Jakub Jonáš a Martin Benc: Dva kluci z Jeseníků, kteří za pět měsíců zdolali Pacifickou hřebenovku | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Jakub Jonáš a Martin Benc: Dva kluci z Jeseníků, kteří za pět měsíců zdolali Pacifickou hřebenovku

Honza Čermák29. dubna 2020 • 07:20
Jakub Jonáš a Martin Benc: Dva kluci z Jeseníků, kteří za pět měsíců zdolali Pacifickou hřebenovku
foto: Petr Florián a archiv J. Jonáše a M. Bence

Pěší trasa, která se v délce přes 4200 kilometrů vine na západě USA mezi hranicemi s Mexikem a Kanadou, se jmenuje Pacific Crest Trail. Dva kluci z Jeseníků ji zdolali za pět měsíců. Co bylo pro Jakuba Jonáše a Martina Bence nejtěžší? A zvládne to kdokoli?

Čím se zabýváte, když nechodíte napříč Spojenými státy?

M: Já pracuju pro českého distributora barefootové obuvi a pořádám běžecký ultramaraton Jesenická stovka.

J: Naše rodina vlastní malý skiareál v Jeseníkách, poslední dva roky jsem strávil tam. Předtím jsem pracoval v Praze jako social media manager.

Jak dobře se znáte?

M: Poznali jsme se před pěti lety v rámci Jesenické stovky, začali jsme spolu podnikat vandry po Česku a zajeli do Norska.

To vám stačilo k jistotě, že vyrážíte na pět měsíců s tím správným parťákem?

J: Určitě. My jsme spolu párkrát běželi ultramaraton, dvakrát třikrát jsme dali kratší trasu Pražské stovky. Máme hodně podobné tempo.

M: To bych úplně netvrdil, ale jsme si velmi blízcí názorově, zatímco povahově se dost lišíme. Tudíž jsme věděli, že na většinu situací, které nás potkají, budeme mít podobný náhled. Zároveň nehrozilo, že se po týdnu dva úplně stejní lidi nesnesou. Oba jsme se shodli, že si neumíme představit, že bychom měli reálnou šanci dojít do cíle s někým jiným.

Jak vůbec vznikla myšlenka absolvovat Pacifickou hřebenovku?

M: Znám Petra Koska, což je asi jediný Čech, který zatím zvládl Triple Crown, tedy všechny tři nejdelší americké traily. Před pár lety jsem narazil na jeho report z PCT, později jsem se o tom zmínil před Kubou, nějakou dobu to viselo ve vzduchu, až nastal čas vyrazit.

Proč jste se do takové bláhovosti vůbec pustili?

M: Protože můžeme. Asi každý si cestou řeší nějaké svoje kostlivce, ale to určitě nebyl náš primární cíl. Máme rádi přírodu, baví nás chodit po horách, a tak nám přišlo super být v těch horách pět měsíců v kuse.

J: Já potřeboval hlavně vypadnout a pročistit si hlavu. Pět let jsem bydlel v Praze, což mě jako kluka z přírody začalo po nějaké době štvát. Nic osobního jsem řešit nemusel.

Nastaly přípravy. Kde jste čerpali informace a rady?

M: Asi tři roky jsem jen tak ze zájmu sledoval na internetu reportáže o trailu. A pak jsem hodně informací nasbíral od Čechů, kteří už ho měli za sebou. Nicméně podrobnější plán cesty jsme moc dopředu nepřipravovali, to jsme vyřešili během jednoho odpoledne. Z knížek a blogů jsme dali dohromady hlavně znalosti o tom, kde pořizovat zásoby atd. Pak jsme si pořídili mobilní aplikaci, kde člověk najde všechno potřebné a může plánovat jenom na týden dopředu.

J: Náročné bylo zajistit si povolení na vyhovující termíny. V posledních letech počet zájemců rapidně narostl až na necelých osm tisíc, přičemž naprostá většina chce trasu samozřejmě absolvovat kvůli počasí mezi dubnem a říjnem. A takřka všichni jdou z jihu na sever.

Jak jste prožívali první dny na trase?

M: Na to se nedá zapomenout. První dva dny panovalo nesnesitelné vedro, třetí den se to zlomilo, teplota i v poušti klesla asi na pět stupňů, začalo pršet, v jednom kempu dokonce mrzlo. Přitom většina lidí celé roky před námi prošla jižní Kalifornii úplně v suchu. Nebyla legrace se s tím sžít, protože v mlze a dešti jdeš tři čtyři dny v kuse a víš, že před sebou máš ještě dalších sto padesát dnů.

Šli jste každý den, nebo jste si jednou za čas udělali přestávku?

M: Ze 156 dnů jsme jenom osm nešli po trase. Ale kdybych měl spočítat dny, kdy jsme nemuseli vůbec nic řešit a jenom odpočívali, byly maximálně čtyři. Nechtěli jsme tempo moc hrotit, ale ani jsme nemohli moc zevlovat. V průměru jsme dali denně devětadvacet kilometrů.

Prošli jste přes 4000 kilometrů přes tři americké státy. Co všechno jste viděli?

M: Začali jsme v poušti, což obnáší asi 1100 kilometrů jižní Kalifornií, během nichž se dvakrát leze na horu ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem, kde je krajina i trochu zalesněná. Pak se prochází sedm set kilometrů vysokými horami a lesy. Následuje severní Kalifornie, kde zažiješ směsici pouště, hlubokých lesů i hor připomínajících Tatry. Oregon je takový víc zvlněný, bez extrémních převýšení, najdeš tam i sopky a jezera. A Washington už je čistě alpská krajina jako někde v Rakousku, hodně zalesněná, jsou to spíš takové pralesy s mohutnými stromy, naprostá divočina. Ráz krajiny dával tušit blížící se Kanadu.

Která část pro vás byla nejzajímavější?

M: Parádní byly samozřejmě ty nejvyšší hory, kde člověk na každý výhled kouká s otevřenou pusou. Možná jsem si ale nejvíc užíval Oregon. Každá část měla svoje kouzlo i nástrahy.

J: U mě jasně vede Sierra Nevada. Já nikdy nedržel v ruce cepín, takže tuhle novinku jsem si užíval – prudké svahy, sníh, laviny.

To ses nebál?

J: Vůbec, mě to bavilo. A pak mi v paměti zůstal Washington, který měl úplně jiný ráz. Déšť a všechny související nesnáze způsobily, že si z téhle části pamatuju každé ráno, vybavím si sebemenší maličkosti. Naopak z pouště, která mi nepřišla moc záživná, si nepamatuju skoro nic.

Co bylo nejtěžší?

J: Podle mě psychická stránka, vyloženě fyzické problémy jsme neměli.

M: Fyzicky to bylo náročnější v Sieře Nevadě, kde jsme s sebou museli táhnout jídlo na osm až deset dnů, navíc tam bylo hodně sněhu a pohybovali jsme se ve vysoké nadmořské výšce. To všechno dohromady přispívalo ke slušné únavě. Ale souhlasím s Jakubem, že to bylo hlavně o psychice. Ze začátku jsme toho před sebou měli hrozně moc, v závěru už se zase člověk vypořádával s tím, že bude brzy konec. Hlavním faktorem ale bylo počasí. Ve státě Washington jsme strávili pětadvacet dnů, z toho nám dvacet dní pršelo nebo bylo hodně ošklivě.

Krušné stavy přicházely ve vlnách?

J: Hodně to souviselo právě s počasím. Když se po delší době objevilo slunce, byť třeba jenom na půl hodiny, nálada se hned zvedla a získali jsme energii na další den. Vždycky jsme se těšili i do města.

M: Ohromný vliv mělo i jídlo. Dokud člověk nepodnikne něco takhle extrémního, asi si nedokáže uvědomit, jak se podle obsahu žaludku mění nálada. Hlavně ve vysokých horách jsem byl psychicky úplně zlomený. Pak jsem se najedl, dal si pivo a dostal se zpátky do pohody.

Nálady jste měli synchronní?

M: Většinu času jsme netrávili pohromadě, protože Kuba chodí rychleji. To se ale samozřejmě netýkalo míst, kde bylo kvůli bezpečnosti lepší jít společně, hlavně v zasněženém pohoří Sierra Nevada.

J: Potkávali jsme se víceméně jenom u snídaně, u často předem domluvených přestávek na oběd a pak až večer. Díky tomu nevznikaly žádné ponorky.

V jakých intervalech jste se dostávali pro zásoby do měst?

J: V jižní Kalifornii člověk co dva dny narazil na nějakou restauraci, McDonald’s nebo hlavní silnici s benzinkou. V horách to bylo osm až deset dní, jinde kolem čtyř až pěti. Často nám pomohla kouzla.

Jak to myslíš?

J: Na trailu funguje něco, čemu se říká trail magic. To se tak plahočíš pouští, a najednou tam na tebe čeká chladicí box s vychlazenou kolou nebo krabice s ovocem, kterou tam někdo pro poutníky nechal. Tyhle maličkosti nám dodávaly spoustu energie a často zachránily celý den. Třeba ve Walker Passu byly postavené altány, kde se grilovalo, nafouknutý bazén, zásoba alkoholu. A nikdo za to nic nechtěl. Jeden den, kdy bylo fakt hnusně, jsme postupně narazili na tři kouzla: k snídani jsme měli vajíčka, k obědu si s námi dal jeden borec pivo a v devět večer na nás uprostřed lesa čekala paní s fazolovou polívkou.

Umíte si to představit u nás?

M: My jsme o tom hodně přemýšleli a dospěli k tomu, že se to nedá srovnávat. Amerika je šíleně veliká a můžeš jít celé dny, aniž bys narazil na civilizaci. U nás vandruješ maximálně deset hodin a vždycky dojdeš do nějaké vesnice. Na čundrech jsem často zažil, že nám lidi pomáhali, takže jsem možná idealista, ale věřím, že by to mohlo fungovat i v Česku. Všude jsou lidi dobří a špatní.

Jak to fungovalo s noclehy a hygienou?

J: Na trailu se kromě kouzel vyskytují i andělé (trail angels), což jsou z velké části důchodci, kteří chtějí volný čas využít k pomoci ostatním. Navíc si i rádi popovídají, takže naslouchají příběhům lidí z celého světa, kteří se na pochod vydali. Někteří nás i nechali přespat u nich doma, v garáži, nebo aspoň na zahradě. Pustili nás do sprchy, umožnili nám přístup k internetu, mohli jsme si u nich vyprat.

M: Ale drtivou většinu času jsme samozřejmě strávili ve stanu v přírodě. Na postel jsme se dostali tak pětkrát. Nicméně pro nás měli v městečkách často vyčleněná místa na spaní, třeba za kostelem. Ne že by to dělali jenom z čistého altruismu. Moc dobře vědí, že přes sezonu si můžou vydělat, když jim tam projde dva tisíce hladových krků, jež toho spořádají za dva. Každopádně se k nám chovali skvěle.

Kolik párů bot jste vystřídali?

J: Oba jsme použili čtyři páry, které jsme si dovezli s sebou. Já prošel celou trasu v barefootech. Snažím se v nich nebo i naboso chodit asi čtyři roky. Baví mě na tom spojení se zemí, všechno cítíš, což někdy i pěkně bolí. Jedny boty už dosluhovaly, cítil jsem i mravence pod nohama, a zrovna jsme došli do oblasti s ostrými lávovými kameny. Tam jsem dost nadával.

M: Já měl tři páry s měkkou směsí, na závěr jsem si ale vzal tvrdší boty, což nedělalo dobře jedné kůstce na chodidle, to jsem si docela protrpěl. Což ale bylo asi i kvůli tomu, že byly nohy dlouho zvyklé na jiný typ boty.

Nenastaly nějaké zdravotní komplikace?

M: My jsme docela dlouho spali, usínali jsme někdy kolem desáté a vstávali v osm. Takže jsme měli poměrně dost času na regeneraci oproti těm, co vstávali v pět ráno. Nic zásadního nás nepotkalo. Kromě zvířat. Já měl největší problém s chřestýši. Hady a pavouky nesnáším a zrovna já jsem měl na chřestýše neuvěřitelné „štěstí“. Zvuky vydávají jenom při ohrožení, takže jsem si jich většinou všiml až na poslední chvíli. A pak jsem byl po zbytek dne paranoidní, hada jsem viděl v každé spadlé větvi.

