Sendviče na turistickém rybím trhu

Sendviče na turistickém rybím trhu Zdroj: Lenka Požárová

Sobí maso tu samozřejmě nesmí chybět
Zvěřinové burgery na kulinárním festivalu byly perlou
Drsné chutě severu: Norsko vás uhrane nádhernou přírodou, nikoli však svojí kuchyní
Vrchol hory Fløyen nad městem Bergen
Sardinky s plátkem sušeného jablíčka znáte?
9
Fotogalerie

Drsné chutě severu: Norsko vás uhrane nádhernou přírodou, nikoli však svojí kuchyní

Norsko je víc zemí divukrásných fjordů a hor pokrytých ledovci než kulinárních specialit. Jídlu na stopě jsem tu byla půl roku, když jsem se rozhodla zkusit si na břehu fjordu žít. Pokud jste vždycky toužili ochutnat hnědý sladký sýr, rosolovitou rybu v louhu nebo sušenou ovčí hlavu, tady se toho můžete nabažit.

S velkým očekáváním jsem přijela do městečka Osøyro na západním pobřeží, třicet kilometrů jižně od Bergenu. Byl tu kostel, kulturní centrum, benzinka a tři supermarkety. Žádná pekárna, žádné rybářství a žádné řeznictví, což mi časem způsobovalo lehkou nepříčetnost. Zvyklá nakupovat čerstvou zeleninu u farmářů a maso v řeznictví jsem vklouzla mezi regály supermarketu a strávila tu dvě hodiny. Ne že by sortiment oplýval pestrostí, ale neznalá norštiny jsem přemítala nad kelímkem z chlaďáku, jestli tohle bude bílý jogurt, smetana na šlehání, nebo ta zakysaná. Do košíku jsem naskládala pár základních surovin a zbytek jsem testla na slepo. U kasy se mi protočily panenky, neboť v Norsku jsou nejen vyhlášené pěší túry, ale i ceny. Uklidňovala jsem se, že si tu za chvíli budu norské koruny vydělávat, ale stejně jsem těžce polkla pokaždé, když můj skromný týdenní nákup dělal v přepočtu 4000 Kč.

Užívala jsem si půlhodinovou cestu do obchodu, která vedla z mého příbytku pěší stezkou podél pobřeží. Na pozemku Norů bylo možné spatřit hrdě vztyčenou národní vlajku. Jak mi kolegové vysvětlili, Nor si zakládá mnohem víc na kvalitě bydlení než na kvalitě potravin. A měli svatou pravdu. Být tu o hladu byla někdy ta lepší varianta.

Hlavně dobře opepřit!

Práce jsem se chopila na placu v rustikálním venkovském hotelu Solstrand. Hotelu s nejkrásnějším možným výhledem, jenž se tak dobře pozoroval zvlášť z venkovního bazénu, kam jsem měla přístup. Ačkoli to měl být jeden z nejlepších hotelů v zemi, kulinární stránka tu byla tristní. Varováním mi měla být má první pracovní snídaně, kde jsem si mohla vybírat mezi scvrklými žampiony, slaninou plovoucí v tuku, rozmraženými palačinkami a míchanými vejci, jež se stihla pod teplomety za pár hodin vysušit a zezelenat. Žádná sláva se nekonala ani na talířích hostů. Kuchaři tu uměli maso, ale brambory často nedovařili. Byla jsem jedinou osobou, která se pozastavila nad tím, že pepř se tu objeví v jednom jídle i ve třech komponentách. Indický kolega na to jen suše utrousil, jestli tady nebudou mít problém s hemoroidy.

Hosté tu nebyli zvyklí remcat a stěžovat si. Dost možná jim to i chutnalo. Taky dost možná vůbec nevěděli, co to chuť je. Místní známá mi vysvětlila, že Norsko bylo ještě před pár desítkami let (než objevili ložiska zemního plynu) chudá země. Navíc odstrčená od Evropy a jejích zvyklostí mořem. Jídlo tu představovalo nástroj pro přežití, ne důvod k vášnivým orgiím. Sůl a pepř byly jediné dostupné koření po dlouhé roky. Zřejmě proto mě majitelka hotelu poučila, že se mám věnovat zahraničním hostům a dělat jim pomyšlení, ale že nenáročné Nory rozmazlovat není třeba. Posteskla si i něco o buranech. Je pravda, že až tady jsem zjistila, že pravidlo odloženého příboru na talíři, jímž se dává signál číšníkovi, že host dojedl, nezná celý svět. Minimálně Norsku se vyhnulo.

Libůstky, úchylky a speciality

Že Norům chutná sladké, jsem měla jistotu celkem brzy. Do chleba se tu běžně přidává slad a je stejně nasládlý a nejedlý jako ten americký. Do jídelníčku jsem si nově zařadila alespoň suchary typu kneckebrot. Typickým norským sýrem je brunost, což v překladu znamená hnědý sýr. Vyrábí se ze syrovátky, která zkaramelizuje, což sýru dodává hnědou barvu. Nasládlá hmota postrádá jakoukoli pikantnost a jako sýr bych ji konzumovat nedoporučovala. Místní nemají problém dát si na toast jahodovou marmeládu a přiložit plátky hnědého sýra. Je jako marmite, buď ho milujete, nebo nenávidíte.

