Představit si plochu 19 hektarů je pro mnohé z nás velmi složité, představit si hrad s nádvořím takových rozměrů je pak téměř nemožné. Břehy řeky Dněstr ale lemují opevněné hrady a kláštery tak rozlehlé, že málokde v Evropě uvidíte něco podobného.
Dněstr protéká v délce 1360 km pro nás málo známými končinami východní Evropy. Od karpatského pramene nedaleko ukrajinsko-polsko-slovenského trojmezí si jen krátce udržuje charakter horské řeky. Od Samboru (Sambir) však již většinou jen líně teče četnými meandry a bočními rameny širokým předkarpatským úvalem. Po spojení s Bystricí nedaleko Ivano-Frankivs'ku se zakusuje do mohutných souvrství Východoevropské tabule, resp. její části Volyňsko-podolské plošiny, a postupně si vytváří místy až kaňonovité údolí. Téměř 1000 kilometrů se vine Dněstr v až několik set metrů hluboké klikaté rýze jinak jen mírně zvlněnou krajinou, než se rozlije do klidných vod Dněstrovského limanu Černého moře.
Hluboké říční údolí je po staletí významnou politickou hranicí, byť jednotlivé jeho úseky požívaly a požívají různého významu. V pozdním středověku tu probíhala hranice mezi Moldavským knížectvím a Polsko-litevskou unií, od 16. století pak neklidná turecko-polská hranice, po posledním dělení Polska rusko-turecká linie. Obě strany se snažily přírodní pomezí náležitě opevnit a po obou stranách řeky vyrostla mohutná opevnění, hrady a kláštery, které patří svými rozměry mezi největší v Evropě. Ačkoli léta reálného socialismu těmto památkám odsouzeného feudalismu příliš nepřála, většina staveb se zachovala v dobrém stavu a právě probíhající opravy a rekonstrukce velmi zvyšují turistický potenciál splavného údolí Dněstru.
Výhled na hrad se otevírá již z náměstí památkami oplývajícího starého města Kamjance. Hlídač ve vojenské uniformě u hradní brány nás vpouští do areálu, který rozhodně daleko lépe vypadá zvenku. Je tu však dobře zásobený stánek se suvenýry a výhled z hradeb na protilehlé město za návštěvu rozhodně stojí. Místní muzeum je prozatím skromné, ale nové prostory se chystají v opravovaných objektech. Okolní krajina je poněkud výše než hrad a město, a tak jen za lesnatými pahorky předpokládáme mohutné údolí Dněstru.
Město velkých bitev
Nedaleký Chotin na protějším břehu Dněstru je další velkou pevností, kdysi založenou k ochraně Kyjevské Rusi a pak Haličsko-volyňského knížectví u brodu přes řeku. Dřevěný hrad z poloviny 13. století přestavěl v kameni v 15. století moldavský kníže Štefan III. Veliký. Tehdy na ostrohu nad Dněstrem vznikl nepravidelný ovál starého hradu se stěnami až pět metrů silnými a úžasných 40 metrů vysokými. Pod jeho ochranou se rozvinulo tržiště, kam se sjížděli kupci zvýchodní a západní Evropy i Asie. Za polského obléhání v roce 1538 byly některé zdi a věže poškozeny, ale noví dobyvatelé v následujících letech pevnost ještě vylepšili. Když se Moldavsko dostalo do područí Turků jako vazalský stát, jeho pohraniční pevnosti obsadila turecká vojska. Od té doby se pod Chotinem stále válčilo, neboť ten se stal naopak hlavním uzlem turecké obrany ve východní Evropě.
V říjnu 1621 se tu střetla spojená vojska polského hetmana Jana Karola Chodkiewicze (35 000 vojáků) a kozáckého atamana Petra Sahajdačného (40 000 mužů) se stopadesátitisícovou armádou tureckého sultána Osmana II. V mnohadenní bitvě byli Turci nakonec vyčerpáni a byli nuceni podepsat mír, který jim uzavřel cestu do střední Evropy severně od karpatského oblouku. Uplynulo 50 let a strhla se zde další velká bitva; 11. listopadu 1673 se tu srazila vojska Jana Sobieského (tehdy ještě královského hetmana) sestavená z polských, litevských a kozáckých oddílů (celkem 30 000 mužů) se čtyřicetitisícovým tureckým vojskem. Chotinské vítězství pak Janu Sobieskému vyneslo polskou korunu a pozdější slavné vítězství nad Turky u Vídně a Henryku Sienkiewiczovi románem Pan Wolodyjowski spisovatelskou slávu.
V letech 1712-18 byla pevnost Turky pod dohledem francouzských inženýrů obehnána rozlehlým barokním opevněním, avšak ani to nezabránilo jejímu dobytí Rusy v roce 1739. Po řadě rusko-tureckých válek nakonec pevnost připadla v souladu s Bukurešťským mírem roku 1812 Rusku. Ovšem za necelé půlstoletí ztratila vojenský význam. Po posledních dobyvatelích zde zůstal klasicistní pravoslavný chrám Alexandra Něvského zroku 1835. Válčilo se opět za první a druhé světové války. Teprve od roku 2002 je rozlehlý areál chráněn jako historicko-architektonická rezervace.
Vstup do krásně udržovaného areálu "chrání" budka s pokladnou a rozsáhlé, ovšem zcela prázdné novučičké parkoviště. Areál skýtá nádhernou středověkou scenerii na táhlém údolním svahu širokého Dněstru. Ta již dříve neunikla četným filmovým režisérům, kteří zde za časů SSSR natočili řadu historických a pohádkových filmů. Za vstupní branou zemního opevnění se otevírá pohled na vlastní středověký hrad vyhnaný do výšky přímo z vod Dněstru. Ve vnitřním hradu se pilně pracuje. Novou střechu již dostala krásná moldavská gotická kaple s krouženými lomenými okny. Tesaři se právě věnují střeše velitelského paláce a západní bašty. Studnu na nádvoří již zdobí replika středověké tepané mříže.
Ortodoxní skalní kláštery
Níže po toku Dněstru se zpravé strany objevuje Moldavská republika. Řeka se však stále kroutí v zaklesnutých meandrech. Na svazích je skalní step vyvinutá na souvrstvích křídových pískovců a jílovců, pod nimi ležících triasových a jurských vápenců a ještě níže prvohorních břidlic. Místy se řeka dokonce zahloubila do miliardy let starých vyvřelin a metamorfitů ukrajinského štítu. Jako v kaleidoskopu se vpravo mihne mohutný nábřežní hrad Soroca (čti soroka), postavený moldavským knížetem Petrem Rarešem ve tvaru oválu s několika baštami v letech 1527-38. Po pár kilometrech níže již levý břeh patří Podněsterské moldavské republice, dodnes mezinárodně neuznávané zemi odtržené od Moldávie počátkem 90. let.
Na pravém, tj. moldavském, břehu se ve skalních výchozech ukrývá řada klášterů, které po staletí plnily rovněž pevnostní funkci. Vedle kláštera Saharna je nejdostupnější Tipova, vzdálená asi hodinu cesty od Kišiněva, metropole Moldavska. Najít pověstný klášter však není tak jednoduché. Silniční ukazatele neexistují, mezi levandulovými a kukuřičnými poli není ani človíčka. Na prašné cestě bereme dva stopaře, kteří však o Tipově něco vědí. Jedním z nich je dokonce místní učitelka, která umí obstojně rusky a anglicky, a tak se dozvídáme místní zajímavosti. Tipova je údajně největší jeskynní ortodoxní klášter v Moldávii a východní Evropě, založený v 10. či 11. století v útesech nad Dněstrem. Po řadě dramatických peripetií byl v roce 1776 naposledy vysvěcen, ale pak opuštěn za raného socialismu 50. let. Od roku 1975 je chráněn státem a po roce 1994 probíhá jeho obnova.
