Tradice duchovního místa, které pomůže splnit přání poutníka, je stále živá.

Tradice duchovního místa, které pomůže splnit přání poutníka, je stále živá. Zdroj: Jakub Hloušek

Hrob zakladatele Sarajeva
Před stavbou mauzolea prý z hrobů nevinně popravených vycházela v noci jasná záře
Šeher-ćehajův most pochází z počátku sedmnáctého století
Jen málo toalet se pyšní pamětní deskou
Veřejný záchod na Baščaršiji
11
Fotogalerie

Sarajevo magické: Toulky po stopách dávných příběhů

Sedm kulí, jako v Sarajevu. Nesmrtelná hláška arestovaného karbaníka z Haškova Švejka už je u nás navždy spojena s první asociací bosenské metropole. Starobylé Sarajevo ale navzdory neslavnému atentátu oplývá jedinečným geniem loci. Tam se v kulisách krámků rušného tržiště mešit i chrámů, otevírá kouzelný koktejl pověstí a skutečných příběhů, z nichž vykrystalizovaly městské legendy. Některé z nich dýchají dálkami orientálního světa, jiné se zase blíží střední Evropě.

Sedm nevinných

Magická sedmička současně otevře putování do nitra duše Sarajeva. Jen chvilku kličkování od Latinského mostu, kde padly tragické výstřely, se v ulici exotického jména Jedileri krčí prostý přízemní domeček. Do jeho zdiva je prolomeno sedm klenutých oken, pečlivě zakrytých jemnou kovovou mříží. I vstupní dveře zprvu navodí dojem excentrického obydlí. Ale za jeho okny se ukrývají hroby. A celý domek je turba –mauzoleum. Nazývá se Turba sedmi bratří. Turci ji dali jméno Yediler türbesi, neboli Hrobka sedmi. Od ní logicky vychází pojmenování ulice. Již pojem Hrobka sedmi řádně zavání tajemnem. A s ním zbývá krůček k legendám. Povídá se, že tu bylo postupně pohřbeno sedm mužů. Ti se ale dohromady neznali a ani mezi nimi neexistovalo příbuzenské propojení. Proč však jsou označováni za bratry? Vysvětlení bude neobvyklé. Šestici pohřbených spojuje jediná věc: stali se nevinnými oběťmi nespravedlnosti. Nejprve byli křivě obviněni, následně shledáni vinnými a posléze popraveni. Proto se jedná o bratry. Bratry nikoliv po krvi, nýbrž o bratry v osudu, v nespravedlivosti. Mauzoleum nad jejich náhrobky vzniklo až později. A tvoří tak unikátní memento justičních omylů. Sedmým nebožtíkem byl voják propuštěný ze služby, který své stáří dožil v Bosně.

Místo splněných přání

Každé okno Hrobky sedmi obsahuje malou štěrbinu na zasunutí mince, za kterou je schovaná kasička. A to včetně vstupních dveří. „Vhoď tam drobné a něco si přej,“ vyzval mě můj dlouholetý parťák Braco Babić, expert na vše, co se týká Bosny, Hercegoviny i celé bývalé Jugoslávie. Úplně dokonalý proces trvá déle. Především je nutné se zastavit u všech okének. Do každé kasičky pak vhodit shodnou částku. Před každým okénkem ale prvně pozdravit pochovaného bratra a pomodlit se: muslimové Fatihu, křesťané libovolně dle své víry. Za „sedmi bratry“ přicházejí poutníci všech místních vyznání. To ale zdaleka není všechno. „Muslimové pak ještě mají povinnost zajít do přilehlé mešity,“ poučil mě Braco. „A všichni příchozí nakonec kolem svatyně sousedními uličkami symbolicky obejdou kruh,“ pokračoval. Za žádnou ceny se od „sedmi bratrů“ nesmí vracet stejnou cestou, jakou sem přišli. A také by měli chvíli pečlivě sledovat, o čem se baví kolemjdoucí. Jestliže se odposlechnutá debata ponese v pozitivním duchu, tak je úspěšně nakročeno ke splnění přání. Pravděpodobně ale vyslechnou klasiku bosenského (ovšem i srbského, chorvatského, černohorského …) dialogu, kdy bodrý chlapík svého parťáka v temperamentní diskuzi nesčíslněkrát květnatě posílá do zcela intimních partií jeho matky. Hrobka sedmi pořád vábí Sarajevany, kteří sem hojně míří s tajným přáním ve svém nitru. My jsme tady setrvali zhruba půl hodiny. A během nich se před okénky vystřídali nejméně tři lidé.