Když jsem v obchodě objevila kelímek salátu z račích ocásků s chilli majonézou, výskla jsem si. I sem však přidávají cukr. Tradičně se jí rybí polévka se smetanou a mrkví (fiskesuppe), jež se mi zdála kupodivu dobrá. Na slova prodavače, který mi radil, že si tu kouli, na niž se zvědavě dívám, nemám kupovat, protože jemu jako Dánovi přišla fakt divná, jsem si vzpomněla, až když jsem si ji ohřála a zakousla se do ní. Těšila jsem se na raspeball, tedy norskou verzi bramborového knedlíku plněného slaninou. Do té doby jsem netušila, že i knedlík jde připravit v nepoživatelném stavu. Učila jsem se celkem rychle, a tak ani slanečka jsem do pusy více než jednou nestrčila.

Nadšení ve mně vyvolala zvěřina, která tu byla běžně dostupná. Sobí burger s červenou cibulkou chutnal jako street food božsky. Vyslídit po dvou měsících masnu v Bergenu dalo zabrat, měli tu jen pár řezů masa, ale takové jelení na guláš nebylo k zahození.

Pokud se chce Nor rozšoupnout v dezertech, nabízí se kaše připravená z mléka, zakysané smetany a mouky. Povařením se oddělí tuk ze smetany a stoupne na hladinu, kde vypadá jako rozpuštěné máslo. S oblibou si kaši místní sypou krystalovým cukrem, skořicí a hrozinkami. S oblibou též tuto sladkost pojídají k jehněčímu. Tradiční sladkostí jsou i bramborovo-pšeničné placky lefse plněné utřeným cukrem s máslem a skořicí.

Pohádka o rybí velmoci

Ryb jsem se tu mohla přejíst a taky jsem to předsevzetí zdatně plnila. Hlavně tu frčel losos a treska – zvlášť ta uzená varianta mě dostávala. Záhy mě poučili, že losos je v Norsku rybou druhé jakosti a že ty nejlepší vyvážejí do Japonska. Rybí trh v Bergenu sestával z řady stánků, kudy proudily davy turistů, jež tu na břehu vyvrhla obří zaoceánská loď. K ochutnání tu nabízeli i velrybí steaky či carpaccio. Mražené velrybí maso nechybí v žádném supermarketu, zatímco najít tu čerstvý koriandr je hotový zázrak. Kousek odtud byla krytá rybí tržnice, kde jsem se jednoho dne plácla přes kapsu a koupila si kus lososa divokého i toho chovného k chuťovému experimentu. Bylo nesmírně poučné porovnat barvu, texturu i chuť obou vzorků. Divoký losos neměl tak intenzivní barvu, texturu měl pevnější, ale přesto se na jazyku téměř rozpouštěl. Nebylo pochyb, že ryba ponechaná dravému proudu a různorodé stravě bude chuťově bohatší. Mimochodem na žádnou chovnou lososí farmu se mi nepodařilo proniknout, a co jsem o tamních praktikách slyšela, možná je to tak dobře.

Zejména tresky se tu tradičně prosolují a suší a říkají jim tu klippfisk. Pak je třeba je na den či dva namočit do vody, než je možné je připravovat. I když tato ryba může být lahůdkou (jak ostatně dokazují španělské či portugalské recepty), v Norsku ji připravují tvrdohlavě neměnným způsobem: v nudné bílé bešamelové omáčce. S pepřem samozřejmě. Pokud si myslíte, že chuť ryby víc zabít nejde, pak se připravte na lutefisk, tedy bílou rybu naloženou do louhu, kde získá želatinovou konzistenci. Jen pro silné povahy je pak rakfisk, tedy fermentovaný pstruh, přičemž zrát ho můžete nechat až rok. Sousto ryby tradičně zabalené do placky lefse se zakysanou smetanou a dílkem červené cibule jsem nemohla neochutnat. Jak tradice velí, tuto delikatesu je třeba zapít akvavitem, tedy místní pálenkou z obilí či brambor ochucenou kmínem a dalším kořením.

Vánoční tabule

Můj pobyt vyvrcholil koncem roku vánoční tabulí se specialitami, kde vévodila skopová žebra pinnekjøtt. Ta jsou sušená a prosolená a připravují se několik hodin v páře, aby se podávala s nasládlou kaší z tuřínu. Zajímavé jídlo, ale když přípravu žeber cítíte v kuchyni dennodenně, začnete to jídlo i nenávidět. Další vánoční specialitu představoval skvělý bůček (ribbe) a pak skopová hlava (smalhove), což bylo jediné jídlo, jehož ochutnání se mi tu podařilo vyhnout. Kůže z hlavy se opálí, aby se hlava naložila do soli, vyudila a usušila. Na talíři pak přistane polovina vařené hlavy a vy si s ní poraďte. Takové byly mé dojmy z Norska. Ale koneckonců do Norska se jezdí za něčím jiným než za jídlem. Příroda je tu dech beroucí a fantastická a kulinární strádání dost vynahradí!

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: