.
Jak dlouho jste jeli?
H: Tři týdny, tudíž to není žádný extrém a dá se to zvládnout při práci. Nejdelší úseky, které jsme jeli, zabraly tři dny. Mimo vlak jsme strávili přibližně polovinu času.
Jak se vám pozdávala města na trase?
V: Na první pohled můžou působit šedivě, ale zrovna nás dva tohle baví. Procházíš se mezi ošklivými paneláky, ale přesto to má určitou atmosféru.
H: Města jsou v dobrém stavu. Nejvíc na nás zapůsobil Vladivostok, kde vůbec necítíš ruský chlad, je to spíš taková riviéra, něco jako Marseille Východu, díky mostu připomíná i San Francisco, kde se shodou okolností známá Lombard Street klikatí po Russian Hillu. Můžeš se procházet po promenádě kolem moře, my měli štěstí na perfektní podzimní počasí. Jinak jsme si užili čtvero ročních dob, v Židovské autonomní oblasti jsme se na nástupišti v kraťasech a pantoflích koulovali.
Předpokládám, že jste v každém městě ochutnali místní pivo.
V: Všude měli hlavně české pivo, což nás docela mrzelo. Když jsme konečně našli něco místního, po návratu domů nám znalci oznámili, že jsme si dopřávali nejhorší patok, co jsme mohli.
H: Jediná zajímavost spojená s pivem se odehrála v Jekatěrinburgu, což je nudné šedé město, něco jako Kladno (směje se). Za pozornost stojí jenom chrám postavený na místě, kde byla vyvražděná carská rodina. Velká část ruských chrámů je třeba jen dvacet třicet let stará, protože bolševici kdysi všechno zbourali a teď to nové Rusko zase staví. Tenhle chrám jsme obdivovali tak vehementně, až jsme dostali žízeň a vydali se najít hospodu. V tomhle sibiřském městě jsme našli surfařský (!) bar, kde měli na čepu šestnáct piv. Jedno z nich se jmenovalo Dvanáctka a na etiketě byla pražská tramvaj T3. Chtěli jsme ho ochutnat, nakonec jich do každého z nás padlo sedm. Což se nám vymstilo v tom, že k Michajlovskému hřbitovu, kde jsou pochovaní českoslovenští legionáři, jsme dorazili pět minut po zavírací době.
V: Byla to sice škoda, ale my se tímhle zase nenecháváme rozhodit, zážitek stál i takhle za to. Řekli jsme si, že nemusíme vidět hned všechno, protože tam nejsme naposledy. Už teď máme plán projet magistrálu z druhé strany.
Bylo na co koukat i z okna?
H: Rozhodně, obzvlášť kolem Chabarovska. Ale na svoje si přijdou i fanoušci vlaků – otevřeš pivo a v protisměru začne projíždět vlak tak dlouhý, že když dopiješ, ještě pořád jede.
Nenudili jste se?
V: Vůbec. Já si s sebou radši vzal knížku, Honza dokonce dvě a pár filmů v notebooku k tomu. Jenomže nakonec jsme za celou cestu neměli na čtení nebo filmy vůbec čas. Trochu jsem se bál, jak dáme třeba tři dny v kuse ve vlaku bez možnosti na delší dobu vystoupit, ale zvládli jsme to naprosto v pohodě. Oproti tomu tři dny zavřený v bytě bych nevydržel.
A to jste byli celou dobu spolu?
H: Dali jsme si jednu pauzu. Na hodinu a půl.
V: A taky jsme spali. Mě moc věcí nerozhází. A Honzu když něco fakt naštve, jde se na půl hodiny projít. Známe se šestnáct let, z toho čtyři roky spolu cestujeme.
Jak velkou jste měli bagáž?
H: Čtyřicetilitrový batoh a třetinu jsme dovezli nepoužitou. Pro nás je zásadní pas, telefon a platební karta.
Jak jste cestu Ruskem vnímali?
H: Pro mě bylo největším překvapením, jak je to tam normální, žádná divočina. Nikdo nechápal, co nás na Rusku láká, kamarádi by radši letěli do Kalifornie nebo na Bali. Ale my se ocitli v zemi, kde byly v pohodě silnice, služby fungovaly, ve městech byla spousta hipsterských bister, obchody přetékaly čerstvým jídlem, o kterém se nám u nás ani nezdá.
V: Moje máma, která tam byla někdy v osmdesátých letech, se bála, že tam ani nebude co nakoupit. Jenomže i v těch nejzapadlejších vesnicích byly plné obchody, možná víc než v Jednotě někde u nás na venkově.
H: Jen je tam dost draho, hlavně v evropské části. Ale lidi byli skvělí, pohostinní, zajímali se o nás a byli nadšení z toho, že se někdo ze Západu, za který nás mají, sebere a vyrazí poznávat Rusko. Hlavně mladí jsou si dobře vědomi toho, jak negativně se u nás o jejich zemi mluví. Jejich politická garnitura je jedna věc, ale obyčejní Rusové věc úplně jiná. Ani podle ruských turistů v Praze nemůžeš hodnotit celou ruskou populaci. My jsme ale měli všude na Východě s místními výbornou zkušenost, nejlepší asi v Arménii. Mimochodem, teď zrovna projíždíme kolem kyjské hospody U Rybníka, kde všechno kolem BWT vzniklo.
Měnila se mentalita nebo přístup lidí s narůstajícími kilometry?
V: Petrohrad a Moskva jsou úplně samostatné kapitoly. Čím víc jsme se dostávali na východ, tím byli lidi přátelštější. Ale zase až tak zásadní rozdíly jsme nevnímali.
H: Spíš my jsme byli za čím dál větší exoty. Ona se totiž magistrála v Ulan-Ude rozdvojuje, jedna větev pokračuje přes Mongolsko do Pekingu, druhá do Vladivostoku. A tou jezdí podstatně míň turistů. Třeba ve vagonu mezi Jekatěrinburgem a Irkutskem jsme za celé ty tři dny byli jediní cizinci. Což nám vyhovovalo.
Jaký je ve vlacích komfort?
H: Podstatně lepší než například v nočním spoji z Budapešti do Bělehradu. V Rusku na dlouhé trasy v podstatě neexistují sedací vagony, automaticky ti přiřadí lehátko.
V: My jsme jezdili třetí třídou, což jsou otevřené průchozí vagony. Dostaneš polštář, deku a povlečení. A nemohli jsme si vůbec na nic stěžovat. Čekali jsme aspoň trochu špínu, ale objevili jsme nanejvýš pár zaschlých skvrn od krve na polštáři.
H: Dvakrát denně procházela vlakem „děžurnaja“. Záchody se čistily snad pětkrát denně, neustále se doplňoval papír. Ve srovnání s našimi běžnými rychlíky jsme si rozhodně užili větší komfort.
Jídlo a pití byly taky na úrovni?
H: Ve vlaku, stejně jako kdekoli jinde na veřejnosti, nesmíš v Rusku pít alkohol. Oni to dřív asi trochu přeháněli, tak to teď hlídají. A pro nás zcela nepochopitelně považujou za alkohol i pivo. To jsme si mohli dopřát jenom v jídelních vozech, ovšem nechali si za ně pořádně zaplatit. Tím pádem jsme se báli, že za jídlo bychom utratili majlant, tak jsme se celou dobu stravovali dost skromně, kupovali jsme si třeba pirohy od bábušek. Až poslední den jsme si na oslavu objednali tříchodové menu a zjistili, že jídlo stojí jako dvě piva. Příště už budeme moudřejší.
Co vás do světa táhne?
V: Poslední dobou si hlavně jezdím odpočinout. Samozřejmě poznáváme spoustu nových věcí, lidi a jejich mentalitu, kulturu, přírodu atd., ale jedu tam primárně vypnout. Ani mi moc nezáleží na tom, kam jedu, ale s kým, protože podle mě můžeš zážitky získat kdekoli.
H: I kdybychom se s Vláďou courali po Šumavě, užijeme si to stejně skvěle jako třeba v Kazachstánu. Jenom jsme si v tomhle případě nezajeli na pivo do pražských Kyjí, ale do Vladivostoku. A takhle už jsme poznali přes padesát zemí.
Jak si země vybíráte?
H: Oba máme hrozně rádi Východ, přijde nám sexy. Baví nás, že to nejsou prvoplánové módní destinace, potkáš tam naprosto úžasné lidi, obvykle je v těch zemích dobrá vlaková síť, a navíc máme slabost pro socialistickou architekturu, takže si tam připadáme jako v ráji. Což neznamená, že jsme rusofilové. A jak probíhá výběr? Nedávno jsme seděli v lokále a přemýšleli, kam vyrazit. Vyskočily na nás letenky do Kazachstánu za osm set, tak jsme je hned koupili. Naše známá se nás ptala, jestli víme, že je tam zrovna šestnáct pod nulou. Nevěděli.
Přesto jste odletěli?
H: Jasně. Jakmile se otevřely letištní dveře, dostali jsme mrazivou facku. Ohřáli jsme se u jednoho týpka, co Vláďu hladil a říkal mu, že je hezkej (já byl podle něj vtipnej). Přespali jsme u něj na zemi a druhý den šli koupit lístek na noční vlak do Astany. Nejbližší volný spoj byl za čtrnáct dní, protože tam zrovna slavili jejich Nový rok a celý sever se přesouval na jih. Našli jsme poslední dvě místa v letadle společnosti Bek Air – přesně v tom, co se loni v prosinci na stejné trase zřítilo. Zpátky domů jsme letěli úplně nesmyslně z uzbecko-turkmenských hranic přes Moskvu. Takhle my plánujeme.
Řešíte aspoň formality jako víza?
V: Většinou ne, takže třeba právě při tom přestupu v Moskvě mě asi deset minut lustrovali. My případné komplikace bereme spíš jako oživení a zážitky, kterým se zasmějeme, než abychom se z nich hroutili.
H: Vozíme s sebou dron a dopředu moc nezjišťujeme, jak to s ním v jednotlivých zemích je, ptáme se až místních. Těsně předtím, než jsme se chystali vstoupit do Uzbekistánu, jsme se třeba dozvěděli, že jenom za to, že ho do země provezeme, můžeme dostat až tři roky. Vláďova přítelkyně měla tehdy před porodem, tak jsme to radši neriskovali a dron nechali u kluků, u nichž jsme v Almaty bydleli.
Na kterou z těch víc než 50 zemí nejradši vzpomínáte?
V: Mě nadchla Ukrajina včetně Černobylu nebo Moldavsko.
H: V Kazachstánu je neuvěřitelná příroda. A pak mě hodně dostaly Arménie a Izrael.
O přírodě jsme zatím moc nemluvili…
V: V tomhle nás vlak trochu omezuje. Třeba na nějakou túru bychom asi i vyrazili, ale spíš kvůli zážitkům a chuti si dokázat, že to zvládneme, než že bychom se plahočili za nějakým cílem.
H: U nás je vždycky cílem samotná cesta. Vlak je pro nás určitá romantická svoboda. Jsi na kolech neuvěřitelné těžké věci, jedeš z A do B, koukáš se z okna, popíjíš pivo, zkrátka si to užíváš.
A cestujete jenom spolu?
V: Já bych někdy rád vyrazil i s rodinou, ale na to není čas (směje se).
H: My už máme s přítelkyní dítě taky na cestě, takže uvidíme.
Snažíte se zážitky nějak zužitkovat?
H: Založili jsme si vlastní vydavatelství, abychom vydali knížku, čímž jsme si splnili sen. Chceme mít všechno pod kontrolou, takže vším trávíme hodně času. Třeba lidem z Prahy předáváme knížku osobně.
V: Ačkoli si ze všeho děláme legraci a ze sebe idioty, na druhou stranu se snažíme o to, aby prezentace navenek byla profesionální, aby všechno ladilo oku. Nechci se za sebe stydět.
Co děláte, když necestujete?
V: Já jsem programátor na volné noze.
H: Na tohle jsem často neuměl odpovědět, pouštím se do různých projektů. Aktuálně pracuju s Annou K., šest let jsem vedl hostel, který jsem vymyslel a „vybudoval“, tři roky jsem točil filmový dokument s Ewou Farnou.
Slovosled ve svém brandu máte obráceně záměrně?
H: Je to záměr, protože nejsme cestovatelé. Nedávno jsme předávali knížku jednomu z kluků, cos s nimi dělal rozhovor o Pacifické hřebenovce. To je úplně mimo náš svět. Hlavně nebereme nic moc vážně. Nejbližší nám je trapná ironie, na druhou stranu ji chceme prokládat i vážnějšími přesahy. V žádném případě ale nechceme nikoho poučovat.
V: Pro nás jsou stěžejní zážitky. U projektu, který teď chystáme, máme i určitý cíl, ale to je jenom takový bonus.
Co je to za projekt?
H: Uvědomili jsme si, že si plníme svoje sny a máme obrovské štěstí, že si můžeme dělat, co chceme. A přišlo nám fajn se o kousek toho štěstí podělit s někým, kdo ho do vínku tolik nedostal. Pivo dalo pivo a padlo rozhodnutí, že tentokrát nepojedeme vlakem, rozbili jsme prasátko a koupili starou rezavou felicii. Opět zamíříme na východ – projedeme Ukrajinu, Podněstří, Moldavsko, rumunské hory a podobné blázniviny s tím, že pomůžeme někomu konkrétnímu.
Jak plánujete tu pomoc pojmout?
H: Chtěli jsme zapojit nějakou měřitelnou jednotku, za niž budeme přispívat určitou částkou. Kilometry nám připadaly fádní, takže došlo na pivo. Za každý druh piva, který vypijeme, věnujeme dvě stovky. Což pro nás bude i taková zábavná hra, když budeme v nějakém zapadlém krámku na Ukrajině shánět značku, kterou jsme ještě neochutnali. Všechno budeme dokumentovat polaroidem. Osud nám do cesty přivedl kamaráda, jehož devítiletá dcerka trpí těžkým autismem. Jako by to do sebe zapadlo. I proto, že si taky občas připadáme tak trochu lapeni ve vlastním autistickém spektru. Nechali jsme se inspirovat seriálem Návštěvníci a cestu nazvali Expedice Lenka 2020, i když máme do expedice hodně daleko. Knížku už jsme vydali, takže tentokrát budeme točit film, aby to nebyla jednorázová akce, ale žilo to svým vlastním životem dál.
Můžou se zapojit i naši čtenáři?
H: Určitě. Až tenhle rozhovor vyjde, už budeme zpátky, ale i pak nás (Beer with Travel) sledujte na Facebooku a Instagramu a dozvíte se, jak se dá pomoct.
Do Klučova a zpátky
„Kde jinde jsme mohli rozhovor uskutečnit než ve vlaku? Radši jsme si připlatili za první třídu, aby salvy smíchu nerušily ostatní cestující. A cestou neplánovaně vystoupili na zastávce v Klučově, která nás překvapila krásnou výzdobou. Přesně ve stylu, jaký dva kámoši s pivem v ruce vyznávají,“ vzpomíná na rozhovor Honza Čermák.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