Sarajevský trojúhelník

Kdo zatouží svému přání maximálně zvýšit šanci, tak tomu hodně napomůže, když poctivě opíše mýtický „sarajevský trojúhelník“. To znamená od Hrobky sedmi zaskočit k blízkému katolickému kostelu na Bistriku. Tam zopakovat stejný rituál: myslet na své přání pomodlit se a přispět darem do kasičky. Třetí bod trojúhelníku zosobňuje starý srbský pravoslavný kostel na Baščaršiji. Co je potřeba učinit uvnitř již není nutné zdůrazňovat. Takto bude každý mít svoje přání stoprocentně posichrováno u hlavních božstev Sarajeva. A pak už záleží jen na nich, jak se rozhodnou. Kvůli mnohasetleté kontinuitě společné existence přívrženců hlavních světových monoteistických náboženství si Sarajevo vysloužilo označení „evropský Jeruzalém“. Ti všichni tu jsou doma a Bosna pro ně většinou znamená rodnou hroudu. Dále dříve město obývala početná skupina sefardských Židů. Sarajevu se též poeticky říkalo „Damašek severu“. Toto neobvyklé společenství zformovalo unikátního sarajevského ducha. Několikrát v dějinách ale vystoupily do popředí temné vášně. Tehdy nejvíc trpělo výjimečné město. A s ním jeho obyvatelé, kteří mu zůstali věrni a jejichž díl byl dle okolností doby ničen.

Palác pod hradem

Sarajevu předcházel středověký hrad Hodidjed s malou osadou v podhradí, situovaný v místech nynější pevnosti Bijela Tabija, u samého východního okraje bosenské metropole. Hodidjed tvořil středisko přilehlé župy Vrhbosna. Samotné město, jako ho nyní známe, ale vzniklo na zelené louce. Založil ho mocný Isa-beg Ishaković (často též Isaković), nejdůležitější muž Osmany obsazované Bosny a příslušník elitního rodu, z něhož vzešla řada významných osobností. Isa-beg pravděpodobně pocházel z domácí šlechty, či její blízkosti, co po vstupu Turků přešla na islám. Část pramenů pak jeho původ směruje do nynější Makedonie. Isa-beg si tady nejprve postavil svoji rezidenci. Té se začalo říkat „saray-ovasi“. Tedy přibližně „palác v poli“. I když internetový překladač to vidí jinak. A zkomolením původního pojmu se zrodil název Sarajevo. Isa-beg se tu dočkal i konce svého plodného života. Předpokládá se, že je pohřben na starobylém pitoreskním hřbitově v komplexu Carovy mešity. Ten leží na břehu Miljacky, nanejvýše pět minut chůze od Turby sedmi bratrů.

Zakladatel v objetí růží

Carova mešita je považována za nejstarší islámskou svatyni v Sarajevu. Prvotní budovu později nahradila reprezentativní mešita, zbudovaná z daru sultána Sulejmana I. Nádherného. A poněvadž v balkánském prostředí platí pro sultána-chalífu ekvivalentní srovnání s císařem, respektive carem, svatyně obdržela domácí název Carova. Domnělý hrob Isa-bega se ukrývá venku za zdí s mihrábem. Jednoduchý náhrobek Isa-bega zdobí keřík růží. Kromě nich a zelené trávy, pak působivá zákoutí hřbitova krášlí už jen ovocné dřeviny. Vedle náhrobku šejcha Bistrigiho, básníka, derviše a jasnovidce se krčí nízký fíkovník, opodál se košatí kdouloň obsypaná plody a zrovna v době naší návštěvy tu mezi starodávnými hroby čiperný penzista zuřivě škubal bohatou úrodu z nízké jablůňky. Hřbitov se tak proměnil na tajuplný sad. S trochou cynismu mne napadlo, že půda na takovém místě doopravdy musí být bohatá minerály a živinami. Na pohřebiště navazují nejstarší sarajevské veřejné lázně – Isa-begův hamam. Lázně ale za rakousko-uherské správy absolvovaly kompletní přestavbu. Někdejší topeniště pro ohřev teplé vody nahradila kotelna s cihlovým komínem továrního typu. Ten tvoří silně bizarní depresívní kulisu starému hřbitovu a působí tak jako pěst na oko. Část hamamu se nyní proměnila na stylový čtyřhvězdičkový hotel. I budovy komplexu mešity byly během rakousko-uherské periody upraveny. Novou podobu jim vtiskl architekt Karel Pařík, rodák od Jičína a hlavní představitel sarajevského stavitelství éry Belle Époque.