Sestup ke klášteru začíná u ortodoxního kostelíka z počátku 20. století a pokračuje nenápadnou stezkou mezi loukami a keři pod hranu majestátního údolí Dněstru. Další úseky jsou již vytesány do skalní stěny a jištěny řetězy. Teprve z malé plošiny uprostřed údolního svahu je vidět to, co bývalo slavným klášterem. Pod velkým převisem jsou v několika patrech vytesány a zčásti vyzděny komůrky, síně i kaple, místy ještě nesoucí zbytky barevných fresek. Místo mnichů zde dnes hospodaří moldavští vojáci, kteří na podlahy nanášejí nasekanou trávu a lopuchy, aby si zítřejší státní návštěva prezidenta republiky neumazala obuv. A z protějšího břehu v Podněstří se z tlampačů line heavy metal přehlušovaný zvuky domácího zvířectva.
Největší hrad Podněstří
U Dubosar (Dubasari) se údolí náhle rozšiřuje a levý břeh se vzdaluje téměř do nedohledna, jak to ostatně řece přikazuje vychylující Coriolisova síla zemské rotace. Za celnicí sjíždíme do města Tighina, místními zvaného Bender, druhého největšího sídla Podněsterské republiky. Tighina se honosí mohutným osmivěžovým obdélníkovým hradem s třemi baštami na každé straně. I svahy pod pevností jsou opevněny, a tak není divu, že Tighina si vojenský ráz udržela vlastně až donedávna, když v roce 1992 tu válčili Moldavané s Dněstrany o vládu nad městem. Místo pevnosti však bereme útokem místní poštu. Vyměňujeme podněstrovské rubly s portrétem maršála Suvorova za archy výplatních známek Podněsterské republiky opět se Suvorovem, ale také za krásné barevné známky podněstrovských ryb, které jsou filatelistickým unikátem.
Stačí opět dvakrát přejet hranice, což v těchto krajinách znamená nemalé zdržení, a jsme na Ukrajině na dohled od Dněstrovského limanu - geograficky mořem zatopeného úvalovitého říčního údolí odděleného od širé mořské pláně písečnou kosou s úzkou propustí pro výměnu vod. Vyvýšené skalnaté místo nad zúženým úsekem limanu se již v 6. století př. n. l. zalíbilo starým Řekům, kteří zde založili město Tira. Pevnostní stránce věci se pak mnohem více věnovali Římané a po nich Byzantinci, kdy stepní národy od severu vyvíjely nemalý tlak na impérium. V 9. století Tiru dobyly slovanské kmeny Uličů a Tyverců a přejmenovaly ji na současný Bilhorod. Základy dnešního hradu v sousedství starověké Tiry povstaly ve 13. století za Haličsko-volyňského knížectví, ovšem největší slávy se pevnost přejmenovaná na Akerman dočkala za vlády Turků po roce 1484. Dobyvatelé - turecký sultán Bajazid II. a krymsko-tatarský chán Megli - pak nechali obehnat janovskou citadelu a starý moldavský hrad uvnitř ní novými dvěma pásy opevnění s 34 věžemi. Za nimi se vytvořila nádvoří o ploše 19 hektarů, a tak vznikl největší hrad Podněstří.
Dva kilometry hradeb a dvacet zachovalých věží tvoří nepřehlédnutelné panoráma nad vodami limanu. Že jde o turistickou atrakci prvního řádu, napovídá řada stánků před hlavní branou pevnosti. Převažující suvenýry místní produkce jsou vcelku přitažlivé, zejména ve srovnání s jinak všudypřítomným plastovým harampádím. Po složení malého poplatku vstupujeme na první nádvoří s troskami turecké mešity. Z rozlehlé pláně orámované zubatými hradbami trčí několik stromů a trosky neidentifikovatelných staveb. Další nádvoří velikosti několika fotbalových hřišť nám připadá útulnější, zvlášť když se dá vystoupit na hradby. Vnitřní hrad, kdysi sídlo knížete Dolní Moldávie, je díky až 15 metrů vysokým oválným věžím nejimpozantnější částí pevnosti. Sem se postupně hrnou turistické výpravy jedna za druhou z nedalekých černomořských lázní. Není snadné "dobýt" a uhájit místo na krakorcích, odkud se otevírá výhled na vzdálenou kosu limanu s přemostěnou propustí. Po hladké hladině připlouvají lodě s dalšími zájemci o starověké a středověké památky na samém konci Dněstru.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