J: Já nosil sluchátka, takže chřestýše jsem nevnímal vůbec. Zato jednou jsem na cestě zahlédl pumu. Vylezla z křoví asi pět metrů přede mnou. Naštěstí mě zřejmě nezavětřila, takže si šla dál po svých. I tak jsem ale okamžitě zapnul kameru, abych měl aspoň zdokumentováno, kdyby po mně skočila.

Dostavily se chvíle, kdy jste se chtěli sbalit a vrátit?

M: Každé ráno (směje se). Ale to jsme si říkali spíš z legrace. Po měsíci v poušti, kdy jsme měli putovat ještě dvacet dnů stejným terénem, jsem se často ptal: Co tady dělám? Má to vůbec nějaký smysl? Pak jsem to ale přestal řešit a soustředili jsme se hlavně na technické věci – třeba, jak projít zasněženou krajinou. Taky jsme nechtěli zklamat naše followery na Instagramu, kteří nás sledovali.

Když jsem šel do Santiaga, víc než poslední den jsem prožíval spíš předposlední. Jak jste blížící se konec vnímali vy?

J: Předposlední den byl asi ten nejvýživnější! Začal tím, že jsme měli zasněžený stan a venku pořád sněžilo.

M: Asi po deseti kilometrech jsme potkali rangera, jenž nám oznámil, že se blíží nejsilnější sněhová bouře za posledních několik let. V Americe strašně rádi přehánějí, ale tentokrát bychom jim křivdili. Do Kanady už nám scházelo jenom asi padesát kilometrů. Museli jsme jít co nejrychleji. Sněžilo čím dál víc, pochodovali jsme až do jedenácti do večera, místy jsme se brodili do půli lýtek sněhem a strávili hodně nepříjemnou poslední noc. Byli jsme jedni z posledních, kteří na pár dní prošli.

Takže jste se dostali do cíle. S jakými pocity?

J: S žádnými. Nešlo o dokončení trasy – přijít k monumentu a vyfotit se u něj. Spíš jsem si přehrával všechno, co jsme zažili, vnímal naše přátelství a soudržnost. Předem jsme věděli, že není tak podstatné dojít do konce jako něco zažít.

M: Nicméně bylo naše finále úplnou náhodou celkem grandiózní. Poslední noc jsme totiž potkali dva Čechy, kteří žijí asi šest let v Kanadě. Snad celá česká komunita z Vancouveru jim přijela pogratulovat. Takže nás čekalo asi dvacet krajanů, dvě bečky plzně, výpečky a další dobroty. Pak nás ještě na tři dny ubytovali ve Vancouveru a postarali se o nás. A přitom jsme ještě večer předtím nevěděli, co si po dokončení trailu počneme.

Jak jste prožívali návrat?

M: Největší depka se dostavila při přistání v Praze. To jsme se na sebe jen tak podívali a v očích jsme měli: „A je to v háji.“ Pro mě nebylo šokem ani tak množství lidí jako jejich chování. V práci mám na starost komunikaci se zákazníky a to byl vážně šok, i když jsme se během těch pěti měsíců snažili udržovat s domovinou kontakt.

J: Po kamarádských Američanech a Kanaďanech najednou ti naši nepříjemní zaprděnci. Taky jsem pár nocí nemohl pořádně usnout, protože tělo bylo v šoku z toho, že leží v posteli. Bylo mi teplo, musel jsem otvírat okno, abych měl trochu průvan. Pár nocí jsem spal i ve stanu na zahradě. Takže aklimatizace byla celkem náročná.

Pět měsíců, přes 4000  km po svých. Co vám to vlastně dalo?

M: Mně to dalo jednu zásadní změnu, novou přítelkyni. Ona nás sledovala a čirou náhodou jsme spolu začali víc komunikovat, až jsme se dali dohromady. A utvrdilo se naše přátelství s Kubou. Jinak si nemyslím, že by nás něco osvítilo, pořád jsme stejní. Snad jsem se naučil míň řešit maličkosti. Niterné věci z minulosti jsem na trase neřešil, až dva kilometry před kanadskou hranicí jsem se vybrečel s tím, že to všechno nechám ve Státech, a tím to v sobě uzavřu.

J: Já si v sobě nic neuzavíral. Měl jsem představu, že to bude něco jako výlet nebo dovolená. Jenomže se z toho vyklubal spíš projekt, v podstatě práce – ráno jsme museli vstát v určitou hodinu a vyrazit, měli jsme půl hodiny až hodinu pauzu na oběd. Jídlo bylo rozpočítané na jednotlivé dny, takže jsme si nemohli dovolit žádné zbytečné lelkování. Ale naučil jsem se líp snášet déšť.

Zvládne Pacifickou hřebenovku kdokoli se standardní fyzičkou?

J: Zvládne, ale nesmí to přepálit. My jsme zkraje chodili jenom patnáct až dvacet kilometrů denně, aby si tělo zvyklo, zátěž jsme pomalu zvyšovali. Vedro v poušti a drsná převýšení sice nebyly procházkou růžovým sadem, ale to ti po nějaké době už ani nepřijde.

M: Navíc je převážná část trasy postavená tak, aby byla dostupná pro co nejvíc lidí. U nás vedou stezky klidně přímo přes kopec, tam jsou to spíš postupné serpentiny. Původně to byla koňská stezka, čemuž její profil odpovídá. Cestou jsme potkali lidi se značnou nadváhou, narazili jsme i na chlapa s protézou.

Takže byste trail našim čtenářům doporučili?

J: Já rozhodně ano. Stojí to za to, člověk si vyčistí hlavu a pozná spoustu lidí, užije si krásnou přírodu.

M: Já bych byl trochu střízlivější. Je potřeba o tom nejdřív nějakou dobu přemýšlet. A uvědomit si, že tam ročně zahyne asi deset lidí. Člověk musí zvážit, jestli na to má nejen fyzicky, ale i psychicky. Americký film Divočina nebo knížky, které u nás nedávno vyšly, můžou vzbudit dojem, že je všechno brnkačka. Jenomže realita je úplně jiná. Nejdřív bych zkusil něco jednoduššího, případně aspoň vyrazil s někým zkušeným.

Když už ale člověk vyrazí, co je nejdůležitější?

J: Podle mě vybavení.

M: A neustále si uvědomovat, proč tam jsi a jestli tam být chceš. Být připravený na to, že někdy se dostaví i krušné dny.

Kam vyrazíte příště?

M: Já jsem slíbil v práci, že už nikam nepojedu (směje se). Přece jenom jsme se oba trochu posunuli a je čas přehodnotit životní priority. Navíc nás to stálo dost peněz (každého zhruba 150 tisíc) i času. Zkrátka bych o tom víc přemýšlel, protože už vím, co všechno taková libůstka obnáší.

J: Samozřejmě nás lákají ty další americké traily, ale je nám jasné, že pokud dáme druhý, nebudeme pak spát, dokud nezvládneme celou Triple Crown. Poohlížíme se ale i jinde, třeba nás zajímá přechod Himálaje. Každopádně letos se chystáme na Cestu hrdinů SNP na Slovensku, což je asi 750 kilometrů.

Nebude to pro vás málo?

M: Já mám hrozně rád naše české čundry. Tu kulturu, kdy jdeš, zapadneš do hospody, najíš se, dáš si pivko a v pohodě pokračuješ dál. Tahle pohoda mi v Americe chyběla. Věděli jsme, že pokud nestihneme včas někam dojít, budeme mít skluz a už se to zkomplikuje i kvůli vízům. V Česku nebo na Slovensku to má zkrátka jinou atmosféru a nejsi až tak limitovaný počasím.

J: Ani s sebou nemusíš tahat stan, tady jsou všude přístřešky, což v Americe vůbec nebylo. Prostě vezmeš spacák, karimatku a vyrazíš.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Honza Čermák




Články odjinud
Starší články Lidé a Země