Chytrý stavitel

Na druhém břehu Miljacky, takřka přesně naproti Carově mešitě, bije srdce Sarajeva. A tím je legendární Baščaršija: autentické orientální tržiště, centrum obchodu, bazar a jedna velká řemeslné dílna, kde se neúnavně míhají šikovné ruce kovotepců, zlatníků i ostatních mistrů tradičních řemesel. Tam nízkým krámkům dominuje velkolepá Gazi Husrev-begova mešita. O kašně na zdi před vstupem do areálu mešity se říká, že kdo se napije její vody, ten se sem bude chtít znovu vrátit. Což bezvýhradně potvrzuji. Ke svatyni se váže následující příběh. Když vojevůdce a správce Bosny Gazi Husrev-beg dostal od sultána příkaz zbudovat dvě mešity, tak se rozhodnul správně vybrat vhodného stavitele. Prvnímu zájemci o zakázku položil záludný dotaz: „Když se staví mešita, co je potřeba udělat úplně nejdříve?“ Zmatený stavitel zakoktal něco ve smyslu, že mešitu. A hned byl o hlavu kratší. Stejnou otázku položil dalšímu uchazeči. Ten zřejmě oplýval sociálním cítěním, neboť prvně požadoval pro své dělníky kuchyni s jídelnou.  Opět špatně. „Nejdříve nechám zbudovat záchod, aby zedníci měli kde vykonávat svoji potřebu a neznečisťovali tak prostor kolem budoucí svatyně“ šalamounsky odpověděl třetí stavitel. A ten získal pověření ujmout se díla. Ať už se příběh odehrál jakkoliv, ihned naproti zdi se ukrývá funkční veřejný záchod. Tabulka na něm sděluje, že jde o nejstarší sarajevskou veřejnou toaletu otevřenou roku 1530. To se překvapivě shoduje s počátkem stavby mešity. Bohužel, během nedávné války byla na krátko vyřazena z provozu. „Trefily ji dva granáty,“ poznamenal Braco. Teď znovu jede naplno. A je zcela zdarma. Toho momentálně využívají migranti, kteří se sem chodí oholit či zkulturnit a díky svému chování si postupně i u muslimských Bosňáků právem získali silně negativní pověst. Sarajevské veřejné WC bývá občas prezentováno jako nejstarší veřejná toaleta Evropy, která stále slouží svému účelu. To je ovšem sporné. Stejně tak diskutabilní je i její prvenství v rámci Sarajeva, poněvadž o čtyři roky ji prý předběhnul veřejný záchod ve čtvrti Kovači.

Shovívavý soudce

Před někdejší radnici a posléze knihovnou, která představuje vrcholné dílo architekta Karla Paříka, se klene nejvýchodnější ze starých městských mostů, a to Šeher-ćehajina ćuprija. Stavbu mostu prý započal tehdejší starosta, aneb „šeher ćehaja“ Hadži Husejn. Krátce předtím totiž jeho jediný potomek, syn Mustafa, opustil rodný dům. Odešel do Istanbulu, tam si našel děvče, oženil se a zpět do Bosny už se nemínil vůbec vrátit. Starosta tak chtěl po sobě zanechat alespoň most. Nicméně sotva započal dílo, tak zemřel. Možná se utrápil steskem po svém jedináčkovi. Sotva se Mustafa dozvěděl smutnou zprávu, okamžitě spakoval ženu a se souhlasem moudrého tchána se vrátil do Sarajeva. A dokončil otcem započatý most. Druhý příběh se zmiňuje o cenném diamantu zasazeném do pilíře mostu, jakožto vkladu na jeho budoucí údržbu. Jedné noci drahokam záhadně zmizel. Bylo jasné, že diamant někdo štípnul. Ale hledejte mezi deseti tisíci obyvateli viníka. Po čase se soudci přihlásil mladík. A přiznal se ke krádeži kamene. Byl strašlivě zamilován do místní krasavice a ukradený diamant ji věnoval. Soudce projevil výjimečnou shovívavost: zaláskovaného chlapce propustil a dívka dar vrátila městu. Nicméně drahokam již raději schovali na bezpečnější místo.

O věčném smolaři

Poslední pověst přináší trochu smutku, hodně úsměvu, koňskou dávku škodolibosti i sympatické poučení. Vypráví totiž o věčně ukřivděném sluhovi, co se před svým hospodářem dnem i nocí litoval. A žil v přesvědčení, že on je tím největším smolařem pod sluncem, na kterého se nikdy neusmála ani kapka štěstí. Hospodář se rozhodnul svého sluhu prověřit, zda jen nehraje divadlo. Dobře věděl, že sluha každodenně brzy zrána chodí sám přes prázdný Šeher-ćehajův most. Pak tam rafinovaně ve správnou dobu doprostřed cesty viditelně položil otevřený měšec plný zlatých dukátů. Rychle se dobře ukryl a pozoroval situaci. Vzápětí se vynořil jeho sluha. A bez sebemenšího povšimnutí přešel přes most, aniž by se zastavil. „Co jsi dnes viděl na mostě?“ optal se ho doma hospodář. „Nic jsem neviděl, pane. Každý den chodím přes něj, a zrovna dneska jsem zkusil, jestli most zvládnu přejít i se zavřenýma očima,“ naivně odvětil sluha. „To jsi teda fakt smolař!“ spontánně vypálil hospodář. Věrohodnější potvrzení doopravdy získat nemohl. Z čehož vyplývá, že i když to mnohokrát dost dobře nejde, tak je lepší přestat žehrat na osud a chodit s otevřenýma očima.