Rujana: Ostrov tajných nacistických laboratoří i bezstarostných socialistických dovolených | Reflex.cz
nahoru

Rujana: Ostrov tajných nacistických laboratoří i bezstarostných socialistických dovolených

Tereza Chvojková21. ledna 2020 • 07:20
Rujana: Ostrov tajných nacistických laboratoří i bezstarostných socialistických dovolených
foto: Jan Křikava

O nejsevernějším německém ostrově jsme toho věděli tuze málo, jen střípky z povídání starších příbuzných. Na Rujaně mají nejlepší grilovaná kuřata a krásné křídové útesy. Nacističtí pohlaváři si tady stavěli vily. Hořkosladká příchuť historek našich babiček o totalitním letním ráji v nás vzbuzovala zvědavost jako už dlouho žádné místo ne. Navíc, nachází-li se takový ráj přímo u sousedů, nebyla by věčná škoda ho neprozkoumat?

Kromě toho, že k našemu nejbližšímu moři, tedy Baltu, to máme z Prahy necelých sedm hodin autem, nás láká i vyprávění známých: v létě jsou totiž prý na Rujaně davy turistů, zatímco mimo hlavní sezonu ani noha. Strategicky – hodláme projet hlavně severovýchod ostrova – si vybíráme k prvnímu přespání přímořské městečko Glowe téměř na samém severu. Odtud se nám bude pěkně vyjíždět na okolní majáky, křídové útesy i zajímavá města. Z Prahy vyrážíme kolem páté večerní, abychom se vyhnuli ucpaným dálnicím, byli na místě okolo půlnoci a mohli tak začít nový den pěkně zrána. Ve spícím městečku nás přivítá neskutečně rozzářené hvězdné nebe a nepřirozené ticho, tu a tam narušené jen šplouchnutím občasné vlny v nedalekém moři.

Majáky, divočina a bunkry

Noční ticho je na Rujaně taková roztomilá zvláštnost i balzám na duši. Ani přes den tady ale opravdu žádné davy nehrozí. I přesto se na mys Arkona, nejsevernější rujanský výběžek plný majáků, kouzelně bílých útesů a nádherných procházkových tras v divoké přírodě, vypravujeme poměrně brzy ráno. Pro jistotu. Ačkoli není 45 metrů vysoký mys Arkona nijak rozlehlý a z majáku krásně vidíte moře omývající ho hned ze tří světových stran, zabavíte se tu klidně i na půl dne. Hned nad návštěvnickým parkovištěm se tyčí dva z majáků. Ten vyšší z nich (35 m) stále naviguje lodě, nižší (25 m) se zase pyšní titulem druhého nejstaršího majáku u Baltu. Oba majáky stojí paradoxně jen několik málo metrů od sebe, podle pověsti prý proto, že stavitele prvního majáku lidé natolik respektovali, že si zkrátka nedovolili dosluhující stavbu z čestného místa odstranit. Menší maják dnes slouží jako muzeum.

O necelých 400 metrů dál po pobřeží najdete i třetí maják, cihlový Peilturm, z jehož 23metrové vyhlídky lze za krásného počasí dohlédnout až ke švédským břehům. V nižších patrech tohoto majáku ale namísto muzea naleznete prodejnu oblečení a doplňků z alpaky a jiné etnovýrobky. Sto deset schodů, pochopitelně každý jinak dlouhý a vysoký, malá procházka křovím, houštím a podzimním kvítím a konečně se kocháme pověstnými křídovými útesy. Nádhernou pěší trasu najdete jen o pár set metrů dál za majákem Peilturm, stačí pokračovat podél útesů. Méně romantické nátury si tu ale také najdou vyžití. V okolí majáků se nachází několik vojenských bunkrů, jež kdysi sloužily flotilám NDR, takže není nic snazšího než se vydat na průzkum.

Binz – přímořská křižovatka dvou ér

Po návštěvě mysu Arkona se spousta turistů vydává jižněji do proslulého národního parku Jasmund, jehož ikonické křídové útesy na vás vykouknou snad z každé turistické brožurky. Pozor, autem se k nim ale nedostanete! Na speciálním parkovišti je třeba počkat na autobus a samozřejmě zaplatit vstupné. My jsme si však úchvatných křídových útesů užili na severu, a tak jsme se rozhodli popojet ještě o kousek jižněji – do přímořské chlouby Rujany, do Binzu. Ať už ho budete brát jako skanzen nacistické prostopášnosti, nebo jako lehce kýčovitou nostalgii dní dávno minulých, tohle město rozhodně musíte vidět. Hitler se pokoušel v Binzu vystavět první lázně na moři, místo, kam by se jeho lid mohl jezdit hezky organizovaně rekreovat. K ničemu takovému ale nedošlo. I dnes sem však v létě proudí tisíce turistů – charakteristické proutěné kukaně na nekonečné bílé pláži se zaplní a v ulicích vyrostou desítky stánků se suvenýry.

Pokud sem přijedete na přelomu léta a podzimu, koupací sezonu ještě stihnete. Navíc si můžete směle vybírat mezi rušnými kilometry pláže ve městě nebo popojet kousek severněji, kde si vychutnáte samotu mezi nekonečnými písečnými dunami. Ostatně, když už budete za městem, asi pět kilometrů nad Binzem se tyčí další nedokončený skvost nacistického megalomanství – obrovitý hotelový „panelák“ v městečku Prora. Jakožto vybydlená a nesmírně rozlehlá stavba láká všechny badatele a milovníky postapokalyptických scén, díky jedinečné atmosféře si ale na své přijdou i fanoušci historie či fotografování.

Reklama na podzim

Z rušné kolonády Binzu je to až překvapivě blízko k téměř dokonalému útočišti všech návštěvníků bažících po chvilce naprostého klidu. Kdyby měl podzim svůj svatostánek, nacházel by se asi pět set metrů na východ od místního lesního parkoviště P5 Klünderberg. Sejděte z lesní cesty a hned pochopíte, o čem mluvím. Brouzdání v hromadách barevného listí miluje snad každý, ale tady se rovná přímo nadpozemskému zážitku. „Aha, tak odtud se exportuje podzim do zbytku světa!“ říkáme si se smíchem. Nakonec scházíme úzkým kaňonem směrem k pláži, tentokrát oblázkové.

Připadáme si trošku jako v Narnii: čistá, neposkvrněná a divoká příroda je něco, co už dávno nepovažujeme za samozřejmost. Přes zátoku vidíme městské molo i s turistickými trajekty jako na dlani, ruch a vřavu dovolenkového resortu však neslyšíme. Jak bychom taky mohli, když jsme si pro odpočinek vybrali malou ptačí oázu, kam zabloudí jen pár dalších lidí. Racci, kachny nebo volavky nám tak dělají společnost spíše než turisté.

Nejdelší most v Německu i obří akvárko

Další noc se rozhodneme strávit sice stále u Baltského moře, nicméně už mimo Rujanu. Konečně si tak při odpoledním přejezdu z ostrova na pevninu můžeme důkladně prohlédnout ještě jeden skvost, který jsme při svém nočním příjezdu jen letmo zaregistrovali. Staré hanzovní město Stralsund se na první pohled jeví zcela obyčejně, majestátní most spojující Rujanu se zbytkem Evropy nás ovšem rychle vyvedl z omylu. Nejdelší most Německa měří něco přes čtyři kilometry, tyčí se ve výšce 50 metrů a v roce 2007 nahradil starý zvedací most, který už houstnoucímu provozu lodí i aut zkrátka nedostačoval.

Nám přišel nový most nejen impozantní co do velikosti, ale také mimořádné hezký. Jeho zavěšená středová část je totiž tvořena dlouhými ocelovými lany, jež se rozprostírají v paprscích a tvoří tak nádherný efekt harfy. Kdo by se chtěl ve Stralsundu chvíli zdržet, rozhodně nesmí vynechat historické centrum města. Za návštěvu pak stojí místní Ozeaneum, které dětem i dospělým představí podmořský život v Baltském a Severním moři, a nemá tudíž ve svém zaměření ve světě konkurenci.

Raketový výzkum mezi kormorány

Mimo Rujanu, byť stále na dohled přes záliv, jsme se vydali zcela úmyslně. Kromě rozmanité přírody nás na sever Německa přilákalo i bývalé výzkumné středisko německé Luftwaffe v Peenemünde, na ostrově Usedom asi dvě hodiny autem jihozápadně od Stralsundu. Dnešní historicko-technické muzeum vyplnilo prostory staré budovy elektrárny, jež dříve napájela celý 25 km2 rozlehlý experimentální ústav. Na odlehlém ostrově nacisté vystavěli laboratoře, skladiště, testovací haly i cvičné rampy pro odpalování raket. Není proto divu, že právě zde došlo k několika převratným technickým objevům a průlomům. Raketa, kterou zná svět spíše pod označením V-2, se například v roce 1942 stala prvním lidmi zkonstruovaným objektem, jenž se dostal do vesmíru. Ostatně v místním muzeu najdete i malou expozici věnovanou právě vývoji letů do vesmíru. Prohlédnout si můžete také věrohodné repliky již zmíněné rakety V-2 a její sestry, bezpilotní letounové střely V-1. V muzeu najdete i některé originální části těchto zbraní. Po válce se právě zdejší raketový výzkum převedl pod vedením slavného Wernhera von Brauna do USA, kde díky německým technologiím Američané vyvíjeli nové typy raket.

V Peenemünde myslí také na děti. Malí návštěvníci se jistě nadchnou interaktivní expozicí Phänomenta, která jim umožní vyzkoušet si spoustu nezvyklých fyzikálních pokusů. Celým areálem navíc vede 22 km dlouhá okružní trasa, jež je až na malé oblasti se zbytky munice plně přístupná. Ti největší odvážlivci si pak mohou objednat vyjížďku do nepřístupných oblastí, kde s trochou štěstí uvidí kromě původní otočné odpalovací rampy i mokřady s hnízdícími kormorány.

Ponorka a hračky před německou továrnou

Hned za rohem „parkuje“ 90 metrů dlouhá sovětská ponorka původně označená K-24, uvedená do provozu roku 1965 a vyřazená v roce 1994. Návrat do minulosti tady pro návštěvníky simulují vskutku poctivě. Ponorka je vybavena věrohodnými figurínami se zabudovanými reproduktory, aby si každý mohl představit, jak probíhaly výslechy, denní rutina i odpočinek. Najdete tak vojáka na toaletě, ve sprše, při jídle, u periskopu nebo v cele na samotce. Dokonalým bizárem a třešinkou na dortu našich smíšených pocitů se stalo muzeum hraček, jež v této bohem zapomenuté smutné krajině sdílí s výzkumným střediskem a ponorkou návštěvnické parkoviště. Snaha o pozitivní přístup se vždycky cení.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Tereza Chvojková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země